Představujeme vám nejlepší studentskou práci minulého kurzu diplomatické akademie od Kateřiny Hamr na téma brexit:
Datum 29. března 2019 se mělo stát historickým mezníkem odchodu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie. Velká Británie jako první země ve společné historii evropské osmadvacítky aktivovala článek 50 Lisabonské smlouvy. Den D však nenastal. Naproti tomu dnes stále nelze s určitostí říct, která varianta brexitu nastane.
Poslanci dolní sněmovny parlamentu Jejího Veličenstva královny Alžběty II. třikrát odmítli akceptovat podobu dohody o odchodu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie, kterou s Bruselem vyjednal tým v čele s premiérkou Theresou May.
Spojené státy evropské Winstona Churchilla
Byl to právě Winston Churchill, který ve svém slavném projevu na curyšské univerzitě, 19. září 1946, s odkazem na panevropské hnutí, vyzýval k vytvoření „Spojených států evropských“. Neměl však na mysli, že by se Británie stala jeho součástí. Jeho představou bylo prostředí „přátel a sponzorů“ sjednocené Evropy kooperující s Británií, respektive společenstvím Commonwealth, Spojenými státy americkými, popřípadě Sovětským svazem. Tehdejší Británie se rozhodně nechtěla vázat v silném integračním seskupení, naopak preferovala mezivládní spolupráci nedotýkající se národní suverenity. Jejím tehdejším zájmem byly otevřené ekonomické vztahy. Podle strategie Winstona Churchilla měla tehdy Británie vzkvétat na průsečíku tří kruhů. Prvním bylo společenství Commonwealth. Británie byla stále největší koloniální velmocí a obchod se zeměmi a koloniemi v rámci Commonwealthu byl pro ni stále naprosto klíčový. Druhým okruhem byla transatlantická vazba, takzvaný speciální vztah se Spojenými státy. A třetím kruhem se pak podle Churchilla měla stát právě sjednocená Evropa.
OEEC, Západní unie, rada Evropy, ESVO
Po druhé světové válce se Británie stala členem nejdůležitějších mezinárodních organizací. Od roku 1947 mohla jako člen Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) využívat Marshallova plánu pro hospodářskou obnovu poválečné Evropy. O rok později, především v důsledku únorového puče v Československu, se z obranných důvodů podepsáním Bruselského paktu připojila k Západní unii (předchůdce mezivládní obranné a vojenské organizace Západoevropská unie, která vznikla v roce 1954 připojením Spolkové republiky Německo a Itálie ke státům Západní unie, Británii, Francii a Spojeným státům americkým). Právě Západní unie měla umožňovat zapojení Spojených států amerických do obrany Evropy proti nebezpečí z Východu. A v následujícím roce 1949 to byl sám Winston Churchill, který prosazoval vznik Rady Evropy jako orgánu tvořeného delegacemi ministrů a expertů, vyslaných vládami jednotlivých členských zemí, který by měl jednomyslně přijímat rozhodnutí v oblastech mimo záběr Západní unie a OEEC. Nakonec se hlavním orgánem stala rada ministrů a shromáždění delegací jednotlivých států s konzultativní funkcí, které od roku 1951 nahradily volené parlamenty členských států. V roce 1950 se Británie odmítla stát součástí Schumanova plánu vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli, který položil základy evropského integračního procesu. V roce 1960 bylo reakcí Velké Británie na vznikající struktury Evropského hospodářského společenství vytvoření Evropského sdružení volného obchodu (ESVO). Vznikla zóna volného obchodu s průmyslovými výrobky (zemědělských a potravinářských produktů se netýkala) mezi Británií, Rakouskem, Dánskem, Norskem, Švédskem a Švýcarskem, která nijak nezavazovala své členy ke společné celní a obchodní politice vůči třetím zemím. Později se připojili Portugalsko, Finsko, Island a Lichtenštejnsko.
A tak v letech, kdy se z Evropského hospodářského společenství formovaly základy Evropské unie, se Británie svým tehdejším postojem (odmítání nadnárodní svrchované centralizace Evropy na úkor zachování autonomního rozhodování států) sama připravila o možnost ovlivňovat vytváření základů v duchu svých liberálních a ekonomických tradic.
Vstup Británie „do klubu“
Hospodářské výsledky ESVO však nepřinesly očekávaný profit. Další nemalé hospodářské ztráty způsobily vznikající celní bariéry zemí Evropského hospodářského společenství vůči okolnímu světu. Celkový význam Commonwealthu pro ekonomické a politické zájmy Británie klesal. Ani představa o britsko-amerických speciálních vztazích se především v důsledku nastolení systému dvou bloků a sílící studené války nenaplnila. A ke všemu generál Charles de Gaulle udělal z EHS typ klubu, do kterého chtěli Britové vstoupit. A tak v roce 1961 podali přihlášku. Ovšem byl to právě Charles de Gaulle, který jejich kandidaturu dvakrát, v letech 1963 a 1967, odmítl, protože měl obavy z posílení vlivu Spojených států v Evropě. De Gaulle Británii doslova nazýval trojským koněm Ameriky. Spojené království Velké Británie a Severního Irska tedy vstupuje do Evropských společenství až tři roky po de Gaullově smrti, na Nový rok 1973.
Referendum o Británii a Evropské unii už tu bylo
Hned v počátečních letech členství se ovšem Britové snažili změnit přístupové podmínky, což si dali do volebního programu v roce 1974 labouristé. O setrvání ve Společenství následně vyhlásili referendum, které v roce 1975 rozhodlo kladně. Většina Britů tehdy chtěla ve Společenství zůstat, protože věřili, že jejich země má šanci stát se opět velkou. V následujících letech se zástupcům Británie podařili vyjednat pět zásadních výjimek, takzvaných opt-outů. Energická konzervativní premiérka, železná lady Margaret Thatcher, dokázala prosadit snížení britského příspěvku do evropského rozpočtu. Další čtyři opt-outy se týkaly oblastí ekonomické a měnové unie (Britové si vymohli zachování britské libry), schengenského prostoru (Británie není jeho součástí, kontroluje si své hranice, přijala pouze jednotný informační systém), Listiny základních lidských práv EU (Británie si zajistila výjimky z vízové, azylové a přistěhovalecké politiky Evropské unie) a prostoru svobody, bezpečnosti a práva (Británie není signatářem Evropské charty základních lidských práv a svobod).
Zatímco pro konzervativní premiérku Margaret Thatcher znamenalo dobudování společného trhu vrchol integrace, eurofilní kontinentální elity už mířily k politické, hospodářské, měnové unii a evropské ústavě.
První referendum o setrvání Spojeného království Velké Británie a Severního Irska tedy vyvolali v roce 1974 labouristé, kteří sami v unii být nechtěli, ale lid rozhodl o opaku. O čtyřicet tři let později nastala podobná, přesto opačná a vpravdě historicky zlomová situace.
Jak uvedl předseda Evropské rady Donald Tusk, bývalý premiér David Cameron se stal obětí vlastního vítězství. V obavě ze sílícího vlivu Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) a pod tlakem euroskeptického křídla ve vlastní Konzervativní straně přislíbil Cameron v roce 2015 Britům referendum o členství v Evropské unii, přičemž předpokládal, že budoucí koaliční partner, liberálové, mu referendum neumožní. Konzervativní strana ovšem následně vyhrála volby na plné čáře, a předpokládané sestavení koalice tedy nenastalo. David Cameron rezignoval. Přesídlil na venkov, začal sepisovat paměti a cestovat. Nyní stojí v čele čínsko-britského investičního fondu, pomáhajícího rozvíjet projekt nové Hedvábné stezky, propojující Asii, Evropu a Afriku. Rovněž se hovoří o tom, že pomýšlí na post generálního tajemníka NATO.
Kampaň Take Back Control hrála na city
Za bojového psa kampaně pro odchod Velké Británie z Evropské unie je označován bývalý poradce ministra školství Dominic Cummings. Cummings si umanul změnit matrix politiky a udělal pro to vše v duchu hesla „účel světí prostředky“. Průzkum veřejného mínění v britských hospodách ho utvrdil v myšlence zničit konvenční myšlení Britů a podsunout jim myšlení rozvracečů Evropy. Rozhodnutí, že kampaň nemůže mít pouhý slogan, ale musí ovládnout pocity Britů, dala průchod populisticky emotivnímu heslu „Take Back Control!“. (Jak podobné heslu kampaně Donalda Trumpa „Make America Great Again!“).
Před referendem předložil Dominic Cummings voličům prostřednictvím spolupracující společnosti CEO Agreegate IQ, zabývající se on-line analytikou, odhadem miliardu cílených reklam, které vynesly statisíce kontaktů. Databáze zároveň dokázaly pro potřeby mikrocílené digitální kampaně vypracovat podrobnou analýzu uživatelů, na něž byli následně cíleni abstraktní bubáci v podobě proklamací bez faktů a čísel typu: měna se zhroutí a ekonomika poklesne, přičemž samotní Britové nebudou mít nadále žádný vliv, a naopak Evropská unie vůči Velké Británii žádnou odpovědnost.
Účel světí prostředky
Debaty, které předcházely referendu, ovládly spory o to, kdo je odpovědný za stav nekontrolovateného přistěhovalectví, závislosti britského soudního sytému na evropském právu, nekvalitní zdravotní péči a vysokých platbách do evropské pokladny, kdy například za každé dvě libry dotací z Evropské unie zaplatí každý jeden Brit na daních do pokladny Evropské unie dvě celé tři desetiny libry. Po celé zemi jezdily autobusy s nápisem: Každý týden posíláme tři sta padesát milionů liber EU, pojďme je raději dát Národní zdravotní službě (NHS). Vzápětí po zveřejnění výsledků referenda zpochybnil předseda protievropské Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP), další tvář zastánců brexitu, Nigel Farage, že by tyto peníze skutečně mohly putovat do NHS. Jinými slovy řekl, že nápis na autobusech byl lží. Další propagandistický film BREXIT – The Movie | Why Britain should leave the EU vyčísloval Britům, jak je pro ně členství v Evropské unii nevýhodné, kolik unijních zákonů sužuje každodenní život běžného Brita či kolik nesmyslných unijních zákonů ztěžuje rozvoj domácího podnikání.
Ačkoli následně se činnost CEO Agreegate IQ společně s další firmou, specializující se na oblast cílené reklamy na voliče, Cambridge Analytica, stala předmětem vyšetřování Britského národního úřadu a volební komise shledala, že kampaň „LEAVE“ porušila volební zákon, výsledky referenda to nijak nezpochybnilo. Zbývá dodat, že obě jmenované společnosti jsou propojeny s podnikatelem a miliardářem Robertem Mercerem, který byl největším dárcem volební kampaně prezidenta Donalda Trumpa.
Zatímco bývalý americký prezident Barack Obama v jednom ze svých projevů varoval Brity před opuštěním Evropské unie, soukromé letadlo současného amerického prezidenta Donalda Trumpa přistálo krátce po výsledcích referenda na jednom z prezidentových golfových hřišť ve Skotsku a sám americký prezident Britům k výsledku referenda nadšeně gratuloval.
| Země | ZŮSTAT – hlasy | ZŮSTAT – % | ODEJÍT – hlasy | ODEJÍT – % |
| Anglie | 13 266 996 | 46,6 % | 15 188 406 | 53,4 % |
| Wales | 772 347 | 47,5 % | 854 572 | 52,5 % |
| Skotsko | 1 661 191 | 62,0 % | 1 018 322 | 38,0 % |
| Severní Irsko | 440 437 | 55,8 % | 349 442 | 44,2 % |
| Spojené království celkem | 16 141 241 | 48,1 % | 17 410 742 | 51,9 % |
Z celkového počtu šedesáti šesti milionů čtyřiceti tisíc obyvatel Spojeného království Velké Británie a Severního Irska se referenda Zůstat či jít? zúčastnilo třicet tři milionů pět set sedmdesát sedm tři sta čtyřicet dva voličů. V celkovém součtu bylo pro odchod sedmnáct milionů čtyři sta deset tisíc sedm set čtyřicet dva voličů, což bylo o jeden milion dvě stě šedesát devět tisíc pět set jeden hlas více.
Náměstek ministra zahraničního obchodu, poslanec britské Konzervativní strany, Greg Hans, pro český server irozhlas.cz uvedl: „Politika je jasně daná respektem k demokracii. Musíme si uvědomit, že pro brexit se vyslovilo o milion tři sta tisíc voličů víc než pro setrvání v Unii. Odchod si přálo víc lidí, než kolik kdy hlasovalo pro Margaret Thatcher, Tonyho Blaira nebo Theresu May, a na to prostě musíme brát zřetel.“
Skotsko, Severní Irsko a ponorky
Přiložená tabulka jasně ukazuje, že voliči ve Skotsku a Severním Irsku si přáli v Evropské unii zůstat. Tyto ukazatele byly i původem dalšího problematického vývoje a sporných bodů kolem odchodu, především takzvané irské pojistky nebo tvrdého postoje skotské premiérky Nicol Sturgeon, která se nechala slyšet, že Theresa May nemá žádný mandát vyjednávat vystoupení z Unie i za Skotsko, které v referendu bylo pro setrvání v Evropské unii.
Sílící hlasy o možných variantách odtržení Skotska, stejně jako spojení Severního Irska s Irskou republikou budou možná ve výsledku tvrdším oříškem, než by kohokoli napadlo. Navíc Skotsko v rámci Spojeného království neprodukuje jen whisky, ale i ropu, a především na jeho území je základna jaderných ponorek, které tvoří v podstatě jedinou součást odstrašujícího potenciálu země. A není tajemstvím, že Skotové dali opakovaně jasně najevo, že v případě samostatnosti jaderné zbraně na svém území nechtějí. Nastane-li reálně rozdrobení Velké Británie na menší národní uskupení (nikdo nezaručí, že Velšané či Severní Irové nebudou nakonec požadovat v budoucnu také jistou míru samostatnosti), může dojít i ke ztrátě pozice stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Že v Londýně pak budou moci na jakoukoli světovou politiku zapomenout, je nesporné.
Případné rozdrobení Velké Británie i její odchod z Evropské unie jsou naopak dobrou zprávou pro Moskvu. Kreml se zcela záměrně k brexitu nijak nevyjadřoval, neboť prozíravě vnímal, že jakékoli otevřené snahy podpořit brexit by byly z jeho pohledu silně kontraproduktivní. Z čistě praktického hlediska však Moskvě vývoj situace vyhovuje. Výsledek referenda umožní Rusku vystupovat v roli evropské mocnosti jako protipól Spojených států, neboť dřívější hlavní spojenec Američanů sám sebe diskvalifikoval.
Sečteno a podtrženo, jakkoli by tato hypotéza posílení mezinárodní pozice Ruska byla, a či dokonce bude reálná, daleko rozsáhlejší hrozbou z pohledu vojenských a bezpečnostních expertů a analytiků je zjevné oslabení Velké Británie samotné.
Spojené království Velké Británie a Severního Irska, totiž jeho představitelé jako by snad nevěděli, kam patří, což ostatně jasně dokládá i současná situace kolem hlasování v britském parlamentu. V uplynulých desetiletích byly boje mezi vládnoucími stranami konzervativců i labouristů o podoby členství Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v Evropské unii jasné. Přesto se za celou dobu uplynulých desetiletí Velká Británie na možnost výstupu nijak nepřipravila. Dalo se ovšem vůbec připravit? Nakolik je nabídka zůstat v celní unii Evropské sedmadvacítky bez možnosti ovlivňování její legislativy pro Británii výhodou, nebo ne? Bezesporu Británii čekají ekonomické, kulturní, sociální, ale i politické změny, jaké svět dosud nepoznal.
Britové v Evropské unii a Evropané v Británii
Ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska žijí nyní zhruba více než tři miliony občanů EU, z nich je asi 100 000 Čechů. Oproti tomu v EU žije zhruba jeden milion Britů. Jak bude vypadat další život Čechů v Británii, stále není jasné. Záleží na tom, jak budou vypadat dohody na konci jednání o brexitu. Do plánovaného vystoupení Velké Británie z Evropské unie (nyní jsou aktuální dva termíny, 12. dubna nebo 22. května) nedochází ke změně právního postavení občanů EU ve Velké Británii, tedy ani občanů ČR. Nicméně jejich status se po uvedených datech může změnit.
Strach z východoevropské migrace jako jedno z dominantních témat brexitu ukazuje, že vztah k migrantům z východní Evropy se od dob Nevilla Chamberlaina, který v roce 1938 mluvil o Československé republice jako o vzdálené zemi, jejíž problémy Brity nezajímají, příliš nezměnil. Důležité je zdůraznit, že Spojené království Velké Británie a Severního Irska je historicky cílovou destinací masivní imigrace neevropského obyvatelstva z bývalých území Britského impéria: Indie, Pákistánu, Bangladéše, Hongkongu, Afriky a karibské oblasti. A tak strašák turecké invaze v rámci brexitové kampaně Leave byl jen další emotivní účelovou mediální pákou na voliče.
Obchodní bilance: import, export
|
Vývoz Velké Británie do zemí EU představuje v současnosti 49 % celkového exportu. Do Česka dovážejí Britové nejčastěji stroje a dopravní prostředky. Velká Británie je pátým nejdůležitějším obchodním partnerem České republiky. Export České republiky na Britské ostrovy dlouhodobě rostl a byl vyšší než do Ruska a Číny dohromady. Jde o stroje, ale dvě třetiny českého exportu do Velké Británie tvoří dopravní prostředky.
Nyní se lze pouze dohadovat, jaké budou reálné dopady na hospodářství jednotlivých zemí. Evropská unie totiž nemůže uzavírat dohody se státem, který je stále jejím členem. Vzájemné formulování dohod nastane až po případném skutečném odchodu Velké Británie z Evropské unie.
Pro Británii je klíčový evropský trh, kam směřuje zhruba polovina jejího vývozu. I u dovozu v součtu dominují evropské země. Pokud by došlo k tvrdému brexitu a uvalení cel, Británie by podle mnohých ekonomů měla problém nahradit výpadky obchodem se zeměmi mimo Evropskou unii.
Odchod Británie z Evropské unie s dohodou nebo bez ní
Pokud by se podařilo schválit variantu „zůstat v celní unii“ na Spojené království Velké Británie a Severního Irska by se během přechodného období, tedy do roku 2020, vztahovalo právo EU, ovšem bez možnosti účasti Britů na jednání unijních institucí a orgánů, a to ani těch, stanovených mezinárodními dohodami EU. Stejně tak by Britové během dvouletého období neměli žádný vliv na legislativní proces. Po celou dobu přechodného období by také Velká Británie zůstala součástí vnitřního trhu a celní unie.
Dohodu o odchodu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie, kterou s Bruselem vyjednal tým v čele s premiérkou Theresou May, parlament Jejího Veličenstva královny Alžběty II. již třikrát odmítl, naposledy 29. března poměrem 344 hlasů proti ku 286 hlasům pro. Předseda opoziční Labouristické strany, Jeremy Corbyn, vyzval premiérku, která před hlasováním nabídla, v případě, že parlament schválí brexit s vyjednanou dohodou, svou rezignaci, aby odstoupila okamžitě. Podle jeho slov už není schopna vyjednat pro Velkou Británii lepší dohodu.
Nakonec však labouristé přistoupili na výzvu premiérky a začali společně jednat. Zlomovým výsledkem britské politické roztříštěnosti v oblasti brexitu byl takzvaný Cooper Bill (zákon navržený labouristickou poslankyní Yvette Cooper), odsouhlasený dolní sněmovnou, sněmovnou lordů a signovaný Jejím Veličenstvem královnou Alžbětou II. Tento zákon pověřuje premiérku Theresu May usilovat o odklad brexitu, bude-li hrozit, že by měla Británie 12. dubna vystoupit z Evropské unie bez dohody.
Z pohledu států Evropské unie je takzvaný tvrdý brexit největším obchodním strašákem pro Německo, Spojné království Velké Británie a Severního Irska je totiž za Spojenými státy americkými druhým největším odběratelem německých automobilů. Automobilky značek Volkswagen, Mercedes či BMV procházejí bolestivým přerodem, na který postupně reagují plánovanou výrobou elektrických aut, na což ovšem budou potřebovat značné finanční prostředky. Ztráta tak velkého odběratele by německému automobilovému průmyslu zasadila tvrdou ránu. Angela Merkel, vědoma si této situace, se v jednáních s Theresou May mezi čtyřma očima snaží držet zpátky a roli zlého policajta zastává francouzský prezident Emmanuel Macron, který se nechal slyšet, že Evropská unie nesmí být rukojmí vnitropolitických zmatků Velké Británie.
Odpovědí Bruselu na výsledek hlasování Britů je svolání summitu nejvyšších představitelů států Evropské unie na 10. dubna. Pokud nedojde k jinému řešení, nastane 12. dubna „tvrdý brexit“, tedy odchod bez jakékoli „rozvodové dohody“. Jestliže Velká Británie na základě pádných důvodů požádá Evropskou unii o prodloužení lhůty do 22. května a dostane ji, bude muset vyhlásit a uspořádat volby do Evropského parlamentu, což bude teoreticky znamenat, že bude mít své europoslance v Unii následujících pět let.
Má dáti, dal
Je mimo jakoukoli diskusi, že Británie zaplatí Evropské unii, co zaplatit má, a co vyplývá ze smluvních závazků (v současnosti se hovoří o účtu za členství v EU ve výši 39 mld EUR). To ovšem platí oboustranně, protože existují také položky, které Evropská unie bude muset uhradit Spojenému království Velké Británie a Severního Irska.
Británie se jasně vyjádřila ke skutečnosti, že až opustí Evropskou unii, přestane platit základní částky do unijního rozpočtu. Ale její představitelé jsou otevřeni debatám o pokračování plateb za konkrétní projekty a programy (například studentský výukový výměnný program Erasmus). Klíčové jsou samo sebou otázky rozpočtových plateb a budoucích pravidel vzájemného obchodu po roce 2019. Na druhou stranu jsou představitelé Evropské unie ještě vůbec nakloněni dalším diskusím?
A co bude dál?
Londýn brexitem postavil Berlín do historicky nejsilnější pozice. Výsledek referenda zrušil rovnováhu na evropském kontinentu, za kterou v minulosti Velká Británie Lloyda George a Winstona Churchilla ve dvou světových válkách těžce bojovala.
O výši 20 % všech výdajů, které Velká Británie vydávala na obranu zemí Evropské unie, bude, v případě odchodu, rozpočet Evropské unie chudší. Ovšem na druhou stranu by, z pohledu společné bezpečnostní a obranné politiky, mohl odchod Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z EU paradoxně zjednodušit její fungování. Například dlouho Británií blokované vybudování vojenského velitelství Evropské unie v belgickém Turvurenu by se mohlo konečně urychlit.
Je dost pravděpodobné, že vnitřní bezpečnost států, například sdílení jmen pasažérů letadel, využívání databází otisků prstů nebo mezinárodního registru poznávacích značek automobile, bude Velké Británii umožněno prostřednictvím nově uzavřených samostatných smluv. V každém případě půjde o řadu bilaterálních smluv, které nahradí spolupráci v rámci Evropské unie.
Big brother a královna
Británie tak po brexitu bude postavena před nutnost ještě většího přimknutí se ke Spojeným státům americkým. Konec konců historicky speciální vazby těchto zemí mají celou řadu podob, přes zpravodajskou spolupráci v rámci uskupení Five Eyes, poskytování vlastního území ve prospěch amerických jednotek až po světově bezprecedentní sdílení jaderných technologií. Otázkou však zůstává, nakolik je taková spolupráce výhodná pro Washington, přičemž by bylo naivní se domnívat, že Američané potřebují Spojené království samotné. Mnohem více Američané oceňovali naopak britskou pozici v rámci Evropské unie, kde ostrované plnili roli jakéhosi předmostí amerického vlivu.
O bezpečnosti se mlčí. Proč?
Jaký ovšem bude mít výsledek referenda a následný brexit vliv na bezpečnost, přeneseně na Severoatlantický pakt (NATO), nezmínil před referendem nikdo. Záměrně snad?
Na konci šedesátých let zahájila Velká Británie stahování a opouštění vojenských základen na východ od Suezu. Takzvaná suezská krize rovněž přispěla k rozhodnutí zahájit evropskou politiku. Po referendu o odchodu z Unie však Britové rozhodli o dalším stažení směrem na západ pod falešným dojmem návratu do pozice imperiální velmoci. Zámořské državy Velké Británie se tak zmenšily na Gibraltar a Falklandské ostrovy. A máme zde další aspekt, který Británii reálně staví před nezbytnost ještě většího přimknutí se ke Spojeným státům americkým.
Adi(eu)…
Její Veličenstvo Alžběta II pamatuje počátky své vlády s britskými koloniemi na každém kontinentě. Bohužel, na konci své vlády může stát v čele země, která nebude ovládat ani svůj vlastní ostrov.
V podvečer historického jednání (9. dubna 2019) řekl hlavní vyjednavač Evropské unie pro brexit Michel Barnier médiím, že vzájemná šestisetstránková smlouva se rozhodně měnit nebude. Oproti tomu si lze představit, že se v řádu hodin může upravit politická deklarace o budoucích vztazích tak, aby se stala, podle jeho slov, ambicióznější. Připustil, že ke smlouvě o volném odchodu, na které je Británie s Evropskou unií již dohodnuta, lze přidat ustanovení o celní unii. Na druhé straně zdůraznil, že Evropská unie nemůže opustit principy toho, co představuje a čím zůstává, tedy integritou vnitřního trhu, autonomií rozhodování sedmadvacítky a nedělitelností čtyř svobod: volného pohybu zboží, lidí, služeb a kapitálu. Podle jeho slov se Evropská unie nikdy nerozhodne pro „no deal“, a je tedy na Británii, co si bude přát. Může revokovat článek 50 Lisabonské smlouvy, pokud chce zabránit odchodu bez smlouvy, může hlasovat pro stávající smlouvu s Evropskou unií, vše, jak řekl, je na zodpovědnosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Rovněž však zdůraznil, že posunutí termínu britského odchodu musí mít smysl a sloužit svému účelu.
Už nyní je jisté, že Velká Británie vyhlásí volby do Evropského parlamentu, což ostatně i sama premiérka potvrdila a oznámila do Bruselu minulý týden.
Samotné, více než hodinu trvající vystoupení Theresy May před zástupci sedmadvacítky v Bruselu 10. dubna 2019 nepřineslo zásadní překvapení, Prezidenti a premiéři jako podklad k diskusi dostali novou verzi návrhu závěrů. V nich Británie zdůraznila, že se v době odkladu brexitu zdrží všech opatření, která by mohla ohrozit dosažení cílů Evropské unie, zejména pak pokud by byla účastna na rozhodovacích procesech Evropské unie.
Během pracovní večeře, kdy politici měli možnost ochutnat třeba teplý salát z hřebenatky, tresku, krevety nebo dezert z makadamských oříšků, se pilně jednalo. V 0.28 hodin oznámila agentura Reuters s odvoláním se na diplomatické zdroje, že lídři zemí Evropské unie se shodli na odkladu do 31. října 2019, s revizí stavu 30. června 2019. Nové datum, které bylo kompromisem mezi zástupci států, kteří žádali odklad do konce roku, a zástupci zemí, které se spíše klonily k postoji francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který trval na nejkratším termínu odchodu Velké Británie z Unie. V květnu by se tak ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska měly konat volby do Evropského parlamentu. Datum 31. října bylo stanoveno s ohledem na fakt, že koncem října končí europoslanecké mandáty a nastupují noví eurokomisaři. Pokud Velká Británie eurovolby neuspořádá, nastane 1. června 2019 tvrdý brexit.
Podle slov předsedy Evropské rady Donalda Tuska dostala Velká Británie dostatečnou lhůtu na vyřešení situace kolem brexitu s několika možnostmi řešení. Může odchodovou dohodu ratifikovat, rovněž tak může přehodnotit odchodovou strategii, což by měnilo politickou deklaraci, nikoli však odchodovou smlouvu. A konec konců může stále deaktivovat článek 50 Lisabonské smlouvy a zůstat v Evropské unii.
Je tedy jen a pouze na Velké Británii, aby se rozhodla, co vlastně chce, protože, jak se jeví, je největším problémem fakt, že to neví.
Kateřina Hamr
Od poloviny února se v médiích začaly pravidelně objevovat zprávy o masových demonstracích v Alžírsku namířených proti prezidentovi Abdelazízovi Buteflikovi. Jeho rozhodnutí kandidovat již popáté na post hlavy státu vzbudilo odpor a vehnalo do ulic statisíce převážně mladých Alžířanů. Na začátku dubna se 82letý autoritář rozhodl demonstrantům ustoupit a dále již nekandidovat. Protesty přesto pokračují v rozsahu, jež země nezažila od začátku občanské války v roce 1991. Kde tedy leží příčiny nespokojenosti?
Abdelazíz Buteflika (Zdroj: Wikimedia Commons)
Buteflika jako představitel „le pouvoir“
Veterán války za nezávislost Buteflika se s pomocí armády dostal k moci v roce 1999. Přestože jeho zvolení bylo považováno za zmanipulované, dokázal si během prvních dvou funkčních období své vlády získat popularitu mezi alžírským obyvatelstvem. Jeho vláda byla spojována s ukončením násilí, obnovou státu a hospodářským růstem. Buteflika se stal dokonce tak populární, že mu voliči schválili v referendu v roce 2009 kandidovat i potřetí. Nejen, že se obklopil generály, kteří ho dostali do funkce. Vytvořil i vlastní mocenskou síť z prominentních podnikatelů a politických spojenců, kteří se obohacovali na ropných zásobách země. Zejména pro armádu se tak stal vhodnou postavou navenek reprezentující. Buteflika dokázal mistrně balancovat mezi konfliktními zájmovými kruhy tvořící „le pouvoir“ neboli systém (Foreign Affairs, 10.4.2019). Jeho postavení bylo tak pevné, že ho dokonce nesmetla ani vlna protestů Arabského jara jako mnoho jiných autoritářů v regionu.
Problémem se stalo jeho zdraví, neboť v roce 2013 utrpěl mrtvici. Od té doby se již neukazoval na veřejnosti, byl upoután na invalidní vozík a jeho schopnost vládnout byla opakovaně zpochybňována. Díky jeho stabilizační pozici v systému se však vládnoucí elity dlouhodobě nedokázaly shodnout na jeho nástupci. Neschopnost systému najít alternativu a zjevné využívaní Butefliky jako loutky armády se ukázaly jako hlavní spouštěče demonstrací. Zejména pro mladé Alžířany, kteří pamatují Butefliku jako jediného prezidenta, znamenala jeho kandidatura poslední kapku trpělivosti se zkorumpovaným režimem. Jejich nespokojenost byla umocněna také chronickou nezaměstnaností mezi mladými, jež v posledních letech vystoupala až k 30 %. Postupně se k nim přidali také starší lidé zejména ze střední třídy, a protesty tak postupně nabyly celospolečenského charakteru.
Demonstrace proti Buteflikovi (Zdroj: Wikimedia Commons)
Nekandidovat nestačí
Rozhodnutí Butefliky nekandidovat ohlášené na začátku měsíce bylo pro demonstranty pouhým malým vítězstvím na jejich cestě k hlubší transformaci celého oligarchického systému, jehož představitelé byli zaskočeni nebývalou intenzitou protestů. Jejich ústupky v podobě rezignací předsedy ústavní rady či šéfa zpravodajské služby však pro demonstranty nejsou dostatečné. Samotný dočasný nástupce Butefliky, předseda parlamentu Bensalah, je jeho dlouholetým spojencem, a i ostatní tváře režimu jako např. premiér Bedoui stále zůstávají u moci. Armáda prozatím do vyhrocené situace nevstupuje a nechává její řešení na bedrech politických vůdců. Nicméně její šéf, generál Gaíd Salah, varoval, že pokud se řešení nenajde, armáda bude muset intervenovat (Aljazeera, 16.4.2019).
Alžírské protesty se tak dostávají do daleko komplikovanější fáze. Odstranit prezidenta je jedna věc, avšak změnit celý zkorumpovaný systém je záležitost daleko složitější. Odstrašujícím příkladem může být Egypt, kde během roku 2011 sice padl prezident Mubarak, nicméně i přesto se země ponořila do násilí, v konečném výsledku se vládnoucí elity u moci nadále udržely a dlouhotrvající problémy zůstaly nevyřešeny. Zda bude toto scénář i pro největší africkou zemi je otázkou. Jisté však je, že vlny protivládních protestů jsou vysoce nakažlivé a rostoucí nestabilita v tomto regionu může mít konsekvence i pro evropskou bezpečnost.
Vojtěch Freitag
Severoatlantická aliance slaví tento měsíc 70 let své existence. Při této příležitosti se sešli ve Washingtonu D.C. všichni ministři zahraničí členských států nejen aby oslavili toto jubileum, ale také aby prodiskutovali budoucí směřování aliance. Co stojí za stabilitou a trvanlivostí tohoto vojenského paktu a jaké nové výzvy ho čekají?
4. dubna 1949 podepsalo 12 zakládajících států v čele se Spojenými státy pakt, jež měl bránit expanzi Sovětského svazu. Tento zřetelný cíl s koncem studené války vymizel a s tím nastala potřeba definovat nový účel aliance. Výsledkem byl širší bezpečnostní rámec NATO, který měl flexibilněji reagovat na politickou nestabilitu nejen v post-sovětském prostoru a Jugoslávii, ztělesněný operacemi v Bosně a Hercegovině a Kosovu. Následné události 11. září měly za následek vůbec první aktivaci článku 5 o kolektivní obraně, jež vyústila ve spojeneckou intervenci v Afghánistánu. Kromě terorismu byly ve strategické koncepci z roku 2010 identifikovány i další nekonvenční hrozby jako např. kybernetické útoky či proliferace zbraní hromadného ničení (NATO.int).
Teroristický útok 11. září byl impulzem k operaci Trvalá Svoboda (Zdroj: Wikimedia Commons)
Aliance sdílených hodnot
Tajemství trvanlivosti NATO spočívá ve dvou aspektech. Jednak je to aliance sdílených hodnot. Principy pluralismu, individuálních svobod a právního státu jsou v preambuli zakládající smlouvy ustaveny jako podmínka pro členství v alianci. Díky nim v ní nevznikají zásadní rozepře a spojenectví funguje na bázi důvěry a solidarity (The Guardian 2.4.2019). Společnými hodnotami jsou identifikovány i společné hlavní hrozby pro celou alianci. Dalším aspektem je flexibilita. NATO přežilo změnu charakteru mezinárodního systému v 90. letech, protože se rychle dokázalo adaptovat na nové prostředí a ukázalo, že to není pouze jednoúčelový pakt. Díky nekonvenčním hrozbám už neplatí strnulé pravidlo, že v případě napadení jednoho státu musí automaticky všichni spojenci do války.
Časy se mění
Nicméně mezinárodní prostředí se nadále mění a s ním i zájmy členských států. Do centra pozornosti Spojených států postupně vstupuje zejména oblast východní a jihovýchodní Asie, kde se USA snaží zadržovat zřejmý mocenský vzestup Číny. Ta se ukazuje jako stále silnější vyzyvatel americké světové dominance. Evropské státy nemají zájem se angažovat kvůli Spojeným státům na druhé straně světa, když jejich bezpečnostní obavy leží blíže domovu, zejména ve Středomoří a východní Evropě, kde Rusko představuje trvalou hrozbu stability. Je otázkou, do jaké míry evropské státy nadále potřebují americkou pomoc k zadržování Ruska. Množí se hlasy, že mise NATO v Evropě skončila a Spojené státy by měli přenést veškerou tíhu obrany na bohaté evropské spojence (NY Times 10.3.2019). Ztělesněním této kritiky a celkového amerického odklonu od Evropy je už sám Donald Trump, který se stal zároveň impulzem pro Evropskou unii, aby reagovala na oslabení transatlantické vazby. Nově ustavené instituce Stálé strukturované spolupráce a Evropský obranný fond jsou předzvěstí stále užší obranné spolupráce. Ne náhodou se tyto iniciativy začínají realizovat i s odchodem Británie, jež vždy prosazovala kooperaci pouze v rámci NATO a evropské iniciativy vetovala. EU se stává stále serióznějším aktérem v oblasti obrany, a to i přes to, že Evropská armáda (jak o ní sní francouzský prezident Macron) se zatím zdá být hudbou daleké budoucnosti.
Znovuzvolený generální tajemník NATO Jens Stoltenberg (Zdroj: Flickr.com)
Evropa si i díky existenci NATO zvykla brát mír jako samozřejmost. Nyní je načase, aby se sama začala starat o svoje bezpečí, neboť kapacity na to má. Pro toto směřování mluví i větší mocenské ambice Evropské unie, které stávající podoba kooperace v rámci NATO neumožňuje uspokojit. Aby se EU mohla stát opravdovým globálním hráčem, není potřeba zpřetrhat transatlantickou vazbu. Spolupráce se Spojenými státy je po všech směrech výhodná, avšak závislost na nich nikoliv. Jádro bezpečnosti Evropy by mělo ležet převážně na starém kontinentě a úloha NATO by se měla přehodnotit. 70 let trvání aliance ukázalo, že je schopná se vypořádávat s těžkými výzvami. Zda přežije i tuto, bude záležet pouze na politické vůli na obou stranách Atlantiku.
Vojtěch Freitag
Otázka bezpečnostních implikací Brexitu není, a nikdy nebyla úplně v centru pozornosti. Složitá vyjednávání se točí zejména kolem husté sítě ekonomických, obchodních a regulačních vztahů, které si Britové za necelých 50 let stihli se zbytkem EU vypěstovat. Británie je však zpravodajská, technologická a vojenská velmoc, jejíž kapacity převyšují ostatní členské státy a přispívají k evropské bezpečnosti. Jak se v této oblasti tedy možný odchod z EU projeví a jak to ovlivní fungování NATO?
Protesty u Westminsterského paláce (Zdroj: Wikimedia Commons)
Zpravodajská a policejní spolupráce
V oblasti spolupráce v boji proti terorismu a organizovanému zločinu je spolupráce mezi Brity a evropskými zeměmi intenzivní. Britové jsou velmi aktivní v rámci skupiny Counter Terrorism Group – CTG, která se skládá z 30 evropských tajných služeb a je nezávislá na institucích EU. Británie přispívá zdaleka nejvíce do společných zpravodajských databází, a jako jediná země z této skupiny má kapacity na to bojovat proti terorismu kdekoliv na světě. Brexit by tuto spolupráci neměl ohrozit. Otázky tak budí spíše budoucnost britského členství v Europolu, jež zastřešuje obecnější policejní spolupráci. Zde Britové s vysokou pravděpodobností pozbydou členství a nebudou mít nadále přístup např. k databázím týkajících se pohybu v Schengenském prostoru.
Impuls k bližší unijní spolupráci
V rámci EU je bezpečnostní a obranná politika (SBOP) převážně státní doménou. Obrana státu byla totiž vždy spojována se státní suverenitou, a konkrétní rozhodnutí tak leží pouze na členském státě, nikoliv na institucích EU. Pro společnou akci, např. vojenskou intervenci, je třeba jednomyslnosti a každý stát má právo veta, což výrazně snižuje akceschopnost. Nicméně v návaznosti na výsledky britského referenda iniciovala Evropské unie vznik několika institucionálních mechanismů, které fungují na bázi dobrovolnosti, a ty jednomyslnost pro rozhodování nevyžadují. Je to mj. Stálá strukturovaná spolupráce – PESCO a Evropský obranný fond – EDF. Tyto mechanismy slouží k posílení obranné kooperace ve formě sdílení zdrojů, technologickém vývoji a koordinaci plánování (Euroskop). Nutno dodat, že v těchto institucích již Británie není členem. Načasování těchto snah souvisí se strachem z čím dál větší závislosti EU na NATO, která bude odchodem Británie pouze umocněna. Brexit byl tedy impulzem k bližší unijní spolupráci, jež donedávna probíhala výhradně v rámci severoatlantických struktur.
Fialově: státy EU i NATO, Modře: státy pouze v EU, Oranžově: Státy pouze v NATO
(Zdroj: Wikimedia Commons)
Slábnoucí transatlantická vazba a mocenské ambice
Roli hraje nejen strach ze závislosti, slábne také celková vůle Evropské unie nadále posilovat strategickou spolupráci se Severoatlantickou aliancí. Jednak je to postupné odcizení mezi Evropou a Spojenými státy, které ztělesňuje Donald Trump se svým kritickým postojem k alianci a její roli v Evropě. Za druhé jsou to vzrůstající ambice Evropské unie figurovat na světové scéně jako samostatný globální aktér. K tomu již nestačí pouze „soft power“ ve formě ekonomické a kulturní převahy. Evropští lídři si stále více uvědomují nutnost doplnit tyto kvality soběstačnou vojenskou mocí. Prozatím je idea evropské armády neprůchozí, hlasy po ní volající však sílí.
Ambice mají i Britové. Ministr obrany Williamson vidí v Brexitu šanci, jak Británie může posílit svoji roli v mezinárodní politice a obnovit svůj zašlý vliv. Aktivní angažmá v zahraničí a schopnost unilaterálně zasáhnout v případě porušení mezinárodního práva podle něj pomohou Británii stát se znovu globální mocností. Konkrétně se má toto nové směřování projevit např. v britské přítomnosti v Jihočínském moři (The Guardian, 11.2.2019). Nakolik jsou tyto ambice kompatibilní se britským veřejným míněním je otázkou.
I přesto, že určitá, převážně zpravodajská spolupráce bude nejspíš zachována, chybějící širší institucionální zakotvení evropskou vnitřní bezpečnost nepochybně poškodí. Dá se předpokládat, že i v oblasti obrany a mezinárodní bezpečnosti se Evropská unie i Británie budou v budoucnu od sebe vzdalovat, a současně s tím bude oslabovat i unijní vazba na Severoatlantickou alianci. Ta nepochybně stále zůstává hlavní platformou pro obrannou spolupráci v Evropě. Blížící se Brexit ukazuje, že Evropská unie začíná hledat vlastní cesty, jak si zajistit bezpečnost v stále měnícím se mezinárodním prostředí.
Vojtěch Freitag
