USA dne 3. ledna 2026 provedly jedinečnou akci. Podařilo se jim zatknout venezuelského prezidenta Nicolase Madura a jeho manželku Cliu Flores a převézt je z Caracasu do New Yorku.
Operace úrovní svého provedení vstoupila do dějin. Unést hlavu státu z jeho střeženého objektu v Caracasu a bezpečně ji dopravit do USA bez jedené ztráty na životě operující jednotky je výkon hodný nejvyššího ocenění.
Otázka je, co bude dál. Nicolas Madura bude souzen americkou justicí. Aby ho bylo možné odsoudit, žalobce bude muset soudu předložit dostatečné množství důkazů o vině venezuelského prezidenta z trestné činnosti „narco-terorismu“. Soud se bude muset vypořádat i s procesními námitkami imunity hlavy státu. Maduro je podle ústavy Venezuely stále jejím prezidentem. Dále soud musí zajímat místo páchání jeho trestné činnosti, tedy otázka, do jaké míry osobně Nicolas Maduro páchal trestnou činnost, byť částečně, na území USA. Dá se předpokládat, že Nicolas Maduro se bude hájit tím, že nic nezákonného nespáchal, naopak, že obětí trestného činu únosu je on sám a justice USA vůbec nemá pravomoc ho soudit. Bude možná namítat, že samy Spojené státy nejsou signatářem Římského statutu, kterým je založena pravomoc Mezinárodního trestního tribunálu pro zvlášť závažné trestné činy, a to na základě své vlastní doktríny, podle níž amerického občana mohou soudit jen americké soudy. Dá se předpokládat, že Nicolas Maduro bude tvrdit, že podle stejného pravidla i jeho může soudit jen venezuelská justice.
Venezuela Římský statut sice podepsala a ratifikovala, takže je jeho smluvní stranou. Následně ale v prosinci 2025 venezuelský parlament schválil krok směřující k odstoupení od Římského statutu. Stejně tak Spojené státy také zmíněnou mezinárodní úmluvu podepsaly a pak od ní odstoupily. Venezuela tedy stejně jako Spojené státy od roku 2025 odmítají, odmítá pravomoc jakéhokoliv jiného státu nebo mezinárodní soudní autority, které by mohla vydat svého občana.
Doufám, že procesní stránka věci je dobře promyšlena, aby obstála v řádném procesu před nezávislým soudem.
Další otázka je naplnění vlastního politického plánu USA. Americký prezident označil Venezuelu za „barbarskou“ a vyslovil slavnostní příslib, že USA budou řídit Venezuelu „řádně a profesionálně“, pokud to bude třeba. (Zřejmě jako svůj protektorát.)
To se snadno řekne, těžko vykoná. Venezuela je rozlohou dva a půl krát větší na Německo. Má 28 milionů obyvatel. V čele státu podle ústavy je nyní dosavadní vice-prezidentka Delcy Rodríguez. Ona prohlásila, že Nicolas Maduro je nadále jediným prezidentem Venezuely. Nepřiznala Spojeným státům jakékoli právo řídit její zemi. Pouze vyslovila připravenost k jednání s USA, k jednání o spolupráci. Členy vlády jsou stále osoby spojené s Nicolasem Madurou včetně představitele tvrdé linie ministr Diosdato Cabello. Ve Venezuela jsou ostatní složky státní moci. Jejich demokratizace potřebuje jistý čas, a především formovanou sílu, která tento proces naplní.
Donald Trump zavrhl možnost, že by se stala hlavou státu Maria Corina Machado, nositelka Nobelovy ceny míru a současné hlava opozice. Nemá zřejmě k vedení státu předpoklady. Také, jak by demokratizace mohla uskutečnit bez konání řádných voleb? A konání voleb USA nyní nepřipouštějí.
Kdo jsou tedy lidé, kteří fakticky na místě samém zajistí řádné a profesionální „americké vedení“ země, jestliže na území Venezuely nejsou americké ozbrojené síly, jako tomu bylo pro druhé válce v Zálivu v Iráku. Není k dispozici ani mezinárodní koalice ozbrojených sil, jako tomu bylo v Afganistánu. Navíc USA mají hořkou zkušenost s vojenskými scénáři, k jakým důsledkům vede vojensky dosazená správa země, jaký je dnes Irák nebo Afganistán.
Není možné být tak naivní, že většina obyvatel bude vítat cizí – americkou – správu své vlastní země nebo že se lidé spojené s „chavismem“ vzdají bez boje, nebo dokonce, že národně mezinárodně organizovaný zločin spojený s výrobou, distribucí a obchodem s drogami ve Venezuele skončí jednorázovým zásahem USA. S těmito nebezpečnými aktivitami je třeba bojovat stále. Lze předpokládat, že i ti, kteří jsou proti Madurovi, nejsou s to uvítat americkou správu své země.
Otazníky se týkají i dalšího citlivého tématu, restituce majetku amerických energetických společností na území Venezuely. Bývalý venezuelský prezident Hugo Chávez „zabíral“ - znárodňoval – majetek amerických společností kombinací změny pravidel hry zákonem, pomocí prezidentských dekretů či faktického převzetí provozu státem, často s nabídkou „dohody“ o odkupu – nebo s tlakem, že alternativou je jednostranné převzetí. Pro „navrácení“ majetku do rukou původních vlastníků bude také potřeba, řada kroků, které bude muset učinit místní vláda nebo parlament, případně venezuelská justice. I to bez široké podpory politické reprezentace nebude možné.
Je třeba stále připomínat ještě český otazník. Náš občan Jan Darmovzal je 16 měsíců ve vězení, i když nic nezákonného neudělal. Trvá závazek, povinnost našeho státu dosáhnout jeho propuštění. Osvobození jiných osob v podobných případech dosáhly jiné státy, jen náš stát dosud nic. Bývalý ministr zahraničních věcí jen posílal diplomatické nóty, aktivita bez efektu. Nová vláda je rozhodnuta být v této otázce úspěšná. Zapojení je především na prezidentu republiky Petru Pavlovi. Má nyní možnost a úkol osobně jednat s úřadující venezuelskou prezidentkou Delcy Rodríguez a dosáhnout propuštění našeho občana. Dosud namítal, že nemůže jednat s Nicolasem Madurem, protože ho nepovažuje za legitimní hlavu státu. Nyní mu nic nebrání začít konat.
A tak brilantně provedená akce na začátku má být počátkem demokratizace země, prosazování vlády práva. Nesmí se stát noční můrou budoucnosti. Nesmí dojít k nejhoršímu, nějakému novému ozbrojenému konfliktu v regionu nebo občanské gerilové válce.
Cyril Svoboda
