Zimní olympijské hry v Pekingu jsou největší sportovní akcí letošního roku a v průběhu února a března proběhne téměř 200 soutěží s účastí blížící se 4000 sportovců, včetně paralympijských. Tyto olympijské hry, podobně jako v Soči v roce 2014 a v Pekingu v roce 2008, vyvolaly určité kontroverze. Čína je totiž dlouhodobým terčem kritiky kvůli porušování lidských práv a mnozí se obávají, že letošní olympiáda může sloužit k odvrácení pozornosti od těchto závažných obvinění.
Několik států po celém světě se ve světle závažných zjištění o aktivitách čínské vlády rozhodlo tuto olympiádu bojkotovat, a to z mnoha důvodů – především však kvůli probíhající investigaci porušování lidských práv v oblasti Sin-ťiang na severu země. K diplomatickému bojkotu se rozhodli například v Kanadě, Indii, Dánsku, či Spojených státech. Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer (ODS) označil konání olympiády v Číně za nezodpovědné a v letošní olympiádě vidí paralelu s olympiádami v minulosti: „Tak jako při olympiádě v roce 1936 v Berlíně nebo při olympiádě pořádané SSSR jde převážně o propagaci režimu. Poprvé nacistického, podruhé komunistického. Zejména jde o zastření a odvedení pozornosti od totalitního chování těchto hostitelských zemí vůči vlastnímu obyvatelstvu a menšinám,“ uvedl. Senátor Přemysl Rabas (SEN 21) doplnil, že se v Číně stadiony užívají mimo jiné i k popravám politických vězňů.
Státy, které bojkot vyhlásily, své sportovce do země vyslaly, avšak nevyšlou žádné oficiální zástupce státu a ani členové Vlády České republiky do Pekingu nejedou. Proti bojkotu ostře vystoupil francouzský prezident Macron, který se nechal slyšet, že nesouhlasí s politizací takovýchto témat a zároveň považuje přijaté kroky za pouze symbolické, ba dokonce bezvýznamné. Podobný postoj má i prezident Miloš Zeman: „Jsem zásadně proti zneužívání olympijské myšlenky pro politické cíle. Zažili jsme to kdysi dávno jak v Moskvě (1980), tak v Los Angeles (1984). Nyní je jemnější forma tohoto zneužití, kdy bojkot se vyhlašuje jenom u politiků a nikoliv u sportovců,“ uvedl Zeman.
Státy se k bojkotu rozhodly kvůli znepokojujícím informacím o zacházení s etnikem Ujgurů v Sin-ťiangu. Toto etnikum, tvořící zhruba 1,5 % čínského obyvatelstva, se v Číně již desítky let potýká se sinocentrismem a potížemi s ním spojené. Většina tohoto etnika žije v oblasti Sin-ťiang a je menšinou jak jazykovou (hovoří ujgurštinou), tak náboženskou, kdy je mezi tímto etnikem hojně rozšířen islám – diametrálně odlišný od tradičního čínského lidového náboženství vyznávaným většinou obyvatel Číny. V minulosti došlo ke vzniku separatistických skupin Ujgurů, které bohužel přispěly k ostrakizaci tohoto etnika. Mimo to je zabránění vzniku dalších takových skupin jedním z argumentů, které čínská vláda užívá k ospravedlňování svých činů v Sin-ťiangu.
V současnosti je Čína obviněná z omezování lidských práv Ujgurů a to především skrze převýchovné tábory, ve kterých jsou Ujgurům nuceny standardy většinového obyvatelstva Číny, které jsou odlišné od těch, které toto etnikum má. V roce 2020 byl navíc publikován report německého antropologa Adriana Zenze s informacemi o státem řízené sterilizaci ujgurských žen. Masivní zatýkání a věznění Ujgurů se podle některých odborníků dá klasifikovat jako genocida a k potvrzení této domněnky slouží i fakt, že v důsledku sterilizace ujgurských žen klesá porodnost a tím tak prokazatelně dochází k naplnění alespoň jednoho z bodů Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, která definuje genocidu, především pak její prvky a klasifikaci. I přes to se nedokáží akademici shodnout, zda se o genocidu opravdu jedná, a tak někteří odborníci raději používají termín kulturní genocida či etnocida, především snad z důvodu nedostatku důkazů ze samotných převýchovných táborů.
Ačkoliv jako reakce na obvinění přišel bojkot, nejsou některé skupiny bojující za lidská práva spokojené. Jako příklad adekvátního opatření dávají situaci okolo čínské tenistky Pcheng Šuaj, kdy Ženská tenisová asociace pozastavila turnaje na území Číny. Tato reakce přišla poté, co tenistka zmizela z veřejného života za zvláštních okolností. Skrze příspěvek na sociální síti obvinila bývalého čínského vicepremiéra ze sexuálního obtěžování, tento příspěvek byl kvapem smazán a tenistka nebyla několik týdnů k nalezení – to vyvolalo obavy ve světě sportu, a především pak výše zmíněnou reakci Ženské tenisové asociace. Něco podobného lze však stěží provést u největší sportovní akce roku, které se účastní tisíce sportovců trénující několik let za účelem úspěchu právě na olympiádě. Bezesporu by to bylo vůči samotným sportovcům neférové.
Zastánci tohoto názoru navíc argumentují, že v případě politicky motivovaného bojkotu olympiád v letech 1980 a 1984 nedošlo k žádnému posunu a ve výsledku byli nejvíce potrestáni samotní sportovci. Opačný názor zastávají ti, kteří poukazují například na pozitivní dopad bojkotů proti Jihoafrické republice v období apartheidu, kdy bylo Jihoafrické republice zakázáno se účastnit olympijských her kvůli rasové segregaci. Jihoafrická republika byla do Mezinárodního olympijského výboru přijata zpět až v roce 1992, tedy až po několika dekádách, a především po zrušení segregace. Bojkoty proti apartheidu byly například sociology Jeanem Harveym a Francois Houlem nazvány jedněmi z nejúspěšnějších sociálních hnutí. Faktem však zůstává, že k zdárnému konci apartheidu (nejen) ve sportu došlo v JAR až po několika desetiletích snah.
I přes všechny tyto debaty o účinnosti či smysluplnosti bojkotu dochází k celosvětovým protestům proti letošní olympiádě (přehled všech míst na obrázku níže). Protestující udávají utiskování obyvatel v Hong Kongu, Tibetu, či Sin-ťiangu za důvod jejich protestu a požadují celosvětový bojkot her.
autorka: Karolína Nodesová
Zdroje:
https://www.bbc.com/news/explainers-59644043
https://www.hrw.org/reports/2005/china0405/china0405.pdf
https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/14623528.2020.1848109?journalCode=cjgr20
https://www.bbc.com/news/world-59646231
Stáž je zaměřena jak na operativní, tak dlouhodobé úkoly typu:
Délka stáže je minimálně 6 měsíců, časové vytížení je standardně 10-20 hodin týdně. Většinu práce je možné vykonávat z domova.
Předpokládaný nástup začátek konec ledna/únor 2022.
Znalost anglického jazyka minimálně na úrovni B1.
Flexibilita (vzhledem k nutnosti organizačního zabezpečení kurzů v Praze i o víkendech).
Všeobecný přehled v oblasti mezinárodních, politických, ekonomických, a/nebo bezpečnostních vztahů.
Stáží se nezakládá pracovněprávní vztah a nevzniká při ní nárok na plat ani sociální a zdravotní pojištění. Veškeré náklady (doprava, pobyt, strava, aj.) hradí stážista sám.
Práci v prostředí předních odborníků ve svých oborech.
Možnost účasti na kurzech Diplomatické akademie.
1) Strukturovaný životopis
2) Analýzu libovolného aktuálního mezinárodně-politického tématu v češtině (vzor) v rozsahu půl až jedné A4.
Žádosti o stáž spolu s potřebnými dokumenty zašlete nejpozději do středy 19. ledna 2022 na email: praxeda@diplomaticka-akademie.cz.
Zasláním požadovaných dokumentů uchazeč souhlasí se zásadami ochrany osobních údajů .
S radostí Vám přinášíme práci Davida Vlčka, která byla vyhodnocena odbornou porotou jako nejlepší z posledního ročníku Hlavního programu Diplomatické akademie, který proběhl na podzim 2021. Zadání požadovalo analýzu vývoje situace v souvislosti s pandemií COVID-19 a jejích dopadů v sociální, kulturní, ekonomické a především v bezpečnostní oblasti v roce 2022 a v následujících letech ve světě a jak se to promítne do stejných oblastí v ČR.
Cílem práce je zhodnocení negativních dopadů pandemie COVID-19 z hlediska roku 2022 a let následujících v ČR i ve světě v sociální, kulturní, ekonomické a především bezpečnostní oblasti.
Hlavní otázky ve vztahu k zadání jsou:
Naposledy svět zasáhla pandemie mezi lety 1918 a 1920. Šlo o tzv. španělskou chřipku, která zabila 50 milionů lidí (tj. 2,5 % z celosvětové populace) a infikovala více než 500 milionů lidí, tj. 25 % z celosvětové populace tehdy čítající asi dvě miliardy lidí.
Úmrtnost na španělskou chřipku byla ještě horší než na tzv. černý mor z 14. století.
Svět nebyl tak globalizovaný. Celosvětová populace komunikovala především prostřednictvím dopisů a poštovních služeb. Neexistovala žádná masmédia, hlavním zdrojem informací byly noviny a časopisy. Podle nejuznávanějších lékařských studií přispěly k šíření infekce tři hlavní prvky:
Výpočet ekonomického, sociálního a politického dopadu španělské chřipky nebyl snadný, protože se nevyhnutelně překrýval a protínal s první světovou válkou.
Oficiálně byla pandemie COVID-19 vyhlášena 11. března 2020 a vyvolala krizi ve veřejném zdraví, globální ekonomice a politice.
Po více než roce stále existuje nejistota ohledně toho, jakou cestou se vydat k úplnému zvládnutí koronaviru. V této souvislosti se pojem lidská bezpečnost stává jedním z nejdůležitějších témat pro pochopení komplexních a vzájemně souvisejících výzev, které pandemie generuje v různých oblastech lidského života.
K 22. 11. 2021 bylo infikováno 3,26 % a zemřelo 0,065 % nynější celosvětové populace. Počet obyvatel planety k říjnu 2021 dosáhl 7,9 miliardy.
Opatření přijatá jednotlivými vládami k zastavení nákazy (lockdowny, omezení cestování atd.) měly přímé negativní důsledky na světový trh práce, globální ekonomiku, vzdělání mladších generací a konečně na duševní zdraví jednotlivců. Uvádí, že v roce 2020 se celosvětový HDP snížil o 5 % v sektorech, jako je energetika a automobilový průmysl.
Celosvětová míra extrémní chudoby významně klesla z 28 % v roce 2000 na 8,6 % v roce 2018, ale tempo snižování se zpomalilo.
Definice chudoby je spojována s negativními životními podmínkami, jako je nevyhovující bydlení, bezdomovectví, nedostatečná výživa a potravinová nejistota, nedostatečná péče o děti, nedostatečný přístup ke zdravotní péči, nebezpečné čtvrti a nedostatečně vybavené školy, které nepříznivě ovlivňují děti naší Země.
Jestliže legitimita i demokratické vlády je závislá rovněž na hodnotách svých voličů, představme si, jak by asi vypadalo složení poslanecké sněmovny v zemi, kde děti nemají základní životní jistoty a přístup ke vzdělání.
Za dvě desetiletí od roku 1999 se počet lidí žijících v extrémní chudobě na celém světě snížil o více než jednu miliardu. Část tohoto úspěchu při snižování chudoby má být ztracena kvůli pandemii COVID-19. Poprvé za dvacet let pravděpodobně výrazně vzroste chudoba. Odhaduje se, že pandemie COVID-19 v roce 2020 zvýšila počet lidí zasažených extrémní chudobou o 88 milionů (základní odhad) až 93 milionů (odhad sestupu), celkový počet nových chudých v důsledku epidemie COVID-19 v roce 2020 se odhaduje na 119 až 124 milionů.
Od začátku pandemie COVID-19 panuje neklid i mezi skupinami obyvatel, které byly nějakou dobu upozaďovány, zoufalství roste i ve střední třídě. Nikdy dříve nebyla práce a životní styl střední třídy tak ohroženy.
Sociologové 19. století vyprodukovali nekonečné množství odborné literatury o vykořisťování, vyloučení ze společnosti a útlaku chudých lidí. Navíc se vždy divili a diví, proč jsou někteří lidé tak chudí, ale také proč jsou někteří lidé tak nechutně bohatí.
Polarizace mezi bohatými a chudými a rostoucí propast mezi těmito dvěma extrémy je nyní důležitým bodem, na nějž se začíná upírat pozornost. Nejen sociologové, ale i politici a média v současnosti zdůrazňují, že s propuknutím koronaviru se staré dělicí čáry mezi bohatými a chudými, mezi zranitelnými a odolnými budou prohlubovat a zároveň se stanou méně přemostitelnými.
Až dosud nebyla střední třída popisována jako problematická; lidé ze střední třídy byli tradičně pracovití živnostníci, podnikatelé nebo zaměstnanci, kteří se drží nad vodou, aniž by se strukturálně obraceli na vládu a aniž by strukturálně vykořisťovali ostatní pro svůj vlastní zisk. Dokud si střední třída může být jista svým chlebem, jak nás v roce 1856 ujistil politický filozof a sociolog Alexis de Tocqueville, bude sociální mír a pořádek.
Se silnou a stabilní střední třídou nikdo nemusí na barikády, vlády nemusejí být svrženy, elity nemusejí být podkopávány a nikdo se nemusí bát o svou existenci ani na sebe navzájem žárlit. A zdá se, že to tak bylo posledních několik desetiletí. Střední třída neměla žádné zjevné problémy ani privilegia, a proto se na ni sociologové, politici a média bezprostředně nezaměřovali.
Kvůli celosvětovému propuknutí onemocnění COVID-19 profese v oblasti stravování, kultury a služeb utrpěly největší rány od vypuknutí epidemie.
Důsledky, které to má na osobní životy všech nezaměstnaných podnikatelů, zaměstnanců, lidí pracujících na dohodu a malých živnostníků, se projeví v blízké budoucnosti.
Nejen že se prohlubuje propast mezi bohatými a chudými, existuje také velká trhlina ve střední třídě: mezi lidmi, kteří jsou svou obživou závislí na fyzické blízkosti s ostatními, a lidmi, kteří mohou svou práci vykonávat distančně, na počítači. To dává slovům zranitelný a odolný jiný význam. V době koronavirové epidemie už nejste zranitelní pouze tehdy, když jste chudí nebo nemocní, ale také když nemůžete svou práci vykonávat prostřednictvím digitálního prostředí.
S propuknutím epidemie vznikla ve společnosti nová dělicí čára. Kromě klasické polarizace mezi třídami, rasami, pohlavími, generacemi a politickou levicí a pravicí se před námi rýsuje dosud neznámý scénář: lidé, kteří pracují s lidmi a dávají tak lidskou tvář naší lidské společnosti, jsou fyzicky i ekonomicky vyloučeni.
Pouze ti, kteří dokážou dokončit svou práci bez ostatních kolem a on-line, budou schopni ekonomicky přežít v době epidemie. Takže kromě všech osobních dramat a ekonomických důsledků pandemie se zdá, že jsme se v metafyzickém smyslu stali nadbytečnými jako fyzické bytosti. Člověk je mrtvý, ať žije avatar?
Pokud budeme brát společenskovědní náhledy na protestní hnutí vážně, ochota mas postavit se na barikády a svrhnout své vlády se zvýší, nebude-li v dohledu žádná změna.
Nebude dlouho trvat a ve společnosti bude zřetelně viditelná nová dělicí čára – trhlina, která poprvé postihne střední třídu. Protože proč by gastronomický průmysl, kulturní sektor, kadeřníci, domácí péče, sexuální pracovníci, lidé, kteří musejí fyzicky vstupovat do společnosti za svou prací, platit nejvyšší cenu za protiepidemická opatření?
To je samozřejmě naprosto legitimní z hlediska veřejného zdraví, ale z finančního a sociálního hlediska bude velkou výzvou toto obhájit. Protože jak dlouho můžete mlčet, když je šance na chudobu mnohonásobně větší než šance na nákazu COVID-19?
Ve většině zemí existuje jasný vztah mezi osudem střední třídy a štěstím obyvatelstva. Podle průzkumu Gallup World Poll jsou noví lidé ze střední třídy znatelně šťastnější než ti, kteří uvízli v chudobě nebo ve zranitelných domácnostech. Naopak jedinci v zemích, kde se střední třída zmenšuje, hlásí větší míru osobního stresu. Střední třída také vyvíjí tlak na vlády, aby podávaly lepší výkony. Očekávají od svých vlád, že jim zajistí dostupné bydlení, vzdělání a všeobecnou zdravotní péči. Spoléhají na veřejné záchranné sítě, které jim pomohou v nemoci, nezaměstnanosti nebo stáří. Ale odolávají snahám vlád uvalit daně na zaplacení účtů. To komplikuje politiku středostavovských společností, takže se pohybují od autokratických až po liberální demokracie. Mnoho vyspělých zemí a zemí se středními příjmy se dnes snaží najít takovou politiku, která by uspokojila širokou většinu střední třídy.
Dopady pandemie COVID-19 v ČR i ve světě jsou v sociální oblasti bezprecedentní. Mladí lidé se méně často vidí se svými kamarády, přicházejí o školní režim, méně cvičí, méně spí, mají více negativních myšlenek, cítí se osaměle a mají obavy související s nezvládáním školních povinností. Uvádí se, že především náhlý přechod na on-line výuku mohl mít negativní dopad na kvalitu vzdělávání. Přechod od on-line vzdělávání zase zpět k běžnému vzdělávání vystavil také učitele značnému tlaku.
Velký šok rovněž zaznamenal trh práce. Mezi nejzranitelnější skupiny pracovníků patří ti, kdo si nemohou nosit práci domů nebo mají dočasná zaměstnání v zasažených odvětvích, jako je například cestovní ruch, pohostinství, kultura a sport. Zároveň pracovníci, kterým je práce z domova umožněna, těžko hledají rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Výzkumem bylo dokázáno, že více než třetina zaměstnanců zažívá větší stres než kdy dříve. Lockdowny donutily lidi, aby se stáhli ze společenského života a zůstávali co nejvíce doma. To zároveň přispělo k většímu pocitu osamělosti. Existují důkazy o tom, že pocity osamělosti u mladých a starších lidí se během lockdownu zvýšily. Ztráta zaměstnání a nejistota zaměstnání mají také často velký dopad na duševní zdraví. Postiženi jsou především lidé s nízkou kvalifikací, mladí lidé, lidé se zdravotním postižením a zaměstnanci ze zmenšujících se sektorů (včetně osob samostatně výdělečně činných), kteří jsou od koronakrize obzvlášť zranitelní. Ačkoli nejsou zatím k dispozici žádné podrobné statistiky, ukazuje se, že v posledních měsících česká populace zaznamenala nárůst strachu a stresu. Odhaduje se, že třetina Čechů zažila tyto negativní emoce ve větší míře.
Z hlediska ekonomického vývoje budeme v následujících letech pociťovat důsledky zvyšování míry chudoby jak v ČR, tak ve světě. Česká republika je stále jednou z ekonomik pandemií nejméně zasažených, ale zároveň je ekonomikou levných více či méně kvalifikovaných pracovních sil nejčastěji pracujících pro cizí kapitál. Enormní riziko pro ČR je zdražování a inflace. Ať už je to operátor ve výrobě, nebo vývojář, výsledky práce obou jsou zpravidla promítány do rozmnožování bohatství těch zemí, pro které pracujeme na zakázku. Nejchudším vrstvám obyvatelstva se vždy dostane pomoci prostřednictvím sociálních dávek a jiných příspěvků, o bohaté starost mít zřejmě také nemusíme. Co se však stane když pracující člověk, kterého bychom zařadili do střední třídy, přestane mít dostatečný příjem na placení svých složenek? Bude růst mezd stejně rychlý, jako je rychlé tempo zvyšování cen? Je to nepravděpodobné, ale řekněme, že ano a že mzdy se budou skutečně významně zvyšovat. Potom se ptám, zda budeme stále z hlediska ceny práce tak zajímavou zemí, kam budou zahraniční společnosti směrovat své zakázky. Možná právě v tom tkví hlavní nutnost změny. Změny z ryze exportní ekonomiky závislé na dodávkách a subdodávkách věcí s nízkou nebo průměrnou přidanou hodnotou. V ČR odvedeme práci, ale bohatne někdo jiný. Pokud nebudeme budovat český kapitál, nebudeme generovat průmyslové vzory, licence a patenty a nebudeme dostatečně chránit své duševní vlastnictví, pak nedokážeme udržet krok s okolním světem a střední třída, motor ekonomiky, se dostane do potíží.
COVID-19 přinesl do ČR i světa nové výzvy, kterým nelze čelit bez zapojení vlastně každé společnosti, kultury a komunity na Zemi. Ať už je to pandemie sama, nebo globální oteplování, nikdy v historii lidstva pravděpodobně nebyla tolik třeba celosvětová spolupráce. Klíčovým opěrným bodem ke zvládnutí globálních výzev je zvyšování úrovně vzdělanosti. Hlavním nepřítelem přístupu ke vzdělání je chudoba. Počet lidí žijících v extrémní chudobě se celosvětově snížil od roku 1990 z 1,9 miliardy lidí na méně než polovinu. COVID-19 však tento pozitivní trend zastavil a jen za rok 2020 došlo k prvnímu zvýšení globální chudoby za celá uplynulá desetiletí. Více než 71 milionů lidí bylo v roce 2020 zatlačeno do extrémní chudoby. Jaké budou výsledky let 2022 a dalších?
Hlavním důsledkem dopadů pandemie na vnitřní bezpečnost ČR je nově posilující zranitelnost střední třídy. Příčinou je prudké navyšování spotřebitelských cen a výrazný růst mezd, který může mít zásadní vliv na přesun výroby českých i zahraničních firem působících v tuzemsku za hranice České republiky.
„Dokud si střední třída mohla být jista svým chlebem, bude sociální mír a pořádek.“
politický filozof a sociolog Alexis de Tocqueville (1856)
Vnější narušení bezpečnosti ČR nepředstavuje reálnou hrozbu.
Autor: David Vlček
Praha, 24. 11. 2021
