Od poloviny února se v médiích začaly pravidelně objevovat zprávy o masových demonstracích v Alžírsku namířených proti prezidentovi Abdelazízovi Buteflikovi. Jeho rozhodnutí kandidovat již popáté na post hlavy státu vzbudilo odpor a vehnalo do ulic statisíce převážně mladých Alžířanů. Na začátku dubna se 82letý autoritář rozhodl demonstrantům ustoupit a dále již nekandidovat. Protesty přesto pokračují v rozsahu, jež země nezažila od začátku občanské války v roce 1991. Kde tedy leží příčiny nespokojenosti?
Abdelazíz Buteflika (Zdroj: Wikimedia Commons)
Buteflika jako představitel „le pouvoir“
Veterán války za nezávislost Buteflika se s pomocí armády dostal k moci v roce 1999. Přestože jeho zvolení bylo považováno za zmanipulované, dokázal si během prvních dvou funkčních období své vlády získat popularitu mezi alžírským obyvatelstvem. Jeho vláda byla spojována s ukončením násilí, obnovou státu a hospodářským růstem. Buteflika se stal dokonce tak populární, že mu voliči schválili v referendu v roce 2009 kandidovat i potřetí. Nejen, že se obklopil generály, kteří ho dostali do funkce. Vytvořil i vlastní mocenskou síť z prominentních podnikatelů a politických spojenců, kteří se obohacovali na ropných zásobách země. Zejména pro armádu se tak stal vhodnou postavou navenek reprezentující. Buteflika dokázal mistrně balancovat mezi konfliktními zájmovými kruhy tvořící „le pouvoir“ neboli systém (Foreign Affairs, 10.4.2019). Jeho postavení bylo tak pevné, že ho dokonce nesmetla ani vlna protestů Arabského jara jako mnoho jiných autoritářů v regionu.
Problémem se stalo jeho zdraví, neboť v roce 2013 utrpěl mrtvici. Od té doby se již neukazoval na veřejnosti, byl upoután na invalidní vozík a jeho schopnost vládnout byla opakovaně zpochybňována. Díky jeho stabilizační pozici v systému se však vládnoucí elity dlouhodobě nedokázaly shodnout na jeho nástupci. Neschopnost systému najít alternativu a zjevné využívaní Butefliky jako loutky armády se ukázaly jako hlavní spouštěče demonstrací. Zejména pro mladé Alžířany, kteří pamatují Butefliku jako jediného prezidenta, znamenala jeho kandidatura poslední kapku trpělivosti se zkorumpovaným režimem. Jejich nespokojenost byla umocněna také chronickou nezaměstnaností mezi mladými, jež v posledních letech vystoupala až k 30 %. Postupně se k nim přidali také starší lidé zejména ze střední třídy, a protesty tak postupně nabyly celospolečenského charakteru.
Demonstrace proti Buteflikovi (Zdroj: Wikimedia Commons)
Nekandidovat nestačí
Rozhodnutí Butefliky nekandidovat ohlášené na začátku měsíce bylo pro demonstranty pouhým malým vítězstvím na jejich cestě k hlubší transformaci celého oligarchického systému, jehož představitelé byli zaskočeni nebývalou intenzitou protestů. Jejich ústupky v podobě rezignací předsedy ústavní rady či šéfa zpravodajské služby však pro demonstranty nejsou dostatečné. Samotný dočasný nástupce Butefliky, předseda parlamentu Bensalah, je jeho dlouholetým spojencem, a i ostatní tváře režimu jako např. premiér Bedoui stále zůstávají u moci. Armáda prozatím do vyhrocené situace nevstupuje a nechává její řešení na bedrech politických vůdců. Nicméně její šéf, generál Gaíd Salah, varoval, že pokud se řešení nenajde, armáda bude muset intervenovat (Aljazeera, 16.4.2019).
Alžírské protesty se tak dostávají do daleko komplikovanější fáze. Odstranit prezidenta je jedna věc, avšak změnit celý zkorumpovaný systém je záležitost daleko složitější. Odstrašujícím příkladem může být Egypt, kde během roku 2011 sice padl prezident Mubarak, nicméně i přesto se země ponořila do násilí, v konečném výsledku se vládnoucí elity u moci nadále udržely a dlouhotrvající problémy zůstaly nevyřešeny. Zda bude toto scénář i pro největší africkou zemi je otázkou. Jisté však je, že vlny protivládních protestů jsou vysoce nakažlivé a rostoucí nestabilita v tomto regionu může mít konsekvence i pro evropskou bezpečnost.
Vojtěch Freitag
