Od poloviny února se v médiích začaly pravidelně objevovat zprávy o masových demonstracích v Alžírsku namířených proti prezidentovi Abdelazízovi Buteflikovi. Jeho rozhodnutí kandidovat již popáté na post hlavy státu vzbudilo odpor a vehnalo do ulic statisíce převážně mladých Alžířanů. Na začátku dubna se 82letý autoritář rozhodl demonstrantům ustoupit a dále již nekandidovat. Protesty přesto pokračují v rozsahu, jež země nezažila od začátku občanské války v roce 1991. Kde tedy leží příčiny nespokojenosti?
Abdelazíz Buteflika (Zdroj: Wikimedia Commons)
Buteflika jako představitel „le pouvoir“
Veterán války za nezávislost Buteflika se s pomocí armády dostal k moci v roce 1999. Přestože jeho zvolení bylo považováno za zmanipulované, dokázal si během prvních dvou funkčních období své vlády získat popularitu mezi alžírským obyvatelstvem. Jeho vláda byla spojována s ukončením násilí, obnovou státu a hospodářským růstem. Buteflika se stal dokonce tak populární, že mu voliči schválili v referendu v roce 2009 kandidovat i potřetí. Nejen, že se obklopil generály, kteří ho dostali do funkce. Vytvořil i vlastní mocenskou síť z prominentních podnikatelů a politických spojenců, kteří se obohacovali na ropných zásobách země. Zejména pro armádu se tak stal vhodnou postavou navenek reprezentující. Buteflika dokázal mistrně balancovat mezi konfliktními zájmovými kruhy tvořící „le pouvoir“ neboli systém (Foreign Affairs, 10.4.2019). Jeho postavení bylo tak pevné, že ho dokonce nesmetla ani vlna protestů Arabského jara jako mnoho jiných autoritářů v regionu.
Problémem se stalo jeho zdraví, neboť v roce 2013 utrpěl mrtvici. Od té doby se již neukazoval na veřejnosti, byl upoután na invalidní vozík a jeho schopnost vládnout byla opakovaně zpochybňována. Díky jeho stabilizační pozici v systému se však vládnoucí elity dlouhodobě nedokázaly shodnout na jeho nástupci. Neschopnost systému najít alternativu a zjevné využívaní Butefliky jako loutky armády se ukázaly jako hlavní spouštěče demonstrací. Zejména pro mladé Alžířany, kteří pamatují Butefliku jako jediného prezidenta, znamenala jeho kandidatura poslední kapku trpělivosti se zkorumpovaným režimem. Jejich nespokojenost byla umocněna také chronickou nezaměstnaností mezi mladými, jež v posledních letech vystoupala až k 30 %. Postupně se k nim přidali také starší lidé zejména ze střední třídy, a protesty tak postupně nabyly celospolečenského charakteru.
Demonstrace proti Buteflikovi (Zdroj: Wikimedia Commons)
Nekandidovat nestačí
Rozhodnutí Butefliky nekandidovat ohlášené na začátku měsíce bylo pro demonstranty pouhým malým vítězstvím na jejich cestě k hlubší transformaci celého oligarchického systému, jehož představitelé byli zaskočeni nebývalou intenzitou protestů. Jejich ústupky v podobě rezignací předsedy ústavní rady či šéfa zpravodajské služby však pro demonstranty nejsou dostatečné. Samotný dočasný nástupce Butefliky, předseda parlamentu Bensalah, je jeho dlouholetým spojencem, a i ostatní tváře režimu jako např. premiér Bedoui stále zůstávají u moci. Armáda prozatím do vyhrocené situace nevstupuje a nechává její řešení na bedrech politických vůdců. Nicméně její šéf, generál Gaíd Salah, varoval, že pokud se řešení nenajde, armáda bude muset intervenovat (Aljazeera, 16.4.2019).
Alžírské protesty se tak dostávají do daleko komplikovanější fáze. Odstranit prezidenta je jedna věc, avšak změnit celý zkorumpovaný systém je záležitost daleko složitější. Odstrašujícím příkladem může být Egypt, kde během roku 2011 sice padl prezident Mubarak, nicméně i přesto se země ponořila do násilí, v konečném výsledku se vládnoucí elity u moci nadále udržely a dlouhotrvající problémy zůstaly nevyřešeny. Zda bude toto scénář i pro největší africkou zemi je otázkou. Jisté však je, že vlny protivládních protestů jsou vysoce nakažlivé a rostoucí nestabilita v tomto regionu může mít konsekvence i pro evropskou bezpečnost.
Vojtěch Freitag
Severoatlantická aliance slaví tento měsíc 70 let své existence. Při této příležitosti se sešli ve Washingtonu D.C. všichni ministři zahraničí členských států nejen aby oslavili toto jubileum, ale také aby prodiskutovali budoucí směřování aliance. Co stojí za stabilitou a trvanlivostí tohoto vojenského paktu a jaké nové výzvy ho čekají?
4. dubna 1949 podepsalo 12 zakládajících států v čele se Spojenými státy pakt, jež měl bránit expanzi Sovětského svazu. Tento zřetelný cíl s koncem studené války vymizel a s tím nastala potřeba definovat nový účel aliance. Výsledkem byl širší bezpečnostní rámec NATO, který měl flexibilněji reagovat na politickou nestabilitu nejen v post-sovětském prostoru a Jugoslávii, ztělesněný operacemi v Bosně a Hercegovině a Kosovu. Následné události 11. září měly za následek vůbec první aktivaci článku 5 o kolektivní obraně, jež vyústila ve spojeneckou intervenci v Afghánistánu. Kromě terorismu byly ve strategické koncepci z roku 2010 identifikovány i další nekonvenční hrozby jako např. kybernetické útoky či proliferace zbraní hromadného ničení (NATO.int).
Teroristický útok 11. září byl impulzem k operaci Trvalá Svoboda (Zdroj: Wikimedia Commons)
Aliance sdílených hodnot
Tajemství trvanlivosti NATO spočívá ve dvou aspektech. Jednak je to aliance sdílených hodnot. Principy pluralismu, individuálních svobod a právního státu jsou v preambuli zakládající smlouvy ustaveny jako podmínka pro členství v alianci. Díky nim v ní nevznikají zásadní rozepře a spojenectví funguje na bázi důvěry a solidarity (The Guardian 2.4.2019). Společnými hodnotami jsou identifikovány i společné hlavní hrozby pro celou alianci. Dalším aspektem je flexibilita. NATO přežilo změnu charakteru mezinárodního systému v 90. letech, protože se rychle dokázalo adaptovat na nové prostředí a ukázalo, že to není pouze jednoúčelový pakt. Díky nekonvenčním hrozbám už neplatí strnulé pravidlo, že v případě napadení jednoho státu musí automaticky všichni spojenci do války.
Časy se mění
Nicméně mezinárodní prostředí se nadále mění a s ním i zájmy členských států. Do centra pozornosti Spojených států postupně vstupuje zejména oblast východní a jihovýchodní Asie, kde se USA snaží zadržovat zřejmý mocenský vzestup Číny. Ta se ukazuje jako stále silnější vyzyvatel americké světové dominance. Evropské státy nemají zájem se angažovat kvůli Spojeným státům na druhé straně světa, když jejich bezpečnostní obavy leží blíže domovu, zejména ve Středomoří a východní Evropě, kde Rusko představuje trvalou hrozbu stability. Je otázkou, do jaké míry evropské státy nadále potřebují americkou pomoc k zadržování Ruska. Množí se hlasy, že mise NATO v Evropě skončila a Spojené státy by měli přenést veškerou tíhu obrany na bohaté evropské spojence (NY Times 10.3.2019). Ztělesněním této kritiky a celkového amerického odklonu od Evropy je už sám Donald Trump, který se stal zároveň impulzem pro Evropskou unii, aby reagovala na oslabení transatlantické vazby. Nově ustavené instituce Stálé strukturované spolupráce a Evropský obranný fond jsou předzvěstí stále užší obranné spolupráce. Ne náhodou se tyto iniciativy začínají realizovat i s odchodem Británie, jež vždy prosazovala kooperaci pouze v rámci NATO a evropské iniciativy vetovala. EU se stává stále serióznějším aktérem v oblasti obrany, a to i přes to, že Evropská armáda (jak o ní sní francouzský prezident Macron) se zatím zdá být hudbou daleké budoucnosti.
Znovuzvolený generální tajemník NATO Jens Stoltenberg (Zdroj: Flickr.com)
Evropa si i díky existenci NATO zvykla brát mír jako samozřejmost. Nyní je načase, aby se sama začala starat o svoje bezpečí, neboť kapacity na to má. Pro toto směřování mluví i větší mocenské ambice Evropské unie, které stávající podoba kooperace v rámci NATO neumožňuje uspokojit. Aby se EU mohla stát opravdovým globálním hráčem, není potřeba zpřetrhat transatlantickou vazbu. Spolupráce se Spojenými státy je po všech směrech výhodná, avšak závislost na nich nikoliv. Jádro bezpečnosti Evropy by mělo ležet převážně na starém kontinentě a úloha NATO by se měla přehodnotit. 70 let trvání aliance ukázalo, že je schopná se vypořádávat s těžkými výzvami. Zda přežije i tuto, bude záležet pouze na politické vůli na obou stranách Atlantiku.
Vojtěch Freitag
Otázka bezpečnostních implikací Brexitu není, a nikdy nebyla úplně v centru pozornosti. Složitá vyjednávání se točí zejména kolem husté sítě ekonomických, obchodních a regulačních vztahů, které si Britové za necelých 50 let stihli se zbytkem EU vypěstovat. Británie je však zpravodajská, technologická a vojenská velmoc, jejíž kapacity převyšují ostatní členské státy a přispívají k evropské bezpečnosti. Jak se v této oblasti tedy možný odchod z EU projeví a jak to ovlivní fungování NATO?
Protesty u Westminsterského paláce (Zdroj: Wikimedia Commons)
Zpravodajská a policejní spolupráce
V oblasti spolupráce v boji proti terorismu a organizovanému zločinu je spolupráce mezi Brity a evropskými zeměmi intenzivní. Britové jsou velmi aktivní v rámci skupiny Counter Terrorism Group – CTG, která se skládá z 30 evropských tajných služeb a je nezávislá na institucích EU. Británie přispívá zdaleka nejvíce do společných zpravodajských databází, a jako jediná země z této skupiny má kapacity na to bojovat proti terorismu kdekoliv na světě. Brexit by tuto spolupráci neměl ohrozit. Otázky tak budí spíše budoucnost britského členství v Europolu, jež zastřešuje obecnější policejní spolupráci. Zde Britové s vysokou pravděpodobností pozbydou členství a nebudou mít nadále přístup např. k databázím týkajících se pohybu v Schengenském prostoru.
Impuls k bližší unijní spolupráci
V rámci EU je bezpečnostní a obranná politika (SBOP) převážně státní doménou. Obrana státu byla totiž vždy spojována se státní suverenitou, a konkrétní rozhodnutí tak leží pouze na členském státě, nikoliv na institucích EU. Pro společnou akci, např. vojenskou intervenci, je třeba jednomyslnosti a každý stát má právo veta, což výrazně snižuje akceschopnost. Nicméně v návaznosti na výsledky britského referenda iniciovala Evropské unie vznik několika institucionálních mechanismů, které fungují na bázi dobrovolnosti, a ty jednomyslnost pro rozhodování nevyžadují. Je to mj. Stálá strukturovaná spolupráce – PESCO a Evropský obranný fond – EDF. Tyto mechanismy slouží k posílení obranné kooperace ve formě sdílení zdrojů, technologickém vývoji a koordinaci plánování (Euroskop). Nutno dodat, že v těchto institucích již Británie není členem. Načasování těchto snah souvisí se strachem z čím dál větší závislosti EU na NATO, která bude odchodem Británie pouze umocněna. Brexit byl tedy impulzem k bližší unijní spolupráci, jež donedávna probíhala výhradně v rámci severoatlantických struktur.
Fialově: státy EU i NATO, Modře: státy pouze v EU, Oranžově: Státy pouze v NATO
(Zdroj: Wikimedia Commons)
Slábnoucí transatlantická vazba a mocenské ambice
Roli hraje nejen strach ze závislosti, slábne také celková vůle Evropské unie nadále posilovat strategickou spolupráci se Severoatlantickou aliancí. Jednak je to postupné odcizení mezi Evropou a Spojenými státy, které ztělesňuje Donald Trump se svým kritickým postojem k alianci a její roli v Evropě. Za druhé jsou to vzrůstající ambice Evropské unie figurovat na světové scéně jako samostatný globální aktér. K tomu již nestačí pouze „soft power“ ve formě ekonomické a kulturní převahy. Evropští lídři si stále více uvědomují nutnost doplnit tyto kvality soběstačnou vojenskou mocí. Prozatím je idea evropské armády neprůchozí, hlasy po ní volající však sílí.
Ambice mají i Britové. Ministr obrany Williamson vidí v Brexitu šanci, jak Británie může posílit svoji roli v mezinárodní politice a obnovit svůj zašlý vliv. Aktivní angažmá v zahraničí a schopnost unilaterálně zasáhnout v případě porušení mezinárodního práva podle něj pomohou Británii stát se znovu globální mocností. Konkrétně se má toto nové směřování projevit např. v britské přítomnosti v Jihočínském moři (The Guardian, 11.2.2019). Nakolik jsou tyto ambice kompatibilní se britským veřejným míněním je otázkou.
I přesto, že určitá, převážně zpravodajská spolupráce bude nejspíš zachována, chybějící širší institucionální zakotvení evropskou vnitřní bezpečnost nepochybně poškodí. Dá se předpokládat, že i v oblasti obrany a mezinárodní bezpečnosti se Evropská unie i Británie budou v budoucnu od sebe vzdalovat, a současně s tím bude oslabovat i unijní vazba na Severoatlantickou alianci. Ta nepochybně stále zůstává hlavní platformou pro obrannou spolupráci v Evropě. Blížící se Brexit ukazuje, že Evropská unie začíná hledat vlastní cesty, jak si zajistit bezpečnost v stále měnícím se mezinárodním prostředí.
Vojtěch Freitag
Dne 25. 3. 2019 absolventi Diplomatické akademie v Praze, společně s ředitelem dr.Cyrilem Svobodou, navštívili britskou ambasádu. Účelem návštěvy bylo seznámení absolventů s chodem ambasády a setkání s velvyslancem Nickem Stewartem Archerem.
Absolventi si po příchodu na misi prohlédli historické prostory ambasády, a měli si také možnost pochutnat na odpoledním anglickém čaji. Budovu britského velvyslanectví v Praze si Velká Británie pronajala v Thunovském paláci v roce 1919, kde zřídila svoji legaci pro nově vzniklé Československo. Budovu pak v roce 1925 Británie odkoupila a po válce se z legace stalo velvyslanectví. Velvyslanectví loni oslavilo 100 let od zahájení česko-britských diplomatických vztahů. K tomuto významnému výročí mezinárodní spolupráce se britské velvyslanectví rozhodlo ocenit osobnosti, které se zasloužily o rozvoj a podporu sdílených českých a britských hodnot.
Britské velvyslanectví je zodpovědné za rozvoj a udržování vztahů mezi Spojeným královstvím a Českou republikou. Má také za úkol rozvíjet společné zájmy v EU, NATO a OSN, podporovat obchod i investice a zlepšovat obranyschopnost při výcviku Britské armády.
Britský velvyslanec Nick Archer se stal 29. velvyslancem v Česku v lednu 2018. Jako diplomat působí od roku 1983. V letech 2006-2008 byl vysokým komisařem na Maltě a v letech 2008-2012 velvyslancem v Dánsku.
Po příchodu a uvítaní pana velvyslance se naši absolventi zaměřili na otázky, která se týkaly Brexitu i na aktuální politickou situaci v Británii. Absolventy zajímaly také otázky okolo odchodu Velké Británie z Evropské Unie a pravděpodobnost vzniklých problémů pro české firmy. Velvyslanec také zmínil otevření nového konzulátu v Manchesteru, který bude pomáhat českým občanům a firmám po Brexitu. Dále se absolventi zaměřili na otázky digitalizace a bezpečnosti s ní spojené. Podle současného velvyslance Nicka Archera jsou Česká republika i Británie přátelé a spojenci, a tak to má zůstat i nadále. Česko a Británie rovněž vyznávají stejné hodnoty, jako jsou demokracie, svoboda slova a lidská práva, což by neměl narušit ani odchod z EU. Právě naopak Británie chce posílit vzájemné vztahy s Českem i po Brexitu.
Diplomatická akademie chce poděkovat za příjemné pohoštění a setkání s panem velvyslancem Nickem Archerem.
Ředitel Diplomatické akademie Cyril Svoboda dnes 7. 3. 2019 vystoupil na ČT24, kde mluvil o přijetí českého premiéra Andreje Babiše americkým prezidentem Trumpem. Během setkání by se mělo mluvit zejména o investičním potenciálu obou státu, mohlo by dojít i k předběžným diskuzím ohledně cla na automobily. Bude zajímavé sledovat, či si tito dva reprezentanti budou rozumět a do jaké míry se dokážou shodnout – víme, že mají podobní názory například na migraci. Dalším tématem může být i Střední Evropa, kde je potřeba řešit otázky bezpečnosti. Bezpečnostní služba České republiky byla v poslední době několikrát kritizována prezidentem Zemanem, což jistě zachytily i americké zpravodajské služby. Téměř jistým tématem bude aktuální kauza Huawei a její případné promítnutí se do ekonomických vztahů vůči Číně.
Posledním českým představitelem pozvaným do oválné pracovny byl v roce 2011 Petr Nečas, který byl přijatý prezidentem Obamou. Dnešní setkání po 8 letech by tedy mohlo znamenat významný posun ve spolupráci mezi státy.
Celý rozhovor naleznete zde.
Mezi Mexikem a USA existuje téměř 2000 kilometrová hranice, která dva sousední státy rozděluje. Na americké straně pohraniční hlídka hlídá přísnějí své hranice, a snaží se tak zabránit nelegální migraci a omezit vstup cizinců do státu. Nelegální migrace každoročně pohlcuje několik milionů dolarů z rozpočtu USA, nejedná se jen o pohraniční hlídky, ale i věznice. Už Obamova administrativa deportovala 409 849 neregistrovaných přistěhovalců za rok 2012. Nezákonné přechody na jižní hranici dramaticky klesly od roku 2007, avšak v posledních letech více amerických rodin a dětí bez doprovodu migrovalo do Spojených států a žádosti o azyl byly vyčerpány. Amerika je názorově rozdělena. Na jedné straně jsou Američané, kteří věří, že levná pracovní síla přistěhovalců přispívá k ekonomickému růstu. Migrace podle nich obohacuje nejen hraniční státy USA mexickou kulturou v jazyce, jídle a hudbě. Na straně druhé jsou odpůrci migrace. Jejich hlasy reprezentuje Trumpova politika, která přináší jako možné řešení problému postavení zdi, na kterou jsou potřeba finance ze státního rozpočtu. (BBC NEWS, 15. 2. 2019)
Trumpova vidina zdi?
Vrchol migrace z jižní části do USA byl zaznamenán v roce 2000, a byly to převážně obyvatelé Mexika. Počet migrantů se pohyboval kolem 1,64 milionu lidí, kteří „úspěšně“ překročili hranice. Centrem, z něhož opouštěli Mexiko, se stala Tijuana. Od roku 2007 imigrantů počet klesal a v roce 2017 dosahuje dosavadního minima, což představuje zhruba 55 500 legálních imigrantů. Výzkumné centrum PEW, uvádí i počty o nelegálních imigratech, kterých je již v roce 2016 10,7 miliónu.
Během uplynulých 2 let přináší politika prezidenta Trumpa několik protiimigračních opatření:
• žadatelé o azyl musí čekat v Mexiku na rozhodnutí
• pohraniční úředníci snížili počet žádostí na azyl, zpracovávají je každý den, a strategie má název „měření“
• v červnu 2018 generální prokurátor Jeff Sessions oznámil, že případy domácího násilí a násilí zločineckých gangů již nebudou považovat za důvody pro azyl v USA
• nejkontroverznější událostí se stalo hromadné odlučování tisíců dětí migrantů od jejich rodičů na hranicích jako součást „politiky nulové tolerance“, která zastihla každého, kdo byl označení za nelegálního migranta
• důvodem pro „znechucení“ migrace přinesly i deportace imigrantů do původního státu (BBC NEWS, 15. 2. 2019)
Diskuse, která v USA vládla, byla i z důvodu financování pozemní zdi na hranicích. Trump požadoval ze státního rozpočtu 5,7 miliardy dolarů, schválili mu pouze 1,4 miliardy dolarů, což je mnohem nižší částka. Kongres, tak chce předejít dalšímu shutdownu. (HN, 15. 2. 2019) Prezident, aby deficit pokrýt, začal operovat s národní nouzovou situací. Stav nouze se deklaruje v době krize, a tu „migrační krizi“ na hranici Trump prosazuje. Při tomto stavu se mu podařilo obejít Kongres, a dostal se k speciálním pravomocem, k vojenským prostředkům a zdrojům. Expertka na prezidentské nouzové pravomoci, paní Goiteinová se domnívá, že mohlo dojít ke zneužití pravomocí ze strany Trumpa. (BBC NEWS, 15. 2. 2019)
Z pohledu mexické strany
S nástupem nového mexického prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora se snížil rozpočet na migraci a uprchlíky poté, co nastoupil do funkce 1. prosince 2018. Jeho administrativa přislíbila víza a práci v Mexiku i pro migranty z dalších středoamerických států, aby tak nepokračovali v emigraci do USA. (The Guardian, 5. 1. 2019) Mezi USA a Mexikem existuje velká mezera ve mzdách, kdy mzdy zůstávají výrazně vyšší v USA pro velkou část populace. Toto přitahuje mnoho Mexičanů do USA. Mnozí lidé žijící na venkově v Mexiku se živí zemědělstvím a musí přežít s velmi málo penězi. (BBC NEWS, 15. 2. 2019) Zeď mezi USA a Mexikem by přesto nemusela vyřešit problém migrace. Uprchlíci si i přesto najdou nové cesty, jak se do USA dostat. V neposlední řadě Trumpova odůvodnění národního nouzového stavu nestojí na pádných argumentech, ale jsou zavádějící a odvolávají se na pašování drog a zločinnost.
Autor: Nikola Fejková
Dne 6. 2. 2019 absolventi Diplomatické akademie V Praze, společně s ředitelem dr.Cyrilem Svobodou navštívili italskou ambasádu. Účelem návštěvy bylo seznámení absolventů s chodem italské ambasády a navázaní diskuse s velvyslancem panem Francesco Saverio Nisio.
Absolventi diplomatické akademie si po příchodu na misi měli možnost prohlédnout historické prostory italské ambasády. Zástupce velvyslance pan Bernardi Federico absolventy provedl, vysvětlil jim historii budovy a umění, které zdobí diplomatickou misi.
Italská ambasáda sídlí v Nerudově ulici na Malé straně již od roku 1924. Barokní část paláce navrhl český architekt italského původu Jan Blažej Santini a budova patřila k jeho nejvýznamnějším stavbám. Od roku 1924 se na ambasádě vystřídalo již 35 velvyslanců.
Na základě Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích z 18. dubna 1961, má velvyslanectví následující funkce:
Po příchodu a uvítaní pana velvyslance J.E. Francesca Saveria Nisia se naši absolventi zaměřili na aktuální otázky, která se týkaly Parlamentních voleb v Itálii 2018, dále na aktuální politickou situaci v Italii, také na vztah s Británií a otázky k Brexitu. Absolventy zajímaly také otázky: problém s imigrací a ekonomické i kulturní propojení mezi ČR a Itálii. Absolventi se nevyhnuli ani otázkám bezpečnosti, které byly zaměřeny na italskou mafii v ČR, kriminalitu a uvěznění českých občanů v Itálii.
Itálie a Česko má výborné bilaterální vztahy, jež jsou mimořádně pozitivní v hospodářské sféře, a to především v oblasti zahraničního obchodu. Obě země jsou také členy významných organizací, jako jsou Evropská Unie a Nato. Role velvyslance má mnoho aktivit s cílem podporovat italské firmy, propagovat místa a zajímavosti Itálie, lepší vzájemné poznávání, a to zejména prostřednictvím šíření znalosti italského jazyka a kultury ve spolupráci s Italským kulturním institutem v Praze. Italské velvyslanectví poskytuje také řadu konzulárních služeb italským občanům a cizincům se sídlem na území České republiky.
Velvyslanec Francesco Saverio NISIO byl přijat do České republiky dne 14. Listopadu 2018, prezidentem Milošem Zemanem, který od něj převzal pověřovací listiny. J. E. Francesco Saverio Nisio má dlouholeté zkušenosti Praze. Již dříve působ jako obchodní rada italského velvyslanectví na začátku 90. let. K diplomacii se dostal od roku 1983, působil na italských zastupitelských úřadech v Kapském městě, Londýně a Káhiře. Poprvé se stal velvyslancem v roce 2013, kdy byl jmenován do čela zastupitelského úřadu v Bangkoku. V Thajsku pak sloužil v roli zplnomocněného velvyslance až do července roku 2018.
Premiér Babiš v Bílém domě. Cyril Svoboda v ČT24 hovořil o významu nadcházející návštěvy.
Ředitel Diplomatické akademie Cyril Svoboda dnes 21.2.2019 vystoupil na ČT24, kde mluvil o významu nadcházejícího přijetí českého premiéra Andreje Babiše americkým prezidentem Trumpem dne 7. března. Audienci předchází právě probíhající návštěva ministra zahraniční Petříčka ve Washingtonu, kde dojednává poslední detaily naplánovaného setkání.
Úspěchu Petříčka také významně přispěly další faktory mj. kumulace dostatečného množství společných témat a také příznivá geopolitická konstelace. Spojené státy si začínají uvědomovat význam regionu střední Evropy, o který v multipolárním světě musí soutěžit. O tom svědčí i nedávná návštěva rakouského premiéra v oválné pracovně. Poslední čeští premiéři v Bílém domě byli Petr Nečas, Mirek Topolánek a Vladimír Špidla v roce 2003, právě na jeho návštěvě se Cyril Svoboda jako tehdejší ministr zahraničí významně podílel.
Mezi očekávanými tématy, kterými se vrcholní představitelé obou zemí budou zabývat, nebudou chybět společné globální výzvy, kyberbezpečnost či energetická bezpečnost. V této oblasti dominuje otázka dostavby či nedostavby Temelína, což je mimořádně citlivá téma a Američané dlouhodobě lobují pro americkou společnost Westinghouse. Svoboda zdůraznil také otázku Iránu, se kterým USA jednostranně odstoupily od jaderné dohody, ale Evropská unie původní dohodu drží. Američané tedy před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu sondují názory jednotlivých členských států a hledají možnosti, jak je změnit.
Jaderná elektrárna Temelín (Zdroj: Wikimedia Commons)
Zdá se, že návštěva premiéra Babiše bude zas na dlouhou dobu jediným setkáním vrcholových představitelů obou zemí. Svoboda nevidí možnost návštěvy prezidenta Zemana ve Washingtonu jako pravděpodobnou, podle něj „se návštěva tohoto typu nebude opakovat příští rok, žadatelů o audienci v Bílém domě je hodně, a my tak budeme zase dlouho čekat na další.“
Venezuela zažívá nejvýraznější krizi její moderní historie. Vyhrocená situace vře a na povrch vycházejí skutečnosti, které začaly rozdělovat nejen aktéry na politické scéně uvnitř státu, ale i ve světě. Stát se už roky snaží vyrovnávat s hyperinflací, nedostatkem léků a základních potravin pro občany.Jako důsledek uvedených faktorů miliony Venezuelanů opouštějí zemi ze strachu před násilnými ozbrojenými konflikty.
Huga Cháveze,socialistického vůdce, který se držel u moci jako prezident od roku 1999,vystřídal jeho následovník Nicholas Maduro a pokračoval v jeho socialistické a autoritativní politice, která je podporována armádou. Zvrat nastal, když se opoziční předseda Národního shromáždění Juan Guaidó (sociální demokrat) jmenoval s odvoláním na ústavu za dočasného prezidenta Venezuely. Učinil tak v návaznosti na prezidentské volby, které v roce 2018 nebyly dle opozice demokratické a legální.Podporu opozičního lídra následně vyslovily USA, Španělsko, Česká republika, Německo, Francie a společně s dalšími státy vyzývají Madura, aby vyhlásil volby nové. Konflikt mezi oběma lídry země se však primárně nezakládá na otázce obsazení postu prezidenta, ale především na otázce ideologického směřování státu a přístupu k ekonomickému kapitálu, který se ukrývá zejména v ropě.
Proč ke krizi došlo a mezi kým probíhá?
Epochu socialismu ve Venezuele započal Hugo Chávez v roce 1999. Jeho pojetí prezidentského úřadu však záhy nabralo jiný ráz. Byl direktivnější v rozhodnutích a přítomnost bezpečnostních složek v běžném životě občanů se stala každodenní realitou.
Ekonomická krize nezačala přímo s nástupem Cháveze, ani Madura. Je datována už před lety, kdy se prezidenti dostali k moci. Avšak za jejich vlády je zaznamenán kolaps ekonomiky.Ačkoliv se za Cháveze setkáváme i se světlými chvílemi, kterými si naklonil značnou část obyvatel na svou stranu, jejich socialistické směrování nepřineslo kýžené ekonomické výsledky. Ekonomika, kterou nastavil Chávez měla pomoci chudším obyvatelům umožnit přístup k základním potřebám jako je hygiena, potraviny a podobně. Chávez také zavedl cenové kontroly na základě kterých byly přístupnější ceny zboží. To přineslo dopad na podniky, které tyto produkty vyráběly. V roce 2003 byla zavedena kontrola cizí měny, kdy se nechtěně ve Venezuele rozmohl černý trh s výměnou domácí měny za dolary. Občané, kteří chtěli změnit své bolivar za dolary museli žádat vládní měnovou agenturu, aby jim tuto změnu umožnila. Občané, kterým se to nepodařilo se jednoduše uchýlili k výměně jinou cestou. Museli dokazovat, že k výměně bolivaru za dolar mají oprávněné důvody.
V roce 2013 se po smrti Huga Cháveze stal prezidentem Nicholas Maduro, který získal jen o 1,6% hlasů více než Henrique Caprilese. Hugo Chávez představoval pro Madura mentora a i on pokračoval v nastaveném trendu socialistické politiky. Post prezidenta měl zastávat 6 let, ale v roce 2018 došlo k předčasným volbám, které znovu vyhrál. Vláda se následně s ekonomickou krizí v srpnu 2018 rozhodla bojovat v podobě balíčku opatření, které postupně realizovala, například zavedením nového „suverénního bolivaru“. Přijetí suverénního bolivaru znamenalo spojit ho s venezuelská ropnými zásobami, dále došlo k omezení týkajícího se všech, kteří nemají „Fatherland ID“ (podle vzoru Číny, kde se dají na základě ID karty sledovat různé druhy informací o občanovi ) a nepřísluší jim tímto dotace na paliva.V neposlední řadě došlo ke zvýšení daně z 12% na 16%. (BBC NEWS, 4.2.2019)
Výkonu funkce prezidenta se ujal 10. ledna 2019 a opoziční strany se k jeho znovuzvolení stavěly bojkotem. Ačkoliv Maduro nebyl uznán ani Venezuelským opozičním Národním shromážděním,post prezidenta chtěl zastávat i nadále. Politická krize se stala předpokladem krize ekonomické, kdy došlo k pádu cen ropy a vysoké inflaci.
Vyvrcholení politické krize můžeme datovat k 23. ledna 2019, kdy se tehdejší předseda Národního shromáždění Juan Guaidó jmenoval do funkce dočasného prezidenta. Učinil tak na základě ústavy podle článků 233 a 333, které umožňují předsedovi Národního shromáždění ujmout se funkce prezidenta pokud volby, v nichž měl být zvolen prezident Venezuely, neproběhly demokraticky. Guaidó vyzval všechny občany země, aby ve formě protestů vyjádřili svůj názor na současný stav Venezuely. Klíčovým faktorem v době politické krize se stává armáda, tedy bezpečnostní síly. Doposud byly nakloněný Madurovi, který je pravidelně odměňoval a ony mu sloužily při kontrole významných postů ve státě a v kontrole průmyslových odvětví. Opoziční lídr si je vědom, že když se chce prosadit musí tuhle složku mít na své straně. (BBC NEWS, 24. 1. 2019)
Jak na poslední události reagují Venezuelané?
Ve státě se prohlubuje krize ve všech sférách běžného života, zejména v nedostatku pracovních příležitostí a přístupu k základním potřebám jako jsou léky či potraviny. V ulicích dochází k násilným střetům, které často končí tragicky.Od roku 2014 začali lidé hromadně opouštět zemi. Nejméně 2 miliony odešly do sousedních států, jako například Kolumbie, Peru, Ekvádoru, Brazílie, Chile, či Argentiny. (Newsdeeply, 22. 8. 2018) Podle UNHCR (United Nations High Commissioner for Refugees) ke konci roku 2018 zemi opustil další 1 milion lidí. Kromě blízkých států je zaznamenán odchod migrantů i do USA, Španělska a Portugalska. (UNHCR, 8. 11. 2018) Různé organizace se snaží přijímajícím státem i migrantům přímo pomoci v různých oblastech (Zdroj: BBC 24. 1. 2019)
Zdroj: BBC 24. 1. 2019
Jaké jsou na situaci ve Venezuele reakce ve světě?
Státy se postupně začaly dělit na ty, které podporují Madura a Guaida. Prvním státem, který se postavil na stranu Guaida byly Spojené státy. Vyjádřily tak svou podporu a uznali jej jako dočasného prezidenta, což se pochopitelně setkalo s odporem ze strany Madura, který vyzval americké diplomaty odchodu ze země do 72 hodin. USA však na výzvu nereagovalo a Maduro od ni následně upustil. (BBC NEWS, 24. 1. 2019)
Maduro mezi svými spojenci ponechává Rusko, Turecko a Čínu. Mluvčí ruského prezidenta uvedl, že řešení vnitropolitické krize Venezuely mohou občané země vyřešit sami a jiné státy nemají právo do procesu zasahovat. Podobnu i podobný názor na situaci ve podobně jako USA Venezuele veřejně vyslovuje i mnoho evropských zemí, jako například Španělsko, Česko, Francie, Německo, nebo Velká Británie. Některé státy pouze žádají, aby Maduro vyhlásil nové volby, které proběhnou demokraticky a budou spravedlivé, on však tyto výzvy odmítá. Pro odstoupení Madura volají i okolní státy Latinské Ameriky, kterých se krize přímo dotýká. (BBC NEWS, 4. 2. 2019)
Zdroj: BBC NEWS, 4. 2. 2019
Jaký je mezinárodně-politický kontext celé krize?
Ruská státní ropná společnost Rosneft od roku 2006 poskytla spolu s ruskou vládou Madurovi a jeho vládě miliardy dolarů, které i přes krizi očekávají splatit. Čína je také obrovským investorem ve Venezuele a zájmem obou států je tak zachování stability aktuálního režimu, což podporuje i vyjádření nutnosti klidu a odmítnutí zásahu cizích zemí do vnitřních záležitostí Venezuely. Změna režimu by totiž razantně ohrozila geopolitické a ekonomické zájmy obou zemí (Washington post, 8. 2. 2019).
Dalším výrazným podporovatelem je karibský soused Kuba, která vzhledem k podobnému ideologickému smýšlení podporuje vládu Madura. Svou náklonnost předvedla Kuba v minulosti například výměnou ropy za léky a potraviny.Dlouholetými spojenci jsou taktéž Nikaragua a Bolívie.
Nové volby?
Jako nepravděpodobnější a nejracionálnější řešení situace nabízejí nové prezidentské volby. Ty by ale mohly přinést fatální porážku Madura, s nímž by skončila levicová vláda. V mezinárodním kontextu by mohlo dojít k zablokování hlasování v OSN, protože stáli členové Rady bezpečnosti OSN, mezi něž patří i podporovatelé současného venezuelského prezidenta Madura, Rusko a Čína, disponují právem veta. Venezuela může oslabit i další státy, které zásobuje ropou. V případě nevyřešení situace ve Venezuele novými volbami může dojít také k další emigraci obyvatelstva ze země, což může vést k negativním důsledkům nejen pro samotnou Venezuelu, ale i pro všechny okolní státy.
Nikola Fejková
