Druhá světová válka se do světových dějin zapsala krví, a to nesmazatelně. Její následky byly dalekosáhlé a její dědictví ovlivňuje naši společnost dodnes. O nic menší význam ovšem neměl ani Norimberský tribunál, pomyslná tečka za hrůzami války. V rámci připomenutí jeho začátku 20. listopadu 1945 se proto pokusím alespoň v krátkosti vystihnout jeho důležitost pro rozvoj mezinárodního právního rámce, ve kterém dnes mezinárodní politika operuje.

V mezinárodním právu, které v té době ještě zdaleka nedosahovalo podoby, ve které ho známe dnes, neměl projekt Norimberského procesu precedent. Díky tomu se stal inspirací mnoha reforem, většinou tvořených v rámci OSN, ale zároveň se také z tohoto důvodu potýkal s mnoha – hlavně operativními – problémy.

Individuální trestní zodpovědnost: novinka budoucnosti

Norimberský tribunál má velkou zásluhu na tom, že dnes najdeme v mezinárodním veřejném právu – staletí doméně pouze států – i odnož přímé trestní zodpovědnosti jednotlivce. Vzhledem k tomu, jak důležitou suverenita státu pro mezinárodní právo a politiku vždy byla a stále je, ještě dlouho po Norimberském tribunálu nebyla zodpovědnost jednotlivců rozvíjena. Její renesance přišla v podstatě až po konci Studené války, kdy vznikla řada tribunálů, zejména pro relativně mocensky nezajímavé konflikty v Africe.

Mezinárodní právo procesní, aneb jak má soud vypadat

Důležitým aspektem soudního řízení, na který se často i v odborné komunitě zapomíná, je význam procesního práva pro zajištění spravedlivého soudu. Zatímco definice jednotlivých zločinů jsou stanovené a často ve středu zájmu, potřeba pravidel regulujících proces sám často zaniká. Na rozdíl od soudů vnitrostátních, kde řízení operují podle přesně daných pravidel, regulace na toto téma v mezinárodním právu do 40. let neexistovala.

Během přípravy soudu se musely skloubit dvě – často protichůdné – právní tradice, a to anglosaská a kontinentální/římská. Nakonec vznikl unikátní hybrid, který skýtal to nejlepší uspořádání v dané situaci. Právě proto, například, převládl princip kontinentální týkající se rozhodování – tedy, že rozsudek vynáší soudci, nikoliv porota. Naopak žaloba a obhajoba byly inspirovány pravidly v anglosaském světě.

Podle vzpomínek Roberta Jacksona, problémy se často musely řešit kompromisem. Jeden takový vyvstal, například, ohledně důkazů. Zatímco v anglosaském systému obžaloba nemusí obhájcům své důkazy poskytnout předtím, než se setkají v soudní síni, kontinentální tradice toto považuje za překážku spravedlivého soudu. Kompromisem se tak dosáhlo toho, že německé obhajobě bylo poskytnuto více informací o důkazním materiálu druhé strany, než by bývali dostali v Anglii či USA, ale naopak méně, než by dostali v případě, že by soud probíhal podle čistě německých pravidel.

Norimberský proces a jeho odpůrci

Zda byla cesta, kterou po válce Spojenci pro vyrovnání s Německem zvolili, dobrá či špatná, asi navždy zůstane nezodpovězeno. Pokud se nebudeme zaobírat politickou diskuzí, a vezmeme v potaz pouze problémy spojené s právním zabezpečením soudu, největší kritikou je bezpochyby argument, že obžalovaní nebyli souzeni podle platných právních norem, neboť ty, které byly během soudu použity, v tu chvíli ještě nemohly být považovány za součást mezinárodního práva. Přesto i zastánci tohoto názoru připouštějí, že Norimberský tribunál byl revoluční a daleko překračoval hranice své doby. Problémem se tak, paradoxně, stalo právě to, jak revoluční ve své době byl.

Jak řekl Robert Jackson ve své úvodní řeči: „že čtyři velké národy, nadšené vítězstvím a zraněné bolestí, zdržely ruku pomsty a dobrovolně své zajatce předali rozsudku práva, je jednou z největších poct, které kdy moc poskytla rozumu. (That four great nations, flushed with victory and stung with injury, stay the hand of vengeance and voluntarily submit their captive enemies to the judgement of the law is one of the most significant tributes that Power ever has paid to Reason.)“ Ať už tedy Norimberský tribunál aplikoval ve skutečnosti neexistující právní normy nebo ne, stále by měl sloužit jako příklad toho, jak překonat status quo, daný staletími dějin, a vytvořit něco unikátního.

Článek vypracovala Kristýna Haráková, LL.B., M.A.