Březen jako Měsíc ženské historie

Málokdo ví, že březen se v některých zemích slaví jako National Women’s History Month (Národní měsíc ženské historie). Mezi tyto země patří Spojené státy Americké, Austrálie či Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Původně se slavil pouze nám známý osmý březen jako Mezinárodní den žen. V průběhu 70. let se však postupně začal lokálně tento den prodlužovat na týden až se z toho vyvinul v celý měsíc. Obdobný oslavný měsíc najdeme také v říjnu v Kanadě. Cílem tohoto článku je představit hned několik velice inspirativních žen světových dějin i současnosti, od kterých bychom se mohli leccos naučit.

Rozdíly mezi ženami a muži jsou historicky zakotvené a najdeme je ve spoustě oblastí. Je však třeba říci, že spousta z těchto rozdílů už je překonána a na vyřešení dalších rozdílů se napříč světem poctivě pracuje. Jedním z již překonaných rozdílů je volební právo. V některých zemích si toto právo musely ženy vybojovat. Zde sehrály velkou roli Sufražetky, tj. bojovnice za ženské volební právo, ve Spojeném království.Rozdíly nalezneme také v povinné vojenské službě, která je dnes již ve spoustě zemí jen historií, avšak stále najdeme země, kde tato povinnost funguje. Zde jsou však rozdíly ze zcela odlišného důvodu, ženy se musí postarat o domácnost či děti, jsou „něžné pohlaví“, a tak byly z této povinnosti vynechány. Nicméně např. v Norsku byla zavedena všeobecná branná povinnost také pro ženy, především s cílem dosáhnout genderové vyváženosti. Nicméně branná povinnost zde funguje jen pro ty, kteří dosahují nejlepších výsledků v testech. Stejným způsobem v posledních letech zavedla brannou povinnost i Švédsko. Stejně tak například v Izraeli funguje branná povinnost i pro ženy, nicméně je pro ženy o rok kratší.Obecně se rozdíly mezi ženami a muži označují jako tzv. „gender gap“ a nalezneme je i nyní v mnoha oblastech, avšak pozornost si získává gender gap především v oblasti finančního ohodnocení za vykonanou práci. Proti tomu se snaží bojovat např. Evropská komise (EK), která vytváří Strategii pro rovnost žen a mužů. První strategický rámec EK běžel na období 2016–2019, aktuálně běží rámec Strategie pro rovnost žen a mužů na období 2020–2025. Dokonce najdeme Rovnost žen a mužů jako jeden ze sedmnácti cílů udržitelného rozvoje OSN (známy jako SDGs), které jsou nastaveny na období 2015–2030.

Významný symbol v oblasti genderu teď můžeme spatřit ve Spojených státech amerických, kde nově zvolený prezident Joe Biden na Mezinárodní den žen 8. března oficiálně založil Radu pro genderovou politiku (Gender policy Council), jejímž cílem je prosazovat rovnoprávnost žen a mužů jak na vnitropolitickém, tak mezinárodním poli. Rada pro genderovou politiku má ale sloužit také k podpoře všech ostatních komunit a odstranit tak diskriminaci a zaujatost proti menšinovým skupinám, LGBTQ+ komunitě či lidem s postižením.

Ženy, od kterých bychom se měli učit

Ženy, které dostály svého jména, najdeme v každé oblasti života, ať se jedná o chemii a fyziky znalou Marie Curie-Sklodowskou, autorku bestsellerů Joanne K. Rowlingovou, humanitární pracovnici Matku Terezu, panovnici Marii Terezii zavádějící povinnou školní docházku, či současné vladařky, jako jsou královna Alžběta II. nebo současná slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, které jsou pro svůj lid vzorem. Jak již bylo zmíněno výše, cílem tohoto článku je seznámit čtenáře s některými významnými ženami z dějin i současnosti, které nás svými zásluhami mohou inspirovat.

Františka Plamínková

Františka Plamínková pocházela z rodiny obuvníka a po maturitě šla hned učit. Jelikož tehdy nebylo možné zároveň pracovat a starat se o rodinu, Františka se nikdy neprovdala a svůj život zasvětila kromě učitelství také veřejné činnosti. Františka byla členkou Spolku českých učitelek, psala do několika periodik a později, od roku 1918, se věnovala i politické činnosti, kvůli které se vzdala své profese učitelky.

Františka Plamínková během svého života napsala čtyřicetistránkovou knihu s názvem Občanská rovnoprávnost žen, v roce 1903 založila Ženský klub český a následně o dva roky později Výbor pro volební právo žen. Františka měla od dětství blízko k rodině Masaryků, dokázat to může i její text v knize Tomáše G. Masaryka O ženě. Františce Plamínkové můžeme děkovat, že prosadila volební právo žen. Významnou její aktivitou je také založení Ženské národní rady v roce 1923. Této rady byla předsedkyní dlouhých 19 let. O dva roky později se Ženská národní rada stala součástí Mezinárodní ženské rady, kde Františka zastávala post druhé místopředsedkyně. Díky tomu se dokonce střetla s Rooseveltem.

Františka Plamínková byla kurážnou ženou, to dokazuje otevřený dopis napsaný v roce 1937 Adolfu Hitlerovi, ve kterém bránila prezidenta Edvarda Beneše. V tomto dopise Františka Hitlera mj. označila za diktátora. Nacistický režim se jí nakonec stal osudným. V době heydrichiády byla zatčena, následně strávila nějaký čas v Terezíně, a nakonec byla ve svých 67 letech nacisty zavražděna.

JUDr. Milada Horáková

Milada Horáková, stejně jako Františka Plamínková, se stala obětí totalitního režimu. Příběh vykonstruovaného komunistického procesu, na jehož konci byla Milada popravena, známe všichni. Málokdo ale ví, že Milada Horáková sehrála také velice důležitou roli v oblasti ženských práv. Již během svých studentských let se Milada seznámila s tehdy již senátorkou Františkou Plamínkovou. Díky ní se Milada stala členkou Ženské národní rady, kde zasedla v právní komisi, která měla za úkol připravovat návrhy na změnu Občanského zákoníku. Později se stala jednatelkou této rady a dostala se až do čela právního odboru.

Z iniciativy Milady Horákové v roce 1925 vznikla právnická sekce Sdružení akademicky vzdělaných žen. Milada byla také členkou československého Červeného kříže a spousty dalších sociálních sdružení zaměřených na vzdělání či chudobu.

Velice aktivní byla Milada Horáková taky v době druhé světové války, během které se zapojila do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme. Za tuto činnost byla Milada i s manželem také zatčena a vyslýchána nacisty, strávila spoustu let ve věznicích či v Terezíně a její muž přežil tzv. Pochod smrti.

Po válce obnovila Milada ženské hnutí, které nyní neslo název Rada československých žen, dostala se do čela obnovené České strany národně sociální, jejíž členkou byla již mnoho let před válkou, a byla velice aktivní publicistkou – spolu s dalšími ženami z Rady založila časopis Vlasta.

Pro své názory byla monitorována komunistickým režimem. Na začátku roku 1948 byla vyloučena ze všech organizací, jichž byla členkou, včetně Rady československých žen a vzdala se svého poslaneckého mandátu. Odmítla se podílet na komunistickém puči a výsledek tohoto odmítnutí již známe. Miladě Horákové nakonec nepomohl ani fakt, že proti její popravě se postavil např. i Winston Churchill.

Anna Eleanor Roosevelt

Eleanor Rooseveltová je neteří amerického prezidenta Theodora Roosevelta. O oba rodiče však přišla již v dětství a o její výchovu se postarala její babička. Na část studia byla poslána do Spojeného království a do USA se vrátila po svých osmnáctých narozeninách. Po vstupu USA do první světové války Eleanor pracovala jako dobrovolnice pro Červený kříž. Její přístup k tématu ženského volebního práva byl zpočátku opatrný, později se však sama stala významnou a důležitou členkou několika ženských organizací, mezi které patří League of Women Voters (Liga za ženská voličská práva) nebo Women’s Trade Union League (Ženská odborová liga).

Na začátku 20. století si vzala svého bratrance Franklina Delano Roosevelta, který se v roce 1933 stal prezidentem Spojených států, a plnila tak roli první dámy USA, která oddaně podporovala svého muže. Franklin D. Roosevelt byl prezidentem USA až do roku 1945, v této době Eleanor velice aktivně publikovala články, kterých bylo více než tři tisíce.

Během druhé světové války byla Eleanor opět velice aktivní ženou. Stala se asistentkou ředitele civilní obrany na roky 1941 a 1942 a jako první dáma USA navštívila Anglii a Jižní Pacifik, kde bylo jejím cílem podpořit dobrou vůli u spojenců či zvýšit morálku amerických vojáků. Po druhé světové válce již jako vdova byla prezidentem Trumanem jmenována do Valného shromáždění OSN, působila jako předsedkyně Komise pro lidská práva a pracovala na Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948.

Simone Veil

Je francouzskou političkou původem z židovské rodiny. Tento původ ji poznamenal na celý život. Simone Veil je jednou z hrdiek, kterým se povedlo přežít nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim. S o to větší vervou se Simone stala bojovnicí a ikonou za ženská práva ve Francii. Po studiích práva, pod ministerstvem spravedlnosti, zahájila svou první aktivitu za práva žen, tehdy se snažila zlepšit situace ve věznicích. Kariérní posun na ministerstvo civilních věcí ji jen utvrdil v pokračování bojů za rovnoprávnost a ženská práva. Následně na postu ministryně zdravotnictví se jí podařilo prosadit nejdříve snazší přístup k antikoncepci a poté i zlegalizovat potraty.

Simone Veil ale není úspěšnou političkou jen na své domácí francouzské půdě. V roce 1979, v prvních přímých volbách do Evropského parlamentu, se rozhodla kandidovat a ve volbách získala post europoslankyně. Po volbách se stala dokonce první ženskou předsedkyní Evropského parlamentu. Tento post držela do roku 1982.

Madeleine Albright

Madeleine Albright se narodila v roce 1937 v Československu jako Marie Jana Körbelová, jejíž otec byl diplomatem. Díky tomu se Marie se svými rodiči nejednou stěhovala. Své jméno Madeleine dostala ve Švýcarsku, kam ji rodiče poslali studovat. Po Mnichovské dohodě s rodinou odjela do exilu v Londýně, odkud její otec pracoval pro exilovou vládu. Po únoru 1948 celá rodina požádala o azyl ve Spojených státech.

Mezi nejvýznamnější dny by se rozhodně zařadil pátý prosinec roku 1996, kdy ji William J. Clinton nominoval na ministryni zahraničí Spojených států. Již před touto nominací Madeleine Albright v Bílém domě pracovala, a to pod Jimmym Carterem a později zastávala také post v Radě národní bezpečnosti. Senát její funkci ministryně zahraničních věcí potvrdil 22. ledna roku 1997 a tento mandát vykonávala celé funkční období až do 20. ledna 2001.

Na postu ministryně zahraničí USA se Madeleine Albright zasadila hned o několik věcí. Prosadila například intervenci NATO v Kosovu v roce 1999. Významně také lpěla na rozšíření NATO o bývalé země Východního bloku, čímž těmto zemím značně pomohla. Bojovala také za nešíření jaderných zbraní ze Sovětského svazu a podpořila ratifikaci Kjótského klimatického protokolu. Prezident Václav Havel se dokonce nechal slyšet, že by ho na jeho postu mohla následně vystřídat. V roce 2012 získala Madeleine od prezidenta Baracka Obamy Prezidentskou medaili svobody. Život Madeleine Albright ovlivnil i Donald Trump, který zapříčinil její propuštění z odboru obranné politiky. Nyní je Madeleine patronkou Vogue Leaders a loni jsme měli možnost vidět ji v rámci konference pořádané organizací Forum2000.

Malala Yousafzai

Malala Yousafzai je mladá pákistánská žena oceněná v roce 2014 ve svých 17 letech Nobelovou cenou za mír. Malala vyrůstala v Pákistánu v oblasti, kterou v roce 2007 ovládlo radikální hnutí Tálibán. Hnutím Tálibán byl okamžitě vzat přístup mladým děvčatům do škol, za své působení v této oblasti dokonce až 400 škol zcela zničili. O práva žen a dívek se Malala zajímá od svých 11 let. V roce 2009 začala pod pseudonymem Gul Makai psát blog o dění v jejím městě.

Malala veřejně vystupovala a hájila práva dívek na studium, což se jí stalo osudným. V říjnu roku 2012 ji cestou ze školy člen Tálibánu střelil do hlavy. Malala však tento zásah přežila. V následujícím roce nastoupila ve Spojeném království do školy, stále se ale nedokázala spokojit s tím, že tuto možnost nemají všechny ostatní dívky, a tak v roce 2014 spolu se svým otcem založila Malala Fund (Malalin fond).

Za svou odvahu a aktivismus Malala získala několik ocenění. Po přežitém útoku byla oceněna nejen Nobelovou cenou, kterou získala jako nejmladší člověk v historii, ale ocenil ji i Evropský parlament cenou za svobodné myšlení (celým názvem Sakharov Prize for Freedom of Thought). Již mnohem dříve, v roce 2011, však byla Malala nominována na Mezinárodní dětskou cenu míru (International Children’s Peace Prize) a ve stejném roce obdržela cenu Pákistánskou národní cenu míru pro mládež (Pakistan’s National Youth Peace Prize). Během svého aktivismu se Malala setkala také například s aktivistkou za životní prostředí Gretou Thunberg.

Angela Merkel

Když se řeší, kdo stojí v čele Německa, každý z nás si vybaví Angelu Merkel, avšak na jméno německého prezidenta si nevzpomene. Je to dáno především tím, že německý prezident má spíše ceremoniální funkce a faktickou moc v Německu vykonává kancléř. Německou kancléřkou je Angela Merkel nepřetržitě již od roku 2005, jako první žena v této funkci. Již o pět let dříve Angela usedla do čela Křesťanskodemokratické unie Německa (CDU). V  roce 2018 ale řekla, že čtyři volební období ji stačily, a tak v čele Německa sedí již poslední měsíce.

Již dlouhá léta je odchovanka Helmuta Kohla Angela Merkel označována za faktickou lídryni Evropské unie. V roce 2015 ji časopis Times označil za osobnost roku, v žebříčku Forbes ji najdeme hned několikrát, v roce 2020 byla opětovně označena za nejmocnější ženu světa. Němci ve své kancléřce vidí záruku stability, v Unii za zapříčinila o nejeden úspěch, výjimkou nebylo ani loňské úspěšné německé předsednictví.

Kamala Devi Harris

Kamala Harris se stala ve svých padesáti-šesti letech 20. ledna tohoto roku první ženskou viceprezidentkou Spojených států amerických. Jedná se o historicky velice důležitý moment pro USA. Časopis Forbes Kamalu Harris označil za třetí nejmocnější ženu světa roku 2020. Kolik toho však o současné viceprezidentce Spojených států víme?

Oba rodiče Kamaly se do USA přistěhovali, a to z Indie a Jamajky. Kamala se narodila v Kalifornii, vystudovala zde univerzitu a následně Harvard, se zaměřením na právo. Politickou příslušností je demokratka a v primárkách byla protikandidátkou Joe Bidena. Předchozí zkušenosti má v oblasti státního zastupitelství či jako senátorka státu Kalifornie. Otevřeně podporuje komunitu LGBTQ+ včetně legálních sňatků, zasazuje se o otevřenost justice. Bojuje za odstranění předsudků proti menšinám a odmítá trest smrti.

Greta Thunberg

Čerstvě osmnáctiletá, celým jménem Greta Tintin Eleonora Ernman Thunberg, je od svých 15 let aktivistkou bojující proti globálnímu oteplování. Z jejich aktivit určitě všichni známe studentské páteční stávky Fridays for Future či plavbu plachetnicí ze Spojeného království do Spojených států z roku 2019. Ve stejném roce ji časopis Time označil za osobnost roku.

Na svůj věk již Greta předvedla několik projevů, a to například na summitu OSN pro klima, na Světovém ekonomickém fóru v Davosu či už dvakrát v Evropském parlamentu. Greta má za sebou ve svých osmnácti letech také tři nominace na Nobelovu cenu. Belgická univerzita Mons ji v roce 2019 udělila čestný doktorát, ve stejném roce získala také cenu Amnesty International. Celý výčet všech nominací a získaných ocenění by vydal na knihu! Lze ale zcela jistě říci, že tato mladá Švédka má silný hlas, který má nejen spoustu zastánců, ale i spoustu odpůrců.

Závěrem

Článek čtenáře seznámil s devíti velice charismatickými a vlivnými ženami, i když pouze stručně. Jestliže čtenáře některá z žen zaujala natolik, že by se o ní chtěl dozvědět více, téměř každá napsala svou autobiografii, nebo ji napsal někdo za ni. Madeleine Albright či Greta Thunberg se ale věnují psaní knih nejen o sobě. Je zde nezbytné říci, že tento seznam není v žádném případě vyčerpávající, vlivných a velice inspirativních žen bychom našli ještě stovky.