fbpx

Mnichovská dohoda a její ponaučení pro dnešek

30.09.2019 | Analýzy

Mnichovská dohoda a její ponaučení pro dnešek

Poslední zářijový den připadá na výročí pro Čechy tragické události z roku 1938, kdy se zástupci západních mocností sešli v německém Mnichově a podepsali souhlas s Hitlerovými požadavky na odstoupení československého pohraničí. Je pochopitelné, že v naší zemi vnitropolitické důsledky často přehlušují význam této dohody pro světový vývoj, které ovšem nejsou o nic méně zajímavé a podstatné.

Meziválečné období se někdy pokládá za pravý příklad multipolarity, tedy systému s několika zároveň existujícími velmocemi. Pro Evropu v tu dobu byly zejména důležité Anglie, Francie, Německo a nový Sovětský svaz. Právě kvůli tomu je příklad mezinárodního vývoje v těchto letech důležitý i dnes, v situaci, kdy spousta expertů předpovídá návrat multipolarity do světové politiky.

Mnichovská konference nepřišla jen tak z čistého nebe, ale předcházela jí dlouhodobá jednání Anglie a Francie s Německem, ale také jednání se Sovětským svazem. Ten se totiž dlouhou dobu přikláněl právě na anglo-francouzskou stranu, hlavně díky zásluhám západně orientovaného ministra zahraničí Litvinova, který, mimo jiné, také stál za úspěšným vyjednáním uznání sovětské státnosti západními velmocemi (Anglie a Francie v r. 1924, USA roku 1933). Spousta států se v nejisté době přikláněla k politice, kdy vyjednávala se všemi stranami: například Československo vyjednávalo o možnosti smlouvy o ochraně jak s Francií a Anglií, tak i se Sovětským svazem, a podobně na tom bylo i Polsko, které dlouhou dobu oscilovalo mezi Německem a Sovětským svazem. Stejně to probíhalo i na úrovni velmocí – Francie a Anglie vyjednávaly s Německem ve stejné chvíli jako s SSSR. I v SSSR probíhal boj dvou stran. Jedna z nich, podporovaná před

evším Litvinovem, se přikláněla k podepsání spojenectví se západními velmocemi proti revisionistickému Německu; ta druhá, prosazovaná Molotovem, naopak usilovala o sblížení s Německem a společnou revizi mezinárodního systému.

V ruském jazyku se tak výsledek mnichovské konference nenazývá dohoda, ale tradičně spiknutí („zagovor“). Občas Rusové toto předkládají jako známku svého boje za práva Československa, ačkoliv realističtější je, že spiknutím se stala především proto, že v podstatě smetla ze stolu možnost vytvoření systému kolektivní bezpečnosti proti Německu, o kterém Sověti jednali s Francií

a Anglií. Litvinov byl následně rychle zaměněn v čele sovětské zahraniční politiky Molotovem a došlo až k vyjednání Paktu Molotov-Ribbentrop a začátku druhé světové války o rok později.

Nepochopení, odmítnutí kompromisu a strach vedly k jednání o osudu jedné země bez její přítomnosti či hlasu. Podobné tendence můžeme vidět i dnes – na začátku tohoto roku se USA pokusilo zorganizovat v Polsku konferenci o Íránu bez jeho přítomnosti, za což bylo mezinárodně povětšinou kritizováno. Mezi západními velmocemi a Ruskem můžeme opět vidět stejné nepochopení a strach, který v těchto vztazích fungoval i před 80 lety. Na druhou stranu je také možné říct, že to také vede ke stejným důsledkům, kdy se opět Rusko odklání od Evropy k zemím nezápadním, jako Čína, Indie, stejně tak jako k zemím Amerikou a EU odsuzovaným jako Bělorusko či KLDR.

Často se říká, že kdo historii nezná, je nucen ji opakovat. Mnichovská dohoda otevřeně poukazuje na nebezpečí multipolarity. Pokud se tedy právě tímto směrem mezinárodní systém znovu ubírá (či se multipolárním již stal, jak tvrdí např. spousta nezápadních expertů), pak je ještě důležitější tuto dobu hlouběji zkoumat a chyby našich předchůdců připomínat. Stejně tak je potřeba brát v úvahu historickou zkušenost jiných států, jejichž pohled na skutečný průběh událostí se často velmi odlišuje. Máme-li tedy ponaučení z Mnichovské dohody zužitkovat, je třeba předejít podmínkám, které k ní vedly, a bojovat na mezinárodní úrovni proti strachu, nepochopení a aroganci.

Kristýna Haráková