Zimní olympijské hry v Pekingu jsou největší sportovní akcí letošního roku a v průběhu února a března proběhne téměř 200 soutěží s účastí blížící se 4000 sportovců, včetně paralympijských. Tyto olympijské hry, podobně jako v Soči v roce 2014 a v Pekingu v roce 2008, vyvolaly určité kontroverze. Čína je totiž dlouhodobým terčem kritiky kvůli porušování lidských práv a mnozí se obávají, že letošní olympiáda může sloužit k odvrácení pozornosti od těchto závažných obvinění.
Několik států po celém světě se ve světle závažných zjištění o aktivitách čínské vlády rozhodlo tuto olympiádu bojkotovat, a to z mnoha důvodů – především však kvůli probíhající investigaci porušování lidských práv v oblasti Sin-ťiang na severu země. K diplomatickému bojkotu se rozhodli například v Kanadě, Indii, Dánsku, či Spojených státech. Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer (ODS) označil konání olympiády v Číně za nezodpovědné a v letošní olympiádě vidí paralelu s olympiádami v minulosti: „Tak jako při olympiádě v roce 1936 v Berlíně nebo při olympiádě pořádané SSSR jde převážně o propagaci režimu. Poprvé nacistického, podruhé komunistického. Zejména jde o zastření a odvedení pozornosti od totalitního chování těchto hostitelských zemí vůči vlastnímu obyvatelstvu a menšinám,“ uvedl. Senátor Přemysl Rabas (SEN 21) doplnil, že se v Číně stadiony užívají mimo jiné i k popravám politických vězňů.
Státy, které bojkot vyhlásily, své sportovce do země vyslaly, avšak nevyšlou žádné oficiální zástupce státu a ani členové Vlády České republiky do Pekingu nejedou. Proti bojkotu ostře vystoupil francouzský prezident Macron, který se nechal slyšet, že nesouhlasí s politizací takovýchto témat a zároveň považuje přijaté kroky za pouze symbolické, ba dokonce bezvýznamné. Podobný postoj má i prezident Miloš Zeman: „Jsem zásadně proti zneužívání olympijské myšlenky pro politické cíle. Zažili jsme to kdysi dávno jak v Moskvě (1980), tak v Los Angeles (1984). Nyní je jemnější forma tohoto zneužití, kdy bojkot se vyhlašuje jenom u politiků a nikoliv u sportovců,“ uvedl Zeman.
Státy se k bojkotu rozhodly kvůli znepokojujícím informacím o zacházení s etnikem Ujgurů v Sin-ťiangu. Toto etnikum, tvořící zhruba 1,5 % čínského obyvatelstva, se v Číně již desítky let potýká se sinocentrismem a potížemi s ním spojené. Většina tohoto etnika žije v oblasti Sin-ťiang a je menšinou jak jazykovou (hovoří ujgurštinou), tak náboženskou, kdy je mezi tímto etnikem hojně rozšířen islám – diametrálně odlišný od tradičního čínského lidového náboženství vyznávaným většinou obyvatel Číny. V minulosti došlo ke vzniku separatistických skupin Ujgurů, které bohužel přispěly k ostrakizaci tohoto etnika. Mimo to je zabránění vzniku dalších takových skupin jedním z argumentů, které čínská vláda užívá k ospravedlňování svých činů v Sin-ťiangu.
V současnosti je Čína obviněná z omezování lidských práv Ujgurů a to především skrze převýchovné tábory, ve kterých jsou Ujgurům nuceny standardy většinového obyvatelstva Číny, které jsou odlišné od těch, které toto etnikum má. V roce 2020 byl navíc publikován report německého antropologa Adriana Zenze s informacemi o státem řízené sterilizaci ujgurských žen. Masivní zatýkání a věznění Ujgurů se podle některých odborníků dá klasifikovat jako genocida a k potvrzení této domněnky slouží i fakt, že v důsledku sterilizace ujgurských žen klesá porodnost a tím tak prokazatelně dochází k naplnění alespoň jednoho z bodů Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, která definuje genocidu, především pak její prvky a klasifikaci. I přes to se nedokáží akademici shodnout, zda se o genocidu opravdu jedná, a tak někteří odborníci raději používají termín kulturní genocida či etnocida, především snad z důvodu nedostatku důkazů ze samotných převýchovných táborů.
Ačkoliv jako reakce na obvinění přišel bojkot, nejsou některé skupiny bojující za lidská práva spokojené. Jako příklad adekvátního opatření dávají situaci okolo čínské tenistky Pcheng Šuaj, kdy Ženská tenisová asociace pozastavila turnaje na území Číny. Tato reakce přišla poté, co tenistka zmizela z veřejného života za zvláštních okolností. Skrze příspěvek na sociální síti obvinila bývalého čínského vicepremiéra ze sexuálního obtěžování, tento příspěvek byl kvapem smazán a tenistka nebyla několik týdnů k nalezení – to vyvolalo obavy ve světě sportu, a především pak výše zmíněnou reakci Ženské tenisové asociace. Něco podobného lze však stěží provést u největší sportovní akce roku, které se účastní tisíce sportovců trénující několik let za účelem úspěchu právě na olympiádě. Bezesporu by to bylo vůči samotným sportovcům neférové.
Zastánci tohoto názoru navíc argumentují, že v případě politicky motivovaného bojkotu olympiád v letech 1980 a 1984 nedošlo k žádnému posunu a ve výsledku byli nejvíce potrestáni samotní sportovci. Opačný názor zastávají ti, kteří poukazují například na pozitivní dopad bojkotů proti Jihoafrické republice v období apartheidu, kdy bylo Jihoafrické republice zakázáno se účastnit olympijských her kvůli rasové segregaci. Jihoafrická republika byla do Mezinárodního olympijského výboru přijata zpět až v roce 1992, tedy až po několika dekádách, a především po zrušení segregace. Bojkoty proti apartheidu byly například sociology Jeanem Harveym a Francois Houlem nazvány jedněmi z nejúspěšnějších sociálních hnutí. Faktem však zůstává, že k zdárnému konci apartheidu (nejen) ve sportu došlo v JAR až po několika desetiletích snah.
I přes všechny tyto debaty o účinnosti či smysluplnosti bojkotu dochází k celosvětovým protestům proti letošní olympiádě (přehled všech míst na obrázku níže). Protestující udávají utiskování obyvatel v Hong Kongu, Tibetu, či Sin-ťiangu za důvod jejich protestu a požadují celosvětový bojkot her.
autorka: Karolína Nodesová
Zdroje:
https://www.bbc.com/news/explainers-59644043
https://www.hrw.org/reports/2005/china0405/china0405.pdf
https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/14623528.2020.1848109?journalCode=cjgr20
