Dnes je to přesně pět let od onoho referenda ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (Spojené království), kdy se tamní občané rozhodovali, zda chtějí být i nadále součástí Evropské unie, nebo či se naopak chtějí od Unie po několikaletém členství odpojit. Tohle referendum má však svůj základ zakořeněný mnohem hlouběji. Jedním z těchto kořenů je proslov Davida Camerona v roce 2013, kde bylo toto konkrétní referendum o setrvání v Unii přislíbeno. Druhým kořenem je však samotný euroskepticismus Britů obecně. Pojďme si tak stručně připomenout celý děj kolem referenda o Brexitu, jeho základy a následky.

Tato práce bude rozdělena následovně. První část je věnována kořenům problému, především britskému euroskepticismu, prvnímu referendu o setrvání v Unii (či tehdy ještě ve Společenství) a předcházejícím momentům, které vedly k referendu. Druhá část se věnuje referendu, jeho okamžitým následkům a tomu, co znamená samotný výraz „Brexit“. Ve třetí části se čtenář dozví všechny hlavní momenty v období od referenda až k vyjednané dohodě. Poslední část se zaměřuje na období po vystoupení Britů z Unie, tedy situaci od 31. ledna 2020.

Kořeny problému vedoucího k referendu

Již před návrhem na vznik Evropského společenství existovalo několik obdobných návrhů pro integraci evropských států. Po druhé světové válce si však lídři evropských mocností byli vědomi příčin vedoucích k válce a chtěli se jim do budoucna vyvarovat. Ironií je, že právě Winston Churchill, britský premiér, navrhl „Spojené státy evropské“ (Churchill, 1946), avšak samotné Spojené království stálo stranou tohoto projektu, a to především pro své vztahy s USA. Ačkoliv samotné Evropské hospodářství vzniklo o pět let později podpisem Pařížské smlouvy, ani této iniciativy se Spojené království neúčastnilo (Fiala & Pitrová, 2009).

Namísto toho vytvořilo Spojené království vlastní projekt zaměřený na obchod, avšak pouze na mezinárodní úrovni, která se následně stala celému projektu osudnou (Cihelková, Jakš et al., 2004). Postupem času si Britové uvědomili, že členství ve Společenství je pro ně nezbytné. Jelikož by ale jejich účast na projektu ohrozila Francii, přihláška Britů byla dvakrát vetována francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem (Paláček, 2005; Fiala & Pitrová, 2009; Baldwin & Wyplosz, 2013). Po odstoupení de Gaulla a nástupu Georgese Pompidoua přišla do Společenství třetí přihláška Britů spolu s dalšími zeměmi závislými na Spojeném království (Dánsko, Irsko). Členství ve Společenství se tyto tři země dočkaly od počátku roku 1973 (Lacina, Strejček & Blížkovský, 2016).

Vstup Britů nebylo třeba schválit v referendu. Již v roce 1974 však nová Labouristická vláda začala opětovně jednat o podmínkách členství Spojeného království v Evropském společenství. Vše následně vyvrcholilo referendem o setrvání ve Společenství v roce 1975. Ačkoliv referendum bylo i z vnitropolitických důvodů, protentokrát si Britové setrvání odhlasovali, a to většinou 67,2 % všech hlasujících občanů (Goněc, 2002; Fiala & Pitrová, 2009, Nelsson, 2015).

Ani tímto referendem však chování Britů ve Společenství nezměnilo směr. V sedmdesátých letech se Spojené království proslavilo jako odpůrce společné měnové politiky. Díky referendu o setrvání došlo k změně lídra Konzervativní strany a do čela se dostala Margaret Thatcherová. Ta na konci 70. let vyhrála parlamentní volby a stala se premiérkou. Během své éry se nejvíce proslavila řešením britského příspěvku do rozpočtu a snahou o reformu společné zemědělské politiky (v té době nejvíce nákladná společná politika). Příspěvek Spojeného království do rozpočtu se definitivně vyřešil až v roce 1984 na summitu ve Fountainebleau, kde Thatcherová získala dohodu stanovující, že se 66 % britského příspěvku do rozpočtu vrátí zpět do Spojeného království (Goněc, 2002; Fiala & Pitrová, 2009).

Mezi další problémové aspekty britského členství lze zahrnout hned několik dalších událostí, které stále předcházely onomu referendu z roku 2016. Důkazem toho je množství opt-outů[1], které si Britové během svého členství vyjednali. Jedná se například o výjimku z členství v měnové unii, výjimku v přístupu do Schengenského prostoru, také ale o výjimky v Chartě lidských práv či v Lisabonské smlouvě (zde se jedná o oblast spravedlnosti a vnitra) (Euractiv, 2016). O nárůstu euroskepticismu ve 21. století pak svědčí úspěchy politické strany UK Independence Party (Strana nezávislosti Spojeného království, UKIP), jejíž úspěch byl jak ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 (ačkoliv mandáty v EP měla i dříve), tak i v parlamentních volbách v roce 2015 (Parties and Elections). Cílem této politické strany založené začátkem devadesátých let bylo vystoupení Spojeného království z Unie (Hunt, 2014). Ironií UKIP je fakt, že v reakci na Brexit si její lídr, Nigel Farage žádal o německé pasy pro sebe a svou rodinu, následně přiznal, že dvě jeho děti tyto pasy mají (Dallison, 2016; Elgot, 2018).

Nyní, po odstavcích výše, by si čtenář měl být vědomý toho, že vztahy mezi Spojeným královstvím a Evropským společenstvím/Evropskou unií nikdy v podstatě nešlo označit za pohádkové či ideální. Naopak velice často se tyto vztahy označovaly slovem „awkward¨“. I tak však byl Cameronův projev pro některé překvapujícím. Konkrétně se jedná o Bloombergský projev přednesený v roce 2013, kde Cameron vyzdvihuje problémy v politikách Unie, a to především přetrvávající finanční krizi a nízkou podporu veřejného mínění. Cameron tak v proslovu přislíbil, že pokud vyhraje parlamentní volby, vypíše nové referendum o setrvání Spojeného království v Unii (Hunt, 2013). Jelikož volby potvrdily výhru Konzervativců (BBC, 2015), bylo nedlouho po volbách stanoveno datum konání referenda (Marek, 2019).

Referendum

Referedu předcházela kampaň stejně jako předchází kampaně všem volbám. Pro každou z možností, tedy setrvat či vystoupit, byla vybrána pouze jedna kampaň. Pro setrvání byla zvolena kampaň Britain Stronger in Europe (Británie silnější v Evropě), v jejímž čele stál sám David Cameron. Cílem kampaně bylo zdůraznit výhody plynoucí z členství v Unii (Marek, 2019). Naopak pro vystoupení byla zvolena kampaň Vote Leave (Hlasujte pro vystoupení), kterou podporovala i UKIP. Tato kampaň poukazovala především na migraci, nadnárodní princip rozhodování či příspěvky do rozpočtu (Vote Leave, UKIP). Lídr UKIP Nigel Farage objížděl zemi s červeným autobusem, na kterém stála mylná informace o příspěvku Spojeného království do rozpočtu Unie. Na této kampani s autobusem se podílel i Boris Johnson, který se díky tomu dostal až před soud (Marek, 2019; Dearden, 2019).

K referendu konajícímu se 23. června roku 2016 se dostavilo celkem 72,2 % všech oprávněných voličů. Výsledky však byly odlišné od referenda předchozího. Pro setrvání se vyslovilo 48,1 % těchto voličů, pro vystoupení naopak 51, 9 % z nich (BBC, 2016; Bloomberg, 2016). Pokud se zaměříme na mladé voliče ve věku 18-24 let, pak k volbám přišlo cca 64 % z nich a značná většina (75 %) hlasovala pro setrvání Britů v Unii (Helm, 2016; Gresci, 2016). Naopak generace voličů starších 65 let se k volbám dostavila v hojné účastni 90 %, pro setrvání se ale vyslovila menšina z nich, a to pouze 40 % (Helm, 2016; Curtice, 2018). David Cameron hned následující den po referendu oznámil svou rezignaci (Cameron, 2016). V červenci ho na postu ministerského předsedy Spojeného království vystřídala Theresa May (Wheeler & Stamp, 2019).

Ihned po referendu bylo třeba Brexit definovat a stanovit jeho podobu. Obecně slovo „Brexit“ vzniklo spojením slov British a Exit (Vláda ČR, 2018; BBC, 2020a) a jedná se o výraz označující vystoupení Spojeného království z Unie, ale je třeba ho chápat nikoliv jako jeden moment (den vystoupení), ale naopak jako výraz označující celkový děj od referenda až po finální vystoupení Spojeného království z Evropské unie. Brexit tak značí dlouhou cestu, kterou museli Britové ujít, aby naplnili cíl stanovený v referendu. O podobě Brexitu byly debaty rozsáhlejší, základní možnosti byly dvě, a to soft, tedy odchod z Unie s obchodní dohodou, či hard, tj. odchod z Unie bez jakékoliv dohody, kdy by se v takovém případě Britové vzdali možnosti být součástí jednotného trhu a vzájemné obchody by byly prováděny dle OECD (Sims, 2016). Ačkoliv britský parlament na podzim roku 2019 schválil zákon, který Britům vystoupení bez dohody zakazuje, my víme, že k takovému odchodu Britové neměli daleko (Woodcock, 2019). Jelikož je již známá podoba Brexitu, není třeba vědět více, než že existovaly právě tyto dvě možnosti.

Od referenda k vyjednané dohodě

Děj od převzetí moci Theresy May z rukou Davida Camerona do vystoupení Spojeného království z Unie by vydal minimálně na tlustou monografii. To však není cílem tohoto článku. Proto se v této části článek zaměřuje pouze na některé momenty tohoto období. Důležitým okamžikem je stanovení vyjednavačů obou stran. Za britskou stranu se stal hlavním vyjednavačem a ministrem pro Brexit David Davis. Hlavním vyjednavačem za Evropskou unii byl zvolen Michel Barnier, a to pod hlavičkou Evropské komise (Pech & Janošová, 2018).

Rok 2017 byl vydatným co se týká počtu událostí. Jednou z nich je například oficiální oznámení o záměru aktivovat článek 50 Smlouvy o EU[2] v březnu a následná žádost o jeho aplikaci. Oficiální datum vystoupení bylo stanoveno na 29. března 2019 (Marek, 2019; BBC, 2020a). Následovala ztráta většiny Konzervativců v parlamentu i přes skutečnost, že předčasné volby v červnu 2017 vyhráli (The Guardian, 2017; Marek, 2019), čímž si Mayová zkomplikovala svou pozici. Proběhlo také šest kol vyjednávání mezi Unií a Spojeným královstvím. Ani po šestém z nich však zdaleka nebyly vyřešené všechny náležitosti (Šenk & Hosnedlová, 2020).

Nijak zvlášť klidnějším nebyl ani rok 2018. I v tomto roce proběhlo několik jednání. Dolní komora Spojeného království přijala zákon o vystoupení z Unie, směrnice týkající se Brexitu musely přijmout i ostatní členské státy EU. Komisí byl předložen návrh dohody o vystoupení, na britské straně však nepanovaly shody. To vedlo k rezignaci Borise Johnsona na postu ministra zahraničí. S ním rezignovalo i několik dalších členů resortu, mimo jiné také David Davis. Novým vyjednavačem pro Brity se tak stal Dominic Raab. Jelikož nebylo dosaženo dohody, Komise vydala Sdělení, ve kterém všechny podniky, správní orgány i občany EU vyzvala k přípravám na oba typy Brexitu – tj. s dohodou i bez ní. V listopadu mimo jiné rezignoval Dominic Raab a novým ministrem pro Brexit se tak stal Stephen Barclay. V prosinci Evropský soudní dvůr dokonce rozhodl, že Britové mohou vzít svou žádost o vystoupení na základě článku 50. zpět. Dohoda však byla oboustranně dosažena a postoupena do britského parlamentu, kde však došlo k oddálení o jejím hlasování až na začátek roku 2019 (Hosnedlová, 2018; Marek, 2019; Šenk & Hosnedlová, 2020).

Začátek roku se nesl v těžkém období pro Theresu May. 15. ledna nedopadlo hlasování o brexitové dohodě v dolní komoře parlamentu, a to v poměru 202 ku 432 poslancům. Tato prohra je největší porážkou v historii Spojeného království (Parliament, 2019; Stewart, 2019). Hned následující den ale vyvolal lídr Labouristů Jeremy Corbin hlasování o důvěře vlády. Důvěru však Theresa May získala a do 21. ledna tak musela představit dolní komoře novou verzi brexitové dohody (Marek, 2019; Šenk & Hosnedlová, 2020).

V březnu 2019 proběhlo v dolní komoře další hlasování o dohodě a opět bez úspěchu. Zároveň však poslanci odmítli odchod Spojeného království z Unie bez dohody. To vedlo k návrhu Mayové na odklad vystoupení o tři měsíce. V tomto hlasování se poslanci shodli, na schválení dohody však stanovili pouze týden. K hlasování ale vůbec nedošlo a Mayová o odklad na 30. června 2019 zažádala i bez něj (Marek, 2019; ČTK 2019a). Členské státy odklad schválily, ale s výjimkou – uvedly dva termíny. Prvním je schválení dohody do 29. března (pak Spojené království vystoupí k 22. květnu), druhým je 12. dubna, a to v případě neschválení dohody. Do tohoto data by Mayová musela oznámit, jak Britové plánují v procesu pokračovat (Plevák, 2019).

Na komplikované dění, které se neblížilo konci reagovali i občané Spojeného království. Ti se rozhodli uspořádat pochod za vyhlášení druhého referenda o vystoupení z Unie. Pochod se konal 22. března a zúčastnilo se ho milion Britů. My však víme, že ani tento pochod k vypsání druhého referenda nevedl (Marek, 2019).

Události následně nabraly rychlý spád. Ani v třetím hlasování dolní komory parlamentu nebyla dohoda přijata, ačkoliv nyní již pouze o 58 hlasů. To vedlo k opětovné žádosti Theresy May o odklad vystoupení Spojeného království z Unie až na 30. června. Tato žádost vedla k mimořádnému summitu, jehož závěrem se stalo datum 31. října 2019, zároveň bylo Britům nařízeno účastnit se květnových voleb do Evropského parlamentu (Marek, 2019; Stewart & Elgot, 2019; Šenk & Hosnedlová, 2020). Tento verdikt dovedl Theresu May k rezignaci k 7. červnu (BBC, 2019a). Jejím nástupcem se koncem července stal Boris Johnson, který slíbil, že Britové z Unie k 31. říjnu vystoupí i kdyby měli vystoupit bez dohody (Šenk & Hosnedlová, 2020).

V září prošla dolní komorou nová dohoda, od původní se ale lišila v podstatě pouze řešením problémové „irské pojistky“[3] (O’Caroll, 2019). Bohužel však neprošel zrychlený proces přijetí a vystoupení k 31. říjnu by tak Britové nestihli. To vedlo k odkladu vystoupení Spojeného království až na konec ledna 2020. 12. prosince 2019 proběhly ve Spojeném království další předčasné parlamentní volby, které tentokrát posílily většinu Konzervativců pod vedením Borise Johnsona (ČTK, 2019b; ČTK, 2019c; BBC, 2019b). Rok 2019 se také nesl ve znamení prosazení Johnsona, že Spojené království nebude mít komisaře či schválení prováděcího zákona k brexitové dohodě ve druhém čtení (Šenk & Hosnedlová, 2020).

Rok 2020 byl neméně zajímavým. Náročný byl především leden, během kterého se na obou stranách urputně schvalovalo vystoupení Spojeného království k poslednímu lednu. Vše se vyvedlo a 31. ledna 2020 Britové oficiálně opustili Unii.

Po vystoupení z Unie…

Hned 1. února začalo přechodné období, během kterého Spojené království musí aplikovat evropské právo, a to bez vlivu na jeho tvorbu, avšak zároveň už je z pohledu Unie třetí zemí. Brzy na to byl schválen na obou stranách mandát pro vyjednávání pobrexitové dohody. Následovalo několik kol jednání, nutno zmínit, že v nově zvolené Komisi má Brexit na starost slovenský komisař Maroš Šefčovič. V červnu se obě strany dohodly, že nenastane žádné prodloužení přechodného období. Na podzim Britové schválili zákon o vnitřním trhu, který je v rozporu s dohodou, což vedlo k zahájení soudního řízení. Britové od tohoto zákona nakonec upustili. Zároveň se ale pro neustálé nedostatky v pobrexitové dohodě několikrát odložil její deadline. Shoda obou stran nastala na Štědrý den minulého roku. 30. prosince byla dohoda podepsána šéfkou Komise i předsedou Evropské rady a Borisem Johnsonem, ještě téže den ji schválily i obě komory britského parlamentu. K 31. prosinci definitivně končí přechodné období. Celý rok navíc jednání komplikovala pandemie Covid-19. Pobrexitová dohoda byla ještě část roku 2021 platná pouze provizorně, dokud ji neschválil Evropský parlament (Šenk & Hosnedlová, 2020; ČT24, 2020; BBC, 2020b; Brunsden, 2020).

Obecně lze říci, že je nyní problematické jakkoliv hodnotit důsledky Brexitu i díky tomu, že vliv na ně má do jisté míry pandemie Covid-19. První z důsledků Brexitu se dostavily hned začátkem tohoto roku – zpozdily se kamiony, které čelily náročné byrokracii (Hosnedlová, 2021). V březnu se také hovořilo o snížení britského importu do EU, a to takřka o 30 % (Štuková, 2021). Ačkoliv některé bankovní společnosti přesunuly své sídlo z Londýna do jiných evropských měst, propad finančnictví v Londýně nebyl zdaleka tak obrovský, jak očekávala analýza z roku 2016. Dle britského Institutu pro fiskální studia negativní ekonomické následky Brexitu převáží (nebo by měly) nad možnými úsporami. Problémem pro Brity může být i Severní Irsko a Skotsko, tuto problematiku nyní také tlumí koronavirus a jiné interní záležitosti, není však vyloučeno, že v této oblasti bude muset Spojené království následky ještě řešit (Vojáček, 2021; Mueller & Robins, 2021).

Závěrem je třeba připomenout, že celý tento text je podán v co nejvíce stručné formě a není vyloženě zaměřený na důsledky Brexitu. I proto jich zde je jmenováno minimum a stejně je nyní nelze většinou podložit (také kvůli pandemii). I z tohoto stručného textu však vyplývá, že Brexit byl/je opravdu problémovou záležitostí. Zároveň díky první aplikaci čl. 50 Smlouvy o EU vznikl precedent pro případné další žádosti o vystoupení z Unie na základě tohoto článku. Zda bude někdy tato událost opravdu jako precedent nutná, ukáže čas.