Zadání práce: Organizace NATO za posledních 5 let v návaznosti na aktivity Ruska přijala řadu opatření k případné eliminaci snah prezidenta Putina včetně redislokace svých sil. Jaký je Váš názor na další možné rozšíření NATO (Pokud ano, tak proč a o kterou zemi) a na další rozmístění svých současných vojenských sil (Pokud ano, tak proč, v jaké velikosti a kam).
„Západ nikdy nepríjme princípy a východiska Vladimíra Putina, ale západ musí byť schopný vyjednať lepšiu bezpečnostnú štruktúru pre Európu“
Thomas Graham Jr.
Posledné dekády sme svedkami, že medzinárodné organizácie nie sú dostatočne silné, aby spĺňali svoj účel. Organizácie nemajú dostatočnú silu, aby dokázali účinne presadzovať medzinárodný poriadok vo svete. Poriadok sa vytratil a systém prestal byť funkčný. Z niektorých organizácii sa vytvorili viac-menej diskusné fóra bez akejkoľvek sily na presadzovanie medzinárodného práva. Absencia vyššej autority má za následok, že štáty medzi sebou súťažia o moc – v našom prípade o architektúru bezpečnosti v Európe. Moc je najvyšším cieľom a od moci sa odvíja budúcnosť prežitia štátu. Ofenzívna neorealistická teória hovorí, že čím je štát silnejší, tak tým skôr na štát nikto nezaútočí… Pre spracovanie tejto témy som zvolil realistický prístup k medzinárodnej politike. Účelom môjho spracovania je ponúknutie realistického náhľadu, teda snaha o pochopenie postojov obidvoch strán a zamedzenie názorovej jednotvárnosti a vyvolanie diskusie. Súčasná situácia si priamo žiada neorealistické spracovanie. Realizmus je vo svojej podstate jednoduchá teória, avšak ako každá teória nedokáže vysvetliť všetko.
Ďalším dôvodom výberu spôsobu spracovania témy je aj fakt, že realistickému pohľadu na medzinárodnú politiku sa nevenuje dostatočný mediálny priestor a preto ani široká mediálna pozornosť. Mediálny priestor obsadil výlučne liberálny spôsob pohľadu na medzinárodnú politiku. Miestami liberálny pohľad pripomína až idealistickú teóriu medzinárodného usporiadania.Idealizmus popisuje ideály a pripravuje na ideály. Z čoho môže v reálnom svete vzísť len nepripravenosť, prekvapenie a sklamanie. Realpolitika opisuje krutú realitu a pripravuje na krutejšiu realitu. Realistický človek preto z budúcnosti nemôže byť zaskočený. Medzinárodná politika studenej vojny bola na oboch stranách bipolárneho sveta realistická a preto nemohlo dôjsť k tretej svetovej vojne. Teória realizmu sa stala úspešnou v praxi.
Z môjho pohľadu pre udržateľnú bezpečnostnú architektúru v Európe bolo a je kľúčovým štátom Nemecko. V súčasnosti pre nemeckú ekonomiku ostáva faktom závislosť priemyslu na ruskom plyne. Nemusím pripomínať, že česká aj slovenská ekonomika je priamo naviazaná na nemeckú ekonomiku. Nemecko je hlavným partnerom pre americkú zahraničnú politiku v Európe – o čom sme sa presvedčili pri nespustení Nord-Stream 2 ako sankcie v dôsledku ruskej agresie na Ukrajine.
Pre kvalifikované zodpovedanie otázok k zadanej téme, je nevyhnutné si analyzovať východiská vzťahov NATO a Ruska v priebehu 20 a 21. storočia. Na konci druhej svetovej vojny, sa víťazné mocnosti rozhodli rozdeliť Nemecko a tým si rozdeliť sféry vplyvu.
Počiatkom roku 1949 prevládal na strane západu strach z rozširovania komunizmu v Európe. Západné štáty sa rozhodli si vytvoriť protiváhu voči narastajúcemu počtu komunistických režimov v podobe vojenskej aliancie – NATO. NATO nebola len obyčajná vojenská aliancia, ale medzinárodná organizácia štátov, ktoré spájali spoločné politické východiská – západná liberálna demokracia.
Prijatím Západného Nemecka v roku 1955, bola vyvolaná reakcia ZSSR, v podobe vytvorenia Vojsk Varšavskej zmluvy a prijatím Východného Nemecka do tohto sovietskeho Paktu. VVZ bola vojenská aliancia, stlmelená spoločnou politikou budovania marxizmu-leninizmu. Nasledovali dlhé dekády zbrojenia na oboch stranách a proxy vojny v iných častiach sveta.
Pádom Berlínskeho múru malo nastať zjednotenie Nemecka s hlavnou témou: aká bude nová bezpečnostná architektúra v Európe po studenej vojne… Vznikla konkrétna otázka či zjednotené Nemecko môže vstúpiť do NATO alebo nie. Podľa Kissingera perestrojka v ZSSR haprovala a Gorbačov hľadal úspech v zahraničnej politike. Preto po rokovaniach Gorbačova a Busha staršieho vznikol konsenzus, že Nemecko sa zjednotí a vstúpi do NATO.
Avšak, stále vládnu kontroverzie čo bolo obsahom dohody Gorbačov-Bush. Podľa Matlocka Jr. obsahom dohody bolo, že ak Gorbačov dovolí vstup Nemecka do NATO, Aliancia sa nemôže rozšíriť ďalej na východ. Naopak, Baker túto tézu vyvracia, nakoľko takýto sľub údajne nebol. V prospech existencie sľubu hovoria dobové dokumenty. Memorandá a zápisnice potvrdzujú, že USA, Veľká Británia a Nemecko uisťovali Sovietov, že členstvo Poľska, Maďarska a Československa je neprípustné. Napriek existencii dôkazov, že sľuby boli vyslovené, NATO argumentuje, že neexistuje medzinárodná zmluva, ktorá by NATO zaväzovala k jej dodržiavaniu… Tomuto argumentu musím oponovať, nakoľko prameňom medzinárodného práva je aj gentlemenská dohoda (dohoda lídrov v ústnej forme). Príkladom je gentlemenská dohoda medzi Chruščovom a Kennedym, ktorou sa vyriešila karibská kríza. Medzinárodná zmluva o tejto dejinnej etape rovnako neexistuje, napriek tomu záväzok oboch strán platil a platí dodnes. V roku 1991 sa rozpadla Varšavská zmluva a ZSSR zanikol. Jeľcin sa rozhodol nastaviť lepšie vzťahy so západom a začal budovať v Rusku demokraciu a voľný trh. V tom čase postsovietske štáty vyjadrili vôľu vstúpiť do NATO. Myšlienku rozšíriť NATO na východ podporoval Clinton, ale Jeľcin bol zdržanlivejší – v rozširovaní videl hrozbu pre Rusko. Proti rozširovaniu boli aj niektorí členovia Pentagonu, nakoľko sa domnievali, že rozšírenia územia NATO oslabí americkú armádu a pokazí to vzťahy s Ruskom.
Európski lídri navrhli vytvoriť prijateľnejší plán – nový koncept bezpečnosti v Európe vo forme Partnerstva za mier, kde by boli postsovietske štáty a Rusko. Aliancia sa mala vysporiadať s otázkou či je Partnerstvo za mier prvým krokom k vstupu do NATO alebo je to alternatíva k členstvu.
Zlomovým bodom bolo rozšírenie NATO o bývalých členov Vojsk Varšavskej zmluvy v roku 1999 a v roku 2004 smerom na východ. Jeľcin bol sklamaný zo západu a v rozširovaní NATO videl priamu hrozbu. Nástupom Putina k moci, všetky snahy Ruska vstúpiť do Aliancie boli pochované. V Rusku sa tak vytvoril pocit menejcennosti a prehliadania. Gorbačov a Jeľcin boli považovaní za katov veľkého Ruska. Reakciou na tieto udalosti bola asertívnejšia zahraničná politika Ruska smerom k západu. Často je prehliadaná udalosť, keď Putin prejavil záujem o pozvanie do NATO a dostalo sa mu vyhýbavej odpovede.
Na konferencii v Mníchove v roku 2007 západ predstavil plán globalizovaného a unilaterálneho sveta pod vedením USA. Putin využil tento priestor a ohradil sa voči tejto geopolitike a predstavil svoj pohľad na tzv. multiteritoriálne usporiadanie sveta za dodržiavania medzinárodnej rovnováhy a postupný nárast dôležitosti štátov BRICS. Bukurešťským summitom NATO v roku 2008 bol prijatý akčný plán na prijatie Gruzínska a Ukrajiny do NATO. Toto rozšírenie bolo iné v tom, že išlo o štáty, ktoré v minulosti boli súčasťou ZSSR. Pre Rusko to znamenalo priama hrozba v podobe siahnutia na bývalé sovietske dŕžavy. Nasledovala vojna v Gruzínsku.Ukrajina aj naďalej vyjadrovala vôľu vstúpiť do EÚ a NATO. Majdanom bol prakticky zvrhnutý proruský režim Viktora Janukovyča, ktorý v poslednej chvíli odstúpil od podpísania zmluvy s EÚ. V roku 2014 bol Krym podľa medzinárodného práva anektovaný a vznikla proruská Donecká a Luhanská republika. Ukrajina bola destabilizovaná a nový prezident Porošenko sa usiloval o vstup do EÚ ako aj NATO. Politické vyhlásenie o vstupe do týchto medzinárodných organizácii bolo dokonca ústavne ukotvené.
Rozširovanie NATO by som popísal ako tektonický pohyb geopolitických dosiek, pri ktorých skôr či neskôr dôjde k stretu, čo zákonite výusti k zmene štruktúry medzinárodného usporiadania.
Expanzívna politika či politika otvorených dverí podľa článku 10 Washingtonskej zmluvy, bolo po rozpade ZSSR, iniciované politikmi 21. storočia – tí veria, že rovnováha síl je mŕtvy koncept. Západny svet si v 90. rokoch mohol vybrať ako naloží s porazeným Ruskom. Na výber boli dve možnosti. Budovanie demokracie v Rusku prostredníctvom „nového Marshallovho plánu” alebo politická izolácia Ruska. Západ bol presvedčený, že USA sú víťazom studenej vojny a ako víťaz si mohli diktovať. A vybrali si druhú možnosť.
Naopak, Putin je politikom 20. storočia, ktorý verí v usporiadanie medzinárodných vzťahov vo forme rovnováhy síl. Západné štáty nečítali medzinárodnú situáciu Putinovou optikou. Západ ostal v presvedčení, že NATO príde pred dvere Ruska a nebude sa nič diať. Nasledovalo veľké prekvapenie a vytriezvenie pre západný svet. Hegemónia západu v kontraste s rovnováhou síl vnímam ako základný konflikt rozširovania NATO. Ako hovorí Kissinger, mier môže byť dosiahnutý len hegemóniou alebo rovnováhou síl. A dodáva, že žiadna spoločnosť nikdy nemala silu, žiadny vodca odolnosť a žiadna viera energiu k tomu, aby svoj poriadok presadila na celom svete. NATO svoje rozširovanie kategoricky odmietalo diskutovať s Ruskom, argumentujúc, politikou otvorených dverí a slobody štátov sa rozhodnúť. Naopak, Rusko podnikalo kroky, aby bolo vnímané ako rovnocenný partner.
Aliancia udržiava a buduje nadštandardné spojenecké vzťahy s Ukrajinou, Gruzínskom či Švédskom a Fínskom. Posledným štátom, ktorý vstúpil do Aliancie bolo Severné Macedónsko.
V súčasnej situácii sme vo vzťahu k prebiehajúcej vojne na Ukrajine na veľmi tenkom ľade v otázke rozširovania Aliancie v Európe. Medzinárodné spoločenstvo dnes stojí pred otázkou, či Fíni a Švédi vstúpia do NATO.
Nedávny prieskum verejnej mienky vo Švédsku ukazuje, že vnímanie verejnosti k vstupu do NATO sa dramaticky zmenilo oproti minulosti: 41 % uviedlo, že sú za členstvo v NATO; 35 % bolo proti, zatiaľ čo 24 % uviedlo, že si nie sú istí. Prvýkrát sa viac opýtaných vyslovilo za členstvo ako proti. Tento názorový posun je vo Fínsku ešte dramatickejší. Prvýkrát v histórii je väčšina Fínov za vstup do aliancie.
Švédsko má dlhšiu tradíciu neutrality ako Fínsko, Švédsko naposledy bojovalo vo vojne v roku 1814. Práve toto historické dedičstvo, najmä vojny s Ruskom v 18. a 19. storočí, zanechalo nezmazateľnú stopu na jeho pozícii. Medzitým bol koncept neutrality kľúčový pre zahraničnú politiku Fínska od získania nezávislosti od Ruska v roku 1917. Po Zimnej vojne v roku 1939 a takzvanej Pokračovacej vojne v roku 1941 sa vyhlásilo za neutrálne.
Doktrína neutrality severských krajín bola zavrhnutá po studenej vojne, keď vstúpili do Európskej únie. Ale vojenská nezúčastnenosť zostala na svojom mieste napriek rastúcej spolupráci a interoperabilite oboch krajín s NATO či spolupráca EÚ s NATO za posledné desaťročie.
Vo Walese (2014) NATO po anexii Krymu deklarovalo, že agresívne kroky Ruska proti Ukrajine zásadným spôsobom spochybnili víziu celistvej, slobodnej a mierovej Európy. Bol prijatý Akčný plán pripravenosti, ktorý poskytol balík nevyhnutných opatrení v reakcii na zmeny v bezpečnostnom prostredí na hraniciach NATO a mimo neho, ktoré znepokojujú spojencov. Akékoľvek aktivity NATO a Ruska boli pozastavené a obmedzili sa len na politickú diskusiu.
Môžeme usúdiť, že v rovnakom roku sa v Európe a v USA začali objavovať hybridné hrozby, čo prispelo k polarizácii západnej spoločnosti ku globálnym témam, ako boli vzťahy s Ruskom či medzinárodná migrácia. Rusko vníma NATO ako nie obrannú alianciu, kvôli aktivitám v Iraku, Líbyii či bývalej Juhoslávii či samotnému rozširovaniu. Rusi vnímajú NATO ako politický a kultúrny projekt, ktorý je namierený proti Rusom. Vo Varšave (2016) sa NATO zameralo na dva piliere: posilnenie odstrašenia a obrany a tzv. projektovanie stability za hranicami NATO. Boli prijaté opatrenia na posilnenie prítomnosti vojenských jednotiek, ako napr. rozmiestnenie štyroch mnohonárodných jednotiek v Estónsku, Lotyšsku, Litve a Poľsku. Ďalej tak rozvoj predsunutej prítomnosti v juhovýchodnej časti NATO.
Čo je dôležité poznamenať, je to že začala sa užšia strategická spolupráca NATO a EÚ pri obrane proti hybridným hrozbám. NATO sa zaviazalo poskytovať strategické rady a praktickú podporu reformy ukrajinského bezpečnostného a obranného sektoru.
Na Ukrajine prebiehali 2 tréningové spojenecké operácie v mestách Yaroviv, Khmeltnytskyi a Kamianets-Podilskyi. Joint Military Training Group – Ukraine pod vedením USA a Operácia Unifier pod vedením Kanady. Obe operácie vznikli na základe požiadavky ukrajinskej vlády, cieľom operácii bola podpora reformy vojenstva a zámerom pomôcť Ukrajine zostať suverénnou, bezpečnou a stabilnou krajinou. Operácia Unifier pôvodne mala trvať v obdobím 14. 4. 2015 – 31. 3. 2019, jej mandát bol však 3-krát predĺžený až do roku 2025. Na kanadskú operáciu bolo vyčlenených 890 miliónov dolárov, bolo nasadených približne 200 inštruktorov (max. 400) a k 31.1.2022 vycvičili 33 346 vojakov Bezpečnostných síl Ukrajiny. V súčasnosti bola misia presunutá do Poľska, kedy nie je možné obnovenie výcviku. Kanada však namiesto výcviku poslala Ukrajine vojenskú pomoc vo výške 25 miliónov dolárov.
Joint Military Training Group – Ukraine je operácia, na ktorej sa podieľali vojaci z USA, Kanady, Estónska, Veľkej Británie, Lotyšska, Litvy, Poľska, pod vedením USA. Cieľom bolo pomôcť ukrajinskej armáde, aby sa stala interoperabilnou s NATO. Medzi ďalšie ciele bolo vybudovanie samostatnej vojenskej výcvikovej infraštruktúry – tréning trenérov a doplnenie poddôstojníckeho zboru. V súčasnosti bola misia presunutá do Nemecka. Americký Kongres v marci 2022 schválil výdavky vo výške 13, 6 miliardy dolárov v súvislosti s vojnou na Ukrajine
Môžeme usúdiť, že Ukrajina sa týmito krokmi stala de facto členom NATO, nakoľko sa členské štáty NATO priamo angažovali na trénovaní ukrajinskej armády s jasným cieľom interoperability armády do NATO.
Summit v Bruseli (2018) sa zameral na tri hlavné otázky: odstrašovanie a obrana Aliancie; zintezívnenie boja proti terorizmu a spravodlivejšie zdieľanie nákladov na obranu medzi členmi NATO. Boli prijaté rozhodnutia o zvýšení pripravenosti síl NATO a zriadenie operačného strediska kyberpriestoru a protihybridných podporných tímov. K Rusku bol prijatý postup vo forme obrany a dialógu. Rusko bolo označené za agresora, ktorý podkopáva euroatlantickú bezpečnosť a medzinárodný poriadok. Ďalej Rusko porušilo Rímsku deklaráciu a Zakladajúci akt NATO-Rusko. Posilnenie východnej hranice tvorilo 4500 vojakov.Summitom NATO v 2021 v Bruseli sa po prvýkrát spomína rastúci vplyv Číny s cieľom zapojiť Čínu do spolupráce na bránení bezpečnostných záujmov Aliancie. NATO vyjadrilo znepokojenie nad spoluprácou Ruska a Číny, konkrétne na spoločných cvičeniach v euroatlantickom priestore.
Súčasný stav a postoje Ruska pripomínajú politiku revanšizmu v 20. storočí. Rusi sa cítia byť ponížení a volajú po zmene geopolitického usporiadania v Európe. Vyzvali NATO, aby stiahlo svojich vojakov z východnej hranice. Reakcia Aliancie bola presne opačná – posilnili východné krídlo. Reakciou Rusov bola vojenská invázia na Ukrajinu.
Môžeme predpokladať, že rozmiestnenie súčasných vojenských síl sa bude meniť v počte ale i priestore. Čoho už sme svedkami v marci 2022. Podľa posledného summitu NATO v Bruseli konaného dňa 24. marca 2022 členské štáty odsúdili ruskú agresiu na Ukrajine. NATO verejne deklarovalo, že od roku 2014 členské štáty aktívne poskytovali rozsiahlu podporu schopnosti Ukrajiny uplatňovať právo na sebaobranu. Bolo verejne vyhlásené, že NATO vycvičilo ukrajinské ozbrojené sily. Na východné krídlo hraníc Aliancie bolo rozmiestnených 40 tisíc vojakov. Boli založené štyri ďalšie mnohonárodné bojové skupiny v Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku a na Slovensku. Vojenské jednotky NATO siahajú od Baltského mora po Čierne more.
V budúcnosti môžeme očakávať nebezpečnejšiu strategickú realitu, a prijatie novej bezpečnostnej koncepcie na stretnutí, ktoré sa uskutoční v Madride. Očakávané bude ďalšie zvýšenie výdavkov do zbrojenia.
Východiskom politickej spolupráce západných štátov je užšia spolupráca výhradne so štátmi, ktoré sú založené na západnej liberálnej demokracii. Nie každý štát sveta je alebo bude liberálne demokratický z jednoduchých dôvodov. A to je odlišná kultúrna a historická skúsenosť iných národov. Štáty západnej liberálnej demokracie majú zahraničnú politiku verejne poučovať cudzie vlády najmä autoritárskych štátov o demokracii a ľudských právach, ako aj podporovanie aktivít občianskych spoločností. Avšak, západné štáty sú svojimi ekonomikami prepojené a závislé na strategické suroviny pochádzajúce z diktátorskych režimov. Podľa Ruska a Číny západné štáty de facto ekonomicky podporujú nedemokratické režimy, ktoré pošliapavajú ľudské práva svojich obyvateľov. Rusko a Čína vnímajú západné štáty vo vzťahu k ich medzinárodnej politike ako pokrytecké a sú z ich strany kritizované za tento dvojitý meter.
Čo môže priniesť dlhotrvajúca súčasná situácia? Ako som uviedol na úvod tejto práce kľúčovým hráčom pre európsku bezpečnostnú architektúru je Nemecko, ktoré už avizovalo zvýšenie výdavkov na obranu o viac ako 2 % HDP a prvou injekciou v hodnote 100 mld. EUR. Zvýšené výdavky na obranu budú znamenať znižovanie výdavkov inde. To ide ruka v ruke s ekonomikou. EÚ avizovala odklon od závislosti na ruskom plyne do roku 2027. Prvým krokom bude dodávka 15 miliárd kubických metrov LNG z USA dokonca roka. Plán je dodávka 50 miliárd kubických metrov LNG ročne.
Teraz sa však zdá pravdepodobné, že svetová ekonomika sa skutočne rozdelí na bloky – jeden sa bude orientovať na Čínu a druhý na Spojené štáty, pričom EÚ bude väčšinou, ale nie úplne v tom druhom tábore. Pričom každý blok sa bude snažiť izolovať od druhého bloku a potom ho zmenšiť. Ekonomické dôsledky pre svet budú obrovské a tvorcovia politík si ich musia čo najviac uvedomiť a potom ich kompenzovať.
Svet sa dočká nižšieho rastu a menej inovácii. S menšou ekonomickou prepojenosťou bude svet svedkom nižšieho trendového rastu a menšieho počtu inovácií. Domáce spoločnosti a priemyselné odvetvia budú mať omnoho väčšiu moc. Celkovo sa zníži reálna návratnosť investícii podnikov.
Ruská invázia sa ukáže k slabším ekonomikám omnoho menej láskavá. Zvyšovanie cien potravín a energií už poškodzuje občanov týchto štátov a ekonomický dopad deglobalizácie bude ešte horší. Bohatých sa zdražovanie až tak nedotkne ako chudobných a strednú triedu, ktorá je vo veľkom ohrození.
Nastal čas načrtnúť obrysy diplomatického riešenia. Samozrejme, že Ukrajinci majú právo sa rozhodnúť o prijateľných podmienkach pre ukončenie ich ozbrojeného odporu proti ruskej agresii. Jednanie sa však neobmedzí len na Ukrajinu a Rusko, pretože akékoľvek riešenie krízy bude musieť riešiť geopolitickú orientáciu Ukrajiny, ako aj širšie obavy Moskvy ohľadom európskej bezpečnostnej architektúry. Pre tieto diskusie Rusko nepríjme žiadného iného partnera než Spojené štáty, jediný štát s dostatočnou vojenskou silou a ekonomikou, aby zmenila rovnováhu síl na európskom kontinente – a pôsobila ako garant konečného urovnania.
Nebude to vyzerať ako víťazstvo po ktorom mnohí túžia na západe a na Ukrajine. Napriek tomu, by sa urovnanie, ktoré zachová nezávislú Ukrajinu s prostriedkami na svoju obranu, malo považovať za veľký úspech. Stojí za to pripomenúť, že západ nevyhral studenú vojnu naraz, ale sériou krokov – vrátane, keď to bolo nutné, kompromisov s Moskvou, aby odvrátil vojnu. Výsledkom bolo stále a vytrvalé zhromažďovanie výhod po dobu 40 rokov. To je prístup, ktorý by dnes mal západ prijať.
Analytický pohľad na problémy, schopnosť komunikácie a ochota nájsť kompromis dokáže vyriešiť každý medzinárodný spor… A o tom je diplomacia.
JUDr. Viktor Valo
Praha 26.03.2022
Představujeme vám nejlepší studentskou práci minulého kurzu diplomatické akademie od Kateřiny Hamr na téma brexit:
Datum 29. března 2019 se mělo stát historickým mezníkem odchodu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie. Velká Británie jako první země ve společné historii evropské osmadvacítky aktivovala článek 50 Lisabonské smlouvy. Den D však nenastal. Naproti tomu dnes stále nelze s určitostí říct, která varianta brexitu nastane.
Poslanci dolní sněmovny parlamentu Jejího Veličenstva královny Alžběty II. třikrát odmítli akceptovat podobu dohody o odchodu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie, kterou s Bruselem vyjednal tým v čele s premiérkou Theresou May.
Spojené státy evropské Winstona Churchilla
Byl to právě Winston Churchill, který ve svém slavném projevu na curyšské univerzitě, 19. září 1946, s odkazem na panevropské hnutí, vyzýval k vytvoření „Spojených států evropských“. Neměl však na mysli, že by se Británie stala jeho součástí. Jeho představou bylo prostředí „přátel a sponzorů“ sjednocené Evropy kooperující s Británií, respektive společenstvím Commonwealth, Spojenými státy americkými, popřípadě Sovětským svazem. Tehdejší Británie se rozhodně nechtěla vázat v silném integračním seskupení, naopak preferovala mezivládní spolupráci nedotýkající se národní suverenity. Jejím tehdejším zájmem byly otevřené ekonomické vztahy. Podle strategie Winstona Churchilla měla tehdy Británie vzkvétat na průsečíku tří kruhů. Prvním bylo společenství Commonwealth. Británie byla stále největší koloniální velmocí a obchod se zeměmi a koloniemi v rámci Commonwealthu byl pro ni stále naprosto klíčový. Druhým okruhem byla transatlantická vazba, takzvaný speciální vztah se Spojenými státy. A třetím kruhem se pak podle Churchilla měla stát právě sjednocená Evropa.
OEEC, Západní unie, rada Evropy, ESVO
Po druhé světové válce se Británie stala členem nejdůležitějších mezinárodních organizací. Od roku 1947 mohla jako člen Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) využívat Marshallova plánu pro hospodářskou obnovu poválečné Evropy. O rok později, především v důsledku únorového puče v Československu, se z obranných důvodů podepsáním Bruselského paktu připojila k Západní unii (předchůdce mezivládní obranné a vojenské organizace Západoevropská unie, která vznikla v roce 1954 připojením Spolkové republiky Německo a Itálie ke státům Západní unie, Británii, Francii a Spojeným státům americkým). Právě Západní unie měla umožňovat zapojení Spojených států amerických do obrany Evropy proti nebezpečí z Východu. A v následujícím roce 1949 to byl sám Winston Churchill, který prosazoval vznik Rady Evropy jako orgánu tvořeného delegacemi ministrů a expertů, vyslaných vládami jednotlivých členských zemí, který by měl jednomyslně přijímat rozhodnutí v oblastech mimo záběr Západní unie a OEEC. Nakonec se hlavním orgánem stala rada ministrů a shromáždění delegací jednotlivých států s konzultativní funkcí, které od roku 1951 nahradily volené parlamenty členských států. V roce 1950 se Británie odmítla stát součástí Schumanova plánu vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli, který položil základy evropského integračního procesu. V roce 1960 bylo reakcí Velké Británie na vznikající struktury Evropského hospodářského společenství vytvoření Evropského sdružení volného obchodu (ESVO). Vznikla zóna volného obchodu s průmyslovými výrobky (zemědělských a potravinářských produktů se netýkala) mezi Británií, Rakouskem, Dánskem, Norskem, Švédskem a Švýcarskem, která nijak nezavazovala své členy ke společné celní a obchodní politice vůči třetím zemím. Později se připojili Portugalsko, Finsko, Island a Lichtenštejnsko.
A tak v letech, kdy se z Evropského hospodářského společenství formovaly základy Evropské unie, se Británie svým tehdejším postojem (odmítání nadnárodní svrchované centralizace Evropy na úkor zachování autonomního rozhodování států) sama připravila o možnost ovlivňovat vytváření základů v duchu svých liberálních a ekonomických tradic.
Vstup Británie „do klubu“
Hospodářské výsledky ESVO však nepřinesly očekávaný profit. Další nemalé hospodářské ztráty způsobily vznikající celní bariéry zemí Evropského hospodářského společenství vůči okolnímu světu. Celkový význam Commonwealthu pro ekonomické a politické zájmy Británie klesal. Ani představa o britsko-amerických speciálních vztazích se především v důsledku nastolení systému dvou bloků a sílící studené války nenaplnila. A ke všemu generál Charles de Gaulle udělal z EHS typ klubu, do kterého chtěli Britové vstoupit. A tak v roce 1961 podali přihlášku. Ovšem byl to právě Charles de Gaulle, který jejich kandidaturu dvakrát, v letech 1963 a 1967, odmítl, protože měl obavy z posílení vlivu Spojených států v Evropě. De Gaulle Británii doslova nazýval trojským koněm Ameriky. Spojené království Velké Británie a Severního Irska tedy vstupuje do Evropských společenství až tři roky po de Gaullově smrti, na Nový rok 1973.
Referendum o Británii a Evropské unii už tu bylo
Hned v počátečních letech členství se ovšem Britové snažili změnit přístupové podmínky, což si dali do volebního programu v roce 1974 labouristé. O setrvání ve Společenství následně vyhlásili referendum, které v roce 1975 rozhodlo kladně. Většina Britů tehdy chtěla ve Společenství zůstat, protože věřili, že jejich země má šanci stát se opět velkou. V následujících letech se zástupcům Británie podařili vyjednat pět zásadních výjimek, takzvaných opt-outů. Energická konzervativní premiérka, železná lady Margaret Thatcher, dokázala prosadit snížení britského příspěvku do evropského rozpočtu. Další čtyři opt-outy se týkaly oblastí ekonomické a měnové unie (Britové si vymohli zachování britské libry), schengenského prostoru (Británie není jeho součástí, kontroluje si své hranice, přijala pouze jednotný informační systém), Listiny základních lidských práv EU (Británie si zajistila výjimky z vízové, azylové a přistěhovalecké politiky Evropské unie) a prostoru svobody, bezpečnosti a práva (Británie není signatářem Evropské charty základních lidských práv a svobod).
Zatímco pro konzervativní premiérku Margaret Thatcher znamenalo dobudování společného trhu vrchol integrace, eurofilní kontinentální elity už mířily k politické, hospodářské, měnové unii a evropské ústavě.
První referendum o setrvání Spojeného království Velké Británie a Severního Irska tedy vyvolali v roce 1974 labouristé, kteří sami v unii být nechtěli, ale lid rozhodl o opaku. O čtyřicet tři let později nastala podobná, přesto opačná a vpravdě historicky zlomová situace.
Jak uvedl předseda Evropské rady Donald Tusk, bývalý premiér David Cameron se stal obětí vlastního vítězství. V obavě ze sílícího vlivu Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) a pod tlakem euroskeptického křídla ve vlastní Konzervativní straně přislíbil Cameron v roce 2015 Britům referendum o členství v Evropské unii, přičemž předpokládal, že budoucí koaliční partner, liberálové, mu referendum neumožní. Konzervativní strana ovšem následně vyhrála volby na plné čáře, a předpokládané sestavení koalice tedy nenastalo. David Cameron rezignoval. Přesídlil na venkov, začal sepisovat paměti a cestovat. Nyní stojí v čele čínsko-britského investičního fondu, pomáhajícího rozvíjet projekt nové Hedvábné stezky, propojující Asii, Evropu a Afriku. Rovněž se hovoří o tom, že pomýšlí na post generálního tajemníka NATO.
Kampaň Take Back Control hrála na city
Za bojového psa kampaně pro odchod Velké Británie z Evropské unie je označován bývalý poradce ministra školství Dominic Cummings. Cummings si umanul změnit matrix politiky a udělal pro to vše v duchu hesla „účel světí prostředky“. Průzkum veřejného mínění v britských hospodách ho utvrdil v myšlence zničit konvenční myšlení Britů a podsunout jim myšlení rozvracečů Evropy. Rozhodnutí, že kampaň nemůže mít pouhý slogan, ale musí ovládnout pocity Britů, dala průchod populisticky emotivnímu heslu „Take Back Control!“. (Jak podobné heslu kampaně Donalda Trumpa „Make America Great Again!“).
Před referendem předložil Dominic Cummings voličům prostřednictvím spolupracující společnosti CEO Agreegate IQ, zabývající se on-line analytikou, odhadem miliardu cílených reklam, které vynesly statisíce kontaktů. Databáze zároveň dokázaly pro potřeby mikrocílené digitální kampaně vypracovat podrobnou analýzu uživatelů, na něž byli následně cíleni abstraktní bubáci v podobě proklamací bez faktů a čísel typu: měna se zhroutí a ekonomika poklesne, přičemž samotní Britové nebudou mít nadále žádný vliv, a naopak Evropská unie vůči Velké Británii žádnou odpovědnost.
Účel světí prostředky
Debaty, které předcházely referendu, ovládly spory o to, kdo je odpovědný za stav nekontrolovateného přistěhovalectví, závislosti britského soudního sytému na evropském právu, nekvalitní zdravotní péči a vysokých platbách do evropské pokladny, kdy například za každé dvě libry dotací z Evropské unie zaplatí každý jeden Brit na daních do pokladny Evropské unie dvě celé tři desetiny libry. Po celé zemi jezdily autobusy s nápisem: Každý týden posíláme tři sta padesát milionů liber EU, pojďme je raději dát Národní zdravotní službě (NHS). Vzápětí po zveřejnění výsledků referenda zpochybnil předseda protievropské Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP), další tvář zastánců brexitu, Nigel Farage, že by tyto peníze skutečně mohly putovat do NHS. Jinými slovy řekl, že nápis na autobusech byl lží. Další propagandistický film BREXIT – The Movie | Why Britain should leave the EU vyčísloval Britům, jak je pro ně členství v Evropské unii nevýhodné, kolik unijních zákonů sužuje každodenní život běžného Brita či kolik nesmyslných unijních zákonů ztěžuje rozvoj domácího podnikání.
Ačkoli následně se činnost CEO Agreegate IQ společně s další firmou, specializující se na oblast cílené reklamy na voliče, Cambridge Analytica, stala předmětem vyšetřování Britského národního úřadu a volební komise shledala, že kampaň „LEAVE“ porušila volební zákon, výsledky referenda to nijak nezpochybnilo. Zbývá dodat, že obě jmenované společnosti jsou propojeny s podnikatelem a miliardářem Robertem Mercerem, který byl největším dárcem volební kampaně prezidenta Donalda Trumpa.
Zatímco bývalý americký prezident Barack Obama v jednom ze svých projevů varoval Brity před opuštěním Evropské unie, soukromé letadlo současného amerického prezidenta Donalda Trumpa přistálo krátce po výsledcích referenda na jednom z prezidentových golfových hřišť ve Skotsku a sám americký prezident Britům k výsledku referenda nadšeně gratuloval.
| Země | ZŮSTAT – hlasy | ZŮSTAT – % | ODEJÍT – hlasy | ODEJÍT – % |
| Anglie | 13 266 996 | 46,6 % | 15 188 406 | 53,4 % |
| Wales | 772 347 | 47,5 % | 854 572 | 52,5 % |
| Skotsko | 1 661 191 | 62,0 % | 1 018 322 | 38,0 % |
| Severní Irsko | 440 437 | 55,8 % | 349 442 | 44,2 % |
| Spojené království celkem | 16 141 241 | 48,1 % | 17 410 742 | 51,9 % |
Z celkového počtu šedesáti šesti milionů čtyřiceti tisíc obyvatel Spojeného království Velké Británie a Severního Irska se referenda Zůstat či jít? zúčastnilo třicet tři milionů pět set sedmdesát sedm tři sta čtyřicet dva voličů. V celkovém součtu bylo pro odchod sedmnáct milionů čtyři sta deset tisíc sedm set čtyřicet dva voličů, což bylo o jeden milion dvě stě šedesát devět tisíc pět set jeden hlas více.
Náměstek ministra zahraničního obchodu, poslanec britské Konzervativní strany, Greg Hans, pro český server irozhlas.cz uvedl: „Politika je jasně daná respektem k demokracii. Musíme si uvědomit, že pro brexit se vyslovilo o milion tři sta tisíc voličů víc než pro setrvání v Unii. Odchod si přálo víc lidí, než kolik kdy hlasovalo pro Margaret Thatcher, Tonyho Blaira nebo Theresu May, a na to prostě musíme brát zřetel.“
Skotsko, Severní Irsko a ponorky
Přiložená tabulka jasně ukazuje, že voliči ve Skotsku a Severním Irsku si přáli v Evropské unii zůstat. Tyto ukazatele byly i původem dalšího problematického vývoje a sporných bodů kolem odchodu, především takzvané irské pojistky nebo tvrdého postoje skotské premiérky Nicol Sturgeon, která se nechala slyšet, že Theresa May nemá žádný mandát vyjednávat vystoupení z Unie i za Skotsko, které v referendu bylo pro setrvání v Evropské unii.
Sílící hlasy o možných variantách odtržení Skotska, stejně jako spojení Severního Irska s Irskou republikou budou možná ve výsledku tvrdším oříškem, než by kohokoli napadlo. Navíc Skotsko v rámci Spojeného království neprodukuje jen whisky, ale i ropu, a především na jeho území je základna jaderných ponorek, které tvoří v podstatě jedinou součást odstrašujícího potenciálu země. A není tajemstvím, že Skotové dali opakovaně jasně najevo, že v případě samostatnosti jaderné zbraně na svém území nechtějí. Nastane-li reálně rozdrobení Velké Británie na menší národní uskupení (nikdo nezaručí, že Velšané či Severní Irové nebudou nakonec požadovat v budoucnu také jistou míru samostatnosti), může dojít i ke ztrátě pozice stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Že v Londýně pak budou moci na jakoukoli světovou politiku zapomenout, je nesporné.
Případné rozdrobení Velké Británie i její odchod z Evropské unie jsou naopak dobrou zprávou pro Moskvu. Kreml se zcela záměrně k brexitu nijak nevyjadřoval, neboť prozíravě vnímal, že jakékoli otevřené snahy podpořit brexit by byly z jeho pohledu silně kontraproduktivní. Z čistě praktického hlediska však Moskvě vývoj situace vyhovuje. Výsledek referenda umožní Rusku vystupovat v roli evropské mocnosti jako protipól Spojených států, neboť dřívější hlavní spojenec Američanů sám sebe diskvalifikoval.
Sečteno a podtrženo, jakkoli by tato hypotéza posílení mezinárodní pozice Ruska byla, a či dokonce bude reálná, daleko rozsáhlejší hrozbou z pohledu vojenských a bezpečnostních expertů a analytiků je zjevné oslabení Velké Británie samotné.
Spojené království Velké Británie a Severního Irska, totiž jeho představitelé jako by snad nevěděli, kam patří, což ostatně jasně dokládá i současná situace kolem hlasování v britském parlamentu. V uplynulých desetiletích byly boje mezi vládnoucími stranami konzervativců i labouristů o podoby členství Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v Evropské unii jasné. Přesto se za celou dobu uplynulých desetiletí Velká Británie na možnost výstupu nijak nepřipravila. Dalo se ovšem vůbec připravit? Nakolik je nabídka zůstat v celní unii Evropské sedmadvacítky bez možnosti ovlivňování její legislativy pro Británii výhodou, nebo ne? Bezesporu Británii čekají ekonomické, kulturní, sociální, ale i politické změny, jaké svět dosud nepoznal.
Britové v Evropské unii a Evropané v Británii
Ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska žijí nyní zhruba více než tři miliony občanů EU, z nich je asi 100 000 Čechů. Oproti tomu v EU žije zhruba jeden milion Britů. Jak bude vypadat další život Čechů v Británii, stále není jasné. Záleží na tom, jak budou vypadat dohody na konci jednání o brexitu. Do plánovaného vystoupení Velké Británie z Evropské unie (nyní jsou aktuální dva termíny, 12. dubna nebo 22. května) nedochází ke změně právního postavení občanů EU ve Velké Británii, tedy ani občanů ČR. Nicméně jejich status se po uvedených datech může změnit.
Strach z východoevropské migrace jako jedno z dominantních témat brexitu ukazuje, že vztah k migrantům z východní Evropy se od dob Nevilla Chamberlaina, který v roce 1938 mluvil o Československé republice jako o vzdálené zemi, jejíž problémy Brity nezajímají, příliš nezměnil. Důležité je zdůraznit, že Spojené království Velké Británie a Severního Irska je historicky cílovou destinací masivní imigrace neevropského obyvatelstva z bývalých území Britského impéria: Indie, Pákistánu, Bangladéše, Hongkongu, Afriky a karibské oblasti. A tak strašák turecké invaze v rámci brexitové kampaně Leave byl jen další emotivní účelovou mediální pákou na voliče.
Obchodní bilance: import, export
|
Vývoz Velké Británie do zemí EU představuje v současnosti 49 % celkového exportu. Do Česka dovážejí Britové nejčastěji stroje a dopravní prostředky. Velká Británie je pátým nejdůležitějším obchodním partnerem České republiky. Export České republiky na Britské ostrovy dlouhodobě rostl a byl vyšší než do Ruska a Číny dohromady. Jde o stroje, ale dvě třetiny českého exportu do Velké Británie tvoří dopravní prostředky.
Nyní se lze pouze dohadovat, jaké budou reálné dopady na hospodářství jednotlivých zemí. Evropská unie totiž nemůže uzavírat dohody se státem, který je stále jejím členem. Vzájemné formulování dohod nastane až po případném skutečném odchodu Velké Británie z Evropské unie.
Pro Británii je klíčový evropský trh, kam směřuje zhruba polovina jejího vývozu. I u dovozu v součtu dominují evropské země. Pokud by došlo k tvrdému brexitu a uvalení cel, Británie by podle mnohých ekonomů měla problém nahradit výpadky obchodem se zeměmi mimo Evropskou unii.
Odchod Británie z Evropské unie s dohodou nebo bez ní
Pokud by se podařilo schválit variantu „zůstat v celní unii“ na Spojené království Velké Británie a Severního Irska by se během přechodného období, tedy do roku 2020, vztahovalo právo EU, ovšem bez možnosti účasti Britů na jednání unijních institucí a orgánů, a to ani těch, stanovených mezinárodními dohodami EU. Stejně tak by Britové během dvouletého období neměli žádný vliv na legislativní proces. Po celou dobu přechodného období by také Velká Británie zůstala součástí vnitřního trhu a celní unie.
Dohodu o odchodu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie, kterou s Bruselem vyjednal tým v čele s premiérkou Theresou May, parlament Jejího Veličenstva královny Alžběty II. již třikrát odmítl, naposledy 29. března poměrem 344 hlasů proti ku 286 hlasům pro. Předseda opoziční Labouristické strany, Jeremy Corbyn, vyzval premiérku, která před hlasováním nabídla, v případě, že parlament schválí brexit s vyjednanou dohodou, svou rezignaci, aby odstoupila okamžitě. Podle jeho slov už není schopna vyjednat pro Velkou Británii lepší dohodu.
Nakonec však labouristé přistoupili na výzvu premiérky a začali společně jednat. Zlomovým výsledkem britské politické roztříštěnosti v oblasti brexitu byl takzvaný Cooper Bill (zákon navržený labouristickou poslankyní Yvette Cooper), odsouhlasený dolní sněmovnou, sněmovnou lordů a signovaný Jejím Veličenstvem královnou Alžbětou II. Tento zákon pověřuje premiérku Theresu May usilovat o odklad brexitu, bude-li hrozit, že by měla Británie 12. dubna vystoupit z Evropské unie bez dohody.
Z pohledu států Evropské unie je takzvaný tvrdý brexit největším obchodním strašákem pro Německo, Spojné království Velké Británie a Severního Irska je totiž za Spojenými státy americkými druhým největším odběratelem německých automobilů. Automobilky značek Volkswagen, Mercedes či BMV procházejí bolestivým přerodem, na který postupně reagují plánovanou výrobou elektrických aut, na což ovšem budou potřebovat značné finanční prostředky. Ztráta tak velkého odběratele by německému automobilovému průmyslu zasadila tvrdou ránu. Angela Merkel, vědoma si této situace, se v jednáních s Theresou May mezi čtyřma očima snaží držet zpátky a roli zlého policajta zastává francouzský prezident Emmanuel Macron, který se nechal slyšet, že Evropská unie nesmí být rukojmí vnitropolitických zmatků Velké Británie.
Odpovědí Bruselu na výsledek hlasování Britů je svolání summitu nejvyšších představitelů států Evropské unie na 10. dubna. Pokud nedojde k jinému řešení, nastane 12. dubna „tvrdý brexit“, tedy odchod bez jakékoli „rozvodové dohody“. Jestliže Velká Británie na základě pádných důvodů požádá Evropskou unii o prodloužení lhůty do 22. května a dostane ji, bude muset vyhlásit a uspořádat volby do Evropského parlamentu, což bude teoreticky znamenat, že bude mít své europoslance v Unii následujících pět let.
Má dáti, dal
Je mimo jakoukoli diskusi, že Británie zaplatí Evropské unii, co zaplatit má, a co vyplývá ze smluvních závazků (v současnosti se hovoří o účtu za členství v EU ve výši 39 mld EUR). To ovšem platí oboustranně, protože existují také položky, které Evropská unie bude muset uhradit Spojenému království Velké Británie a Severního Irska.
Británie se jasně vyjádřila ke skutečnosti, že až opustí Evropskou unii, přestane platit základní částky do unijního rozpočtu. Ale její představitelé jsou otevřeni debatám o pokračování plateb za konkrétní projekty a programy (například studentský výukový výměnný program Erasmus). Klíčové jsou samo sebou otázky rozpočtových plateb a budoucích pravidel vzájemného obchodu po roce 2019. Na druhou stranu jsou představitelé Evropské unie ještě vůbec nakloněni dalším diskusím?
A co bude dál?
Londýn brexitem postavil Berlín do historicky nejsilnější pozice. Výsledek referenda zrušil rovnováhu na evropském kontinentu, za kterou v minulosti Velká Británie Lloyda George a Winstona Churchilla ve dvou světových válkách těžce bojovala.
O výši 20 % všech výdajů, které Velká Británie vydávala na obranu zemí Evropské unie, bude, v případě odchodu, rozpočet Evropské unie chudší. Ovšem na druhou stranu by, z pohledu společné bezpečnostní a obranné politiky, mohl odchod Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z EU paradoxně zjednodušit její fungování. Například dlouho Británií blokované vybudování vojenského velitelství Evropské unie v belgickém Turvurenu by se mohlo konečně urychlit.
Je dost pravděpodobné, že vnitřní bezpečnost států, například sdílení jmen pasažérů letadel, využívání databází otisků prstů nebo mezinárodního registru poznávacích značek automobile, bude Velké Británii umožněno prostřednictvím nově uzavřených samostatných smluv. V každém případě půjde o řadu bilaterálních smluv, které nahradí spolupráci v rámci Evropské unie.
Big brother a královna
Británie tak po brexitu bude postavena před nutnost ještě většího přimknutí se ke Spojeným státům americkým. Konec konců historicky speciální vazby těchto zemí mají celou řadu podob, přes zpravodajskou spolupráci v rámci uskupení Five Eyes, poskytování vlastního území ve prospěch amerických jednotek až po světově bezprecedentní sdílení jaderných technologií. Otázkou však zůstává, nakolik je taková spolupráce výhodná pro Washington, přičemž by bylo naivní se domnívat, že Američané potřebují Spojené království samotné. Mnohem více Američané oceňovali naopak britskou pozici v rámci Evropské unie, kde ostrované plnili roli jakéhosi předmostí amerického vlivu.
O bezpečnosti se mlčí. Proč?
Jaký ovšem bude mít výsledek referenda a následný brexit vliv na bezpečnost, přeneseně na Severoatlantický pakt (NATO), nezmínil před referendem nikdo. Záměrně snad?
Na konci šedesátých let zahájila Velká Británie stahování a opouštění vojenských základen na východ od Suezu. Takzvaná suezská krize rovněž přispěla k rozhodnutí zahájit evropskou politiku. Po referendu o odchodu z Unie však Britové rozhodli o dalším stažení směrem na západ pod falešným dojmem návratu do pozice imperiální velmoci. Zámořské državy Velké Británie se tak zmenšily na Gibraltar a Falklandské ostrovy. A máme zde další aspekt, který Británii reálně staví před nezbytnost ještě většího přimknutí se ke Spojeným státům americkým.
Adi(eu)…
Její Veličenstvo Alžběta II pamatuje počátky své vlády s britskými koloniemi na každém kontinentě. Bohužel, na konci své vlády může stát v čele země, která nebude ovládat ani svůj vlastní ostrov.
V podvečer historického jednání (9. dubna 2019) řekl hlavní vyjednavač Evropské unie pro brexit Michel Barnier médiím, že vzájemná šestisetstránková smlouva se rozhodně měnit nebude. Oproti tomu si lze představit, že se v řádu hodin může upravit politická deklarace o budoucích vztazích tak, aby se stala, podle jeho slov, ambicióznější. Připustil, že ke smlouvě o volném odchodu, na které je Británie s Evropskou unií již dohodnuta, lze přidat ustanovení o celní unii. Na druhé straně zdůraznil, že Evropská unie nemůže opustit principy toho, co představuje a čím zůstává, tedy integritou vnitřního trhu, autonomií rozhodování sedmadvacítky a nedělitelností čtyř svobod: volného pohybu zboží, lidí, služeb a kapitálu. Podle jeho slov se Evropská unie nikdy nerozhodne pro „no deal“, a je tedy na Británii, co si bude přát. Může revokovat článek 50 Lisabonské smlouvy, pokud chce zabránit odchodu bez smlouvy, může hlasovat pro stávající smlouvu s Evropskou unií, vše, jak řekl, je na zodpovědnosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Rovněž však zdůraznil, že posunutí termínu britského odchodu musí mít smysl a sloužit svému účelu.
Už nyní je jisté, že Velká Británie vyhlásí volby do Evropského parlamentu, což ostatně i sama premiérka potvrdila a oznámila do Bruselu minulý týden.
Samotné, více než hodinu trvající vystoupení Theresy May před zástupci sedmadvacítky v Bruselu 10. dubna 2019 nepřineslo zásadní překvapení, Prezidenti a premiéři jako podklad k diskusi dostali novou verzi návrhu závěrů. V nich Británie zdůraznila, že se v době odkladu brexitu zdrží všech opatření, která by mohla ohrozit dosažení cílů Evropské unie, zejména pak pokud by byla účastna na rozhodovacích procesech Evropské unie.
Během pracovní večeře, kdy politici měli možnost ochutnat třeba teplý salát z hřebenatky, tresku, krevety nebo dezert z makadamských oříšků, se pilně jednalo. V 0.28 hodin oznámila agentura Reuters s odvoláním se na diplomatické zdroje, že lídři zemí Evropské unie se shodli na odkladu do 31. října 2019, s revizí stavu 30. června 2019. Nové datum, které bylo kompromisem mezi zástupci států, kteří žádali odklad do konce roku, a zástupci zemí, které se spíše klonily k postoji francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který trval na nejkratším termínu odchodu Velké Británie z Unie. V květnu by se tak ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska měly konat volby do Evropského parlamentu. Datum 31. října bylo stanoveno s ohledem na fakt, že koncem října končí europoslanecké mandáty a nastupují noví eurokomisaři. Pokud Velká Británie eurovolby neuspořádá, nastane 1. června 2019 tvrdý brexit.
Podle slov předsedy Evropské rady Donalda Tuska dostala Velká Británie dostatečnou lhůtu na vyřešení situace kolem brexitu s několika možnostmi řešení. Může odchodovou dohodu ratifikovat, rovněž tak může přehodnotit odchodovou strategii, což by měnilo politickou deklaraci, nikoli však odchodovou smlouvu. A konec konců může stále deaktivovat článek 50 Lisabonské smlouvy a zůstat v Evropské unii.
Je tedy jen a pouze na Velké Británii, aby se rozhodla, co vlastně chce, protože, jak se jeví, je největším problémem fakt, že to neví.
Kateřina Hamr
