Tato práce byla vyhodnocena našimi lektory jako nejlepší v podzimní skupině Hlavního programu DA. Autorem práce je Petr Vnenk. Gratulujeme!
Současné Turecko je ve světě vnímáno jako regionální mocnost, sekulární demokracie a partner spojenců z druhé světové války úzce vojensky i ekonomicky spjatý se Západem. Tak tomu ovšem v případě Turecka nebylo vždy. Kořeny tohoto uspořádání lze hledat po první světové válce, kdy Tureckou republiku na troskách bývalé Osmanské říše založil Mustafa Kemal, později nazývaný Atatürk – Otec Turků. Právě vliv Mustafy Kemala Atatürka je jedním z důležitých východisek pro pochopení současné situace v Turecku, neboť jeho odkaz je i dnes v Turecku stále živý, mnoho současných osobností se k němu odkazuje a téměř v každém městě lze najít jeho sochu nebo památník.
Mustafa Kemal Atatürk založil národní stát přesně v duchu budování národních států na úze-mích říší rozpadlých v první světové válce. Důraz kladl také na nezávislost a samostatnost Turecka jako suverénního státu. Zároveň si byl vědom relativního zaostávání Turecka vůči zemím Západu, a tedy i nutnosti reforem. Inspiroval se proto rozvinutými zeměmi Západu, a to nejen tak, aby mu jejich systémy sloužily jako vodítko pro jeho administrativu, nýbrž i aktivním pozváním zahraničních odborníků k účasti na tvorbě reforem samotných.
I po Atatürkově smrti v roce 1938 Turecko pokračovalo v liberálně-sekulární politice a toto dlouhé období stability a rozvoje se příznivě projevilo na ekonomické a společenské situaci v zemi. Turecko se během 20. století rozvinulo v silnou regionální mocnost a společně s připojením se ke Spojencům ke konci druhé světové války si tím vysloužilo i přízeň a uznání zemí Západu, což následně vyústilo ve vstup do NATO v roce 1952, spoluzaložení OECD v roce 1961, členství v Evropském ekonomickém společenství od roku 1987, Celní unii EU od roku 1995 a zahájení přístupových jednání o vstup do EU v roce 2005.
Východiska pro analýzu politiky současného prezidenta Turecké republiky, Recepa Tayyipa Erdoğana, je nutné také hledat v milnících, jež formovaly jeho život. Jedním ze zásadních rysů jeho politiky je patrný odklon od sekularismu Atatürkova pojetí státu a větší příklon k vlivu islámu na jeho chod. V tomto aspektu se zároveň nejedná o dočasnou či krátkodobou politickou orientaci. Erdoğan je absolventem imámské náboženské školy. Tento typ škol byl zřízen po Atatürkově reformě školského systému jako soubor institucí, jenž měl připravovat imámy pro státní službu v mešitách po opuštění systému medres.
Vliv náboženství na politiku se u Erdoğana projevoval už v době jeho působení ve funkci starosty Istanbulu, kdy musel ze své funkce odstoupit poté, co byl odsouzen za recitování veršů básníka Ziyy Gökalpa, což bylo soudem označeno za podněcování k násilí a náboženské nebo rasové nenávisti. Erdoğan za tento čin strávil v roce 1999 čtyři měsíce ve vězení.
Když v roce 2001 spolu s Abdullahem Gülem zakládal stranu AKP, byl si jistě vědom stále velmi silného vlivu sekularizace Turecka jako dědictví po Atatürkových reformách. Strana AKP se tak profilovala jako reformní strana a větší příklon k islámu ve směřování státu v ní byl obsažen jako jedna z oblastí možných reforem. Tento pragmatismus ostatně Erdoğanovi zůstal i v řadě dalších politických kroků, což jistě přispělo k jeho politickým úspěchům.
Působení Erdoğana jako istanbulského starosty je rovněž důležitým milníkem. Jeho vítězství ve volbách v roce 1994 bylo obecně nečekané. Oč překvapivější však bylo, o to s větší vervou se úřadu starosty Erdoğan chopil. Jako starosta Istanbulu prokázal velké politické schopnosti a po-dařilo se mu výrazně zlepšit zejména infrastrukturu města, která byla již řadu let při stálém růstu počtu jeho obyvatel nedostačující.
Obyvatelé tohoto nejlidnatějšího tureckého města, a tedy i celé země jeho úspěchy ve funkci zaregistrovali, následné turbulentní zvraty v jeho politické kariéře – zatčení, uvěznění, zkrácení trestu a založení strany AKP – pro něj tedy byly vždy mediální reklamou, což vzestupu AKP a jejímu vstupu do parlamentu jedině pomohlo.
Drtivé vítězství strany AKP v parlamentních volbách v roce 2002, kde získala 363 křesel z 550, umožnilo jednak Erdoğanovu spolupracovníkovi Abdullahu Gülovi schválit dodatek k turecké ústavě, který Erdoğanovi umožnil zasednout v parlamentu, což dříve kvůli jeho odsouzení nebylo možné, ale také tím strana AKP získala prakticky volné ruce k provádění reforem, s nimiž se jednak ve volbách – jako reformní strana – profilovala, a jednak s nimi měl Erdoğan zkušenosti právě již z funkce starosty Istanbulu.
V prvních letech slavil Erdoğan řadu úspěchů na domácí i zahraniční scéně. Podařilo se mu stabilizovat hospodářství po turecké ekonomické krizi roku 2001 a započít dialog o přistoupení Turecka k Evropské unii v roce 2005. Po členství v NATO se mělo jednat o další významný krok v orientaci Turecka na Západ.
Azimut turecké politiky, jenž byl po celá desetiletí nastaven v podstatě prozápadním směrem, se však začal pozvolna otáčet. Nelze předpokládat, že by iniciátorem této otočky byl sám Erdoğan, ten pouze včas zaregistroval postupné změny v geopolitickém rozložení světa a reagoval na ně svou zahraniční politikou.
Až do prvního desetiletí 21. století bylo těžiště světové geopolitické scény na Západě, v dřívějších dobách s vlivem Sovětského svazu. Zbytek světa hrál v nejvyšší úrovni globální politiky příslovečné druhé housle, byť regionální mocnosti existovaly v různých oblastech světa. Toto uspořádá-ní dostalo první trhlinu teroristickým útokem na New York a Washington, který byl prvním velkým koordinovaným nepřátelským útokem na americké půdě od útoků na Pearl Harbour.
Ekonomická krize po krachu investiční bubliny v roce 2008 pak výrazně otřásla řadou zemí západního světa. Naopak silně rostoucí ekonomiky Číny, Ruska a také Turecka si udržely hospodářský růst a tento rozdílný průběh gradientů HDP jim umožnil se velmi rychle začít přibližovat tradičním západním ekonomikám.
Politická síla státu či společenství je dnes postavena zejména na třech pilířích: ekonomické síle, vojenské síle a počtu obyvatel. Výrazný ekonomický rozmach některých dříve regionálních mocností a zejména stagnace zemí Západu po finanční krizi z let 2008 až 2010 tedy povzbudil tyto regionální mocnosti, aby se začaly ucházet o díl koláče mocností světových. Tento jev lze nejlépe pozorovat na vzrůstající asertivitě Číny a jejím bezohledném prosazování svých zájmů. Erdoğan však nechtěl stát stranou.
Vrátíme-li se v úvahách zpět k započetí přístupových rozhovorů Turecka s Evropskou unií, uvidíme, že se tyto zahraničně-politické procesy projevily i zde. Evropská unie jednak kritizovala relativní zaostalost zejména venkovských částí Turecka. Ovšem venkovská území západního Haliče, východního Slovenska nebo Pobaltí, což jsou území, která už v onom roce 2005 všechna v Evropské unii byla, trpěla rovněž značnou mírou nerozvinutosti. Další nevoli v řadách Evropské unie vzbuzovala představa přijetí státu s přibližně 80 miliony obyvatel a zároveň s většinově islámským obyvatelstvem. Jedním z možných, byť třeba vědomě nepřiznaných důvodů pro tento přinejmenším vlažný postoj Evropské unie vůči Turecku je jistě i určitý pokles sebevědomí Evropské unie, neboť silná a sebevědomá unie s vysokou mírou sebedůvěry by neupadla v nejistotu, zda přistoupení Turecka ustojí, ale naopak by v přistoupení Turecka spatřovala navýšení svého geopolitického vlivu.
Erdoğanovi nelze upřít včasný a přesný politický cit. Výše uvedených vlivů si byl ve svém působení v premiérském křesle dobře vědom a rozhodl se je využít pootočením kormidla turecké politiky směrem alespoň částečně se od Západu odklánějícím. Zaregistroval rostoucí sílu Ruska a Číny a navíc se zhlédl v autoritativním stylu tamějšího vládnutí. Tento způsob vlády pro něj skýtal celou řadu výhod.
Vládci v autoritativních režimech si často dovedou upravit pravidla demokratické soutěže tak, že jim zajistí moc buď přímo časově neomezenou, tedy do smrti, nebo alespoň dostatečně dlouhou. Opozice je v těchto režimech výrazně oslabena a držena na krátké uzdě, jako např. v Rusku, nebo zcela umlčena, jako např. v Číně. Výhodou pro autokratické vládce je obyvatelstvo odkázané na domácí média, která jsou pod vlivem státu nebo přímo státní. Pokud navíc dostatečná část obyvatelstva nedisponuje jazykovými a intelektuálními schopnostmi a technologickými možnostmi pro pravidelné sledování zahraničních médií, umožňuje to autokratickému vládci vést zcela odlišnou politiku zahraniční a domácí, případně tu zahraniční využívat k upevňování domácí pozice. Erdoğan cítil relativní slabost Západu a věděl, že podpory strany AKP v tureckých volbách může pro svou autokratičtější pozici využít.
V roce 2014 kandidoval Erdoğan na prezidenta a volby vyhrál s 51,79 % hlasů. Jedná se o těsnou většinu a mandát, který je sice silný, ale svědčí o jisté nejistotě ve společnosti. Zejména získá-li jej kandidát, který byl více než dekádu předcházejících let premiérem. Je to ovšem také důsledek vnitřního rozdělení společnosti. To není překvapivé, při autoritativním stylu vládnutí se nezbytně vytvoří skupina podporovatelů a odpůrců tohoto uspořádání, neboť je porušen pravidelný a častý souboj o moc ve volbách. Zde je nutno poznamenat, že Turecko je stále demokratickou zemí, kde se konají volby pravidelně a jejich průběhu lze docela důvěřovat, ale autokratický přístup k výkonu moci dokáže i v demokratických zemích ovlivnit volební soutěž ve prospěch autokratického vládce.
Erdoğanova prezidentská éra byla od počátku otevřeně charakterizována jako politická, čímž se zásadně lišila od jeho předchůdců, kteří vždy deklarovali politickou neutralitu. Tento postoj byl pak prosazen i ústavně pomocí referenda z roku 2017, v němž se m. j. ústavními změnami voliči přiklonili k Erdoğanově návrhu zrušit funkci premiéra a z Turecka vytvořit prezidentský systém.
Erdoğan kandidoval i v prezidentských volbách roku 2018 a získal 52,59 % hlasů. Zároveň se přímo chopil vedení turecké vlády podle nového znění ústavy po referendu z roku 2017. Toto referendum právě učinilo z Turecka onen stát s prezidentským systémem vlády.
V době svého prezidentského mandátu Erdoğan pokračuje v politice z konce svého premiér-ského období. Přibyla však jedna geopolitická situace, která výrazně promíchala karty v regionu – syrská válka a boj s Islámským státem.
Na jednu stranu přinesla válka na Blízkém východě politickou nestabilitu v regionu a vlnu uprchlíků, kteří směřovali m. j. právě do Turecka hledat azyl. Na druhou stranu přinesl rozpad sousedních států Erdoğanovi příležitost zvýšit vliv v regionu, a to i na úkor mocenských konkurentů Íránu a Saúdské Arábie.
Erdoğan mohl k autokratické politice vytáhnout politiku nacionalistickou, která se s ní výborně doplňuje a zvýšit tak svou podporu na domácí scéně. Osmanskou říši, z jejíž trosek Turecko vzniklo, si sice již prakticky nikdo v Turecku nemůže pamatovat, o to lákavěji však pro mnohé, k nacionalismu náchylné voliče mohou znít představy o naplnění jejího územního rozsahu.
Touto osmanskou reminiscencí může Erdoğan posílit vliv Turecka přinejmenším na východ a na jih. Vzpomínkami na turkické kmeny, které osídlovaly střední Asii až po Mongolsko a z jejichž základů dnes vycházejí mnohé středoasijské republiky, si často zajišťuje náklonnost tamějších obyvatel a jejich představitelé se pak tomuto sentimentu mohou jen těžko vzpouzet. Často jim tedy ne-zbývá než se k němu připojit. Vlivovými operacemi, včetně nasazení armády v Sýrii, pak pomáhá upevňovat vliv v oblasti jižním směrem od tureckých hranic.
Současně s posilováním mocenského vlivu v oblastech střední a jihozápadní Asie využívá Er-doğan konflikt na Blízkém východě a zejména uprchlíky přicházející z těchto oblastí pro posílení svého vlivu na Evropu a zejména Řecko, s nímž Turecko dlouhodobě nemá dobré vztahy. Vzhle-dem k velmi neobratným krokům některých představitelů Evropské unie se Evropa dostala zejména v letech 2015 a 2016 do tzv. uprchlické krize, která ji poškodila zejména z hlediska důvěry jejích obyvatel ve schopnosti zvládání problémů a ve vnímání akceschopnosti Evropské unie.
Erdoğan tohoto oslabení Evropské unie dokázal využít a zvýšil na ni tlak za využití uprchlíků nacházejících se na tureckém území. Tento tlak vystupňoval až do úrovně vyhrožování vpuštěním milionů lidí na hranice Schengenského prostoru, nedostane-li od Evropské unie rozsáhlé dotace.
V červenci 2016 se do navíc do mocenské pozice v zemi zapojila turecká armáda, které byl již od Atatürkových reforem svěřen úkol chránit sekulární zřízení v zemi. Pokus o puč byl však potlačen a Erdoğan využil následný nouzový stav k provedení značných personálních změn jak v armádě samotné, tak v oblasti soudů, univerzit a dalších. Tyto změny donutily řadu tureckých elit k rezignaci a výrazně oslabily potenciál turecké armády zasahovat do státního zřízení a střežit státní sekularitu.
Erdoğan nyní působí ve svém druhém prezidentském období. Podle turecké ústavy nemůže nikdo na prezidenta kandidovat třikrát v řadě, ledaže by se parlament v době prezidentovy vlády sám rozpustil, pak se toto období prezidentovi nepočítá. Tohoto ustanovení může Erdoğan využít, jeho strana sice nemá v parlamentu většinu, ale spolu se spolupracující stranou MHP na ni již do-sáhne. Sám Erdoğan však v médiích prozatím tvrdí, že volby se budou konat až v pravidelném ter-mínu v roce 2023.
Jednání o vstupu do Evropské unie sice ještě formálně neskončila, ale jsou prakticky pozastavena, neboť zejména po výše zmíněné Erdoğanově výhružné rétorice ohledně posílání uprchlíků do Řecka a dalších evropských zemí zájem o vstup z obou stran výrazně opadl.
Erdoğan dále posiluje vliv ve střední Asii. Nejnověji lze pozorovat zapojení Turecka do kon-fliktu v Náhorním Karabachu, který skončil výrazným úspěchem Ázerbájdžánu a mimo jiné umožněním vytvoření silničního koridoru z vnitřního Ázerbájdžánu přes Náhorní Karabach do exklávy Nachičevan, a díky krátkému úseku společné hranice v řece Araks tedy až do Turecka.
Problémem pro současné směřování Turecka je ekonomika. Vlivem autokratických rozhodnutí, potlačování sekulárního uspořádání státu a zhoršení vztahů s Evropskou unií dochází k odlivu investic, odchodu inteligence do zahraničí, na který mělo velký vliv i vypořádávání se s následky pokusu o puč v roce 2016, a výraznému znehodnocování turecké měny, což má za následek pokles parity kupní síly a celkové chudnutí obyvatel. Tento jev lze pozorovat příkladně na směnném kurzu turecké liry k dolaru, který je uveden na obr. 1.
První významná prohra strany AKP však přišla již v komunálních volbách v roce 2019, kdy strana AKP prohrála hned v několika velkých městech, především v Istanbulu, Ankaře, Izmiru a Antalyi. Zejména prohra v největším městě Istanbulu je pro Erdoğana citelná, neboť po těsné porážce kandidáta AKP Yildirima byly volby anulovány, anulaci prosazovala zejména strana AKP, a po necelém čtvrtroce se opakovaly. V nových volbách však výrazně zvítězil kandidát CHP Ekrem Imamoğlu a strana AKP tak Istanbul ztratila.
Erdoğan ve své politice pokračuje v autoritativním stylu, využívá nacionalistického a velko-osmanského sentimentu a potlačuje sekulární vnímání státu v kemalistické podobě. V zahraniční politice Turecko setrvává v NATO, ale jeho spolupráce s ostatními zeměmi NATO je někdy problematická, neboť naráží na Erdoğanovy představy o zahraničněpolitickém vlivu za využití velké armády, jíž Turecko disponuje.
O vstup do Evropské unie Turecko neusiluje, namísto toho se snaží vytvořit si regionální sféru vlivu v oblasti východního Středomoří a Blízkého východu, v níž bude centrální mocností, to vše po ústavních změnách pod autoritativním vedením prezidenta jako představitele vlády a rostoucím vlivem sunnitského islámu na politiku státu.
Další vývoj v Turecku může směřovat několika směry. První klíčový rozcestník spočívá v tom, zda Erdoğan prosadí rozpuštění parlamentu a bude v následných volbách opět kandidovat.
Pokud by tak učinil, postupoval by sice legálně, ale výrazně by se odklonil od principů demo-kratických hodnot a demokracie v Turecku by byla velmi otřesena, neboť by země mohla směřovat ruskou cestou s demokracií mnohdy jen formálně vyhlášenou, ale ve skutečnosti s autoritativní politikou vycházející z vlivů skupiny okolo prezidenta Erdoğana a jeho samotného. Nutno poznamenat, že čím blíže plánovanému termínu voleb by Erdoğan tento krok učinil, tím více by skutečnou demokracii v Turecku oslabil.
I kdyby se parlament v Turecku rozpustil a Erdoğan by znovu kandidoval, nemusel by však být znovu zvolen. Starosta Istanbulu, kterému k Erdoğanově nelibosti vzrostla popularita po opa-kovaných komunálních volbách, by mohl být silným protikandidátem opozice a mohl by případné plány na Erdoğanovo třetí zvolení překazit. Navíc by jako kandidát opozice mohl zvrátit křivku vývoje opět jiným směrem a tím navázat na demokratické tendence oscilujícímu, nepřekotnému, ale stálému vývoji.
Vývoj nepochybně ovlivní ekonomická situace. Bude-li pokračovat propad turecké ekonomi-ky, povede tento vývoj k rostoucí nespokojenosti obyvatel a Erdoğanova pozice bude stále více vratká. Zásadní bude také vývoj konfliktu v Sýrii. Případné rozšíření území na úkor jiného státu, jak může být vnímáno i zřízení třicetikilometrového nárazníkového pásma na syrském území u tureckých hranic, a to přesto, že by toto pásmo formálně k Turecku připojeno nebylo, slouží naopak jako výrazné posílení pozic držitelů moci, a vedlo by tedy i posílení Erdoğanovy pozice.
Výrazné zlepšení ekonomické situace Turecka očekávat nelze, zejména ne v době pandemie koronaviru a krátce po ní. Turečtí občané si budou nepochybně asociovat změnu své ekonomické situace s vládnoucími politiky. Erdoğan bude navíc v roce 2023, kdy jsou naplánovány příští volby, u moci dvacet let, a tak se mezi voliči dostaví i jistá míra frustrace ze stále stejné tváře. Pro svou strategii a další vývoj Turecka tak může zvolit pouze dvě cesty: buď důstojně dokončí mandát a dál již nebude kandidovat, nebo se mu podaří zůstat u moci dále například prostřednictvím rozpuštění parlamentu nebo jinou, avšak neústavní cestou.
Zvolí-li první cestu, může doufat ve volební úspěch své strany AKP a zachování si jistého vlivu na dění v zemi, ale i v případě porážky strany AKP by si zachoval image politika, který pro Turecko mnohé vykonal, což by jistě uznala i řada jeho odpůrců z řad demokratické opozice. V případě druhé cesty si může otevřít možnost setrvat u moci až do konce života, ale za cenu, že Turecko de facto opustí demokratickou cestu a vydá se čistě autoritativním směrem.
Pokud si uvědomí, že setrváním ve funkci by jistě musel rok od roku bojovat s větší vnitrostátní nevolí, domnívám se, že bude chtít zvolit spíš první cestu. Turecko je republikou od roku 1923 a demokratická tradice je v této zemi již bezmála sto let. Ačkoliv schopnost turecké armády zasáhnout proti snahám o změnu sekulárního nastavení země je po potlačeném pokusu o puč v roce 2016 výrazně oslabena, jsou dnešní obyvatelé Turecka výrazně demokraticky vyspělejší než v počátcích Turecké republiky, kdy tuto funkci pojistky sekularizace Atatürk armádě svěřil. Na roz-díl od Ruska a jiných autokratických režimů jsou na demokracii mnoho let zvyklí a na její případné pošlapávání by reagovali citlivěji. Poslední komunální volby navíc naznačily, že ve velkých městech už čas k porážce AKP dospěl.
Turecko pod vedením současného prezidenta Erdoğana směřuje k posílení současného prezi-dentského systému, expanzivnější politice v rámci regionu, zvýraznění konzervativních hodnot, zvýšení vlivu islámu na fungování státu a nacionalistickým sentimentům. Toto směřování lze však stále považovat za dočasné a stále je lze považovat za součást oscilační kultury demokratického vývoje. Prezidentské a parlamentní volby plánované na rok 2023 odpovědí, zda Erdoğan podle ústavy opustí mocenskou pozici, kterou z prezidentského úřadu vybudoval, a moc bude předána demokratickou cestou, nebo zda se toto směřování od demokracie začne výrazně odtrhávat a Turecko se vydá na nejistou cestu autokratického, nedemokratického a nesvobodného režimu, která někdy přináší krátkodobý mocenský zisk, ale zpravidla končí hospodářskou zaostalostí, emigrací inteligence, morální devastací obyvatelstva a mnohdy i řadou obětí, což vše z dlouhodobého hlediska zemi výrazně oslabí.
