Severoatlantická aliance slaví tento měsíc 70 let své existence. Při této příležitosti se sešli ve Washingtonu D.C. všichni ministři zahraničí členských států nejen aby oslavili toto jubileum, ale také aby prodiskutovali budoucí směřování aliance. Co stojí za stabilitou a trvanlivostí tohoto vojenského paktu a jaké nové výzvy ho čekají?
4. dubna 1949 podepsalo 12 zakládajících států v čele se Spojenými státy pakt, jež měl bránit expanzi Sovětského svazu. Tento zřetelný cíl s koncem studené války vymizel a s tím nastala potřeba definovat nový účel aliance. Výsledkem byl širší bezpečnostní rámec NATO, který měl flexibilněji reagovat na politickou nestabilitu nejen v post-sovětském prostoru a Jugoslávii, ztělesněný operacemi v Bosně a Hercegovině a Kosovu. Následné události 11. září měly za následek vůbec první aktivaci článku 5 o kolektivní obraně, jež vyústila ve spojeneckou intervenci v Afghánistánu. Kromě terorismu byly ve strategické koncepci z roku 2010 identifikovány i další nekonvenční hrozby jako např. kybernetické útoky či proliferace zbraní hromadného ničení (NATO.int).
Teroristický útok 11. září byl impulzem k operaci Trvalá Svoboda (Zdroj: Wikimedia Commons)
Aliance sdílených hodnot
Tajemství trvanlivosti NATO spočívá ve dvou aspektech. Jednak je to aliance sdílených hodnot. Principy pluralismu, individuálních svobod a právního státu jsou v preambuli zakládající smlouvy ustaveny jako podmínka pro členství v alianci. Díky nim v ní nevznikají zásadní rozepře a spojenectví funguje na bázi důvěry a solidarity (The Guardian 2.4.2019). Společnými hodnotami jsou identifikovány i společné hlavní hrozby pro celou alianci. Dalším aspektem je flexibilita. NATO přežilo změnu charakteru mezinárodního systému v 90. letech, protože se rychle dokázalo adaptovat na nové prostředí a ukázalo, že to není pouze jednoúčelový pakt. Díky nekonvenčním hrozbám už neplatí strnulé pravidlo, že v případě napadení jednoho státu musí automaticky všichni spojenci do války.
Časy se mění
Nicméně mezinárodní prostředí se nadále mění a s ním i zájmy členských států. Do centra pozornosti Spojených států postupně vstupuje zejména oblast východní a jihovýchodní Asie, kde se USA snaží zadržovat zřejmý mocenský vzestup Číny. Ta se ukazuje jako stále silnější vyzyvatel americké světové dominance. Evropské státy nemají zájem se angažovat kvůli Spojeným státům na druhé straně světa, když jejich bezpečnostní obavy leží blíže domovu, zejména ve Středomoří a východní Evropě, kde Rusko představuje trvalou hrozbu stability. Je otázkou, do jaké míry evropské státy nadále potřebují americkou pomoc k zadržování Ruska. Množí se hlasy, že mise NATO v Evropě skončila a Spojené státy by měli přenést veškerou tíhu obrany na bohaté evropské spojence (NY Times 10.3.2019). Ztělesněním této kritiky a celkového amerického odklonu od Evropy je už sám Donald Trump, který se stal zároveň impulzem pro Evropskou unii, aby reagovala na oslabení transatlantické vazby. Nově ustavené instituce Stálé strukturované spolupráce a Evropský obranný fond jsou předzvěstí stále užší obranné spolupráce. Ne náhodou se tyto iniciativy začínají realizovat i s odchodem Británie, jež vždy prosazovala kooperaci pouze v rámci NATO a evropské iniciativy vetovala. EU se stává stále serióznějším aktérem v oblasti obrany, a to i přes to, že Evropská armáda (jak o ní sní francouzský prezident Macron) se zatím zdá být hudbou daleké budoucnosti.
Znovuzvolený generální tajemník NATO Jens Stoltenberg (Zdroj: Flickr.com)
Evropa si i díky existenci NATO zvykla brát mír jako samozřejmost. Nyní je načase, aby se sama začala starat o svoje bezpečí, neboť kapacity na to má. Pro toto směřování mluví i větší mocenské ambice Evropské unie, které stávající podoba kooperace v rámci NATO neumožňuje uspokojit. Aby se EU mohla stát opravdovým globálním hráčem, není potřeba zpřetrhat transatlantickou vazbu. Spolupráce se Spojenými státy je po všech směrech výhodná, avšak závislost na nich nikoliv. Jádro bezpečnosti Evropy by mělo ležet převážně na starém kontinentě a úloha NATO by se měla přehodnotit. 70 let trvání aliance ukázalo, že je schopná se vypořádávat s těžkými výzvami. Zda přežije i tuto, bude záležet pouze na politické vůli na obou stranách Atlantiku.
Vojtěch Freitag
