Poté, co došlo v Myanmaru ke státnímu převratu v roce 2021, se situace opět nově vyvíjí. Ještě na konci minulého roku tamní vláda vojenské diktatury započala soudní procesy svržených demokratických vůdců. K dalším soudním rozhodnutím dochází i letos.
Myanmarská demokratická vůdkyně Aun Schan Su Ťij byla 10. ledna odsouzena vojenským soudem k odnětí svobody na čtyři roky kvůli nelegálnímu dovozu a vlastnictví vysílaček a také kvůli porušování nařízení v souvislosti s pandemií COVID-19. Myanmarská vůdkyně v současné době čelí několika obviněním, za které jí dohromady hrozí více než 100 let vězení. Mezi ně patří několik případů korupce, podněcování k násilí, volební podvody nebo porušení zákona o úředním tajemství z koloniální éry. Su Ťij obvinění odmítá a její podporovatelé tvrdí, že všechna tato obvinění pramení z politické roviny a nezakládají se na pravdě.
Kdo je Aun Schan Su Ťij ?
Politička je hlasem liberální politické strany Národní liga pro demokracii v Myanmaru, která se snaží prosadit vícestranickou demokracii, podporu lidských práv a právního státu. Su Ťij byla roky držena vojenskou juntou v domácím vězení. Také získala řadu mezinárodních ocenění, včetně Nobelovy ceny za mír, Sacharovovy ceny Evropského parlamentu a Medaile svobody prezidenta Spojených států. Byla označena za „vynikající příklad síly bezmocných“.
Život Aun Schan Su Ťij: od bojovnice za demokracii k obhájkyni genocidy menšin
Aun Schan Su Ťij je dcera barmského hrdiny za nezávislost Aun Schana, který byl zavražděn, když jí byly pouhé dva roky. Su Ťij získala vzdělání v Barmě, Indii a Spojeném království. Během studií na Oxfordské univerzitě se seznámila s Michaelem Arisem, tibetským učencem, za kterého se v roce 1972 provdala. Narodili se jim dva synové. Do Barmy se Aun Schan Su Ťij vrátila v roce 1988, aby ošetřovala svou umírající matku, a brzy se zapojila do celonárodního demokratického povstání v zemi. Vojenský režim na povstání reagoval brutální silou a v srpnu 1988 zabil až 5 000 demonstrantů. Po vojenském převratu v září téhož roku byla založena nová prodemokratická strana Národní liga pro demokracii (NLD). Su Ťij byla jmenována generální tajemnicí a pronesla řadu projevů vyzývajících ke svobodě a demokracii, v politických aktivitách pokračovala po celé zemi.
V roce 1990 byla diktatura přinucena vyhlásit všeobecné volby v důsledku rostoucího domácího i mezinárodního tlaku. NLD v čele s političkou začala vést kampaň. I přesto, že Aun Schan Su Ťij bylo zakázáno osobně kandidovat, byla režimem zadržena, a i ostatní demokratičtí aktivisté byli zastrašováni, vyhrála NLD volby a získala většinu křesel v parlamentu. Vojenská junta však výsledky nikdy neuznala a odmítla předat moc. Su Ťij byla poté držena v domácím vězení až do roku 1995, i nadále čelila omezením v cestování. V roce 1999, když umíral její manžel, na ni byl vyvíjen ze strany vlády tlak, aby se připojila ke své rodině v zahraničí, a to za předpokladu, že se do Barmy již nebude moci vrátit. To však Su Ťij odmítla a nadále zůstala ve své rodné zemi.
V roce 2000 byla Aun Schan Su Ťij opět poslána do domácího vězení za to, že se opakovaně pokoušela opustit hlavní město Rangún a uspořádat politická setkání. Z tohoto vězení byla propuštěna v roce 2002 a mohla i volně cestovat po zemi. Politička poté začala pořádat setkání, na která za ní přicházely desetitisíce lidí. Znovu tak ukázala vojenské juntě, že na ni lidé během dlouhého zadržování nezapomněli a její podpora je stále silná.
V roce 2003 se vojenská diktatura pokusila neúspěšně političku zavraždit. Aun Schan Su Ťij se podařilo dostat se do bezpečí, ale více než 70 jejích příznivců bylo zabito. Útok se stal známý jako Depayinský masakr. Diktatura tvrdila, že šlo o vzpouru mezi dvěma politickými stranami, kterou podnítila NLD. Valné shromáždění OSN vyzvalo k vyšetření incidentu, k němuž však nikdy nedošlo. Po tomto útoku byla politička opět zadržena a umístěna do domácího vězení, podmínky jejího zadržování však byly mnohem tvrdší.
V roce 2009 byla odsouzena ke třem rokům odnětí svobody poté, co byla obviněna z porušení podmínek domácího vězení, údajně se jednalo o porušení zákazu návštěvy. Ve zjevné snaze zmírnit mezinárodní rozhořčení nad procesem byl trest snížen na 18 měsíců domácího vězení. V roce 2010 byla propuštěna z domácího vezení, v roce 2012 vyhrála volby a získala většinu křesel v parlamentu. Ten samý rok poprvé po 24 letech opouští Myanmar a vydává se na cestu po Evropě.
V roce 2015 nastává zlomový okamžik, Su Ťij opět vyhrává volby a stává se tak neoficiální hlavou státu. V roce 2017 však čelí rozsáhlé kritice kvůli údajné lhostejnosti její vlády vůči projevu násilí na muslimské menšině Rohingů v Myanmaru. Statisíce rohingských muslimů prchá z Myanmaru po vojensky vedené kampani čistek. Během její vlády stále dochází k věznění novinářů, zavírání kritiků a omlouvání genocidy.
Současné události
NLD v roce 2020 opět vyhrála volby, i přes rohingskou krizi obhájila dostatečný počet křesel v parlamentu a oznámila, že ke spolupráci vyzve strany etnických menšin, což při svém vítězství v roce 2015 neuvedla. V roce 2021 však byla zadržena a sesazena spolu s prezidentem Win Myinem během státního převratu. Poté převzala moc nad Myanmarem vojenská junta. Ta státní převrat zdůvodňovala zmanipulovanými volbami. Dále bylo proti Aun Schan Su Ťij vzneseno i pět nových obvinění z korupce. V prosinci minulého roku byla odsouzena na čtyři roky odnětí svobody, které byly následně zkráceny na dva roky. Šéf junty Min Aun Hlaing uvedl, že si trest může odpykat v domácím vězení. Letos v lednu byly k trestu přidány další 4 roky vězení. Na, dnes již šestasedmdesátiletou, vůdkyni je tak vyvíjen tlak odejít do předčasného, nuceného důchodu.
Reakce na odsouzení Su Ťij
Vláda dosazená armádou od svého nástupu k moci nedovolila žádné vnější straně setkat se s Aun Schan Su Ťij, a to navzdory mezinárodnímu tlaku. Nedovolila ani setkání zvláštního vyslance Sdružení národů jihovýchodní Asie, jehož je Myanmar členem. Toto odmítnutí se setkalo se vzácným pokáráním ze strany ostatních členů, kteří Min Aun Hlaingovi zakázali účast na výročním summitu. Dokonce ani kambodžský premiér Hun Sen, který se pro letošní rok ujal předsednictví regionální skupiny a je zastáncem angažovanosti ve vztahu k vládnoucím generálům, se s ní, jakožto první státní návštěva po vojenském převratu, nemohl setkat.
Prosincové odsouzení vyvolalo odpor veřejnosti, která reagovala proti rozhodnutí mohutnými protesty. Ty byly násilně potlačeny bezpečnostními silami a podle podrobného seznamu sestaveného Asociací pro pomoc politickým vězňům zabily více než 1 400 civilistů. Junta nadále čelí rozsáhlé opozici skýtající pokojná protestní hnutí, ale i ozbrojený odpor. Rozsudek odsoudily také skupiny na ochranu práv, státy OSN i EU.
Autorka: Adéla Vašínová
Zdroje:
Zimní olympijské hry v Pekingu jsou největší sportovní akcí letošního roku a v průběhu února a března proběhne téměř 200 soutěží s účastí blížící se 4000 sportovců, včetně paralympijských. Tyto olympijské hry, podobně jako v Soči v roce 2014 a v Pekingu v roce 2008, vyvolaly určité kontroverze. Čína je totiž dlouhodobým terčem kritiky kvůli porušování lidských práv a mnozí se obávají, že letošní olympiáda může sloužit k odvrácení pozornosti od těchto závažných obvinění.
Několik států po celém světě se ve světle závažných zjištění o aktivitách čínské vlády rozhodlo tuto olympiádu bojkotovat, a to z mnoha důvodů – především však kvůli probíhající investigaci porušování lidských práv v oblasti Sin-ťiang na severu země. K diplomatickému bojkotu se rozhodli například v Kanadě, Indii, Dánsku, či Spojených státech. Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer (ODS) označil konání olympiády v Číně za nezodpovědné a v letošní olympiádě vidí paralelu s olympiádami v minulosti: „Tak jako při olympiádě v roce 1936 v Berlíně nebo při olympiádě pořádané SSSR jde převážně o propagaci režimu. Poprvé nacistického, podruhé komunistického. Zejména jde o zastření a odvedení pozornosti od totalitního chování těchto hostitelských zemí vůči vlastnímu obyvatelstvu a menšinám,“ uvedl. Senátor Přemysl Rabas (SEN 21) doplnil, že se v Číně stadiony užívají mimo jiné i k popravám politických vězňů.
Státy, které bojkot vyhlásily, své sportovce do země vyslaly, avšak nevyšlou žádné oficiální zástupce státu a ani členové Vlády České republiky do Pekingu nejedou. Proti bojkotu ostře vystoupil francouzský prezident Macron, který se nechal slyšet, že nesouhlasí s politizací takovýchto témat a zároveň považuje přijaté kroky za pouze symbolické, ba dokonce bezvýznamné. Podobný postoj má i prezident Miloš Zeman: „Jsem zásadně proti zneužívání olympijské myšlenky pro politické cíle. Zažili jsme to kdysi dávno jak v Moskvě (1980), tak v Los Angeles (1984). Nyní je jemnější forma tohoto zneužití, kdy bojkot se vyhlašuje jenom u politiků a nikoliv u sportovců,“ uvedl Zeman.
Státy se k bojkotu rozhodly kvůli znepokojujícím informacím o zacházení s etnikem Ujgurů v Sin-ťiangu. Toto etnikum, tvořící zhruba 1,5 % čínského obyvatelstva, se v Číně již desítky let potýká se sinocentrismem a potížemi s ním spojené. Většina tohoto etnika žije v oblasti Sin-ťiang a je menšinou jak jazykovou (hovoří ujgurštinou), tak náboženskou, kdy je mezi tímto etnikem hojně rozšířen islám – diametrálně odlišný od tradičního čínského lidového náboženství vyznávaným většinou obyvatel Číny. V minulosti došlo ke vzniku separatistických skupin Ujgurů, které bohužel přispěly k ostrakizaci tohoto etnika. Mimo to je zabránění vzniku dalších takových skupin jedním z argumentů, které čínská vláda užívá k ospravedlňování svých činů v Sin-ťiangu.
V současnosti je Čína obviněná z omezování lidských práv Ujgurů a to především skrze převýchovné tábory, ve kterých jsou Ujgurům nuceny standardy většinového obyvatelstva Číny, které jsou odlišné od těch, které toto etnikum má. V roce 2020 byl navíc publikován report německého antropologa Adriana Zenze s informacemi o státem řízené sterilizaci ujgurských žen. Masivní zatýkání a věznění Ujgurů se podle některých odborníků dá klasifikovat jako genocida a k potvrzení této domněnky slouží i fakt, že v důsledku sterilizace ujgurských žen klesá porodnost a tím tak prokazatelně dochází k naplnění alespoň jednoho z bodů Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, která definuje genocidu, především pak její prvky a klasifikaci. I přes to se nedokáží akademici shodnout, zda se o genocidu opravdu jedná, a tak někteří odborníci raději používají termín kulturní genocida či etnocida, především snad z důvodu nedostatku důkazů ze samotných převýchovných táborů.
Ačkoliv jako reakce na obvinění přišel bojkot, nejsou některé skupiny bojující za lidská práva spokojené. Jako příklad adekvátního opatření dávají situaci okolo čínské tenistky Pcheng Šuaj, kdy Ženská tenisová asociace pozastavila turnaje na území Číny. Tato reakce přišla poté, co tenistka zmizela z veřejného života za zvláštních okolností. Skrze příspěvek na sociální síti obvinila bývalého čínského vicepremiéra ze sexuálního obtěžování, tento příspěvek byl kvapem smazán a tenistka nebyla několik týdnů k nalezení – to vyvolalo obavy ve světě sportu, a především pak výše zmíněnou reakci Ženské tenisové asociace. Něco podobného lze však stěží provést u největší sportovní akce roku, které se účastní tisíce sportovců trénující několik let za účelem úspěchu právě na olympiádě. Bezesporu by to bylo vůči samotným sportovcům neférové.
Zastánci tohoto názoru navíc argumentují, že v případě politicky motivovaného bojkotu olympiád v letech 1980 a 1984 nedošlo k žádnému posunu a ve výsledku byli nejvíce potrestáni samotní sportovci. Opačný názor zastávají ti, kteří poukazují například na pozitivní dopad bojkotů proti Jihoafrické republice v období apartheidu, kdy bylo Jihoafrické republice zakázáno se účastnit olympijských her kvůli rasové segregaci. Jihoafrická republika byla do Mezinárodního olympijského výboru přijata zpět až v roce 1992, tedy až po několika dekádách, a především po zrušení segregace. Bojkoty proti apartheidu byly například sociology Jeanem Harveym a Francois Houlem nazvány jedněmi z nejúspěšnějších sociálních hnutí. Faktem však zůstává, že k zdárnému konci apartheidu (nejen) ve sportu došlo v JAR až po několika desetiletích snah.
I přes všechny tyto debaty o účinnosti či smysluplnosti bojkotu dochází k celosvětovým protestům proti letošní olympiádě (přehled všech míst na obrázku níže). Protestující udávají utiskování obyvatel v Hong Kongu, Tibetu, či Sin-ťiangu za důvod jejich protestu a požadují celosvětový bojkot her.
autorka: Karolína Nodesová
Zdroje:
https://www.bbc.com/news/explainers-59644043
https://www.hrw.org/reports/2005/china0405/china0405.pdf
https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/14623528.2020.1848109?journalCode=cjgr20
