Měsíc: Březen 2021 | Diplomatická akademie

Vztah mezi Spojenými státy americkými (USA) a Čínskou lidovou republikou (ČLR) prošel od vzniku ČLR několika fázemi, které odpovídají překotnému vývoji obou zemí, kterým od roku 1949 prošly. Zatímco Spojené státy jsou dlouhodobě vnímány jako světová velmoc číslo jedna, komunistické vedení Číny se snažilo po občanské válce zemi zkonsolidovat a postupně vést k rozvoji. V dnešní době se jedná o dva nejvýznamnější světové hráče na poli ekonomiky, politického vlivu nebo zbrojení. Je důležité se poměrům mezi těmito zeměmi věnovat a přijímat nový vývoj v kontextu předchozích událostí.

Tento článek je rozdělen do tří hlavních bloků, které dělí vzájemné vztahy do přehledných a logických celků. Prvním je vznik ČLR vedené komunisty po souboji s nacionalistickým hnutím v čele s Čankajškem, jenž byl významně podporován USA. Vítězství komunistického lídra Mao Ce-Tunga znamenalo pro Spojené státy rozšíření východního bloku, USA se rozhodly nový stát politicky izolovat. Druhá část je zaměřena na změnu tohoto přístupu, kterou započal prezident Nixon a jeho administrativa. První oficiální cesta do Číny poradce pro národní bezpečnost Henryho Kissingera, a později i prezidenta Nixona, naznačily změnu poměrů ve vnímání Číny. Ta byla oficiálně stvrzena administrativou prezidenta Raegana. Poslední část se věnuje hlavně současnému vývoji ve vztahu těchto dvou hlavních světových aktérů. Prezidenti Obama a Trump se během úřadování prostoru Číny a jihovýchodní Asie aktivně věnovali. V Číně proběhla změna ve vedení, v čele tamního režimu usednul prezident Si Ťin-pching.

Vznik Čínské lidové republiky a první kontakty

Poražením v občanské válce a následným zahnáním Kuomitangu. V čele s Čankajškem, se nejsilnější politickou silou na pevnině stala čínská komunistická strana, která pod vedením Mao Ce-Tunga vytvořila v roce 1949 ČLR. Spojené státy podporovaly nacionalistické oddíly během občanské války, po jejich porážce se ale prezident Truman hodlal od Čankajška distancovat, s výhledem na navázání vztahů s ČLR. Tento záměr však nemohl být realizován, protože začala válka v Koreji, kde USA a ČLR podporovaly soupeřící strany.

Válka na Korejském poloostrově měla zásadní vliv na vývoj vztahů. Spojené státy se naopak rozhodly pro strategii zadržování, která měla zamezit územnímu rozšiřování Číny na asijském kontinentu. Nástrojem pro zadržení bylo ekonomické embargo, postupné rozmisťování jednotek, zásobování a podpora amerických spojenců na kontinentu. Tchaj-wan získal na důležitosti a byl zapracován do americké strategie zadržování Číny. Komunistická strana se naopak snažila o rozrušení amerického vlivu na čínském území, přebírala vedení nad obchodními, náboženskými a kulturními organizacemi. Prezident D. Eisenhower se snažil vyjednáváním a výhružkami ČLR docílit míru v Korejské válce.

Následovala první krize v Tchaj-wanském zálivu, kde se po uvolnění americké blokády rozhořel konflikt mezi Čínskou lidovou republikou a Čínskou republikou. To mělo za následek podepsání vzájemné obranné smlouvy mezi Čínskou republikou, tedy Tchaj-wanem a USA v prosinci roku 1954. Spojené státy využily své technologické převahy a pohrozily ČLR použitím jaderných zbraní. Tato výhružka vedla k deeskalaci, a nakonec bylo vyhlášeno příměří. Vztahy se Sovětským svazem se v čase spíše zhoršovaly, což vedlo až k odchodu sovětských poradců a zastavení ekonomické podpory na začátku šedesátých let. Spojené státy, i přes znatelný posun uvnitř americké debaty o přístupu k Číně směrem k normalizaci a uvolnění, nedokázaly nabízené situace plně využít. To nedokázaly změnit ani administrativy prezidentů Kennedyho a Lyndona, které navíc byly zatěžkány konfliktem ve Vietnamu, který tyto snahy ještě více komplikoval.

Číně se podařilo provést první jaderný test v říjnu roku 1964 a dostat se tak mezi jaderné státy. V následujících letech byla vnitropolitická situace v Číně zásadně ovlivněna Kulturní revolucí, která představovala velmi násilnou vnitřní konsolidaci moci uvnitř státu. To se projevilo i na zahraniční politice, několik zemí přerušilo diplomatické vztahy s Čínou, snahy o nastavení nového vztahu
s africkými zeměmi nevyšly. Čínští představitelé si uvědomovali vlastní nestabilitu a zranitelnost, a i přes vyostřující se situaci ve Vietnamu byly v rámci vztahu s USA vyjednány záruky, které měly zamezit přímé konfrontaci těchto dvou aktérů. To se setkalo již s výše popsanou snahou o změnu v přístupu vůči Číně. Čína navíc ke konci šedesátých let pokračovala v eskalaci vztahu se Sovětským svazem, epizodické souboje v pohraničí však znamenaly zisky pro Sověty.

Normalizace vztahů

Nový impuls v sino-amerických vztazích nastal se zvolením Richarda Nixona 37. prezidentem Spojených států amerických. Právě jeho administrativa se oprostila od strategie zadržování a začala s navazováním vztahů. Tyto vztahy byly vytvářeny tajnou diplomacií, kdy se administrativa snažila o komunikaci s režimem Mao Ce-Tunga pomocí tajných cest a hovorů. Pro ČLR byla tato změna vítaným ulehčením, současně totiž probíhala eskalace vztahů se Sovětským vztahem, který se stal největším nebezpečím Číny. Sbližování bylo zpomaleno americkým výbojem do Kambodži v rámci války ve Vietnamu, ale po stažení jednotek byly mezivládní rozhovory znovu obnoveny. Prvním vysokým představitelem, který navštívil Čínu v červenci 1971 byl národně bezpečnostní poradce Henry Kissinger. Tato událost je významná nejenom ve vnímání americko-čínských vztahů, ale je také dokladem toho, že vnitropolitický souboj uvnitř vedení Číny ovládli zastánci otevírání se USA. Ti tak získali navrch proti zastáncům tvrdé linie jako byl například Lin Piao, který byl původně předpokládaným nástupce Mao Ce-Tunga.

Navázaní vztahů s Čínou mělo pomoci dosáhnout míru ve vietnamské válce nebo ve vyjednávání o zbrojení se Sovětským svazem. Pro americkou stranu však snaha o nový vztah s Čínou znamenala také přehodnocení spojenectví s Tchaj-wanem. Právě Tchaj-wan byl jedním z témat, které na své návštěvě v Číně Henry Kissinger probíral s čínským premiérem Čou En-lajem. Prezident Nixon, který navštívil Čínu v únoru 1972, se měl v soukromých hovorech vyjádřit ve smyslu ukončení zapojení USA v otázce Tchaj-wanu. Na konci návštěvy bylo podepsáno Šanghajské komuniké, kde se zástupci zemí zavázali čelit expansionistickým plánům Sovětského Svazu, záměr USA začít stahovat vojenské síly z Tchaj-wanu nebo snahu o mírové řešení tchajwanské otázky samotnou Čínou.

Je nutné brát v potaz, že právě tato návštěva měla i vnitropolitický záměr pro prezidenta Nixona. Byla součástí jeho volební kampaně pro znovuzvolení v listopadových prezidentských volbách v roce 1972. Proces sbližování byl ale zpomalen kauzou Watergate, kvůli které prezident Nixon rezignoval. Stejně tak v ČLR probíhala očekávaná výměna v čele státu, po smrti Mao Ce-Tunga a Čou En-laje v roce 1976 bylo vedení čínského režimu soustředěno na výběr nového čelního představitele. Tím se nakonec stal Teng Siao-pching.

Změna lídrů přinesla i nové postoje, prezident Carter nechtěl přijít o Tchaj-wan, naopak čínská strana počítala, že Tchaj-wan bude čistě čínskou záležitostí. Americko-čínské komuniké podepsané v prosinci 1978 ustanovilo oficiální diplomatické vztahy, uznalo čínskou vládu a uznalo Tchaj-wan jako součást Číny. Souběžně byly ukončeny obranné smlouvy z Tchaj-wan. Po podepsání komuniké následovala návštěva Teng Siao-pchinga v USA. Ta měla za cíl poukázat na pevnost spojenectví a vyslat signál Sovětskému Svazu.

Americký kongres vytvořil Taiwan Relation Act, který byl odpovědí na směřování prezidenta Cartera. Tento zákon povolil další obchodní styky s Tchaj-wanem a stejně tak zavázal Washington pokračovat ve zbrojních dodávkách bez porušení vztahů s Čínou. Právě v otázce Tchaj-wanu se proti stávajícímu prezidentu Carterovi vymezil jeho republikánský vyzyvatel Ronald Raegan, v té době úřadující guvernér Kalifornie. První rok po zvolení prezidenta Raegana se ve spojitosti s osobou ministra zahraničí Alexandra Haiga Raeganova politika stále více zaměřovala na stabilizaci vztahů s Čínou než na Tchaj-wan. Snahy o omezení prodeje zbraní na ostrov jsou zhmotněny v komuniké ze 17. srpna. Komuniké se zaměřovalo právě na snižování zbrojního obchodu s Tchaj-wanem a snahu nenásilně vyřešit sjednocení Tchaj-wanu s Čínou. Nepřesné znění smlouvy dalo vzniknout různým interpretacím. Odstoupení ministra Haiga, který byl velkým zastáncem dobrých vztahů s Čínou, se otevřela možnost pro změnu. Ta přišla s nástupem ministra Schultze, který změnil pojetí vztahů s Čínou. Tento nový přístup byl stvrzen přijetím tzv. šesti ujištění (Six Assurances), jež mají za cíl ujistit Tchaj-wan o podpoře USA. Tato změna byla významným faktorem pro ČLR, která na vztazích s USA stavěla i svou politiku vůči Sovětům. Zeslabení vztahů také nutně znamenalo posílení vztahů USA a Tchaj-wanu, což byl pro Čínu nežádoucí efekt. Americký přístup odmítl snahy vycházet protější straně ve všem vstříc. Tímto získaly USA diplomatickou převahu nad Čínou, která své další jednání vůči dalším aktérům podmiňovala právě tímto vztahem.

Po protestech na náměstí Nebeského klidu v Pekingu se USA rozhodly uvalit sankce a omezení, které zahrnovaly zbrojní obchody nebo konec setkávání vojenských zástupců. Tento přístup byl ale brzy ovlivněn válkou v Zálivu a nutností urovnat vztahy s Čínskou lidovou republikou.

Vztah mezi zeměmi v 90. letech byl citelně narušen bombardováním NATO v Kosovu, během kterého byla nedopatřením zasažena čínská ambasáda v Bělehradě. V roce 2000 byl Číně udělen kongresem USA status permanent normal trade relations, který umožňuje volný obchod s označenou zemí.

Vztahy byly znovu narušeny leteckým incidentem, který se odehrál v dubnu 2001. Americký pozorovací letoun měl kolizi při průletu u čínské hranice s čínským stíhacím letounem, který ho sledoval. Významnou událostí se stala společná aktivita zesílená po prvním severokorejském jaderném testu v roce 2006, kdy USA a ČLR společně s Japonskem, Jižní Koreou a Ruskou federací jednaly se Severní Koreou o jejím jaderném odzbrojení.

Vývoj v současnosti

Závěrečnou částí článku je vývoj v přibližně poslední dekádě. Vývoj vztahů je poznamenán stále větší provázaností států. V roce 2008 se stala Čína největším věřitelem USA. O dva roky později se stala oficiálně druhou největší ekonomikou světa. Problémy globální a regionální úrovně nutí tyto dvě velmoci k hledání společných řešení, ať už se jedná o klimatickou změnu nebo proliferaci jaderných zbraní.

Barack Obama jako prezident USA nastoupil do úřadu v roce 2009 a společně se svou ministryní zahraničí Hillary Clintonovou vytyčil jako jeden ze zahraničně politických cílů vytvořit dlouhodobý přístup k asijskému regionu. Region byl Obamovou administrativou chápán jako budoucí těžiště světového dění. Prezident Obama byl prvním americkým prezidentem, který navštívil Čínu v prvním roce svého mandátu. První ministryně zahraničí H. Clintonová měla region Asie jako svou primární oblast zájmu, její nástupce John Kerry byl tlakem událostí nucen věnovat více své pozornosti vývoji v ostatních částech světa. Během osmiletého mandátu prezidenta Obamy se povedlo USA dohodnout v pokračování ekonomických (například U.S.-China Economic and Strategic Dialogue) nebo kulturních (One Million Strong Initiative) programů.

Po nástupu Si Ťin-pchinga do úřadu generálního tajemníka, a později prezidenta v roce 2013, se setkali nejvyšší zástupci v jedenácti případech, jako byly státní návštěvy nebo mezinárodní konference. I přesto sino-americké vztahy postrádaly dostatek důvěry. Tomu nepomohlo výše zmíněné zacílení na region Asie (pivot to Asia), které bylo zamýšleno jako ústup z blízkého východu. Čína tento strategický posun pochopila jako snahu o zadržování. V roce 2015 se Spojené státy americké ostře postavily proti čínskému rozšiřování základen v Jihočínském moři prostřednictvím projevu tehdejšího ministra obrany Ashtona Cartera. Čínské praktiky zahrnují tvorbu nových umělých ostrovů za cílem rozšíření výsostných vod nebo vojenskou výstavbu na Paracelských ostrovech

Si Ťin-pching po nástupu do funkce přichází s iniciativou, pro kterou je používáno heslo Čínský sen. Tento přístup je označením další fáze modernizace čínské společnosti. Ta má vliv na všechny politiky ČLR včetně zahraniční politiky, která má v této iniciativě důležitou roli. Zřetelným dílem této iniciativy je projekt Nové hedvábné stezky, která má zastřešovat rozličné aktivity soustředěné na propojování ekonomik vzdálených regionů. Obecně je chápána jako nástroj k rozvoji zaostalejších oblastí Číny stejně jako nástroj řešení zahraničně-politických záležitostí. Právě tento projekt je znatelným příkladem změny v čínském přístupu k zahraniční politice od přístupu předchozího, který pouze reagoval, na přístup proaktivní. Právě Čínský sen je nástupcem strategie nenápadného rozvoje, která vznikla během vlády Teng Siao-pchinga. Tento vývoj je potvrzen přístupem Si Ťin-pchinga k zahraniční politice, kde přichází s principem Čtyř uceleností, ty odkazují na sjednocení a koordinaci zahraničně-bezpečnostních témat.

Vztahy mezi USA a ČLR během prezidenství Donalda J. Trumpa značně oscilovaly. Na počátku prezidentského mandátu se prezidenti setkali v Mar-a-Lago na Floridě, kde hlavním tématem bilaterálních jednání byla obchodní dohoda. Po tomto setkání byl v mediálním prostoru akcentován důraz na osobní sblížení a vytváření důvěry. Přesto se od roku 2018 ve vztahu zemí mluví o ekonomické válce, kdy jsou různá obchodní odvětví zatížena celními tarify (například tarify na dovoz hliníku, oceli, solárních panelů nebo automatických praček). Eskalace vztahů pokračovala i na poli technologických firem, prezident Trump zakázal americkým společnostem využívat výrobky čínské společnosti Huawei a o měsíc později uvalil zákaz na čínské společnosti vyrábějící superpočítače.

Výpady proti ČLR pokračovaly i v rámci prezidentské kampaně, během níž používal prezident Trump označení Čínská chřipka pro virové onemocnění SARS-COV-2. Pro čínskou stranu byla obchodní válka překvapivou skutečností, způsob Trumpova jednání byl v Číně označován za tyranský a urážející. V posledních dnech v úřadu ministr zahraničí Mike Pompeo zrušil vnitřní omezení týkající se pravidel pro setkávání amerických zástupců s tchaj-wanskými.

V následujících měsících bude jistě důležité sledovat kroky nové administrativy prezidenta Bidena, který se ujal úřadu 20. ledna tohoto roku. Do úřadu vstoupil se zkušenostmi z úřadu viceprezidenta, který zastával v Obamově administrativě. Tato skutečnost bude mít určitě vliv na utváření přístupu vůči Číně a na jednání s prezidentem Si Ťin-pching. Z počátečních náznaků se zdá, že Čína se bude pokoušet o uklidnění vztahů a návratu ke kooperaci. Prezident Biden má ve svém programu podobný přístup jako jeho předchůdce v Bílém domě, a tím je snaha zachovat svobodný a otevřený Indo-pacifický region. Tento cíl, společně se znepokojením nad ekonomickým a lidskoprávním chováním ČLR, měl být zmíněn i v prvním dvě hodiny trvajícím telefonickém rozhovoru, který proběhl 10. února.

autor: Bc. Pavel Kubíček

Literatura:

Boylan, B. M., McBeath, J., & Wang, B. (2020). US–China relations: Nationalism, the trade war, and COVID-19. Fudan Journal of the Humanities and Social Sciences, 14(1), 23-40. doi:10.1007/s40647-020-00302-6

Cohen, W. I. (2019). America’s response to China: A history of Sino-American relations. New York, USA: Columbia University Press.

Fairbank, J. K., Hála, M., Hollanová, J., & Lomová, O. (2010). Dějiny Číny. Praha, ČR: NLN, Nakladatelství Lidové noviny.

Indyk, M., Lieberthal, K., & O’Hanlon, M. E. (2013). Bending history: Barack Obama’s foreign policy. Washington, D.C., USA: Brookings Institution Press.

Karmazin, A. (1970, January 01). Vytváření Čínského SNU: PROMĚNA čínské POLITICKÉ modernity A zahraniční politiky. Retrieved March 03, 2021, from https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=610775

Kopecký, V., Lídl, V., Rezková, A., & Odrážka, M. (2016, March). Nová Hedvábná cesta: Výzvy a příležitosti. Retrieved March 01, 2021, from https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&ved=2ahUKEwjZ7_X0qJTvAhXxkYsKHZ3TCWUQFjAAegQIAhAD&url=https%3A%2F%2Fwww.amo.cz%2Fwp-content%2Fuploads%2F2016%2F03%2Famocz_RP_1_2016_web.pdf&usg=AOvVaw2sTjQDnJHuRxqFEBc5-Gjj

Sutter, R. G. (2018). US-China relations: Perilous past, uncertain present. Lanham, Boulder, New York, London, USA: Rowman et Littlefield.

https://www.bbc.com/news/world-europe-48134881

https://www.amo.cz/jadro-sporu-jihocinske-more/

https://www.brookings.edu/opinions/assessing-u-s-china-relations-under-the-obama-administration/

https://www.cairn.info/revue-l-europe-en-formation-2017-1-page-97.htm

https://china.usc.edu/us-china-relations-act-2000-2000

http://www.chinaembassy.cz/cze/xwdt/t1817091.htm

https://www.cfr.org/backgrounder/six-party-talks-north-koreas-nuclear-program

https://www.cfr.org/timeline/us-relations-china

https://thediplomat.com/2021/02/first-biden-xi-phone-call-shows-not-much-has-changed-in-us-china-relations/

https://www.govtrack.us/congress/bills/106/hr4444/text

https://www.theguardian.com/world/1999/oct/17/balkans