Jsme právní stát, vláda lidu znamená vládu zákona. Zajištění naší bezpečnosti musí být podle pravidel. Jinak se můžeme dočkat toho, že sice výkonné moc bude něco učinit a zákonodárná moc a moc soudní jí v tom zabrání. Ve výsledku neuděláme nic.
Naše ústavní úprava spatřila světlo světa v letech 1993 až 1998 za úplně jiných podmínek, než platí dnes. Pojďme se na ni podívat.
Vyslání vojáků do zahraničí
Vláda může vyslat ozbrojené síly maximálně na 60 dní a pouze v omezených případech. Vyslat ozbrojené síly může jen, jde-li o plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení nebo jde-li o účast na mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem, a to se souhlasem přijímajícího státu, nebo konečně, jde-li o účast na záchranných pracích při živelních pohromách, průmyslových nebo ekologických haváriích.
To znamená, že vláda nemůže vyslat vojáky v rámci nějaké koalice ochotných nebo aby někde jinak pomohli našim občanům v zahraničí, a již vůbec ne preventivně, aby se nějaké hrozbě zabránilo. Vláda podle platné právní úpravy potřebuje k vyslání souhlas jiných subjektů mezinárodního práva, a především souhlas přijímacího státu. To je hodně svazující. Nemůžeme téměř nic.
Tak se problém řeší na divoko. Dokonce jdeme tak daleko, že prezident republiky udělil státní vyznamenání padlému občanu České republiky na Ukrajině, který svým zapojením do bojů formárně páchal podle našeho práva trestnou činnost.
Vyslat ozbrojené síly do zahraničí může jen Parlament. Ten není ničím vázán. Může vojáky poslat kamkoliv a na jakoukoliv dobu. Je ale potřeba, aby s vysláním souhlasily obě komory, jedna nemůže přehlasovat druhou. Nutný absolutní souhlas obou komor může být opět velká potíž. Najít takovou shodu na vyslání vojáků do prostor, kde se může skutečně začít válčit, je velký úkol. A politické složení Poslanecké sněmovny a Senátu může být odlišné. Opět velká komplikace.
Vyhlášení válečného stavu
O válečném stavu rozhoduje Parlament pouze, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně. To znamená, že nemůžeme vyhlásit válečný stav, když nám bude útok reálně hrozit. Musíme pasívně čekat, až nás někdo napadne. To je pozdě.
Pojďme uvažovat o způsobu napadení České republiky. Dost těžko nás v dohledné době někdo napadne hrubou vojenskou silou. Nejspíš půjde o nějakou formu nepřímého útoku. Závěry NATO ze summitu ve Vilniusu to potvrzují. Jdou nejdále, předpokládají možnost „aktivace čl. 5 Washingtonské smlouvy, odůvodní-li to jednotlivá nebo kumulovaná sada škodlivých kybernetických aktivit, která by mohla dosáhnout úrovně ozbrojeného útoku. Bude záležet na konkrétním posouzení jednotlivých případů. Hlavy států a vlád Severoatlantické aliance předpokládají, že útok na Alianci velmi pravdě nebude podobně mít formu ozbrojeného útoku proti některému ze spojenců“.
A nyní aplikujme naši ústavní úpravu na pojem „jednotlivé nebo kumulované sady škodlivých kybernetických aktivit ve vesmíru“ jako útok proti naší zemi. To nevím, jak bude možné. Opět velká komplikace pro přijetí rozhodnutí.
Stav ohrožení státu
Rusko nepotřebuje nás napadnout vojensky. Rusům bude stačit podněcovat nebezpečnou migraci do Evropy. Na Ukrajině po válce budou tisíce lidí, kteří několik let nedělali nic jiného než zabíjení jiných. Mají zbraně. Umějí zabíjet „moderními technologiemi“. To již je důsledek války. Mnoho z nich bude mít pocit, že Západ Ukrajinu zradil, otočí se proti nám. Rusko bude podněcovat masivní migraci na Ukrajinu, protože tam již je katastrofální nedostatek mužské pracovní síly z Blízkého východu a Afriky. Tito lidé – obě skupiny – se dobrovolně nezastaví na hranicích Ukrajiny. Budou-li v Evropě, budou vážnou bezpečnostní hrozbou.
A tím se dostavám k otázce vyhlášení stavu ohrožení státu. Stav ohrožení státu vyhlašují obě komory Parlamentu absolutní většinou na návrh vlády, je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost státu nebo územní celistvost státu anebo jeho demokratické základy. Lze o migraci říct, že sama o sobě ohrožuje svrchovanost státu nebo územní celistvost státu anebo jeho demokratické základy. Ne tato migrace ohrožuje životy, zdraví a majetek občanů našeho státu. A my nemůžeme vyhlásit stav ohrožení státu. A opět platí námitka potřeby absolutní shody mezi oběma komorami Parlamentu, což je limitující faktor.
Navíc hrozí, že bude třeba rozhodnout velmi rychle, a to je procedurálně téměř nemožné, mají-li rozhodnou poslanci a senátoři.
Řešení
Jaká je cesta ven z bludiště. Je to jednoduché a prosté. Stačí v ústavní úpravě umožnit, aby o všech těchto otázkách rozhodl předseda vlády, hrozí-li nebezpeční z prodlení. To mu vyhodnotí zpravodajské služby. Nechť jeho rozhodnutí má právo vláda v řádu hodin zrušit. Stejně tak to mohou vládě následně zrušit poslanci a senátoři, také ve velmi krátké době. Tím bude zajištěna demokratická kontrola. Zrušme limitující podmínky, ať stát o svých o ozbrojených silách rozhoduje odpovědně podle míry rizika.
Tedy výsledek
1. V případě extrémní situace
Je třeba se rozhodnout a někdy i velmi rychle. Například budou-li zpravodajské služby vědět o přípravě nějakého kybernetického útoku nebo útoku dronů.
Bude-li hrozit nebezpečí z prodlení a je-li vážně ohrožena bezpečnost našeho státu, životy, zdraví a majetek osob, musí mít předseda vlády právo rozhodnout o vyslání našich ozbrojených sil do zahraničí, vyhlásit válečný stav a stav ohrožení státu. Jeho rozhodnutí okamžitě posoudí vláda a třeba do 24 hodin může rozhodnutí svého předsedy zrušit. Následně rozhodnutí posoudí Poslanecká sněmovna a Senát. Obě komory by mohly třeba opět do dalších 24 hodin rozhodnutí zrušit.
2. Obecná pravidla
Je nutné rozvázat vládě ruce, pokud jde o vyslání vojáků na dobu 60 dnů zrušením důvodů, pro které je třeba je vyslat. Válečný stav je nutné někdy vyhlásit dříve než po provedeném útoků proti naší zemi. Stav ohrožení státu má vyhlašovat předseda vlády s následnou parlamentní kontrolou, jsou též ohroženy životy a zdraví.
Cyril Svoboda
