Venezuela, kdysi jedna z nejbohatších zemí světa, lehla popelem kvůli touze jednoho člověka, lpět na moci. Politický projekt Huga Cháveze, který před více než dvěma desetiletími sliboval ukončení chudoby a posílení demokracie, udělal opak a přivedl zemi k politickému, sociálnímu a ekonomickému kolapsu. Jediným výsledkem toho, co diktátor nazývá „socialismem 21. století“, bylo vytvoření komplexní humanitární nouze.

SILNÝ VŮDCE

Před nástupem chavismu už byla Venezuela „unavená“ z demokracie a sociální klima bylo připraveno pro silného vůdce, který by chaos zharmonizoval, odstranil korupci a rozkrádání. Časem se opravdu zjevil, ale rozpohyboval věci trochu jinak, než Venezuelané čekali. Byl především populární u chudých, a tak společnost polarizoval na dva nesmiřitelné tábory. Cestu mu pomohli vydláždit Fidel Castro, Putin a čínští vládci. Přírodní bohatství navíc představovalo jakousi strategickou základnu vůči Západu a především USA.

8. března 2013, po smrti prezidenta Cháveze, se stal prozatímním prezidentem země Nicolás Maduro a posléze řádně zvoleným prezidentem. V roce 2015 se už Venezuela oficiálně propadala do ekonomické recese. Hyperinflace, výpadky elektřiny, nedostatek léků a doktorů vytvořily znovu úrodnou půdu pro vymýcené choroby. Během prvních šesti let vlády nového prezidenta uprchlo ze země 5 miliónů lidí, mnoho si vybralo útočiště na ulici. Zdrcující na tom je, že mezi nimi běhají tisíce dětí bez domova, rodičů, jídla a hygieny, vytváří dětské gangy a snaží se zahnat hlad ve státě zamořeným zločinem. Současná Venezuela je totiž na násilí postavena. Madura se opírá o tajná policejní komanda Sebín a FAES, polovojenské jednotky colectivos a lidové milice. S tím souvisí i nevzdělanost. Stoupenci režimu záměrně vychovávají generaci bez informací. Je totiž mnohem snadnější manipulovat a ovládat masu nevzdělanců.

ROPA

Blíže k daru i prokletí země – ropě. Venezuela oplývá přibližně 1,3 biliónů barelů ropy. Ropní analytici odhadují, že kdyby těžila 700 000 barelů denně, mohla by mít zásoby na tisíc let. Avšak Chávez rozhodl vyhostit všechny západní těžařské firmy, a proto ani Madura nebyl schopen toto přírodní bohatství dobýt. Žádné investice do ropy, korupce a plýtvání peněz se velmi odrazily na úpadku Venezuely. V roce 2020 klesla čísla vytěžených barelů za den na 400 000 a země neotevřela žádný nový vrt. Kdyby si Chávez na konci 90. let nechal poradit a přistoupil na plán zvýšit produkci až na 6 miliónů barelů, nezaujalo by Venezuely místo Rusko. Právě díky Chávezovi je dnes Rusko silnější.

OPOZICE

Madura se na rozdíl od Cháveze musel vyrovnávat s největší opoziční výzvou – Juan Guaidó. Ačkoliv se roku 2019 tento mladý politik prohlásil „prozatímním“ prezidentem a přitáhl stovky tisíc lidí do ulic, o rok později se jeho popularita už dramaticky propadla. Možná kdyby se Guaidó zaměřil více na mediální pokrytí různých světových televizních programů, vyvolal by v publiku to potřebné rozhořčení. Mnoho opozičních politiků se také bojí riskovat, nechtějí si proti sobě poštvat vyšší sílu. Opozice také nepřímo volala po americké intervenci. Vojenský úder ale od Donalda Trumpa nepřišel, držel se agendy America first a nechtěl utrácet peníze v Jižní Americe. Když už se i opozice bojí většího zásahu, je jediným řešením soužití s Madurem? Covid-19 přišel ve správnou chvíli. Opozice se musela smířit s pouze virtuálním prostorem. Madura využil nouzový stav jako záminku k posílení kontroly nad obyvatelstvem. Nařídil přísnou karanténu. Masivní demonstrace, pouliční násilí a rebélie se schovaly za oponu pandemie. Svět byl v ohrožení, každý se začal zabývat sám sebou, Venezuela už byla jen jednou z mnoha tragédií.

MIGRAČNÍ KRIZE A NYNEJŠÍ SITUACE

Kdo by tušil, že klenot jihoamerického kontinentu začne vykazovat podobné statistiky jako Sýrie, Afghánistán a Somálsko, tedy státy rozervané letitými válečnými konflikty.
K září 2022 zemi opustilo 7,1 milionu Venezuelanů. Přibližně 80 % je v Latinské Americe a Karibiku. To je považováno za jednu z největších uprchlických a migračních krizí na světě a největší pro americký kontinent v nedávné historii. Zpráva World Vision Colombia „Naděje na budoucnost za hranicemi“ uvedla, že mezi zářím 2021 a srpnem 2022 cestovalo nejméně 443 dětí samostatně nebo odloučených od svých rodin. Když se podíváme na počet lidí hladovějících uvnitř země a na miliony, které odešly, Venezuela zaostává za Sýrií a Ukrajinou a nedostává se jí takové úrovně financování nebo takové úrovně pozornosti. OHCHR udržuje přítomnost v zemi, která se zvýšila na 12 důstojníků. V dubnu, po více než roce vyjednávání, WFP oznámila dohodu s Madurovou vládou, která jí umožňuje dodávat jídlo malým dětem.

Nejen administrativa amerického prezidenta Joe Bidena veřejně kritizuje porušování lidských práv Madurovou vládou. Meziamerická komise pro lidská práva pokračuje ve sledování Venezuely, přičemž uplatňuje Americkou deklaraci lidských práv a povinností poté, co Venezuela v roce 2013 odstoupila od Americké úmluvy o lidských právech. Z důvodu porušováních lidských práv Venezuela také nebude v dalším období (2023-25) členem Rady OSN pro lidská práva, v níž zasedá od roku 2020. Pozitivní zprávou je znovuotevření kolumbijsko-venezuelské hranice od 1.1.2023, to by mohlo zlepšit přístup Venezuelanů k základnímu zboží a službám, jako je jídlo a zdravotní péče, ale mohlo by také vyvolat obnovený exodus Venezuelanů.

AUTOR: Lucie Klausová