Diplomatické vztahy Spojených států a Turecka klesly na nejnižší úroveň za posledních 40 let. V neděli 8. října pozastavila americká ambasáda v Ankaře s okamžitou platností udělování cestovních víz občanům Turecka v reakci na zadržení tureckého zaměstnance konzulátu americké ambasády v Istanbulu. Ten byl tureckou stranou obviněn z napojení na hnutí duchovního Getullaha Gülena, který žije v exilu v USA (za poslední rok bylo v Turecku odhadem zadrženo přes 50 000 lidí pod stejnou záminkou).
Turecká strana reagovala za několik hodin totožným gestem, kdy ohlásila, že nebude nadále akceptovat žádosti o vízum od občanů Spojených států – zemi jich navštívilo minulý rok téměř půl milionu.
V reakci na tyto události se propadla turecká lira o 6,6 %, což je největší skok od vojenského puče v červnu 2016. Ztrátu zaznamenaly také akcie národního leteckého dopravce Turkish Airlines, jež klesly o 8 %.
Nedělní incident nebyl prvním svého druhu. Již v březnu tohoto roku byl zadržen překladatel konzulárního oddělení ambasády Spojených států, kterého Turecko obvinilo z napojení na kurdské separatisty.
Dalším případem je americký kněz Andrew Brunston, který je v Turecku již rok vězněn za údajné kontakty s Gülenovými sympatizanty.
Pouhý den po oboustranném přerušení vydávání víz byl tureckými autoritami předvolán další zaměstnanec amerického konzulárního oddělení v Istanbulu a policie zadržela jeho děti a ženu.
11. října dále tamní tribunál odsoudil finsko-tureckého reportéra Wall Street Journal ke dvěma letům odnětí svobody za terorismus.
Významnosti a závažnosti dané situaci přidává navíc fakt, že Turecko a USA jsou oficiálními partnery díky členství v NATO. Donald Trump na zářijovém setkání s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem prohlásil, že obě členské země jsou si blíž než kdy předtím. Většina Turků však věří, že USA hrála roli ve vojenském puči (který je dodnes vysvětlován několika rozporuplnými názory). To především kvůli pobytu vládou označovaného strůjce puče Fethullaha Gülena na území Spojených států. Samotný prezident Erdogan se již dlouhou dobu snaží o jeho vydání.
Dalším bodem rozdělujícím USA a Turecko je Kurdistán. Turecká strana viní Spojené státy z vyzbrojování Kurdů a zakázané militantní Strany kurdských pracujících (PKK), jejichž odnože v sousední Sýrii bojovaly proti Islámskému státu (IS).
Jednotnost nenalezneme ani v Tureckém působení v boji proti IS. Turecká ofenziva v Sýrii kromě IS cílila také na YPG – syrské kurdské milice, jedny z nejefektivnějších složek koalice bojující proti IS. Turci se v rámci vojenské operace snažili zabránit kurdským milicím v jejich snaze zabrat další území u jižních hranic Turecka a ovládnout tak turecké pohraničí, čímž by byli posíleni také turečtí kurdští separatisté.
Reputace tureckého prezidenta Erdogana ve Washingtonu byla výrazně zasažena po jeho návštěvě na jaře 2017, kdy byli jeho bodyguardi nafilmováni při násilném zásahu proti poklidným protestujícím několik kilometrů od Bílého domu.
Tento týden navštívila americká delegace Turecko s cílem napravit diplomatické roztržky mezi spojenci Severoatlantické aliance. USA pro odblokování situace požaduje po turecké straně informace a podrobnosti ohledně vyšetřování zadrženého pracovníka amerického konzulátu. Poslední prohlášení tureckého ministra zahraničí zní následovně: ,,Turecko se nebude podrobovat vnějším zásahům ze strany Spojených států během probíhající vízové krize a odmítá podmínky, které nemůže splnit.‘‘
Většina analytiků souhlasí s tím, že se polické elity na obou stranách budou snažit eskalaci situace v následujících dnech zmírnit. Impulzivnost lídrů Trumpa a Erdogana však nevylučuje jakýkoliv obrat a rozhodně nedává buducnosti diplomatického konfliktu jistotu.
Katalánsko se v posledních týdnech stalo mediálně velmi sledovaným regionem. Vedle smrtelného teroristického útoku na slavné promenádě La Rambla je Katalánsko proslulé svou snahou o nezávislost, která v posledních dnech vygradovala plánovaným, z pohledu španělské ústavy nelegálním, referendem o nezávislosti této části na španělské monarchii. Madridská vláda se referendu pokusila zabránit všemi možnými způsoby, nejdiskutovanějšími jsou však násilná potlačení protestujících, střelba (v Katalánsku zakázanými) gumovými projektily a zabavování volebních uren.
Katalánsko aktuálně disponuje vlastní vládou, parlamentem, vlajkou, policií, hymnou i internetovou doménou. Katalánský jazyk je oficiálně používán jako jazyk úřední nebo ve školách. Původ katalánského národního cítění v novodobé historii můžeme spojit se vznikem Hnutí za nezávislost Katalánska v roce 1922. Ve 20. století se následně Katalánsko stalo několikrát nezávislým státem a zažilo také tvrdé potlačování jejich státnosti španělským diktátorem Frankem, který například zakázal katalánský jazyk nebo národní symboly. Koncem diktatury a přijetím nové ústavy roku 1978 postupně Katalánsko získalo status autonomní oblasti s určitými výhradními pravomocemi, nikdy však tamější politická garnitura nedocílila podobného statutu jako například Baskicko nebo Navarra, které mají na rozdíl od Katalánska kontrolu nad většinou financí ve formě daní, které vyberou. Katalánsko naopak odvádí veškeré příjmy do Madridu a ten je následně přerozděluje.
Bod zlomu a gradace snahy o nezávislost se dá v novodobé historii spojit se dvěma událostmi – neúspěšným pokusem o přepsání autonomního statusu z roku 2006, který byl následně označen ústavním soudem za protiústavní a finanční krizí o dva roky později. Katalánci tak cítili nejen ohrožení a neúctu k jejich národnostním sklonům, ale také zahořklost z financování zbytku Španělska, které bylo během krize jedním z nejvíce zasažených států. Obyvatelé Španělska i Katalánska její důsledky ve svých kapsách výrazně pocítili.
Od roku 2009 tak v Katalánsku začala propukat značná nespokojenost, kterou obyvatelé vyjadřovali formou stotisícových protestů. Následovala také neoficiální referenda o nezávislosti a nálada obyvatel se projevila i ve volbách. Již zmiňovaná rozbuška v podobě finanční krize dala nacionalistickým myšlenkám nový rámec – odtok kapitálu z Katalánska v prospěch Madridu se stal jedním z hlavních argumentů separatistů.
I přes to, že Katalánský autonomní region zahrnuje pouze 6,3% teritoria Španělska, jeho důležitost je několikanásobně vyšší. Spolu s Madridem a Baskickem tvoří nejvyšší podíl HDP na osobu ze všech regionů Španělska: 28, 590 €. Katalánsko aktuálně čítá téměř 7, 5 mil. obyvatel = 16 % populace Španělska, která generuje více než 1/5 španělského HDP a tvoří 25% španělského exportu. 21% vybraných daní ve Španělsku tvoří právě Katalánsko, které také dosahuje nejnižší nezaměstnanosti ze všech regionů s 13,2 % oproti 17,2 % průměru Španělska.
Madrid si možnou separaci nejdůležitější části Španělska rozhodně nechce připouštět. Případný scénář samostatného Katalánska by znamenal největší politickou krizi od doby diktátora Francisca Franka. Ekonomické dopady tohoto kroku by byly nenahraditelné – Region Katalánska reprezentuje větší ekonomiku než celé Portugalsko.
Možný scénář si uvědomují také Španělé – před posledním referendem se v Madridu shromáždily tisíce lidí se španělskými vlajkami hlásající jednotu Španělska.
Katalánsko ≠ Skotsko. Mnoho Katalánců a novinářů přirovnána případ Katalánska ke Skotsku, kterému centrální londýnská vláda referendum nechala legálně vypsat. Rozdílem je však ústava, přesněji její podoba. Zatímco ve Spojeném království je tento dokument nepsaný, ve Španělsku je ústava v podobě písemné. Jsou v ní jasně definovány také podmínky vypsání legálního referenda, na které má právo pouze král, nikoliv autonomní region. Britský model se tak liší v podobě a legitimnosti požadavku obyvatel, kteří tímto nečiní oproti Kataláncům ‚protiústavní‘ kroky.
Podle katalánské vlády hlasovalo pro nezávislost téměř 90 % zúčastněných při údajné 42% účasti. Podle předsedy místní vlády Carlose Puidgemonta občané získali právo na vlastní stát ve formě republiky.
Výsledek referenda v podobě 90 % hlasů ,Pro‘ na první pohled hovoří za jasnou vůli Katalánců o vytvoření samostatného státu. Víkendové referendum však s mírnou nadsázko splňovalo téměř všechny formy nelegitimity. Podle pozorovatelů lidé mohli volit bez dokladů totožnosti a mnoho z nich tak činilo opakovaně – tamní obyvatelé tento krok obhajují zabavením některých volebních uren a obsazením volebních místností ozbrojenými složkami. Výsledek se tak dá považovat za silně zmanipulovaný a neobjektivní. Podíváme-li se naopak na červnový průzkum veřejného mínění, ve kterém obyvatelé projevovali svou vůli oddělit se od zbytku Španělska či nikoliv, 41 % Katalánců v něm podpořilo separaci a 49 % se vyslovilo proti.
Násilné potlačení nedělního hlasování a stovky zraněných obyvatel však může v mnoha lidech názor z červnového referenda změnit. Španělský premiér Rajoy takovým potlačením referenda vyslal směrem ke katalánským separatistům signál, ve který doufali: obraz španělských ozbrojených policistů bojující proti bezbranným civilistům kteří chtěli pouze volit. Diskutovat, zda měl premiér Rajoy nechat průběh nelegálního referenda proběhnout vklidu či postupovat tak, jak učinil, je již bezpředmětné. Je však jasné, že ze svého postupu může Rajoy nést politické důsledky.
Protějšek španělského premiéra, předseda katalánského parlamentu Puigdemont, po ohlášení výsledků v televizním projevu oznámil, že dalším krokem jeho vlády je v následujících dnech zaslání výsledků referenda do katalánského parlamentu. Ten by podle jeho slov měl z volebního výsledků a ve slovu suverenity katalánských obyvatel vyvodit důsledek, který by měl pravděpodobně znamenat vyhlášení nezávislosti, které však ve svém projevu přímo nezmínil.
Rozhodnutí vyhlášení nezávislosti Katalánska by znamenalo historicky největší výzvu pro celé Španělsko. Možným dalším krokem je aktivace článku 155 ústavy, který by po schválení většiny senátorů zbavil Katalánsko autonomního statusu.
Výzkumný ústav The Econoomist Intelligence Unit zveřejnil poslední data indexu demokracie. Výsledky za rok 2016 zaznamenaly propad demokratických hodnot u 72 zemí.
Index demokracie měří úroveň demokracie jednotlivých států pomocí úrovně procesu voleb, stavu občanských svobod, funkce vlády, politické participaci občanů a politické kultury ve více než 160 zemích světa.
Triumf v indexu zaznamenalo Norsko, po něm Island a Švédsko. Čtvrté místo obsadil Nový Zéland a páté se umisťuje Dánsko. V demokratickém uspořádání podle výsledků žije 49% světové populace, zatímco v demokracii úplné pouze 4,5%, což je oproti 9% z minulého roku propad.
Spojené státy získaly v posledním indexu 7,98 bodů z desíti možných, což je řadí z původní plné demokracie mezi demokracie ‚s vadami‘ (Flawed democracies). Propad je způsoben především nízkou důvěrou veřejnosti ve vládu. Opačným trendem se prezentuje Velká Británie, která díky vyšší politické participaci, způsobené Brexitem, dosáhla 8,38 bodů
Rusko pokračuje v rámci indexu v zhoršujícím se trendu od roku 2011, kdy bylo přeřazeno z kategorie hybridních režimů mezi režimy autoritativní.
Česká Republika od roku 2014 zaznamenala propad ze skupiny plných demokracií do třídy demokracie ‚s vadami‘. Rok 2016 zaznamenalo Česko další propad na 7,82. Čísla jsou vysvětlována především účastí politického hnutí ANO 2011 v čele s předsedou Andrejem Babišem ve vládě, který je majitelem několika médií a společností, které čerpají euro dotace a dochází tak ke střetu zájmu.
Data všech zemí naleznete zde:
