Během 6. až 18. listopadu se v egyptském městě Šarm aš-Šajch konala 27. konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Na COP27 se sešlo přes 45 000 účastníků z více než 200 zemí světa. Letošní konference je obklopena kontroverzemi kvůli výběru Egypta jako pořadatelské země, porušování lidských práv nejen tamních aktivistů, bezpečnostním rizikům a obavám ze sledování účastníků včetně samotné neekologičnosti konference.
Rámcová úmluva OSN o změně klimatu byla otevřena k podpisu na Summitu Země v roce 1992 a vstoupila v platnost v březnu 1994. Jedná se tedy o 30. výročí od přijetí úmluvy. K současnosti ratifikovalo úmluvu 198 států. Hlavním cílem je stabilizace objemu skleníkových plynů, aby se zabránilo antropogenním zásahům do klimatického systému. Každoročně se pořádají Konference OSN o změně klimatu, známé také jako COP (z anglického Conference of Parties).
Konference byla strukturována do 11 tematických dnů zahrnujících finance, vědu, mládež a budoucí generace, dekarbonizaci, adaptaci a zemědělství, gender, vodu, akci pro posílení klimatu a občanskou společnost, energii, biodiverzitu a řešení.
Vize
Cílem COP27 se stalo vybízení k plnění a implementaci závazků vyplývajících z předešlých dohod se zaměřením na ochranu lidí před bezprostředními důsledky změny klimatu, a dále pak zaměření na spravedlivý a řízený přechod na nový udržitelný ekonomický model. To zahrnuje finanční pomoc rozvojovým zemím k přechodu na udržitelnější ekonomiku, neboť jsou silně zasaženy negativními dopady klimatických změn zapříčiněných hlavně průmyslem rozvinutých států. Mezi cíle taktéž spadalo snižování globálního oteplování pod 2 °C, ideálně na 1,5 °C.
Výsledky konference
Jedním z pozitivních výsledků konference se stala dohoda o zřízení fondu pro „ztráty a škody“, poskytující finanční pomoc rozvojovým zemím. Ztráty a škody označují závažné důsledky extrémního počasí na fyzickou a sociální infrastrukturu chudých zemí. Fond má vyvážit nerovnoměrné poškození rozvojových zemí klimatickými změnami. Prozatím však není dohodnuto, jak a kým bude fond financován.
Od roku 2015 je snahou posílit jednotu a úsilí o snížení globálního oteplování na 1,5 °C. Několik států se na konferenci neúspěšně pokoušelo tuto hranici zrušit. Kontroverzním krokem se stalo odstranění závazku z textu konečné dohody, aby emisní vrchol nastal do roku 2025, tedy aby do roku 2025 přestaly emise stoupat, což může některé země nabádat k upuštění od výrazného snižování emisí.
Minulý rok na COP26 v Glasgow se státy zavázaly ke snižování využití uhlí. Tento rok se některé státy v čele s Indií pokoušely tento závazek vztáhnout na všechny fosilní paliva. Nebyly však úspěšné a tento závazek se nepřijal.
Kontroverze
Mnozí kritizují, že se letos konference konala v Egyptě, zemi dlouhodobě porušující lidská práva. V průběhu konference bylo zaznamenáno potlačování protestů a aktivismu. Členové občanské společnosti a aktivisté byli zastavování a vyslýchání egyptskými bezpečnostními důstojníky. Ekologickým i lidskoprávním aktivistům byl rovněž odepřen přístup na konferenci a možnost se sdružovat a demonstrovat před budovou. Některým bylo dokonce zakázáno do země přicestovat. Týdny před zahájením konference byly stovky lidí z řad lidskoprávních aktivistů, žurnalistů a demonstrantů zadrženy, zatčeny a vyslýchány kvůli podezření z podpory protestů a kritiky režimu.
Také delegáti na konferenci se potýkali s nepříjemnými bezpečnostními riziky. Kybernetičtí experti varovali před oficiální aplikací COP27, která pro instalaci vyžadovala oprávnění k přístupu egyptského Ministerstva komunikace a informačních technologií k fotografiím, e-mailům a poloze uživatelů. Vznikly tedy jasné obavy z nelegálního získávání dat a sledování uživatelů aplikace. Znepokojivé bylo i rozdávání Vodafone SIM karet účastníkům konference po příjezdu do Šarm aš-Šajch. Neboť je známo, že tento operátor umožňuje egyptskému režimu přístup k uživatelským datům jako jsou hovory a zprávy.
Dalším značným problémem je výběr sponzora COP27, kterým se stala Coca-Cola, největší světový znečišťovatel životního prostředí plasty. Coca-Cola ročně vyrobí 120 miliard jednorázových plastových lahví a 99 % plastu je vyrobeno z fosilních paliv. Daná spolupráce je tedy v jednoznačném rozporu s vizí a cíli konference.
Zdá se, že snaha Egypta si zlepšit image skrze pořádání COP27 byla neúspěšná. Delegáti kritizovali nejen bezpečnostní rizika, ale také organizační nedostatky a chaos, vysoké ceny ubytování v hotelech, porušování lidských práv aktivistů a demonstrantů a samotnou neekologičnost konference.
Autorka: Martina Wranová
ZDROJE:
https://www.theguardian.com/environment/2022/nov/06/egypt-cop27-climate-surveillance-cybersecurity
https://lordslibrary.parliament.uk/cop27-progress-and-outcomes/#heading-1
Biggest Plastic Polluter named Sponsor for COP27 – Greenpeace Reaction
https://news.un.org/en/story/2022/11/1130802
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-egypt-jde-po-penezich-nechce-resit-klima-rika-mlady-cech-na-svetove-akci-218869
https://cop27.eg/#/news/78/Egypt’s%20COP27%20Presidency%20sets%20
https://cop27.eg/#/vision#goals
https://www.theguardian.com/environment/2022/nov/20/cop27-climate-summit-egypt-key-outcomes
„I declare before you all that my whole life whether it be long or short shall be devoted to your service and the service of our great imperial family to which we all belong.“
královna Alžběta II.
Královna Alžběta II., nejdéle vládnoucí monarcha Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, provázela svou zemi 70 let na trůně. Vlády se ujala po smrti svého otce v roce 1952 ve věku 25 let. Během svého života pracovala s 15 premiéry, včetně Winstona Churchilla, a byla svědkem zásadních historických etap a momentů ve světových dějinách. Počínaje druhou světovou válkou, ve které se angažovala v ženské pomocné službě a podstoupila kurz řízení a údržby vozidel. Tím se stala první ženou královské rodiny, která byla aktivní členkou britských ozbrojených sil. Královna byla dále svědkem událostí studené války, vzniku evropských společenství, pádu Berlínské zdi, rozpadu Sovětského svazu a dalších důležitých etap politického, technologického a kulturního vývoje.
Popularita u britských občanů a v zemích Commonwealthu
Není pochyb, že se královna těšila velké popularitě u britských občanů během své vlády. Důvodem byla její otevřenost vůči veřejnosti, ke které promlouvala již jako mladá princezna. S vývojem médií a sociálních sítí se ukázal zájem a schopnost královny využít tyto prostředky pro komunikaci s britskými občany, a poskytnout jim tak vhled do královské rodiny a možnost se s ní ztotožnit. Díky tomu se z exkluzivní a uzavřené královské rodiny stala otevřená instituce sjednocující národ a ztělesňující národní hodnoty. Královna zároveň udržovala vztahy se zeměmi Commonwealthu a její nesčetné návštěvy se staly důležitou součástí britské diplomacie a nástrojem měkké síly, která sjednocuje nejen bývalé britské kolonie, ale také podporuje vzájemné diplomatické, kulturní a obchodní vztahy.
Princ Charles III. a budoucnost britské monarchie
Pro britského monarchu je v rámci legitimity a integrity velmi podstatná jeho oblíbenost u společnosti. Podle průzkumů YouGov se popularita krále Charlese zvedla po ujetí vlády. Více než tři čtvrtiny Britů (73 %) tvrdí, že král poskytl po zesnutí královny dobré vedení. Dále 63 % věří, že si Charles povede v nové funkci dobře. V současné situaci tedy nelze říct, že by král byl nepopulární. Na druhou stranu, v minulosti se popularita Charlese dlouhodobě pohybovala mezi 50 – 60 %. Nutno podotknout, že se tyto preference zvedly, obrazně řečeno, přes noc. To znamená, že náhlý nárůst popularity může být vyvolán současnými emocemi Britů a nemusí mít dlouhodobého trvání. Navíc současné preference jsou stále značně nižší ve srovnání s oblíbeností zesnulé královny, kterou 81 % britské společnosti vnímalo v průběhu posledních 10 let pozitivně.
I když se britská společnost zdá být sjednocená ve svém smutku z úmrtí královny Alžběty, průzkumy ukazují, že podpora existence monarchie dlouhodobě klesá. V roce 2015 souhlasilo 69 % Britů ve věku 18 až 24 let s tím, aby Spojené království zůstalo monarchií. Tento souhlas se snížil na 47 % v roce 2018 a 35 % v roce 2022. Po úmrtí královny se opět, jako v případě popularity krále, podpora monarchie zvedla (47 %), ale pravděpodobně se jedná o náhlou změnu, neboť dlouhodobým trendem je skutečně klesající podpora monarchie, zvláště u mladé generace.
Je otázkou, zda bude král z dlouhodobého hlediska úspěšný v udržení oblíbenosti své osoby a zvýšení důvěry společnosti v monarchii a nezbytnosti její existence. Obzvláště v době vysoké inflace a životních nákladů, s kterými se britská společnost musí potýkat, zatímco odvodem daní přispívá na vysoce nákladný život královské rodiny. A v době politické nestability a rezignace premiérky kvůli pochybným ekonomickým krokům.
Nový král se také stal hlavou Commonwealthu, tvořeného z 56 nezávislých států. Zároveň se stal králem 14 z nich stejně jako ve Spojeném království. S rostoucími protikrálovskými náladami v zemích Commonwealthu čeká nového krále Charlese III. náročný úkol. Tím je získání dlouhodobé a konzistentní oblíbenosti u veřejnosti, která je oproti zesnulé královně nižší. Král se bude muset vypořádat s možností, že některé země Commonwealthu budou chtít odvolat monarchu jako hlavu státu. Naposledy tak učinil Barbados v roce 2021. V dalších státech, např. v Austrálii či na Jamajce, existovaly v posledních letech také snahy o získání nezávislosti na monarchii.
Charlese III. tedy čeká období plné výzev, které bude potřeba řešit jak na národní, tak mezinárodní úrovni. Hlavní domácí výzvou je udržení legitimity a integrity monarchie ztělesněné v postavě krále, a prohloubení důvěry britské společnosti ve významu existence monarchie jako takové, obzvláště v ekonomicky a politicky nestabilním období. Na mezinárodní úrovni je výzvou udržení existence Commonwealthu a obnovení a prohloubení vztahů se zeměmi, ve kterých je britský monarcha oficiálně hlavou státu.
Autor: Martina Wranová
Zdroje:
Elbaum, Rachel. „The Life and Legacy of Britain’s Longest-Serving Monarch“. NBC News, 8. září 2022. https://www.nbcnews.com/news/world/queen-elizabeth-life-legacy-uk-monarch-rcna17047.
Explained Desk. „The British Commonwealth: Its Past, Present, and Post-Queen Elizabeth Future“. The Indian Express (blog), 9. září 2022. https://indianexpress.com/article/explained/explained-global/queen-elizabeth-dead-british-commonwealth-past-present-future-8140896/.
Hawkins, Vikki. „A Princess At War: Queen Elizabeth II During World War II“. The National WWII Museum | New Orleans, 2021. https://www.nationalww2museum.org/war/articles/queen-elizabeth-ii-during-world-war-ii.
Shi, Tongyun. The Queen and the Country: A Contextual Study of the Modernization of the British Royal Family as Represented by the Film The Queen, 2009. https://www.semanticscholar.org/paper/The-Queen-and-the-Country%3A-A-Contextual-Study-of-of-Tongyun/d6ea88327e88ccb3a314dd6f6453641f40ec0b28.
Smith, Matthew. „Britain may look united in grief – but polling shows a growing generational divide“. The Guardian. [online]. [vid. 2022-10-22]. ISSN 0261-3077. Dostupné z: https://www.theguardian.com/commentisfree/2022/sep/16/britain-grief-polling-figures-monarchy-popularity
YOUGOV, 2022. Britons’ first impressions of King Charles III | YouGov. YouGov [online] [vid. 2022-10-22]. Dostupné z: https://yougov.co.uk/topics/politics/articles-reports/2022/09/13/britons-first-impressions-king-charles-iii
Od chvíle, co se rozhodl James Cameron vyhlásit referendum o ukončení podílení se na evropském projektu se začal od-počátku komplikovaný a křehký vztah mezi Spojeným královstvím a evropským kontinentem navenek rychle a drasticky zhoršovat. Co vzniklo, jako krok egoistického předsedy vlády, aby dokázal svým občanům a straníkům, jak moc je populární, dopadlo, jako poslední hřebík do rakve unikátní spolupráce, o kterou jedna strana neměla od prvního dne velké odhodlání dodržet v rovině symbiózy mezi účastníky. Je ale paradoxně zvláštní, jak moc si za dobu svého trvání v různých formách subjektu, který se později stal Evropskou unií, Spojené království tuto organizaci změnil a zreformoval, aby to vyhovovalo čistě britským požadavkům a do jaké míry bylo potom EU v obraze ne všech států evropského společenství, ale britského státu, který se již delší dobu považoval ne za rovnocenného partnera svých kontinentálních spojenců, ale více jako její vůdce. V tu chvíli ale, co se má takovýto stát, který jedná ve své mezinárodní politice jakožto nadřízený svým evropským protějškům, stát součást demokratického spolku, tak je jasné, že jednoty a klidné koexistence se bude stěží dosahovat.
Po čtyřech letech hádek, urážek a vzájemného házení si klacky pod nohy při vyjednávání o podmínkách odstupu, se čekalo, že bude nějakou dobu klid, jak co se týče konce demagogie na obou stranách o přirozenosti, podstatě a okolnostech britského odstupu, tak i ve světovém měřítku, aby se mohl vztah těchto evropských entit nějak uhladit. Místo toho ale přišlo za sebou několik krizí. Prvně zdravotnická, poté ekonomická a následně bezpečnostní. Při těchto dlouhých měsících a letech se našel znovu společný dialog a začaly se hledat společné cesty, jak toto období trablů překonat a vyjít z něj jednotný, a nikoliv rozdělený jako byly před ním.
Zdroj: AP
Nyní se nacházíme v momentu, kdy tato jednota se začíná zpochybňovat zevnitř, kdy společenský rozkol v rozvinutém evropském prostoru se stává čím dál tím častějším jevem a je do velké míry i na České republice, aby našla odpovědi ke společným unijním otázkám. V Evropě je stále víc a víc společnost rozdělená, ale i tak jsou někdy chyby vládnoucích politiků příliš velké na odpuštění. K právě takové situaci došlo ve Spojeném království, kdy se pokrytectví premiéra Johnsona ukázalo být absolutní. Proto se rozhodli straníci konzervativní strany zvolit Liz Truss, k účelu stabilizovat propad preferencí strany. Britové a odborníci ale spíše očekávají, že se tato nová premiérka stane obětním beránkem pro současnou krizi. Populistické výroky proti čestnosti vyjednávačů Evropské unie při Brexitu ohledně severoirských protokolů, které nejspíše nebudou mít očekávaný výsledek vnitrostátně, jenom sníží úroveň postavení Spojeného království mezi svými spojenci, ještě navíc poté, co ztratili symbol stability ve formě britského monarchy.
Nyní je však na občanech Velké Británie, aby si zvolili, po jaké cestě budou chtít jít po příštích parlamentních volbách. Buď po stejné cestě, co doposud, při kterém se budou jenom více distancovat od svých historických partnerů a ztratí si tím už zcela svojí pozici jako jeden z rozhodujících hlasů mezi západními zeměmi, anebo jestli zvolí spíše politiky, kteří se budou pokoušet o nějaké smíření s evropským kontinentem, který si proti sobě tak bezdůvodně poštval.
Autorka: Terezie Mazlová
Zdroje:
https://ec.europa.eu/info/strategy/relations-non-eu-countries/relations-united-kingdom_en
https://www.gov.uk/government/publications/summary-the-uks-new-relationship-with-the-eu/summary-the-uks-new-relationship-with-the-eu
https://www.gov.uk/government/publications/summary-the-uks-new-relationship-with-the-eu
https://carnegieeurope.eu/2021/03/30/rivals-or-partners-eu-uk-foreign-policy-relationship-after-brexit-pub-84197
https://ukandeu.ac.uk/the-state-of-the-uk-eu-relationship/
Stáž je zaměřena jak na operativní, tak dlouhodobé úkoly typu:
Délka stáže je minimálně 6 měsíců, časové vytížení je standardně 10-20 hodin týdně. Většinu práce je možné vykonávat z domova.
Předpokládaný nástup cca k 15. 9. 2022.
Znalost anglického jazyka minimálně na úrovni B1.
Flexibilita (vzhledem k nutnosti organizačního zabezpečení kurzů v Praze i o víkendech).
Všeobecný přehled v oblasti mezinárodních, politických, ekonomických, a/nebo bezpečnostních vztahů.
Stáží se nezakládá pracovněprávní vztah a nevzniká při ní nárok na plat ani sociální a zdravotní pojištění. Veškeré náklady (doprava, pobyt, strava, aj.) hradí stážista sám.
Práci v prostředí předních odborníků ve svých oborech.
Možnost účasti na kurzech Diplomatické akademie.
1) Strukturovaný životopis
2) Analýzu libovolného aktuálního mezinárodně-politického tématu v češtině (vzor) v rozsahu půl až jedné A4.
Žádosti o stáž spolu s potřebnými dokumenty zašlete nejpozději do středy 31. srpna 2022 neděle 11. září 2022 na email: praxeda@diplomaticka-akademie.cz.
Zasláním požadovaných dokumentů uchazeč souhlasí se zásadami ochrany osobních údajů .
Ruská invaze na Ukrajině přiměla státy zamyslet se nad svou bezpečností, přijímají se opatření zvyšující obranu a nezávislost na Ruské federaci. Do popředí se také dostala otázka členství v NATO. Od začátku invaze začaly o vstupu do Severoatlantické aliance přemýšlet i Finsko a Švédsko, které upustily od desetiletí zastávaného názoru, že mír se nejlépe udržuje nestranností. V této době je mezinárodní společenství přesvědčeno, že tyto Skandinávské státy požádají o vstup do NATO a stanou se součástí společné obrany.
Finsko sdílí s Ruskem 1300 kilometrů dlouhou hranici. Nezávislost na Rusku získalo v roce 1917. Poté během druhé světové války proti němu vedlo dvě války, jejichž výsledkem byla ztráta území ve prospěch Moskvy. Po válce, v roce 1948, podepsalo Finsko s Ruskem dohodu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, která upevnila hospodářský a politický vliv Ruska v zemi a izolovala Finsko od západní Evropy také vojensky. Finsko tedy do této doby spoléhalo na vlastní vojenskou sílu a přátelské vztahy s Moskvou. V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu však své dosavadní postupy obranné strategie vůči Rusku diskutuje.
Stejně se tomu děje i v sousedním Švédsku. To nevedlo žádnou válku za posledních 200 let. Zahraniční politika po druhé světové válce se vyznačovala především podporou demokracie na mezinárodní úrovni, mnohostranným dialogem a jaderným odzbrojováním. Navíc po konci studené války omezilo svou armádu, v domnění, že v případě invaze mohou ruské jednotky pozdržet a vyčkat na pomoc spojenců.
Finsko i Švédsko od své zásady neutrality upustily již v roce 1995, kdy se staly členy Evropské unie, a z původní formální neutrality přešly k vojenské neangažovanosti. Oba státy se ale v posledních letech alianci přibližují. Vyměňují si zpravodajské informace a účastní se aliančních cvičení. Navíc stále agresivnější Rusko probouzí snahy o užší spolupráci.
V nejbližší době se rozhodne
Ve Finsku jsou průzkumy veřejného mínění jednoznačné, podle nich 68 % Finů souhlasí se členstvím v NATO, pouze 12 % se vyjadřuje proti. Také většina politických stran podporuje vstup. Zdá se tak, že má Finsko k podání žádosti o členství blízko. Finská premiérka Sanna Marin dále uvedla, že se Finsko chystá přehodnotit jeho bezpečnostní strategii, a přestože nechtěla vymezit přesný časový plán řekla, že se o vstupu do NATO Finsko rozhodne v rámci týdnů. Tamní parlament začal o možnosti členství v NATO jednat 21. dubna, kdy jeho hlavní parlamentní skupiny vyjádřily podporu určité formě vojenské aliance v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu.
Nadcházející dny budou v rozhodnutí klíčové. 12. května se Finsko chystá rozhodnout o podání žádosti, kterou by nejprve měl oznámit finský prezident Sauli Niinisto. Očekává se, že o tom, jestli se Finsko bude chtít připojit k alianci, bude rozhodnuto před dvoudenním summitem NATO v Madridu, který začíná 29. června.
Podle průzkumů veřejného mínění podporuje ve Švédsku vstup do NATO těsná většina populace. Švédští sociální demokraté – největší strana, která byla u moci po většinu minulého století – jsou považováni za největší překážku v podání žádosti. Své námitky však v poslední době přehodnocují. Tato strana by měla ve dnech 9. – 12. května vést interní debatu o tom, zda upustit od dlouhodobého odporu vůči členství v NATO, rozhodnout by se měla nejpozději do 24. května. Švédská vláda rovněž přezkoumává širokou bezpečnostní politiku a do 13. května by měla předložit zprávu o přezkumu. Premiérka Magdalena Andersson uvedla, že chce počkat na výsledek revize, než učiní nějaké rozhodnutí.
V září se ve Švédsku také konají parlamentní volby, jejichž ústředním tématem je členství v NATO. Jasný mandát od voličů by vládě usnadnil podání žádosti. Pokud by se však Finsko rozhodlo podat přihlášku dříve, byl by na Švédsko vyvíjen tlak, aby jej následovalo.
Moskva hrozí zbrojením
Rusko opakovaně varuje před „vážnými důsledky“, pokud by se Finsko a Švédsko staly členy NATO. Jelikož by se pozemní hranice aliance s Ruskou federací více než zdvojnásobila, chtěla by Ruská federace, podle Dmitrije Medveděva, posílit uskupení pozemních sil, protivzdušné obrany a rozmístit námořní síly ve Finském zálivu. Pravděpodobně by chtěla také přesunout své jaderné zbraně k Baltskému moři, aby „byla obnovena rovnováha“. Napětí mezi zeměmi by tak získalo na síle.
Jaký je postup?
Prvním krokem k členství je vyhlášení svého záměru o přistoupení k Washingtonské smlouvě. Poté by NATO mohlo obě země vyzvat k přístupovým jednáním a případně rozšířit akční plán členství. Na závěr těchto jednání musí žadatelé potvrdit svou ochotu a schopnost přistoupit k členství v NATO. Dále musí členové aliance podepsat a ratifikovat protokol o přistoupení v souladu se svými národními postupy.
Po dokončení tohoto kroku spojenci předloží své ratifikační listiny Spojeným státům, které jsou oficiálním depozitářem. Nakonec generální tajemník NATO vyzve uchazeče o členství ve Washingtonské smlouvě a pozvaní přijmou dohodu o přistoupení v souladu se svými národními postupy. Uložením závěrečných listin o přistoupení se země stanou oficiálními členy Severoatlantické aliance.
Autorka: Adéla Vašínová
Zdroje:
https://www.reuters.com/world/europe/finland-sweden-weigh-up-pros-cons-nato-membership-2022-04-13/
https://www.theguardian.com/world/2022/apr/25/sweden-and-finland-agree-to-submit-nato-applications
https://www.armscontrol.org/act/2022-05/news/finland-sweden-talks-join-nato
https://foreignpolicy.com/2022/04/29/sweden-finland-nato-ukraine-russia/
https://edition.cnn.com/2022/05/03/europe/finland-sweden-path-nato-membership-intl/index.html
V letošním roce vydal Mezinárodní panel pro změnu klimatu (IPCC) další report vyhodnocující současnou situaci s klimatickou krizí. Zjištění, ke kterým vědci v IPCC došli bohužel nejsou pozitivní a charakterizují bod ve kterém se nacházíme jako „teď nebo nikdy“. K zabránění zvýšení globální teploty o více než 1.5 stupně Celsia máme totiž podle IPCC jen 3 roky.
V roce 2015 se členské státy OSN zavázaly k plnění závazků plynoucích z Pařížské dohody. Hlavním cílem této dohody je zabránění tomu, aby v důsledku globální změny klimatu nedošlo k nenávratnému poškození ekosystémů, které by způsobilo, že by se na Zemi nedalo pohodlně žít. V současnosti Pařížskou dohodu podepsalo a ratifikovalo 190 členských států. Spojené státy nechvalně známě od Pařížské dohody odstoupily a posléze se opět připojily. Pro odstoupení se rozhodla Trumpova administrativa z finančních důvodů. „Tahle dohoda se méně týká klimatu a více toho, jak získávají ostatní země finanční výhody na úkor Spojených států,“ prohlásil Donald Trump. V rámci Pařížské dohody se totiž rozvinuté země zavázaly od roku 2020 poskytovat 100 miliard dolarů ročně na pomoc rozvojovým zemím, aby, například, mohly rychle a pohodlně přecházet na obnovitelné zdroje. Tomuto slibu vyspělé země však v období po smluveném roce ani jednou nedostály.
Ukazuje se navíc, že argument Donalda Trumpa nebyl validní – Spojené státy finančně přispívaly úplně nejméně. Přitom podle zprávy od World Resources Institute by (vzhledem k velikosti jejich ekonomiky) příspěvky Spojených států měly tvořit až polovinu dohodnuté částky 100 miliard dolarů.
V roce 2022 vydal IPCC v pořadí šestý report hodnotící současný vývoj změny klimatu. Zjištění jsou více než neuspokojivá. Dle hodnocení IPCC by státy měly okamžitě výrazně omezit užívání fosilních paliv a urychleně přejít na jiné formy paliv, zkrátka provést takové kroky, které by hned ulevily globálním ekosystémům. Výsledkem další nečinnosti by dle zprávy mělo být zvýšení teploty o 1.5 stupně Celsia, které by vedlo k dosud nevídaným teplotním extrémům, nedostatkům vody a vyhynutí mnoha druhů rostlin a živočichů. „To není fikce ani nadsázka. To, co nám věda říká, bude výsledkem naší současné energetické politiky. Jsme na cestě ke globálnímu oteplování více než dvojnásobku limitu 1,5 stupně,“ uvedl Generální tajemník OSN António Guterres.
Od doby, kdy se Pařížská dohoda přijala navíc neustále dochází k zvyšování emisí, a to i přes to, že za Mezinárodním panelem pro změnu klimatu stojí stovky renomovaných odborníků a vědců, kteří soustavně varují o důsledcích tohoto zvyšování emisí. „Jsme na rozcestí. Rozhodnutí, která uděláme nyní nám mohou zajistit snesitelnou budoucnost,“ říká předseda IPCC Hoesung Lee.
V České republice již nyní vnímáme dopady změny klimatu, a to na několika rovinách. Změna podmínek pro zemědělství může razantně ovlivnit konkurenceschopnost českých zemědělců. Očekává se totiž, že v důsledku klimatických změn dojde ke snížení srážek v letním období, a naopak k nárůstu srážek v zimním období. Dále se předpokládá, že dojde ke zvýšení extrémních jevů a nárůstu škůdců. Tento jev jsme mohli sledovat již v posledních letech, kdy jsme v českých lesích viděli markantní nárůst kůrovce. Kvůli nedostatku vláhy se navíc kůrovec mohl neřízeně šířit a pokud i v následujících letech budou podobná rekordní sucha, může to mít fatální dopady na český lesní ekosystém. Tato kombinace sucha a vysokých teplot již nyní způsobuje odumírání lesních porostů a ovlivňuje druhovou skladbu lesa.
Česká republika proti dopadům změny klimatu bojuje několika způsoby. Jedná se například o strategie zpracované Ministerstvem životního prostředí, či závěry mezirezortní komise Voda-Sucho. Jako členský stát Evropské unie jsme také zapojeni do Strategie EU pro přizpůsobení se změně klimatu. Ministerstvo životního prostředí a Státní fond životního prostředí například umožňuje čerpání prostředků z Modernizačního fondu, který vznikl za účelem podpory přechodu z fosilních paliv na bezemisní zdroje energie. Na druhou stranu však Státní energetická koncepce předpokládá přednostní využití všech tuzemských energetických zdrojů, zůstává tedy otázkou nakolik se i samotné České republice podaří rychle zareagovat na trendy upouštění od fosilních paliv. Střední Evropa je, společně s jižní Evropou, centrální Amerikou, či jižní Afrikou, v riziku, že se v důsledku klimatických změn stane obětí dlouhotrvajícího a intenzivního sucha. Je tedy více než jasné, že nás v případě nečinnosti mohou čekat nepříjemné zítřky a je teď nejen na nás, ale i na celém mezinárodním společenství, abychom možné katastrofě zabránili.
Autorka: Karolína Nodesová
Zdroje:
https://www.ipcc.ch/report/ar6/wg2/
https://www.mzp.cz/cz/ochrana_klimatu_energetika
https://www.nature.com/articles/d41586-021-02846-3
https://news.un.org/en/story/2022/04/1115452
Zadání práce: Organizace NATO za posledních 5 let v návaznosti na aktivity Ruska přijala řadu opatření k případné eliminaci snah prezidenta Putina včetně redislokace svých sil. Jaký je Váš názor na další možné rozšíření NATO (Pokud ano, tak proč a o kterou zemi) a na další rozmístění svých současných vojenských sil (Pokud ano, tak proč, v jaké velikosti a kam).
„Západ nikdy nepríjme princípy a východiska Vladimíra Putina, ale západ musí byť schopný vyjednať lepšiu bezpečnostnú štruktúru pre Európu“
Thomas Graham Jr.
Posledné dekády sme svedkami, že medzinárodné organizácie nie sú dostatočne silné, aby spĺňali svoj účel. Organizácie nemajú dostatočnú silu, aby dokázali účinne presadzovať medzinárodný poriadok vo svete. Poriadok sa vytratil a systém prestal byť funkčný. Z niektorých organizácii sa vytvorili viac-menej diskusné fóra bez akejkoľvek sily na presadzovanie medzinárodného práva. Absencia vyššej autority má za následok, že štáty medzi sebou súťažia o moc – v našom prípade o architektúru bezpečnosti v Európe. Moc je najvyšším cieľom a od moci sa odvíja budúcnosť prežitia štátu. Ofenzívna neorealistická teória hovorí, že čím je štát silnejší, tak tým skôr na štát nikto nezaútočí… Pre spracovanie tejto témy som zvolil realistický prístup k medzinárodnej politike. Účelom môjho spracovania je ponúknutie realistického náhľadu, teda snaha o pochopenie postojov obidvoch strán a zamedzenie názorovej jednotvárnosti a vyvolanie diskusie. Súčasná situácia si priamo žiada neorealistické spracovanie. Realizmus je vo svojej podstate jednoduchá teória, avšak ako každá teória nedokáže vysvetliť všetko.
Ďalším dôvodom výberu spôsobu spracovania témy je aj fakt, že realistickému pohľadu na medzinárodnú politiku sa nevenuje dostatočný mediálny priestor a preto ani široká mediálna pozornosť. Mediálny priestor obsadil výlučne liberálny spôsob pohľadu na medzinárodnú politiku. Miestami liberálny pohľad pripomína až idealistickú teóriu medzinárodného usporiadania.Idealizmus popisuje ideály a pripravuje na ideály. Z čoho môže v reálnom svete vzísť len nepripravenosť, prekvapenie a sklamanie. Realpolitika opisuje krutú realitu a pripravuje na krutejšiu realitu. Realistický človek preto z budúcnosti nemôže byť zaskočený. Medzinárodná politika studenej vojny bola na oboch stranách bipolárneho sveta realistická a preto nemohlo dôjsť k tretej svetovej vojne. Teória realizmu sa stala úspešnou v praxi.
Z môjho pohľadu pre udržateľnú bezpečnostnú architektúru v Európe bolo a je kľúčovým štátom Nemecko. V súčasnosti pre nemeckú ekonomiku ostáva faktom závislosť priemyslu na ruskom plyne. Nemusím pripomínať, že česká aj slovenská ekonomika je priamo naviazaná na nemeckú ekonomiku. Nemecko je hlavným partnerom pre americkú zahraničnú politiku v Európe – o čom sme sa presvedčili pri nespustení Nord-Stream 2 ako sankcie v dôsledku ruskej agresie na Ukrajine.
Pre kvalifikované zodpovedanie otázok k zadanej téme, je nevyhnutné si analyzovať východiská vzťahov NATO a Ruska v priebehu 20 a 21. storočia. Na konci druhej svetovej vojny, sa víťazné mocnosti rozhodli rozdeliť Nemecko a tým si rozdeliť sféry vplyvu.
Počiatkom roku 1949 prevládal na strane západu strach z rozširovania komunizmu v Európe. Západné štáty sa rozhodli si vytvoriť protiváhu voči narastajúcemu počtu komunistických režimov v podobe vojenskej aliancie – NATO. NATO nebola len obyčajná vojenská aliancia, ale medzinárodná organizácia štátov, ktoré spájali spoločné politické východiská – západná liberálna demokracia.
Prijatím Západného Nemecka v roku 1955, bola vyvolaná reakcia ZSSR, v podobe vytvorenia Vojsk Varšavskej zmluvy a prijatím Východného Nemecka do tohto sovietskeho Paktu. VVZ bola vojenská aliancia, stlmelená spoločnou politikou budovania marxizmu-leninizmu. Nasledovali dlhé dekády zbrojenia na oboch stranách a proxy vojny v iných častiach sveta.
Pádom Berlínskeho múru malo nastať zjednotenie Nemecka s hlavnou témou: aká bude nová bezpečnostná architektúra v Európe po studenej vojne… Vznikla konkrétna otázka či zjednotené Nemecko môže vstúpiť do NATO alebo nie. Podľa Kissingera perestrojka v ZSSR haprovala a Gorbačov hľadal úspech v zahraničnej politike. Preto po rokovaniach Gorbačova a Busha staršieho vznikol konsenzus, že Nemecko sa zjednotí a vstúpi do NATO.
Avšak, stále vládnu kontroverzie čo bolo obsahom dohody Gorbačov-Bush. Podľa Matlocka Jr. obsahom dohody bolo, že ak Gorbačov dovolí vstup Nemecka do NATO, Aliancia sa nemôže rozšíriť ďalej na východ. Naopak, Baker túto tézu vyvracia, nakoľko takýto sľub údajne nebol. V prospech existencie sľubu hovoria dobové dokumenty. Memorandá a zápisnice potvrdzujú, že USA, Veľká Británia a Nemecko uisťovali Sovietov, že členstvo Poľska, Maďarska a Československa je neprípustné. Napriek existencii dôkazov, že sľuby boli vyslovené, NATO argumentuje, že neexistuje medzinárodná zmluva, ktorá by NATO zaväzovala k jej dodržiavaniu… Tomuto argumentu musím oponovať, nakoľko prameňom medzinárodného práva je aj gentlemenská dohoda (dohoda lídrov v ústnej forme). Príkladom je gentlemenská dohoda medzi Chruščovom a Kennedym, ktorou sa vyriešila karibská kríza. Medzinárodná zmluva o tejto dejinnej etape rovnako neexistuje, napriek tomu záväzok oboch strán platil a platí dodnes. V roku 1991 sa rozpadla Varšavská zmluva a ZSSR zanikol. Jeľcin sa rozhodol nastaviť lepšie vzťahy so západom a začal budovať v Rusku demokraciu a voľný trh. V tom čase postsovietske štáty vyjadrili vôľu vstúpiť do NATO. Myšlienku rozšíriť NATO na východ podporoval Clinton, ale Jeľcin bol zdržanlivejší – v rozširovaní videl hrozbu pre Rusko. Proti rozširovaniu boli aj niektorí členovia Pentagonu, nakoľko sa domnievali, že rozšírenia územia NATO oslabí americkú armádu a pokazí to vzťahy s Ruskom.
Európski lídri navrhli vytvoriť prijateľnejší plán – nový koncept bezpečnosti v Európe vo forme Partnerstva za mier, kde by boli postsovietske štáty a Rusko. Aliancia sa mala vysporiadať s otázkou či je Partnerstvo za mier prvým krokom k vstupu do NATO alebo je to alternatíva k členstvu.
Zlomovým bodom bolo rozšírenie NATO o bývalých členov Vojsk Varšavskej zmluvy v roku 1999 a v roku 2004 smerom na východ. Jeľcin bol sklamaný zo západu a v rozširovaní NATO videl priamu hrozbu. Nástupom Putina k moci, všetky snahy Ruska vstúpiť do Aliancie boli pochované. V Rusku sa tak vytvoril pocit menejcennosti a prehliadania. Gorbačov a Jeľcin boli považovaní za katov veľkého Ruska. Reakciou na tieto udalosti bola asertívnejšia zahraničná politika Ruska smerom k západu. Často je prehliadaná udalosť, keď Putin prejavil záujem o pozvanie do NATO a dostalo sa mu vyhýbavej odpovede.
Na konferencii v Mníchove v roku 2007 západ predstavil plán globalizovaného a unilaterálneho sveta pod vedením USA. Putin využil tento priestor a ohradil sa voči tejto geopolitike a predstavil svoj pohľad na tzv. multiteritoriálne usporiadanie sveta za dodržiavania medzinárodnej rovnováhy a postupný nárast dôležitosti štátov BRICS. Bukurešťským summitom NATO v roku 2008 bol prijatý akčný plán na prijatie Gruzínska a Ukrajiny do NATO. Toto rozšírenie bolo iné v tom, že išlo o štáty, ktoré v minulosti boli súčasťou ZSSR. Pre Rusko to znamenalo priama hrozba v podobe siahnutia na bývalé sovietske dŕžavy. Nasledovala vojna v Gruzínsku.Ukrajina aj naďalej vyjadrovala vôľu vstúpiť do EÚ a NATO. Majdanom bol prakticky zvrhnutý proruský režim Viktora Janukovyča, ktorý v poslednej chvíli odstúpil od podpísania zmluvy s EÚ. V roku 2014 bol Krym podľa medzinárodného práva anektovaný a vznikla proruská Donecká a Luhanská republika. Ukrajina bola destabilizovaná a nový prezident Porošenko sa usiloval o vstup do EÚ ako aj NATO. Politické vyhlásenie o vstupe do týchto medzinárodných organizácii bolo dokonca ústavne ukotvené.
Rozširovanie NATO by som popísal ako tektonický pohyb geopolitických dosiek, pri ktorých skôr či neskôr dôjde k stretu, čo zákonite výusti k zmene štruktúry medzinárodného usporiadania.
Expanzívna politika či politika otvorených dverí podľa článku 10 Washingtonskej zmluvy, bolo po rozpade ZSSR, iniciované politikmi 21. storočia – tí veria, že rovnováha síl je mŕtvy koncept. Západny svet si v 90. rokoch mohol vybrať ako naloží s porazeným Ruskom. Na výber boli dve možnosti. Budovanie demokracie v Rusku prostredníctvom „nového Marshallovho plánu” alebo politická izolácia Ruska. Západ bol presvedčený, že USA sú víťazom studenej vojny a ako víťaz si mohli diktovať. A vybrali si druhú možnosť.
Naopak, Putin je politikom 20. storočia, ktorý verí v usporiadanie medzinárodných vzťahov vo forme rovnováhy síl. Západné štáty nečítali medzinárodnú situáciu Putinovou optikou. Západ ostal v presvedčení, že NATO príde pred dvere Ruska a nebude sa nič diať. Nasledovalo veľké prekvapenie a vytriezvenie pre západný svet. Hegemónia západu v kontraste s rovnováhou síl vnímam ako základný konflikt rozširovania NATO. Ako hovorí Kissinger, mier môže byť dosiahnutý len hegemóniou alebo rovnováhou síl. A dodáva, že žiadna spoločnosť nikdy nemala silu, žiadny vodca odolnosť a žiadna viera energiu k tomu, aby svoj poriadok presadila na celom svete. NATO svoje rozširovanie kategoricky odmietalo diskutovať s Ruskom, argumentujúc, politikou otvorených dverí a slobody štátov sa rozhodnúť. Naopak, Rusko podnikalo kroky, aby bolo vnímané ako rovnocenný partner.
Aliancia udržiava a buduje nadštandardné spojenecké vzťahy s Ukrajinou, Gruzínskom či Švédskom a Fínskom. Posledným štátom, ktorý vstúpil do Aliancie bolo Severné Macedónsko.
V súčasnej situácii sme vo vzťahu k prebiehajúcej vojne na Ukrajine na veľmi tenkom ľade v otázke rozširovania Aliancie v Európe. Medzinárodné spoločenstvo dnes stojí pred otázkou, či Fíni a Švédi vstúpia do NATO.
Nedávny prieskum verejnej mienky vo Švédsku ukazuje, že vnímanie verejnosti k vstupu do NATO sa dramaticky zmenilo oproti minulosti: 41 % uviedlo, že sú za členstvo v NATO; 35 % bolo proti, zatiaľ čo 24 % uviedlo, že si nie sú istí. Prvýkrát sa viac opýtaných vyslovilo za členstvo ako proti. Tento názorový posun je vo Fínsku ešte dramatickejší. Prvýkrát v histórii je väčšina Fínov za vstup do aliancie.
Švédsko má dlhšiu tradíciu neutrality ako Fínsko, Švédsko naposledy bojovalo vo vojne v roku 1814. Práve toto historické dedičstvo, najmä vojny s Ruskom v 18. a 19. storočí, zanechalo nezmazateľnú stopu na jeho pozícii. Medzitým bol koncept neutrality kľúčový pre zahraničnú politiku Fínska od získania nezávislosti od Ruska v roku 1917. Po Zimnej vojne v roku 1939 a takzvanej Pokračovacej vojne v roku 1941 sa vyhlásilo za neutrálne.
Doktrína neutrality severských krajín bola zavrhnutá po studenej vojne, keď vstúpili do Európskej únie. Ale vojenská nezúčastnenosť zostala na svojom mieste napriek rastúcej spolupráci a interoperabilite oboch krajín s NATO či spolupráca EÚ s NATO za posledné desaťročie.
Vo Walese (2014) NATO po anexii Krymu deklarovalo, že agresívne kroky Ruska proti Ukrajine zásadným spôsobom spochybnili víziu celistvej, slobodnej a mierovej Európy. Bol prijatý Akčný plán pripravenosti, ktorý poskytol balík nevyhnutných opatrení v reakcii na zmeny v bezpečnostnom prostredí na hraniciach NATO a mimo neho, ktoré znepokojujú spojencov. Akékoľvek aktivity NATO a Ruska boli pozastavené a obmedzili sa len na politickú diskusiu.
Môžeme usúdiť, že v rovnakom roku sa v Európe a v USA začali objavovať hybridné hrozby, čo prispelo k polarizácii západnej spoločnosti ku globálnym témam, ako boli vzťahy s Ruskom či medzinárodná migrácia. Rusko vníma NATO ako nie obrannú alianciu, kvôli aktivitám v Iraku, Líbyii či bývalej Juhoslávii či samotnému rozširovaniu. Rusi vnímajú NATO ako politický a kultúrny projekt, ktorý je namierený proti Rusom. Vo Varšave (2016) sa NATO zameralo na dva piliere: posilnenie odstrašenia a obrany a tzv. projektovanie stability za hranicami NATO. Boli prijaté opatrenia na posilnenie prítomnosti vojenských jednotiek, ako napr. rozmiestnenie štyroch mnohonárodných jednotiek v Estónsku, Lotyšsku, Litve a Poľsku. Ďalej tak rozvoj predsunutej prítomnosti v juhovýchodnej časti NATO.
Čo je dôležité poznamenať, je to že začala sa užšia strategická spolupráca NATO a EÚ pri obrane proti hybridným hrozbám. NATO sa zaviazalo poskytovať strategické rady a praktickú podporu reformy ukrajinského bezpečnostného a obranného sektoru.
Na Ukrajine prebiehali 2 tréningové spojenecké operácie v mestách Yaroviv, Khmeltnytskyi a Kamianets-Podilskyi. Joint Military Training Group – Ukraine pod vedením USA a Operácia Unifier pod vedením Kanady. Obe operácie vznikli na základe požiadavky ukrajinskej vlády, cieľom operácii bola podpora reformy vojenstva a zámerom pomôcť Ukrajine zostať suverénnou, bezpečnou a stabilnou krajinou. Operácia Unifier pôvodne mala trvať v obdobím 14. 4. 2015 – 31. 3. 2019, jej mandát bol však 3-krát predĺžený až do roku 2025. Na kanadskú operáciu bolo vyčlenených 890 miliónov dolárov, bolo nasadených približne 200 inštruktorov (max. 400) a k 31.1.2022 vycvičili 33 346 vojakov Bezpečnostných síl Ukrajiny. V súčasnosti bola misia presunutá do Poľska, kedy nie je možné obnovenie výcviku. Kanada však namiesto výcviku poslala Ukrajine vojenskú pomoc vo výške 25 miliónov dolárov.
Joint Military Training Group – Ukraine je operácia, na ktorej sa podieľali vojaci z USA, Kanady, Estónska, Veľkej Británie, Lotyšska, Litvy, Poľska, pod vedením USA. Cieľom bolo pomôcť ukrajinskej armáde, aby sa stala interoperabilnou s NATO. Medzi ďalšie ciele bolo vybudovanie samostatnej vojenskej výcvikovej infraštruktúry – tréning trenérov a doplnenie poddôstojníckeho zboru. V súčasnosti bola misia presunutá do Nemecka. Americký Kongres v marci 2022 schválil výdavky vo výške 13, 6 miliardy dolárov v súvislosti s vojnou na Ukrajine
Môžeme usúdiť, že Ukrajina sa týmito krokmi stala de facto členom NATO, nakoľko sa členské štáty NATO priamo angažovali na trénovaní ukrajinskej armády s jasným cieľom interoperability armády do NATO.
Summit v Bruseli (2018) sa zameral na tri hlavné otázky: odstrašovanie a obrana Aliancie; zintezívnenie boja proti terorizmu a spravodlivejšie zdieľanie nákladov na obranu medzi členmi NATO. Boli prijaté rozhodnutia o zvýšení pripravenosti síl NATO a zriadenie operačného strediska kyberpriestoru a protihybridných podporných tímov. K Rusku bol prijatý postup vo forme obrany a dialógu. Rusko bolo označené za agresora, ktorý podkopáva euroatlantickú bezpečnosť a medzinárodný poriadok. Ďalej Rusko porušilo Rímsku deklaráciu a Zakladajúci akt NATO-Rusko. Posilnenie východnej hranice tvorilo 4500 vojakov.Summitom NATO v 2021 v Bruseli sa po prvýkrát spomína rastúci vplyv Číny s cieľom zapojiť Čínu do spolupráce na bránení bezpečnostných záujmov Aliancie. NATO vyjadrilo znepokojenie nad spoluprácou Ruska a Číny, konkrétne na spoločných cvičeniach v euroatlantickom priestore.
Súčasný stav a postoje Ruska pripomínajú politiku revanšizmu v 20. storočí. Rusi sa cítia byť ponížení a volajú po zmene geopolitického usporiadania v Európe. Vyzvali NATO, aby stiahlo svojich vojakov z východnej hranice. Reakcia Aliancie bola presne opačná – posilnili východné krídlo. Reakciou Rusov bola vojenská invázia na Ukrajinu.
Môžeme predpokladať, že rozmiestnenie súčasných vojenských síl sa bude meniť v počte ale i priestore. Čoho už sme svedkami v marci 2022. Podľa posledného summitu NATO v Bruseli konaného dňa 24. marca 2022 členské štáty odsúdili ruskú agresiu na Ukrajine. NATO verejne deklarovalo, že od roku 2014 členské štáty aktívne poskytovali rozsiahlu podporu schopnosti Ukrajiny uplatňovať právo na sebaobranu. Bolo verejne vyhlásené, že NATO vycvičilo ukrajinské ozbrojené sily. Na východné krídlo hraníc Aliancie bolo rozmiestnených 40 tisíc vojakov. Boli založené štyri ďalšie mnohonárodné bojové skupiny v Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku a na Slovensku. Vojenské jednotky NATO siahajú od Baltského mora po Čierne more.
V budúcnosti môžeme očakávať nebezpečnejšiu strategickú realitu, a prijatie novej bezpečnostnej koncepcie na stretnutí, ktoré sa uskutoční v Madride. Očakávané bude ďalšie zvýšenie výdavkov do zbrojenia.
Východiskom politickej spolupráce západných štátov je užšia spolupráca výhradne so štátmi, ktoré sú založené na západnej liberálnej demokracii. Nie každý štát sveta je alebo bude liberálne demokratický z jednoduchých dôvodov. A to je odlišná kultúrna a historická skúsenosť iných národov. Štáty západnej liberálnej demokracie majú zahraničnú politiku verejne poučovať cudzie vlády najmä autoritárskych štátov o demokracii a ľudských právach, ako aj podporovanie aktivít občianskych spoločností. Avšak, západné štáty sú svojimi ekonomikami prepojené a závislé na strategické suroviny pochádzajúce z diktátorskych režimov. Podľa Ruska a Číny západné štáty de facto ekonomicky podporujú nedemokratické režimy, ktoré pošliapavajú ľudské práva svojich obyvateľov. Rusko a Čína vnímajú západné štáty vo vzťahu k ich medzinárodnej politike ako pokrytecké a sú z ich strany kritizované za tento dvojitý meter.
Čo môže priniesť dlhotrvajúca súčasná situácia? Ako som uviedol na úvod tejto práce kľúčovým hráčom pre európsku bezpečnostnú architektúru je Nemecko, ktoré už avizovalo zvýšenie výdavkov na obranu o viac ako 2 % HDP a prvou injekciou v hodnote 100 mld. EUR. Zvýšené výdavky na obranu budú znamenať znižovanie výdavkov inde. To ide ruka v ruke s ekonomikou. EÚ avizovala odklon od závislosti na ruskom plyne do roku 2027. Prvým krokom bude dodávka 15 miliárd kubických metrov LNG z USA dokonca roka. Plán je dodávka 50 miliárd kubických metrov LNG ročne.
Teraz sa však zdá pravdepodobné, že svetová ekonomika sa skutočne rozdelí na bloky – jeden sa bude orientovať na Čínu a druhý na Spojené štáty, pričom EÚ bude väčšinou, ale nie úplne v tom druhom tábore. Pričom každý blok sa bude snažiť izolovať od druhého bloku a potom ho zmenšiť. Ekonomické dôsledky pre svet budú obrovské a tvorcovia politík si ich musia čo najviac uvedomiť a potom ich kompenzovať.
Svet sa dočká nižšieho rastu a menej inovácii. S menšou ekonomickou prepojenosťou bude svet svedkom nižšieho trendového rastu a menšieho počtu inovácií. Domáce spoločnosti a priemyselné odvetvia budú mať omnoho väčšiu moc. Celkovo sa zníži reálna návratnosť investícii podnikov.
Ruská invázia sa ukáže k slabším ekonomikám omnoho menej láskavá. Zvyšovanie cien potravín a energií už poškodzuje občanov týchto štátov a ekonomický dopad deglobalizácie bude ešte horší. Bohatých sa zdražovanie až tak nedotkne ako chudobných a strednú triedu, ktorá je vo veľkom ohrození.
Nastal čas načrtnúť obrysy diplomatického riešenia. Samozrejme, že Ukrajinci majú právo sa rozhodnúť o prijateľných podmienkach pre ukončenie ich ozbrojeného odporu proti ruskej agresii. Jednanie sa však neobmedzí len na Ukrajinu a Rusko, pretože akékoľvek riešenie krízy bude musieť riešiť geopolitickú orientáciu Ukrajiny, ako aj širšie obavy Moskvy ohľadom európskej bezpečnostnej architektúry. Pre tieto diskusie Rusko nepríjme žiadného iného partnera než Spojené štáty, jediný štát s dostatočnou vojenskou silou a ekonomikou, aby zmenila rovnováhu síl na európskom kontinente – a pôsobila ako garant konečného urovnania.
Nebude to vyzerať ako víťazstvo po ktorom mnohí túžia na západe a na Ukrajine. Napriek tomu, by sa urovnanie, ktoré zachová nezávislú Ukrajinu s prostriedkami na svoju obranu, malo považovať za veľký úspech. Stojí za to pripomenúť, že západ nevyhral studenú vojnu naraz, ale sériou krokov – vrátane, keď to bolo nutné, kompromisov s Moskvou, aby odvrátil vojnu. Výsledkom bolo stále a vytrvalé zhromažďovanie výhod po dobu 40 rokov. To je prístup, ktorý by dnes mal západ prijať.
Analytický pohľad na problémy, schopnosť komunikácie a ochota nájsť kompromis dokáže vyriešiť každý medzinárodný spor… A o tom je diplomacia.
JUDr. Viktor Valo
Praha 26.03.2022
„I was taught to strive not because there were any guarantees of success but because the act of striving is in itself the only way to keep faith with life“
Madeleine Albrightová
Madeleine Albrightová, první žena na postu ministryně zahraničních věcí USA, která pomáhala řídit západní zahraniční politiku po skončení studené války. Česká a americká patriotka, která byla ve své době označena za nejvlivnější ženu planety. Pojďme si připomenout milníky jejího života a činy, kterými se již navždy zapsala do dějin mezinárodních vztahů.
Z Československa do Spojených států amerických
Madeleine Albrightová, rozená Marie Jana Korbelová, pocházela z Prahy, kde se narodila v roce 1937. Byla jedním ze tří dětí české židovské rodiny diplomata Josefa Korbela. Po vyhlášení protektorátu v roce 1939 se spolu s rodinou přestěhovala do Velké Británie. Po válce se nakrátko usadili v Praze, ale po komunistickém převratu v roce 1948 však byli nuceni požádat o politický azyl v USA. Zde vystudovala politologii, veřejné právo a státovědu. Její specializací byly vtahy mezi Východem a Západem. V roce 1959 si vzala novináře Josepha Albrighta, se kterým měla tři dcery – Katherine, Anne a Alice. Manželství, ale po třiadvaceti letech skončilo rozvodem.
Kariéra neústupné političky
Madeleine Albrightová nejprve pracovala na prezidentské kampani senátora Edmunda Muskieho v roce 1972, poté působila jako jeho poradkyně. V roce 1976 pracovala pro Zbigniewa Brzezinského, tehdejšího poradce pro národní bezpečnost amerického prezidenta Jimmyho Cartera. Politička se poté zabývala činností neziskových organizací a také přednášela na Univerzitě Georgetown ve Washingtonu, DC.
Poté, co byl zvolen demokrat Bill Clinton americkým prezidentem v roce 1992, její kariéra zaznamenala další úspěch. Clinton ji v následujícím roce jmenoval velvyslankyní USA při OSN. Zde si vysloužila pověst tvrdé obhájkyně amerických zájmů, když prosazovala větší roli Spojených států v operacích OSN. Svého kariérního vrcholu dosáhla v lednu 1997, kdy byla Clintonem požádána, aby se stala první ženou v historii, co bude zastávat post ministryně zahraničních věcí USA.
Patrně nejvýznamnějším politickým krokem byla její snaha o ukončení násilí na Balkáně. Zasloužila se o to, že Clinton v roce 1999 zasáhl v Kosovu, aby zabránil genocidě tamních muslimů. Dále se Albrightové podařilo uvolnit vztahy s Vietnamem a Severní Koreou. Pokusila se také o nalezení řešení izraelsko-palestinského konfliktu, udržitelného míru mezi těmito stranami se jí však nikdy nepodařilo dosáhnout. Ostře se také vyjadřovala o válce v Iráku, kterou silně kritizovala.
Madeleine a její vřelé vztahy s Českou republikou
Madeleine se do své rodné země ráda vracela a mnohokrát Českou republiku navštívila. Zvláště pak panovalo přátelství mezi ní a prezidentem Václavem Havlem, kterému po sametové revoluci v roce 1989 dělala poradkyni. Převzala si od něj také v roce 1997 nejvyšší české státní vyznamenání – Řád Bílého lva. Svou podporu Česku také ukázala, když se zasadila o vstup Česka a dalších východoevropských zemí do NATO.
Brože jako nástroj diplomacie
Madeleine Albrightová byla také velmi známá svou rozsáhlou sbírkou broží, které často nosila. Brože si vybírala na různá jednání či setkání podle toho, jaký postoj zrovna chtěla vyjádřit a podle jejích záměrů. Ráda tím také vyjadřovala svůj smysl pro humor, který jí byl vlastní. Jednalo se tak o nepřímou komunikaci, která se do povědomí dostala jako „brožová“ nebo také „špendlíková“ diplomacie. O této své zálibě také napsala knihu, která nese název: Tajná řeč broží – Příběhy z mé šperkovnice.
Autor: Adéla Vašínová
Zdroje:
https://www.brainyquote.com/quotes/madeleine_albright_432621
https://edition.cnn.com/2022/03/23/politics/madeleine-albright-obituary/index.html
https://www.britannica.com/biography/Madeleine-Albright
https://www.albrightstonebridge.com/team/madeleine-k-albright
https://lu.usembassy.gov/news-03232022/
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2119401-madeleine-albrightova-razna-diplomatka-za-kterou-mluvily-i-jeji-broze
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3459120-zemrela-byvala-ministryne-zahranici-usa-madeleine-albrightova?fbclid=IwAR1ZVGH8OHzjiS0Yng5vMixS8kvjn5qbeDhexN5qA-1kKyW1SHVdV5fG954
Ve světle událostí na Ukrajině dochází k zvýšenému napětí jak v mezinárodním společenství, tak ve společnosti jako takové. Mnozí agresi Ruska vůči Ukrajině neberou na lehkou váhu, protože ví, jak tenká je hranice mezi mírem a válkou, která může vést k totálnímu zničení světa, jak ho známe. V historii jsme blízko světovému konfliktu, který by se dal nazvat 3. světovou válkou, měli několikrát blízko. Pojďme si připomenout, o jaké události šlo.
Válečný konflikt na Korejském poloostrově by se dal prvoplánově nazvat občanskou válkou, avšak střet dvou Korejí byl především střetem koalic zastupujících dva tehdejší světonázory – koalice komunistické (Severní Korea, Čína, Sovětský svaz) a koalice kapitalistické (Jižní Korea, Spojené státy, jednotky OSN). Podpora v rámci koalic se však výrazně lišila – oproti Spojeným státům, které na území Koreji vyslaly své jednotky, Severní Koreu Sovětský svaz podporoval především hmotně. I přes to, že nedošlo k přímému střetu vojsk Sovětského svazu a Spojených států, panovaly velké obavy, že tento konflikt přeroste území Koreji a povede k světové válce. Snad kvůli tomu, že tehdejší hlavou SSSR byl nepředvídatelný Stalin a také díky skutečnosti, že 2. světovou válku měli všichni v čerstvé paměti.
K dalšímu střetu Sovětského svazu se Spojenými státy došlo na počátku 60. let v železnou oponou rozděleném Berlíně. Tento konflikt by se dal nazvat vrcholem sporů o status poválečného Berlína. Sověti, vydrásáni masovým odlivem obyvatelstva z Východu na Západ, dali ultimátum o stažení spojeneckých vojsk ze Západního Berlína. Tomuto ultimátu předcházela stavba nechvalně známě Berlínské zdi, která ze dne na den rozdělila německou metropoli a definitivně tak vytyčila hranici mezi Východním a Západním Berlínem. Několik měsíců po postavení zdi se americký diplomat pokusil přejet do Východního Berlína. Na kontrolní stanici na Friedrichstaße (známé jako Checkpoint Charlie) byl však diplomat zastaven a východoněmeckou policií požádán o předložení dokladů. Toto bylo v rozporu s dohodou o volném pohybu Spojenců v obou částech Berlína. Vůz s diplomatem se tedy otočil a vrátil se o něco později, opět byl ale požádán o předložení dokladů. Američané jako reakci vyslali své tanky, načež Sověti reagovali posláním svých tanků. Na Checkpointu Charlie tak několik dní stály americké a sovětské tanky s ostrou municí jen několik metrů od sebe, přímý vojenský střet se zdál nevyhnutelný. Situace se naštěstí vyřešila dohodou mezi oběma stranami a k vyostření konfliktu tak nedošlo.
Podle některých odborníků jsme k 3. světové válce měli nejblíže v roce 1962, kdy došlo ke konfrontaci SSSR a USA ohledně uložení balistických raket na ostrově Kuba, který byl ve sféře vlivu Sovětského svazu a pouhých 140 km od americké Floridy. Rozhodnutí poslat sovětské rakety na Kubu bylo reakcí na přítomnost amerických raket v Itálii a Turecku a neúspěšnou invazi v zátoce Sviní. Bezprostřední blízkost sovětských hlavic vyděsila amerického prezidenta Kennedyho, který jako reakci zavedl blokádu Kuby, aby Sovětský svaz nemohl dopravit další rakety na území Kuby. Sověti blokádu respektovali a na hranici kontrolovaného území se jejich plavidla zastavila. Nejvyhrocenější situace nastala 27. října 1962, kdy sovětská ponorka, která se pohybovala v mezinárodních vodách byla zachycena americkými plavidly. Ti začali shazovat hlubinné pumy za účelem donucení ponorky k tomu, aby se vynořila. Jelikož posádka sovětské ponorky nebyla několik dní v kontaktu s ústředím, nevěděli, zda již nepropukla válka, a tak kapitán ponorky zavelel k vypuštění jaderné hlavice. Jaderné válce v tomto případě zabránil jeden člověk – Vasilij Archipov, který odmítl jadernou hlavici vypustit. Po této události následovala několikadenní intenzivní vyjednávání, která měla za výsledek stažení sovětských raket z Kuby a amerických raket z Turecka. S vědomím, jak těsně bylo světové válce zabráněno, se zástupci obou mocností dohodli o zřízení přímé telefonní linky mezi Moskvou a Washingtonem.
S technologickým vývojem se do případné jaderné války přidala proměnná v podobě počítačových systémů, které měly za úkol předvídat a včasně informovat o případném jaderném útoku. Dne 9. listopadu 1979 zahlásil počítač v Severoamerickém velitelství protivzdušné obrany (NORAD) jaderný útok ze strany Sovětského svazu. Údajně měly být vypuštěny stovky jaderných raket, které mířily na strategické cíle Spojených států. Nebyl ani pokus o využití telefonní linky mezi Moskvou a Washingtonem, do leteckého prostoru bylo rovnou vysláno několik letounů a americký poradce pro národní bezpečnosti Zbigniew Brzezinski se již chystal k přípravě protiútoku, když vyšlo najevo, že se jedná o planý poplach.
K podobnému omylu došlo i na sovětské straně, kdy v roce 1983 varovné systémy zahlásily jaderný útok ze strany Spojených států. Tehdejší strategií Sovětského svazu byl protiútok ve stylu „launch on warning“ – v případě ohrožení SSSR okamžitě vypustí jaderné hlavice na protivníka. Systém hlásil, že na Sovětský svaz míří jedna mezikontinentální balistická střela, což podplukovník Stanislav Petrov vyhodnotil jako pravděpodobný error. Předpokládal totiž, že v případě jaderného útoku USA by bylo vypuštěno mnohonásobně více raket, aby bylo zajištěno, že nebude možné, aby Sovětský svaz zahájil protiútok. Domněnka se mu potvrdila, když na sovětské území opravdu žádná raketa nedopadla.
Ještě donedávna bylo těžké si představit tíhu a nervozitu, která dopadne na svět v případě otevřené konfrontace jaderných mocností. Nyní, kdy pouze stovky kilometrů od našich státních hranic zuří válečný konflikt, si snad dokážeme uvědomit tenkou hranici mezi mírem a totálním zničením světa. Otázkou však zůstává, zda si to uvědomují i ti, kteří k zahájení světové destrukce mají kompetence a nástroje.
Autor: Karolína Nodesová
Zdroje:
https://www.britannica.com/event/Korean-War
https://www.archives.gov/publications/prologue/2011/fall/berlin
https://www.britannica.com/event/Berlin-crisis-of-1961
https://www.khanacademy.org/humanities/us-history/postwarera/1960s-america/a/the-cuban-missile-crisis
https://www.upi.com/Top_News/US/2019/11/08/False-alarm-1979-NORAD-scare-was-one-of-several-nuclear-close-calls/7491573181627/
https://web.archive.org/web/20110721000030/http://www.worldcitizens.org/petrov2.html
Poté, co došlo v Myanmaru ke státnímu převratu v roce 2021, se situace opět nově vyvíjí. Ještě na konci minulého roku tamní vláda vojenské diktatury započala soudní procesy svržených demokratických vůdců. K dalším soudním rozhodnutím dochází i letos.
Myanmarská demokratická vůdkyně Aun Schan Su Ťij byla 10. ledna odsouzena vojenským soudem k odnětí svobody na čtyři roky kvůli nelegálnímu dovozu a vlastnictví vysílaček a také kvůli porušování nařízení v souvislosti s pandemií COVID-19. Myanmarská vůdkyně v současné době čelí několika obviněním, za které jí dohromady hrozí více než 100 let vězení. Mezi ně patří několik případů korupce, podněcování k násilí, volební podvody nebo porušení zákona o úředním tajemství z koloniální éry. Su Ťij obvinění odmítá a její podporovatelé tvrdí, že všechna tato obvinění pramení z politické roviny a nezakládají se na pravdě.
Kdo je Aun Schan Su Ťij ?
Politička je hlasem liberální politické strany Národní liga pro demokracii v Myanmaru, která se snaží prosadit vícestranickou demokracii, podporu lidských práv a právního státu. Su Ťij byla roky držena vojenskou juntou v domácím vězení. Také získala řadu mezinárodních ocenění, včetně Nobelovy ceny za mír, Sacharovovy ceny Evropského parlamentu a Medaile svobody prezidenta Spojených států. Byla označena za „vynikající příklad síly bezmocných“.
Život Aun Schan Su Ťij: od bojovnice za demokracii k obhájkyni genocidy menšin
Aun Schan Su Ťij je dcera barmského hrdiny za nezávislost Aun Schana, který byl zavražděn, když jí byly pouhé dva roky. Su Ťij získala vzdělání v Barmě, Indii a Spojeném království. Během studií na Oxfordské univerzitě se seznámila s Michaelem Arisem, tibetským učencem, za kterého se v roce 1972 provdala. Narodili se jim dva synové. Do Barmy se Aun Schan Su Ťij vrátila v roce 1988, aby ošetřovala svou umírající matku, a brzy se zapojila do celonárodního demokratického povstání v zemi. Vojenský režim na povstání reagoval brutální silou a v srpnu 1988 zabil až 5 000 demonstrantů. Po vojenském převratu v září téhož roku byla založena nová prodemokratická strana Národní liga pro demokracii (NLD). Su Ťij byla jmenována generální tajemnicí a pronesla řadu projevů vyzývajících ke svobodě a demokracii, v politických aktivitách pokračovala po celé zemi.
V roce 1990 byla diktatura přinucena vyhlásit všeobecné volby v důsledku rostoucího domácího i mezinárodního tlaku. NLD v čele s političkou začala vést kampaň. I přesto, že Aun Schan Su Ťij bylo zakázáno osobně kandidovat, byla režimem zadržena, a i ostatní demokratičtí aktivisté byli zastrašováni, vyhrála NLD volby a získala většinu křesel v parlamentu. Vojenská junta však výsledky nikdy neuznala a odmítla předat moc. Su Ťij byla poté držena v domácím vězení až do roku 1995, i nadále čelila omezením v cestování. V roce 1999, když umíral její manžel, na ni byl vyvíjen ze strany vlády tlak, aby se připojila ke své rodině v zahraničí, a to za předpokladu, že se do Barmy již nebude moci vrátit. To však Su Ťij odmítla a nadále zůstala ve své rodné zemi.
V roce 2000 byla Aun Schan Su Ťij opět poslána do domácího vězení za to, že se opakovaně pokoušela opustit hlavní město Rangún a uspořádat politická setkání. Z tohoto vězení byla propuštěna v roce 2002 a mohla i volně cestovat po zemi. Politička poté začala pořádat setkání, na která za ní přicházely desetitisíce lidí. Znovu tak ukázala vojenské juntě, že na ni lidé během dlouhého zadržování nezapomněli a její podpora je stále silná.
V roce 2003 se vojenská diktatura pokusila neúspěšně političku zavraždit. Aun Schan Su Ťij se podařilo dostat se do bezpečí, ale více než 70 jejích příznivců bylo zabito. Útok se stal známý jako Depayinský masakr. Diktatura tvrdila, že šlo o vzpouru mezi dvěma politickými stranami, kterou podnítila NLD. Valné shromáždění OSN vyzvalo k vyšetření incidentu, k němuž však nikdy nedošlo. Po tomto útoku byla politička opět zadržena a umístěna do domácího vězení, podmínky jejího zadržování však byly mnohem tvrdší.
V roce 2009 byla odsouzena ke třem rokům odnětí svobody poté, co byla obviněna z porušení podmínek domácího vězení, údajně se jednalo o porušení zákazu návštěvy. Ve zjevné snaze zmírnit mezinárodní rozhořčení nad procesem byl trest snížen na 18 měsíců domácího vězení. V roce 2010 byla propuštěna z domácího vezení, v roce 2012 vyhrála volby a získala většinu křesel v parlamentu. Ten samý rok poprvé po 24 letech opouští Myanmar a vydává se na cestu po Evropě.
V roce 2015 nastává zlomový okamžik, Su Ťij opět vyhrává volby a stává se tak neoficiální hlavou státu. V roce 2017 však čelí rozsáhlé kritice kvůli údajné lhostejnosti její vlády vůči projevu násilí na muslimské menšině Rohingů v Myanmaru. Statisíce rohingských muslimů prchá z Myanmaru po vojensky vedené kampani čistek. Během její vlády stále dochází k věznění novinářů, zavírání kritiků a omlouvání genocidy.
Současné události
NLD v roce 2020 opět vyhrála volby, i přes rohingskou krizi obhájila dostatečný počet křesel v parlamentu a oznámila, že ke spolupráci vyzve strany etnických menšin, což při svém vítězství v roce 2015 neuvedla. V roce 2021 však byla zadržena a sesazena spolu s prezidentem Win Myinem během státního převratu. Poté převzala moc nad Myanmarem vojenská junta. Ta státní převrat zdůvodňovala zmanipulovanými volbami. Dále bylo proti Aun Schan Su Ťij vzneseno i pět nových obvinění z korupce. V prosinci minulého roku byla odsouzena na čtyři roky odnětí svobody, které byly následně zkráceny na dva roky. Šéf junty Min Aun Hlaing uvedl, že si trest může odpykat v domácím vězení. Letos v lednu byly k trestu přidány další 4 roky vězení. Na, dnes již šestasedmdesátiletou, vůdkyni je tak vyvíjen tlak odejít do předčasného, nuceného důchodu.
Reakce na odsouzení Su Ťij
Vláda dosazená armádou od svého nástupu k moci nedovolila žádné vnější straně setkat se s Aun Schan Su Ťij, a to navzdory mezinárodnímu tlaku. Nedovolila ani setkání zvláštního vyslance Sdružení národů jihovýchodní Asie, jehož je Myanmar členem. Toto odmítnutí se setkalo se vzácným pokáráním ze strany ostatních členů, kteří Min Aun Hlaingovi zakázali účast na výročním summitu. Dokonce ani kambodžský premiér Hun Sen, který se pro letošní rok ujal předsednictví regionální skupiny a je zastáncem angažovanosti ve vztahu k vládnoucím generálům, se s ní, jakožto první státní návštěva po vojenském převratu, nemohl setkat.
Prosincové odsouzení vyvolalo odpor veřejnosti, která reagovala proti rozhodnutí mohutnými protesty. Ty byly násilně potlačeny bezpečnostními silami a podle podrobného seznamu sestaveného Asociací pro pomoc politickým vězňům zabily více než 1 400 civilistů. Junta nadále čelí rozsáhlé opozici skýtající pokojná protestní hnutí, ale i ozbrojený odpor. Rozsudek odsoudily také skupiny na ochranu práv, státy OSN i EU.
Autorka: Adéla Vašínová
Zdroje:
