Izrael se ocitl na pokraji chaosu, který ohrožuje už nejen politickou stabilitu, ale i jeho celkovou bezpečnost. Prezident varuje před občanskou válkou. Desítky tisíc Izraelců vyšly v řadě měst demonstrovat proti soudní reformě, kterou koaliční vláda premiéra Benjamina Netanjahua v parlamentu dál postupně schvaluje. Kvůli občanskému odporu byla zatím odložena. Rozpadá se jediná demokracie na Blízkém východě?

SOUDNÍ REFORMA

Před vyhlášením nezávislosti Izraele v roce 1948 vlastní generálové varovali, že má jen malou šanci na přežití. Po roce 1948 vybudoval Izrael liberální demokracii s nezávislými soudy, přestože postrádal psanou ústavu. Izrael překonal války, období sucha a chudobu. Absorboval milion židovských migrantů ze Sovětského svazu, přičemž si zachoval své strategické partnerství s Amerikou. Dnes je Izrael velmi bohatý a demokratický stát. V posledních letech si země pracně vybudovala pověst neprůstřelné ekonomiky, high-tech zázraku, který i nadále poskytuje růst a zajišťuje investiční příležitosti navzdory hrozbě války a teroru. Jeho vojenská převaha nad mnohem početnějšími arabskými sousedy odráží špičkovou technologii a také armádu s více než 170 000 vojáky a 400 000 motivovanými záložníky. Přesto Izrael čelí mnoha hrozbám. Ve 20. století to byl strach z invaze, ve 21. jsou to vnitřní rozkoly země.

Benjamin Netanjahu, nejdéle vládnoucí izraelský premiér v historii země, je politik velmi pravicový, ekonomicky velmi liberální s cílem mít silnou bezpečnost země. V posledních letech se vydal populistickou cestou a svou politiku postavil na boji pravice proti levici, sekulárního obyvatelstva proti náboženskému, izraelských Arabů proti izraelským židům.

Již zmíněnou aktuální hrozbou je ústavní krize kvůli nezávislosti soudů, kterou vyvolala vláda Benjamina Netanjahua. Netanjahuova koalice spoléhá na krajně pravicové náboženské strany zapletené do rostoucího hnutí osadníků. Netanjahu si představuje více tradiční židovský, konzervativní a ultraortodoxní stát. Reforma má dva hlavní cíle. Jeden z nich je změna v komisi, která jmenuje ústavní soudce, i soudce nižších instancí. Tam by rozhodující slovo měli mít politici a politici vládnoucí koalice, ačkoliv zde doposud byli politici a soudci rovnoměrně zastoupeni a role soudců byla veliká. Reforma také ukončuje princip seniority – předsedou nejvyššího soudce se vždy stává nejstarší, teď by komise mohla určit, kdo by měl funkci předsedy. Dále by byly omezené zákony, které soud může a nemůže posuzovat. A rozhodující změnou by měla být možnost Knesetu přehlasovat prostou většinou jakékoli rozhodnutí ústavního soudu. Což v překladu znamená, že vláda prosté většiny by měla absolutní moc.

 

 

VZTAH S AMERIKOU

Jak již bylo řečeno, Amerika byla první zemí, která uznala Izrael v roce 1948 a byla jeho oddaným spojencem. Dlouhodobě byla také hlavním obchodním partnerem Izraele. Nyní Izrael obchoduje více s Asií než s Amerikou. Háček je v tom, že Amerika stále poskytuje 66 % svých dovozů zbraní a de facto bezpečnostní záruku, která odrazuje od útoků, včetně útoků z Íránu. Na současné neliberální politické cestě Izraele bude jeho veřejná podpora v Americe slábnout. Odpor proti plánu krajně pravicové vlády Benjamina Netanjahua vyjádřil i při své návštěvě Izraele šéf americké diplomacie Antony Blinken a americký prezident Joe Biden vyzval Izrael k odstoupení od justiční reformy.

POTŘEBA PSANÉ ÚSTAVY

Izrael je jedním ze šesti států světa, který nemá ústavu. Jeho státní zřízení se řídí řadou základních zákonů, které však nikdy nebyly přijaty a ustanoveny Knesetem jako jednotná ústava. Základní zákony přijímá Kneset prostou většinou, pokud zákon nestanoví jinak, a může je také měnit. Tudíž jedinou institucí, která do určité míry může korigovat politická rozhodnutí vlády a Knesetu, je nejvyšší soud. Chybí zakotvení nedotknutelných práv do ústavy, jako např. ochrany lidských práv, svobodných voleb či rovných práv pro všechny, bez ohledu na pohlaví, náboženství a rasu. Izrael by tedy měl zavést ústavní úmluvu, která kodifikuje pravomoci parlamentu a soudů, a podporovat přeskupení stran, které poskytne jeho centristické většině větší váhu.

AUTOR: LUCIE KLAUSOVÁ

 

 

 

 

ZDROJE:

https://www.economist.com/leaders/2023/04/27/as-israel-turns-75-its-biggest-threats-now-come-from-within

https://www.telegraph.co.uk/news/2023/03/29/israel-proving-still-democracy-middle-east/

https://www.israel.cz/2023/04/opozdene-ale-na-miste-reforma-soudnictvi-v-izraeli/

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/izrael-demonstrace-protest-soudni-reforma-netanjahu-soudnictvi_2303161518_elev

https://denikn.cz/1113543/studio-n-izrael-na-pokraji-chaosu-chysta-se-demontaz-demokracie/

OBRÁZKY:

Zdroj: Český rozhlas

Zdroj: The Telegraph

 

Dva dlouholetí rivalové na Blízkém Východě si sedli ke společnému stolu. 10. března poradci pro národní bezpečnost Íránu a Saúdské Arábie souhlasili s obnovením diplomatických vztahů po sedmiletém přerušení. Írán znovu otevírá velvyslanectví v Saúdské Arábii. Nelze opomenout místo konání – žádné regionální hlavní město, ale Peking. Mezi oběma zeměmi seděl Wang Yi, nejvyšší diplomat Číny, země, která dosud nehrála žádnou významnou roli v chaotické diplomacii na Blízkém východě.

DLOUHOLETÁ RIVALITA

Diplomatické vztahy šíitský Írán a sunnitská Saúdská Arábie přerušily v lednu 2016, když íránští demonstranti vypálili saúdské velvyslanectví v Teheránu a napadli saúdský konzulát v Mašhadu v reakci na popravu vlivného šíitského klerika v Saúdské Arábii. Od té chvíle se vztahy jenom více zhoršovaly. V roce 2019 zasáhly íránské drony ropná zařízení v Saúdské Arábii a nakrátko vyřadily z provozu 6 % světové produkce ropy. Je třeba zmínit, že kontext zhoršení vztahů se formoval už v předešlých letech, například v důsledku saúdské intervence v Jemenu, kde Írán dlouhodobě podporuje šíitské rebely Húsiů.

ČÍNSKÁ ROLE NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ

Role Čínské lidové republiky je zajímavější. Zdá se, že tato země, která dlouho zastávala merkantilistický pohled na Blízký východ, se nyní pouští do prosazování své politiky. Čína usiluje o zaplnění volného mezinárodněpolitického prostoru na Blízkém východě, který vznikl po změnách zahraničněpolitické strategie USA vůči Blízkému východu, a to jak během Trumpovy, tak i Bidenovy administrativy. Nyní se postavila do role mediátora. Jak Írán, tak Saudská Arábie strávily roky mluvením o usmíření. K diskusím zprostředkovaným Čínou se zástupci Íránu a Saúdské Arábie sešli 6. března 2023 v Pekingu. Dohoda přináší znovuotevření velvyslanectví a konzulátů v jedné i druhé zemi a napravení jejich vztahu.

REALIZACE

Jak bylo dohodnuto, v úterý 6. června byla otevřena íránská ambasáda v Rijádu. 18. června se také Ministr zahraničí Saúdské Arábie Fajsal bin Farhán v Teheránu sešel se svým íránským protějškem Hosejnem Amírabdolláhjánem a prezidentem Ebráhímem Raísím. Obě země tak učinily další krok k obnově diplomatických vztahů. Šéf saúdskoarabské diplomacie a íránský prezident diskutovali o způsobech posílení bilaterálních vztahů v různých sférách.

 

 

PŘÍNOSY PRO ZÚČASTNĚNÉ

Každá ze zúčastněných stran může z této dohody více či méně profitovat.

Čína si může nárokovat diplomatické vítězství, protože se stala největším obchodním partnerem Blízkého východu a zároveň největším světovým odběratelem ropy. Číňané nejenže získali silnější spojence v Saúdské Arábii a Íránu, ale dokázali v jejich očích podkopat Washington.

Co se týče Saudské Arábie, pro ni dohoda představuje odvážnější strategický posun. Již více než sedmdesát let je vnímána jako blízký spojenec Spojených států. Mnozí ve Washingtonu to proto považovali za téměř zradu, když Rijád oznámil, že Čína dohodu zprostředkovala. Fakt, že se Rijád rozhodl spolupracovat s Teheránem může ukazovat na nedostatek podpory, kterou Saúdská Arábie dostává od Bidenovy administrativy a demokratů v Kongresu. Může to také představovat přínos pro republikány, kteří naznačují, že blízkovýchodní politika prezidenta Joea Bidena selhává.                                                                                                   Prioritou Saúdské Arábie je vymanit se z války v Jemenu. Saúdové dychtí po uzavření dohody s Húsíy, která by skupině ponechala moc výměnou za jejich souhlas s ukončením přeshraničních raketových a dronových útoků. Saúdsko-íránská dohoda tedy může předznamenávat samostatnou dohodu v Jemenu. Tím neskončí konflikt, který byl občanskou válkou, než zasáhla koalice vedená Saúdskou Arábií. Nabídlo by to alespoň nový směr řešení. Saúdská Arábie již utratila miliony dolarů na obranu svého území a toto uspořádání by přineslo trvalé řešení.

A jaký přínos má dohoda pro Írán? Íránský přísně konzervativní režim může vypadat jako více přístupný otevřené diplomacii. Írán může dohodu vnímat jako tichou podporu své současné jaderné politiky. Součástí dohody by mělo být zmírnění zpravodajství satelitního kanálu „Iran International“, který začal vysílat v roce 2017 v Anglii a má být údajně financován Saúdskou Arábií. Hlavním tématem tohoto vysílání je kritika iránského režimu.

BUDOUCNOST DOHODY

Dohoda jistě zmírnila polarizaci na Blízkém východě a současně vyvolala optimismus, že obnovení styků povede k větší stabilitě a bezpečí v regionu. Dohoda však neukončí válku, kterou obě země podporují v Jemenu v zastoupení jednotlivých soupeřících stran. Nelze očekávat, že tato dohoda upevní Čínu jako novou velmoc regionu. Další otevřenou otázkou je, zda bude dohoda realizována v plném rozsahu a zda Peking hodlá činit jednotlivé strany odpovědnými. Rizika nedodržení jsou vysoká vzhledem k nedostatku důvěry mezi Rijádem a Teheránem. Tato rizika také zhoršují pokračující protesty v Íránu. Saúdové se budou stále obávat íránského jaderného programu a programu balistických raket a jeho stoupenců v arabských státech.

Dohoda však může oteplit vzájemné vztahy a ukončit studenou válku, která hrozí přerůst v mezinárodní konflikt.

 

AUTOR: LUCIE KLAUSOVÁ

 

 

 

 

ZDROJE:

https://www.economist.com/middle-east-and-africa/2023/03/10/china-brokers-an-iran-saudi-rapprochement

https://www.washingtoninstitute.org/policy-analysis/what-does-saudi-iran-deal-mean-middle-east

https://carnegieendowment.org/2023/03/30/riyadh-s-motivations-behind-saudi-iran-deal-pub-89421

https://thecradle.co/article-view/22445/exclusive-the-hidden-security-clauses-of-the-iran-saudi-deal

https://foreignpolicy.com/2023/04/06/iran-saudi-arabia-deal-agreement-china-meeting-beijing/

https://eurozpravy.cz/zahranicni/saudska-arabie-a-iran-obnovuji-vztahy-sefove-diplomacii-se-sesli-v-teheranu.mgrcoy41

OBRÁZKY:

Zdroj: cnbc

Zdroj: TheFrontierPost

 

O výsledku tureckých prezidentských voleb rozhodne druhé kolo. Současný prezident Recep Tayyip Erdoğan (69) bude čelit nejtěžší zkoušce své dlouhé politické kariéry. Po sečtení všech hlasovacích lístků v neděli 14. května nezískal Erdoğan, ani jeho hlavní rival Kemal Kılıçdaroğlu (74) více než 50 % hlasů potřebných k přímému vítězství. Voliči se tedy vrátí k volebním urnám, a to přesně dva týdny po prvním kole. Prezidentské volby rozhodnou nejen o budoucí hlavě státu, ale také o tom, zda se Turecko vrátí na demokratičtější cestu.

 

Erdoğanova Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) je u moci od listopadu 2002. Nová generace téměř pěti milionů prvovoličů tedy ani nepamatuje jiného vůdce. Zpočátku byl Erdoğan premiérem, poté se v roce 2014 stal prezidentem a v reakci na neúspěšný puč z roku 2016 dramaticky posílil své pravomoci. Dnes ho stále více Turků viní z prudce rostoucí inflace, protože neortodoxně odmítá zvyšovat úrokové sazby. Její míra se v Turecku oficiálně pohybuje těsně nad 50 %, ale podle odborníků je ve skutečnosti vyšší než 100 %. Po katastrofálních zemětřesení v Turecku 6. února byli Erdoğan i jeho vládnoucí strana masivně kritizováni za špatné zvládnutí pátracích a záchranných akcí, ale také za to, že v předchozích letech nepřizpůsobili stavební postupy souvisejícím rizikům. V jedenácti provinciích postižených zemětřesením zůstaly miliony Turků bez domova.

Erdoğan v letošních volbách čelí své dosud nejsilnější výzvě v podobě Kemala Kılıçdaroğlu, bývalého účetního s pověstí čistého politika a zastánce sekulárních hodnot. Kılıçdaroğlu má za sebou jako předseda hlavní opoziční Republikánské lidové strany (CHP) řadu volebních porážek. Tentokrát by to však mohlo být jiné, protože bojuje jako jednotný kandidát šesti opozičních stran. Hlasy bude sbírat od voličů vlastní levicové strany, nacionalistické strany Good Party a čtyř dalších menších uskupení.

Do boje o prezidentský úřad se původně zapojili čtyři kandidáti. Tři dny před hlasováním však odstoupil bývalý Kılıçdaroğluův stranický kolega Muharrem İnce. Jako důvod uvedl tzv. deepfake videa spojovaná s jeho osobou, která se v poslední době objevovala na sociálních sítích. Osmapadesátiletý İnce kandidoval na prezidenta za Republikánskou lidovou stranu i v roce 2018. Po dvou letech stranu opustil kvůli neshodám s Kılıçdaroğluem. Odstoupení ze současných voleb pravděpodobně šance bývalého kolegy zvýšilo, přestože jeho hodnocení v průzkumech veřejného mínění bylo nízké. Posledním dosud nezmíněným kandidátem na prezidenta byl ultranacionalista Sinan Ogan. Jeho šance na úspěch se však už od začátku jevilz jako velmi malé. Se svými 5 % z prvního kola dál neprošel.

V případě výhry ve druhém kole voleb plánuje Kılıçdaroğlu obnovit turecký parlamentní systém a reformovat prezidentský úřad, zrušit právo hlavy státu vetovat zákony, omezit vazby této funkce na politické strany a zavést volitelnost každých sedm let. Šestice současných opozičních stran chce nastartovat dlouhotrvající snahu Turecka o vstup do Evropské unie a obnovit „vzájemnou důvěru“ s USA po letech roztržky za Erdoganovy vlády. Zavázaly se, že do dvou let sníží inflaci pod 10 % a pošlou syrské uprchlíky dobrovolně domů. Turecko jich v současné době hostí přibližně 3,6 milionů.

Volby mají význam nejen v rámci země, ale i v celosvětovém měřítku. Během Erdoganovy vlády Turecko ukázalo svou vojenskou sílu v různých zahraničních regionech, zapojilo se do vojenských operací v Sýrii, vedlo ofenzivu proti kurdským ozbrojencům v Iráku a poskytlo vojenskou pomoc Libyi a Ázerbájdžánu. Kromě toho Turecko zažilo diplomatické konflikty se Saúdskou Arábií, Egyptem, Spojenými arabskými emiráty a Izraelem. Vznikly spory o námořní hranice ve východním Středomoří s Řeckem a Kyprem a země čelila sankcím ze strany amerického zbrojního průmyslu poté, co získala ruskou protivzdušnou obranu. Erdoganův blízký vztah s ruským prezidentem Vladimirem Putinem rovněž vyvolal pochybnosti o závazcích Turecka vůči ostatním členům NATO. Nedávné váhání Ankary o podpoře žádosti Švédska a Finska o členství tyto obavy jen posílilo. Turecko ale sehrálo roli i při zprostředkování dohody o vývozu ukrajinské pšenice, čímž zdůraznilo svůj potenciální příspěvek k ukončení války. Evropská unie by Erdoganovu porážku považovala za strategicky výhodnou. Přestože politicky náročnou, protože by mohla potenciálně oživit tureckou snahu o vstup do EU.

AUTOR: dh

 

 

ZDROJE:
https://www.cbc.ca/news/world/turkey-election-second-round-erdogan-kilicdaroglu-1.6843579
https://www.reuters.com/world/middle-east/turkey-votes-pivotal-elections-that-could-end-erdogans-20-year-rule-2023-05-13/
https://www.bbc.com/news/world-europe-65593504
https://www.bbc.com/news/world-europe-65239092
https://www.cbsnews.com/news/turkey-election-2023-erdogan-kilicdaroglu-what-to-know/
https://www.npr.org/2023/05/16/1176371637/turkey-election-erdogan-us-nato
https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/v-turecku-zacaly-prezidentske-a-parlamentni-volby/2364950
https://denikn.cz/minuta/1146270/
https://ct24.ceskatelevize.cz/specialy/turecke-volby/3586150-v-tureckych-volbach-vede-podle-statnich-medii-erdogan-opozice-tvrdi
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/turecko-volby-prezident_2305151456_cen

Od posledních parlamentních voleb z konce února 2020 bude mít Slovensko už třetí vládu. Jeho prezidentka Zuzana Čaputová v neděli 7. května uvedla, že začátkem příštího týdne jmenuje vládu odborníků. Podle dostupných zdrojů ji povede dosavadní viceguvernér Slovenské centrální banky Ľudovít Ódor, který do funkce nastoupí po dosluhujícím premiérovi Eduardu Hegerovi.

 

(Na fotce prezidentka SR Zuzana Čaputová a premiér SR v demisi Eduard Heger během odvolaní vlády)

 

V prosinci minulého roku vyvrcholila na Slovensku vládní krize a tamní opozice podala návrh na vyjádření nedůvěry vládě Eduarda Hegera. Návrh iniciovala strana Svoboda a solidarita (SaS), která tvrdila, že menšinová trojkoalice vládla chaoticky a nezvládala řešit současné krize. Hegerova vláda postupem času ztrácela důvěru veřejnosti, až nakonec přišla i o podporu jedné ze čtyř koaličních stran. Hlasování o nedůvěře provázely průtahy a dramatické události. Největší pozornost médií a veřejnosti si získalo Matovičovo podání osobní demise, které si na poslední chvíli rozmyslel a podepsaný dokument vytrhl z rukou vedoucího kanceláře prezidenta Slovenské republiky Metoda Špačka. Ke svržení kabinetu potřebovala opozice 76 hlasů ze 150. Zpočátku se zdálo, že Hegerovu vládu zachrání nezařazení poslanci, kteří ji však potopili, a to s nečekanou pomocí členů parlamentu z koaličních řad. Po dvoudenním odkladu nakonec těsného hlasování slovenská vláda padla. Nedůvěru jí vyslovilo 78 ze 102 přítomných poslanců. Po více než dvou letech tedy skončila vláda, která původně nastoupila jako protikorupční po dlouhé éře strany Směr-SD.

V tu chvíli se Slovensko dostalo do očekávání předčasných voleb, po kterých předsedové opozičních stran Hlasu-SD Peter Pellegrini a Směru-SD Robert Fico dlouhodobě volali. Po jejich neúspěšných návrzích, aby nové volby byly už v květnu nebo v červnu, parlament 31. ledna rozhodlo o termínu 30. září. Poslanci tak splnili ultimátum prezidentky Čaputové, která požadovala stanovení data do konce ledna. Jinak by jmenovala úřednickou vládu.

Hegerův kabinet tedy v úřadu zůstal, aby zemi k předčasným volbám dovedl. Jako vláda v demisi však měl omezené pravomoci týkající se zásadních otázek vnitřní, zahraniční, sociální a hospodářské politiky a některá jeho rozhodnutí musela předem schválit hlava státu.

V neděli ale došlo k pádu i této problémové vlády v demisi, a to po odstoupení premiéra Hegera. Ten se rozhodl své funkce vzdát po rezignacích ministrů zemědělství a zahraničí Samuela Vlčana a Rastislava Káčera. Pro Hegera totiž nastal problém nemožnosti jmenovat nové členy vlády a možnosti pouze pověřit spravováním uvolněného ministerstva stávající členy kabinetu. Premiér proto už osobně zastával funkce ministra financí či zdravotnictví a hrozilo, že vládě brzy “dojdou“ ministři.

Odstupující premiér Heger uvedl, že na schůzce s Čaputovou představil určitá východiska nově nastalé situace. Žádné z nich ale prezidentka neakceptovala a přišla s možností, o které se na Slovensku spekuluje už delší dobu – jmenování úřednické vlády. Podle jejích slov je půl roku dost dlouhá doba na to, aby vláda odborníků mohla stabilizovat Slovensko a přivést ho k předčasným volbám. V čele nově jmenované vlády stane nynější viceguvernér Slovenské centrální banky (NBS) Ľudovít Ódor. Jména dalších členů úřednického kabinetu Čaputová neoznámila. Řekla pouze, že jimi budou lidé, kteří se nebudou ucházet o přízeň voličů v nejbližších parlamentních volbách.

Ódorův kabinet musí do třiceti dnů od svého jmenování předstoupit před parlament s programovým prohlášením a požádat o vyslovení důvěry. Pokud ji nezíská, prezidentka v souladu s ústavou vládu odvolá a pověří ji výkonem pravomocí až do jmenování nového kabinetu.

AUTOR: dh

 

 

 

ZDROJE:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-stredni-evropa-slovenska-vlada-padla-zemi-nejspis-cekaji-volby-221460
https://www.denik.cz/staty-eu/slovensko-zuzana-caputova-eduard-heger-20230201.html
https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/slovenska-prezidentka-jmenuje-urednickou-vladu-povede-ji-ekonom-odor/2362011
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-slovensko-zrejme-miri-k-urednicke-vlade-premier-dal-funkci-k-dispozici-230563
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3584384-slovensky-premier-dal-svou-funkci-k-dispozici
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/slovensko-caputova-vlada-heger_2305071704_pj

Vítáme Finsko v Alianci,“ prohlásil 4. dubna generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. Finský ministr zahraničí Pekka Haavisto totiž právě podepsal listinu o přistoupení. Stoltenberg poté v sídle NATO přijal i finského prezidenta Sauliho Niinistöa, aby spolu slavnostně vztyčili vlajku nového člena.

 

(Na fotce si finský ministr zahraničních věcí Pekka Haavisto si v Bruselu potřásá rukou se státním tajemníkem Antony Blinkenem. Mezi nimi stojí generální tajemník NATO Jens Stoltenberg.)

 

První krok ke vstupu do NATO podniklo Finsko současně se sousedním Švédskem. Oba státy po důkladných debatách napříč společností a s parlamentní většinou podporující rozhodnutí předaly 18. května 2022 své oficiální přihlášky do Aliance.  Po standardních přístupových rozhovorech mohly být 5. července 2022 podepsány i přístupové protokoly, díky kterým už zbývala pouze ratifikace členy NATO v souladu s jejich vnitrostátními postupy.

Ihned po podepsání přístupových protokolů byl vstup Finska i Švédska ratifikován Kanadou, Islandem, Norskem a Dánskem. V následujících dnech vstup zemí do Aliance podpořily i další státy včetně České republiky, která tak učinila 27. srpna 2022. Dokončení procesu ratifikace se však Finsko dočkalo až koncem letošního března, a to po dlouhých komplikacích způsobených Maďarskem a Tureckem. Vlády těchto států měly proti rozšíření Severoatlantické aliance námitky a odmítaly nové členy schválit. Po vyčerpávajících debatách umožnili vstup do NATO alespoň Finsku. Švédsko na dokončení své přihlášky stále čeká.  Mluvčí maďarské vlády uvedl, že Budapešť pozdržuje švédské přijetí kvůli rozhořčení nad švédskou kritikou politiky premiéra Viktora Orbána v minulosti. Ankara zase Švédsku vyčítá laxní postoj vůči údajným teroristickým organizacím. Turecko jimi míní především zakázanou Stranu kurdských pracujících, kurdské milice YPG či stoupence duchovního Fethullaha Gulena.

Aliance se naposledy rozšiřovala před třemi lety, kdy do ní vstoupila Severní Makedonie. A přesto, že se přijetí Finska neobešlo bez komplikací, bylo nejrychlejším v novodobé historii NATO. Severská země se zařadila do transatlantického obranného bloku přesně v den 74. výročí jeho vzniku. Generální tajemník Stoltenberg před slavnostním ceremoniálem poděkoval finskému prezidentu Niinistöovi za jeho vynikající vedení a za to, že dovedl Finsko k nejúspěšnější Alianci v historii. „Jsem hluboce hrdý na to, že mohu přivítat Finsko jako plnoprávného člena naší Aliance, a těším se, že co nejdříve přivítáme také Švédsko,“ řekl. „Vstup do NATO je dobrý pro Finsko, je dobrý pro bezpečnost severských zemí a je dobrý pro NATO jako celek,“ dodal. Generální tajemník rovněž poznamenal, že vstup Finska ukazuje světu, že prezident Putin nedokázal „zabouchnout dveře NATO“. „Místo toho, aby alinaci oslabil, dosáhl opaku; NATO se rozrostlo a naše dveře zůstávají do široka otevřené,“ řekl.

První alianční zasedání, do něhož se zapojil finský zástupce, započalo bezprostředně po přijetí nového člena. Jednání šéfů diplomacií. Dvoudenní schůzka, na níž Česko reprezentoval ministr Jan Lipavský, bylo věnováno zejména dalším možnostem podpory Ukrajiny. V následujících dnech bylo vydáno i oficiální prohlášení, ve kterém se Finsko vstup do obranné aliance označilo za počátek éry jejich vojenské angažovanosti a zdůraznilo, že členství není namířeno proti nikomu a země vždy bude hledat v prvé řadě mírová řešení. Prezident zároveň dodal, že nezapomíná ani na Švédsko, a bude tedy dál pokračovat v úsilí o jeho připojení.

I v této době, kdy Evropa čelí zásadním bezpečnostním výzvám, zůstává Česká republika důvěryhodným a spolehlivým spojencem. Sama si po konci studené války a rozpuštění Varšavské smlouvy prošla aliančním programem Partnerství pro mír a mohla tak 12. března 1999 vstoupit do NATO. Od té doby se účastnila hned několika misí a na základě svých vojenských schopností a dostupných zdrojů podporuje zahraniční operace dodnes.

AUTOR: dh

 

 

 

ZDROJE:
https://www.nato-pa.int/content/finland-sweden-accession
https://www.nato.int/cps/en/natohq/news_213448.htm
https://valtioneuvosto.fi/en/finland-and-nato
https://www.bbc.com/news/world-europe-18023383
https://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/bezpecnostni_politika/nato/priority_cr_v_nato.html

Česká republika je jediný stát ze zemí EU, který má v Sýrii zastoupení na nejvyšší úrovni a který od začátku krize nikdy nepřerušil svou diplomatickou přítomnost v zemi. Přestože většina zemí během syrské občanské války z bezpečnostních důvodů své velvyslance stáhla, česká velvyslankyně na svém postu zůstala. Česká republika tak získala výsadní postavení v tomto násilím zmítaném regionu. Náš diplomat reprezentuje nejenom naši zemi, ale i USA a země EU. Eva Filipi je také aktuálně nejstarší a nejdéle sloužící velvyslanec, kterého Ministerstvo zahraničních věcí v diplomatickém sboru má.

HISTORICKÝ VÝVOJ

Novodobá historie vzájemných vztahů začíná v polovině 20. let. Tou dobou byla Sýrie spolu s Libanonem spravovaná ještě v rámci francouzského mandátu vyhlášeného OSN. V roce 1926 byl v Aleppu na severu země zřízen československý honorární konzulát, jenž se zabýval především obchodem. Diplomatické styky mezi Československem a Sýrií se prohloubily v roce 1947, kdy byl konzulát v Bejrútu povýšen na vyslanectví a československý konzul jmenován prvním vyslancem pro Libanon a Sýrii. Styky se Sýrií byly vedeny prostřednictvím zastupitelského úřadu v Bejrútu až do března 1955, kdy došlo k otevření československého vyslanectví přímo v Damašku, i když vyslanec stále sídlil v Bejrútu. První samostatný vyslanec pro Sýrii byl jmenován až v následujícím roce.
O rok později, v roce 1956, obdržela Sýrie první československé zbrojní dodávky. Vztahy mezi oběma zeměmi byly založeny především na nákupu a prodeji vojenského materiálu. Naše země, patřící do sféry sovětského vlivu, vyvezla mimo jiné do Sýrie například vojenské letouny L-29 Delfín. Československo navíc poskytlo arabské zemi vojenský výcvik, dováželo bavlnu, čočku, vlnu, kůži, olej a exotická dřeva.
Obchodní dohody se neomezovaly pouze na zbraně, ale již v roce 1956 začaly obě země spolupracovat na rozvoji syrského průmyslu. Československo pomohlo Sýrii postavit rafinerii ropy, elektrárnu v Hamá, cukrovary, pivovar, tři rozhlasové stanice a továrnu na pneumatiky.
V únoru 1958 došlo ke spojení Sýrie s Egyptem ve Sjednocenou arabskou republiku a československé velvyslanectví bylo v březnu téhož roku přeměněno na generální konzulát. Po vystoupení Sýrie roku 1961 z Arabské unie uznala ČSSR novou Syrskou arabskou republiku a navázala s ní diplomatické styky na úrovni velvyslanectví.
K dalšímu prohlubování vztahů, dochází již za samostatné České republiky, v září 2002, kdy na místo chargé de affairres, který po mnoho let zastupoval v Sýrii Českou republiku je jmenován velvyslanec.
Velvyslanectví České republiky v Sýrii dodnes poutá pozornost. Sídlí v nenápadném dvoupatrovém domě v samotném centru syrského hlavního města Damašku. Česká republika má také honorární konzuláty v Aleppu a Latákii.

VZDĚLÁVACÍ SPOLUPRÁCE

Kromě vojenského výcviku na syrské půdě byli v 70. letech profesoři Vojenské akademie v Homsu připravováni na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně – dnes Univerzity obrany Brno – v technice a strojírenství. Syrští studenti studovali na Vojenské akademii Brno, aby si prohloubili vojenské vzdělání. Tato vzdělávací spolupráce pokračovala i v průběhu 80. let a skončila v roce 1990. Celkem prošlo Vojenskou akademií Antonína Zápotockého 753 syrských studentů. Na kterékoli univerzitě v zemi probíhaly i programy pro civilisty, nejen pro obranné profesionály. V Československu tak bylo vyškoleno mnoho syrských architektů, lékařů nebo zubařů. Tyto vzdělávací programy vytvořily spojení mezi oběma zeměmi, protože několik Syřanů po ukončení studií zůstalo v současné České republice. Mnozí z nich se oženili a měli děti. Z toho důvodu je mezi Čechy syrského původu poměrně hodně známých osobností.

VZTAHY PO SAMETOVÉ REVOLUCI

Po roce 1989 nastal zlom. Ještě krátce po listopadové revoluci se čeští zbrojaři pokoušeli dodat Damašku zásilku tanků i přes silný izraelský odpor. Z velkého přátelství zbyly velké dluhy, které dosahovaly až 900 milionů USD. Podle svědectví jednoho z českých diplomatů adresoval na začátku devadesátých let český prezident Václav Havel Háfizi Asadovi dopis, ve kterém ho poměrně ostře žádal o splacení stamilionových dluhů. Syrský vůdce se rozhněval a přestal s Čechy komunikovat. Nový pokus přinesla až v červnu 2001 návštěva ministra zahraničních věcí Jana Kavana v Damašku, kterého přijal už Bašár Asad. Jeho návštěva byla pro vzájemné vztahy průlomem, Sýrie souhlasila s jednáním o pohledávkách. Další posun přinesl rok 2008 a klíčovou událostí byla květnová návštěva ministra financí Miroslava Kalouska v Sýrii, kdy byla otázka dluhu definitivně uzavřena. Ovšem část dluhu byla prominuta.

SYRSKÝ KONFLIKT

Dne 15. března 2011 začaly protesty v syrském městě Daraa a rychle se rozšířily po celé původní starověké umajjovské zemi. Dodnes je to nevyřešený konflikt, ve kterém hráli nebo hrají do karet různí mezinárodní aktéři, ať už to jsou státy jako Turecko, USA, Rusko, Írán nebo Izrael; mezinárodní organizace jako OSN nebo Arabská liga; nebo Evropská unie.
Z bezpečnostních důvodů poroto řada států, včetně světových mocností a států evropské unie uzavřela své zastupitelské úřady v Sýrii. V roce 2012 USA a EU oficiálně uzavřely svá velvyslanectví v Damašku. Česká republika však postupovala nezávisle a ponechala si v Damašku svou velvyslankyni – která na základě svých bohatých zkušeností v regionu doporučila české vládě zůstat – a tudíž jako jediný stát EU od začátku krize nikdy nepřerušila svou diplomatickou přítomnost v Sýrii.

EVA FILIPI

Jak bylo již řečeno, Česko je jediný stát ze zemí EU, který má v Sýrii zastoupení na nejvyšší úrovni. Ostatní státy buď zastoupení pro Sýrii už vůbec nemají, anebo jsou diplomaté v sousedním Libanonu syrskou agendou pouze pověření.
Velvyslankyně Eva Filipi je velmi zkušeným diplomatem na Blízkém východě. Od roku 1991 pracuje pro Federální ministerstvo zahraničních věcí ČSFR, respektive pro Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Mezi lety 1991 a 1996 zastávala funkci chargé d’affaires v Iráku. V letech 1997 až 2002 vykonávala pozici mimořádné a zplnomocněné velvyslankyně ČR v Libanonu. Následně se na dva roky vrátila domů a v letech 2002 až 2004 byla ředitelkou Odboru Blízkého východu a severní Afriky na MZV ČR. Její třetí diplomatickou misí byla v letech 2004 až 2010 funkce mimořádné a zplnomocněné velvyslankyně ČR v Turecku. Následně se v roce 2010 stala mimořádnou a zplnomocněnou velvyslankyní ČR v Syrské arabské republice. V roce 2016 obdržela Medaili za zásluhy I. stupně.

UNIKÁTNÍ POZICE VELVYSLANKYNĚ 

V délce svého pobytu v zahraničí nemá v českém diplomatickém sboru konkurenci. Filipi je také aktuálně nejstarší velvyslanec, kterého nyní Ministerstvo zahraničí v diplomatickém sboru má. Není to však bez kolize se služebním zákonem, který vstoupil v platnost na začátku roku 2015, a podle kterého měli ke konci roku 2015 skončit ve funkci velvyslanci, kteří již dosáhli 70 let věku (což by se týkalo právě Filipi a české velvyslankyně na Slovensku Livie Klausové). Aby čeští politici obešli služební zákon, uzavřeli s oběma velvyslankyněmi dohodu o provedení práce.
Česká ambasáda také tím, že zůstala, získala po Polsku status „protective power“ pro Spojené státy, tedy místa, kam se mohou v konzulárních záležitostech a v případě ohrožení obracet američtí občané. Také jsou prostřednictvím České republiky zastupovány státy Evropské Unie. Jak Brusel, tak Washington mají tímto způsobem “nepřímou přítomnost v Damašku“ a otevřená česká ambasáda je pro ně výhodou. Od toho se také odvinulo výjimečné postavení české velvyslankyně.
Výlučná pozice diplomatky je na jedné straně oslavovaná, na straně druhé přibývá podivu nad tím, že český diplomatický sbor nedisponuje nikým, kdo by ji mohl v Damašku vystřídat. Už i Američané, i když zatím neoficiálně naznačují, že paní Filipi je v Sýrii velmi dlouho.
Ovšem největší problém, zčásti pochopitelný, zde představuje nedostatek veřejných informací o faktickém působení české ambasády v Sýrii. Ambasáda v Damašku je z hlediska obtížnosti životních podmínek v tabulkách českého Ministerstva zahraničí v té nejhorší možné kategorii F (podobně jako třeba Bagdád nebo Kábul). Diplomaté by tam podle vnitřních pravidel MZV měli působit maximálně dva roky bez rodinných příslušníků.

CO PRAHA SVOU PŘÍTOMNOSTÍ V DAMAŠKU ZÍSKALA?

Velvyslanectví v Damašku slouží jako důležitý komunikační kanál se syrskými politickými aktéry, včetně opozice.
Rovněž česká ambasáda a Eva Filipi pomohla v několika případech USA i několika evropským státům, které v zemi pátraly po svých občanech a zasloužila se o osvobození vězněných osob z různých zemí.
Také v roce 2019 Národní muzeum v Praze získalo unikátní licenci k provádění archeologických výzkumů v Sýrii. Česká velvyslankyně v říjnu 2022 navštívila skupinu českých archeologů, kteří v Sýrii začali provádět archeologický průzkum osídlení z doby bronzové v lokalitě Tell Al-Shamiya poblíž přístavního města Latakia.

HUMANITÁRNÍ POMOC

Důsledky občanské války či ničivé zemětřesení na začátku roku 2023 vyhnaly z domovů obrovské množství lidí. Válka v Sýrii zdevastovala infrastrukturu a ekonomiku země a miliony lidí zůstaly bez přístupu k základním životním potřebám, jako je jídlo, čistá voda a lékařská péče. Přibližně 90 % rodin v zemi žije v chudobě.
Na situaci v Sýrii a prohlubující se humanitární krizi Česká republika aktivně reaguje.
Člověk v tísni působí v Sýrii od roku 2012 a za tuto dobu už pomohl deseti milionům lidí v akutní nouzi. Poskytuje vzdělávací příležitosti dětem i dospělým. Děti, které nechodí do školy, se stávají obětí dětské práce, předčasných a nucených sňatků a obchodování s lidmi. Kromě podpory dětem Člověk v tísni pomáhá i jejich rodičům zvládat výzvy spojené s traumatem jejich dětí. Navíc také pomáhá stabilizovat místní ekonomiku, nalezení práce může jednotlivcům zajistit stabilní příjem, který jim pomůže postavit se na nohy. Nezisková organizace rovněž buduje a udržuje vodárenskou a hygienickou infrastrukturu, aby zajistila lidem přístup k nezávadné pitné vodě, která zabraňuje vzniku a šíření nemocí a zvyšuje tak lidskou soběstačnost a důstojnost.
Kromě Člověka v tísni jsou na území Sýrie i Lékaři bez hranic. Ti v poslední době bojují s epidemií cholery, ta v takto nejistých podmínkách a při nedostatku přístupu k čisté vodě jen graduje. Momentálně se na syrském území nachází téměř 500 zaměstnanců.
Česká ambasáda se humanitárním projektům v Sýrii věnuje od roku 2016 a od té doby již schválila mnoho programů územního rozvoje. Po ničivém zemětřesení vláda Petra Fialy také odsouhlasila poskytnutí humanitárního daru ve výši 20 miliónů korun.

AUTOR: LUCIE KLAUSOVÁ

 

 

 

 

 

ZDROJE:

https://echo24.cz/g/wa46k/ceska-velvyslankyne-v-syrii-v-roce-2011-revoluce-nebyla-na-vine-je-zapad/1 ​

https://www.euronews.com/my-europe/2021/06/09/will-the-czech-embassy-remain-an-eu-outlier-in-syria​

https://www.kurzy.cz/zpravy/676562-ceska-velvyslankyne-eva-filipi-navstivila-ceske-archeology-v-syrske-tell-al-shamiya/​

https://www.clovekvtisni.cz/zemetreseni-syrie-turecko-9965gp    ​

https://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/vyrocni_zpravy_a_dokumenty/poskytnute_informace/humanitarni_a_dalsi_pomoc_syrii_a_jejim.mobi ​

https://is.muni.cz/th/wotzn/DiplomovaPracePuczok.pdf

 

Válečnými barvami si již tváře nemalují, ale válečnou stezkou se stále prodírají. Minulost je v zemi indiánů pořád velmi jasně přítomná.  Američtí indiáni i dnes v každodenním životě pociťují, že jsou ve své vlastní zemi utlačovanou menšinou. Mizení domorodých žen beze stopy, ponižování, porušování dohod, zabírání a průmyslové využívání posvátného území. Je paradoxní, že původní indiánské kmeny nečelily expanzi žádného totalitního režimu, ale musely odolávat rozšiřujícím se Spojeným státům.
Země, která staví na silných demokratických zásadách.

Jak vypadá situace indiánů dnes a pokračuje kolonizace i ve 21. století?

INDIÁNI PŘED KOLONIZACÍ A DNES

Je těžké si představit dobu předtím, než byly Spojené státy hlavní světovou velmocí. Než se první průzkumník dostal na americkou půdu, kterou proslavil Kryštof Kolumbus v roce 1492, byla Amerika zemí patřící indiánským národům. Podle Bureau of Indian Affairs existuje 574 národně uznávaných indiánských kmenů a s počtem 4,5 milionů obyvatel představují indiáni asi 1,2% všech obyvatel Ameriky. l Během předkolumbovské éry se však předpokládalo, že existuje více než 1 000 indiánských civilizací, všechny sídlící tam, co bychom dnes považovali za Spojené státy.

Už v roce 1783, kdy skončila válka za nezávislost a Britské impérium definitivně uznalo existenci Spojených států amerických, zahájily USA dravou územní expanzi.  Zastáncem tohoto přístupu byl prezident Andrew Jackson. Třináct původních kolonií se do konce 18. století rozšířilo o Vermont, Kentucky a Tennessee a roku 1803 přibyla odkoupením od Francie také rozsáhlá Louisiana. Proudům osadníků směřujících do úrodných nížin kolem řek ale stály v cestě kmeny původních obyvatel.
Mezi lety 1790 a 1890 se odehrálo sedmnáct významných střetů s indiány. Docházelo k nim napříč celým ohromným územím dnešních Spojených států, od Floridy po Oregon. Mezi nimi i slavná bitva u Little Bighornu, kterou vyhráli indiáni a ve které zahynul podplukovník/generál Custer.
Od objevení Ameriky klesl tedy mezi lety 1490 a 1890 vlivem genocid a epidemií počet původních obyvatel Ameriky ze sta milionů na 1,8 milionu.

„ÚKLID“ INDIÁNŮ DO REZERVACÍ A ZAČÁTEK HAZARDU

Stát se zčásti snažil zabránit krveprolití tím, že pro indiány vytvářel rezervace, tedy zákonem vymezená chráněná území, kde měli mít domorodci možnost se postupně přizpůsobit moderní civilizaci. První rezervace ve správě federální vlády vznikly oficiálně roku 1786 na základě rozhodnutí Kongresu, nařízení prezidenta a také formálních smluv s kmeny. V roce 1791 se tak například do rezervace dobrovolně odebral kmen Čerokíů v Georgii a Severní Karolíně, ovšem tehdy ještě netušil, že jej o třicet let později čeká další, tentokrát velmi brutální odsun. Navzdory rozhodnutí Nejvyššího soudu podpořil tehdejší prezident Jackson úmysl státu Georgia přesídlit kmen Čerokíů z oblastí plánované těžby zlata. Zákon o odsunu indiánů, podepsaný prezidentem Andrewem Jacksonem 28. května 1830, byl bezprecedentním právním manévrem, který dal prezidentovi pravomoc uzavírat smlouvy s každým kmenem na východ od Mississippi, který je nakonec donutil vzdát se svých území výměnou za území na západě.
Na podzim roku 1838 se patnáct tisíc Čerokíů vydalo na více než tisícikilometrový pochod na západ, na planiny dnešní Oklahomy, kde měli v rezervaci nalézt nový domov. Tzv. slzavá stezka (Trail of Tears) však pro ně měla fatální následky. Vyčerpávající cestu v chladném počasí nepřežily čtyři tisíce lidí.

Konflikty mezi indiánskými kmeny hájícími svůj způsob života a bílými Američany odhodlanými přestěhovat se a změnit je pokračovaly po celé 19. století. Hnací touha vlády USA začlenit nová území a pokračovat ve své západní expanzi, odůvodněné jako „Manifest Destiny“, znamenala další vysídlení a strádání pro většinu původních Američanů.
Domorodé národy byly opět nuceny přestěhovat se na ještě menší pozemky, které se nyní nazývají rezervace. Americká vláda slíbila, že podpoří přesídlené kmenové členy potravinami a dalšími zásobami, ale jejich závazky často nebyly splněny a schopnost domorodých Američanů lovit, rybařit a sbírat jídlo byla vážně omezena. Nemoci, hladovění a deprese zůstaly pro mnohé konstantní. Kromě toho, že byli přemístěni do rezervací, domorodci byli vystaveni organizované strategii kulturního vyhlazení. Od 60. let 19. století až do začátku 20. století vznikaly internátní školy s mandátem indoktrinovat domorodé děti do bílé americké kultury ve snaze vymýtit jejich domorodé ideologie a tradice. Zakazovaly dětem s použitím násilí a psychického nátlaku mluvit jejich kmenovými jazyky, vyžadovaly od nich oblečení a účesy v americkém stylu a povzbuzovaly je, aby opustily své původní náboženství ve prospěch křesťanství.
Dnes existuje ve Spojených státech amerických asi dvě stě padesát rezervací. Situace se liší stát od státu, obecně však vláda původním Američanům již přiznává například právo na vzdělání v domorodém jazyce a právo na provozování šamanismu. Přiznáno je i právo na výnosy z těžby nerostných surovin, které se nacházejí v rezervaci, a na neomezený lov a rybolov. Vláda rovněž zajišťuje zvýhodněnou daňovou politiku u širokého spektra zboží včetně alkoholu a cigaret, a umožnuje indiánům dosáhnout poměrně slušných výdělků z provozování kasin a turistického ruchu. Hazard sice vylepšil rozpočet hlavně některých menších kmenů, ve srovnání se zbytkem Ameriky jsou však indiáni pořád velmi chudí, dožívají se kratšího věku, trpí nepoměrně častěji obezitou, alkoholismem a závislostí na návykových látkách. Kvůli menší tělesné odolnosti mají prý až 12 % úmrtí indiánů na svědomí právě lihoviny.

Největší rezervaci ve Spojených státech má kmen Navajo. Na území velkém téměř jako Česká republika na pomezí Arizony, Nového Mexika a Utahu žije asi 175 tisíc příslušníků tohoto hrdého národa. Mladí Navajové slibují ve škole věrnost americké vlajce. Navažština už jejich rodným jazykem vlastně není. Většina dětí doma mluví jen anglicky. Mnoho indiánů nevidí důvod, proč usilovat o zachování rodného jazyka.
V některých místech jsou podmínky přímo otřesné. Například v rezervaci Pine Ridge, kde žije zhruba 45 tisíc Siouxů Oglala, dosahuje nezaměstnanost více než 80 %. V jednom domě tam bydlí v průměru patnáct lidí; polovina populace nad čtyřicet let má cukrovku, zhruba stejné procento trpí alkoholismem; ročně spáchá sebevraždu asi stovka lidí. Podobné rezervace se stávají pro americkou vládu tikající bombou.
Životní zkoušky v mnoha indiánských rezervacích zůstávají dnes komplikovaným celostátním problémem, protože původní obyvatelé Ameriky se nadále vyrovnávají s následky dědictví nuceného přesídlení a bojem o zachování kulturních tradic a jazyků.

STATUS INDIÁNŮ – VOLEBNÍ PRÁVO A PLNÉ OBČANSTVÍ

Domorodí Američané čelili staletí bojům, než získali plné americké občanství a právní ochranu svých hlasovacích práv.
Mnoho vládních úředníků se domnívalo, že domorodí Američané by měli být asimilováni do americké kultury hlavního proudu, než jim bude uděleno volební právo. Dawesův zákon z roku 1887 byl přijat, aby pomohl urychlit asimilaci. Zajišťoval rozpuštění indiánských kmenů jako právnických osob a rozdělení kmenových pozemků mezi jednotlivé členy (s omezením na 160 akrů na hlavu rodiny, 80 akrů na dospělou svobodnou osobu), přičemž zbývající pozemky byly prohlášeny za „přebytečné“. Snyderův zákon z roku 1924 připustil původním Američanům narozeným v USA plné americké občanství. I po schválení tohoto zákona o občanství bylo původním Američanům stále znemožněno účastnit se voleb, protože ústava ponechala na státech, aby rozhodly, kdo má právo volit.
To získali až v roce 1948, jako poslední menšina v USA. Oficiálně všichni ale až od roku 1962, než všech padesát států umožnilo domorodým Američanům volit. Do té doby jim jednotlivé státy stále bránily v hlasování z vykonstruovaných důvodů, jako jsou testy gramotnosti, daně z hlavy a tvrzení, že pobyt v rezervaci znamená, že člověk není také rezidentem tohoto státu. Aby toho nebylo málo, v roce 1978 Nejvyšší soud rozhodl, že kmenové národy postrádají pravomoc stíhat občany USA, kteří nepatří mezi domorodé obyvatele – opět za jakýkoli zločin. Mnoho odborníků se domnívá, že je to jeden z důvodů, proč domorodí lidé zažívají nejvyšší míru mezirasového násilí v zemi.
To znamená, že indiáni dostali právo volit nejen po Afroameričanech, kterým bylo přiznáno roku 1870 patnáctým dodatkem Ústavy, ale i po ženách, které ho nabyly poté, co byl 18. srpna 1920 ratifikován 19. dodatek.

VLIV INDÁNŮ VE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE – WIND TALKERS

Za druhé světové války naverbovala americká armáda 29 členů kmene Navajo, aby vytvořili kód založený na jejich tehdy nepsaném jazyce. Kód, využitý armádou USA v Tichomoří, byl jen v hlavách Navajů vycvičených v radiové komunikaci. Každá zpráva přečtená nahlas wind talkerem byla vzápětí okamžitě zničena. Žádný indián nesměl padnout do rukou Japonců a prozradit jim způsob komunikace. Zkušení vojáci USMC dostali tedy za úkol tyto spojaře chránit, ale v případě, že by hrozilo jejich zajetí, měli příkaz je zabít.
Pomoc indiánských kmenů pro šifrovaný jazyk nebyl využit poprvé. Už během první světové války Spojeným státům posloužil jazyk kmene Čoktavů pro kódované zprávy. Meziválečná doba byla ale dost dlouhá na to, aby se Němci a Japonci naučili čoktávštinu a ostatní jazyky původních obyvatel, s navažštinou to ovšem nešlo. Krom toho, že se jedná o extrémně těžký jazyk se složitou syntaxí a lingvistikou, neexistoval až do druhé poloviny 20. století v psané formě – nebyla tedy možnost se jazyk bez pomoci rodilých mluvčích jakkoliv naučit. Jednotlivá slova navíc můžou mít až několik významů, podle toho, jak znějí.
Je lehce ironické, že wind talkers byli požádáni, aby používali své původní jazyky k boji za Ameriku, ale na druhou stranu mnoho z nich bylo nuceno navštěvovat vládní nebo náboženské internátní školy, které se snažily asimilovat domorodé národy a trestaly studenty za mluvení v jejich původním jazyce.

INDIÁNSKÉ ŽENY JAKO OBĚTI TRESTNÝCH ČINŮ

Indiánské ženy mizí beze stopy, jsou sexuálně napadány a vražděny v mnohem větší míře, než je tomu u jiných etnik v USA. Problémem jsou tábory s dělníky, kteří v sousedství indiánských rezervací pracují na ropné infrastruktuře. Počet násilných činů páchaných na indiánských ženách na takových místech často roste. Obecně jsou pachateli převážně Američané neindiánského původu. Federální úřady se takových případů často odmítají ujmout. V některých případech chybí peníze i lidé, ale často je příčinou také rasismus. Původní obyvatelé proti lhostejnosti úřadů protestovali v americkém hlavním městě. Poslední statistika udává skoro 6 000 pohřešovaných domorodých Američanek. Jednoduše řečeno, trestní právní systém v indiánské zemi je narušen. Co jiného by mohlo vysvětlit tyto statistiky – více než 84% domorodých žen zažilo během svého života násilí a více než 56% domorodých žen zažilo sexuální násilí. Toto jsou údaje přímo od federální vlády, a to jsou pravděpodobně nízké odhady.
Domorodé komunity také zažívají vyšší míru sebevražd ve srovnání se všemi ostatními rasovými a etnickými skupinami v USA, přičemž sebevražda je osmou nejčastější příčinou úmrtí amerických indiánů a domorodců z Aljašky ve všech věkových kategoriích. Pro nativní mládež ve věku 10 až 24 let je sebevražda druhou nejčastější příčinou smrti. Domácí násilí, kulturní odloučení, odcizení a tlak na asimilaci přispívají k vyššímu počtu sebevražd mezi americkými indiány.

NARÁŽKY A RASISMUS

S kolonizací Nového světa vstoupily na scénu extrémní projevy rasismu – masakry, nucené přesuny, „indické války“, smrt hladem a nemocemi. Dnes by se takové praktiky nazývaly etnické čistky a genocida.
Dnes mají původní obyvatelé Ameriky ve srovnání s národní populací výrazně nižší střední příjmy, nižší vlastnictví domů, zvyšující se zdravotní rozdíly a dvojnásobnou míru chudoby. Tyto výsledky jsou účinky systému bílé nadřazenosti. Ve srovnání s jinými rasovými/etnickými skupinami zažívají američtí indiáni vyšší míru násilných trestných činů. Podle Bureau of Indian Affairs například mezi lety 1992 a 2002 zažili američtí indiáni přibližně 100 násilných trestných činů na každých 1 000 osob ve věku dvanáct a více let, ve srovnání se 41 na 1 000 osob mezi bělochy a 50 na 1 000 osob mezi černochy.
Citlivá témata se objevují také v jazyce a například názvech sportovních týmů, což jen podporuje stereotypní obraz indiánů v americké společnosti. Amanda Blackhorse z kmene Navajů upozorňuje, že domorodí Američané jsou především lidé, nikoliv Rudokožci, Skalpy či jiná stereotypní označení. Výsledkem veřejné kritiky dochází k nápravě stavů, příkladem je tým NFL, který se kvůli národnímu tlaku přejmenoval z the Redskins v roce 2019 na the Washington Commanders. Kritizovány jsou i indiánské halloweenské kostýmy, které jsou pro domorodé obyvatelstvo často velmi urážlivé. Takové stereotypy mohou snižovat sebevědomí indiánské mládeže, kteří kvůli tomu, jak jsou zobrazováni, následně mají špatný pocit ze sebe a své identity. Neselhávají v tomto ohledu USA trochu v ochraně práv indiánů?

LAKOTSKÝ SLOVNÍK, KTERÝ SE DOSTAL DO KNIHOVNY BÍLÉHO DOMU – JAN F. ULRICH

S odkazem na domorodé jazyky, kterými už mluví pouze stará generace, musí být zmíněn český úspěch v oblasti lakotštiny. Jan F. Ullrich pochází z Valašského Meziříčí, je překladatelem, učitelem anglického jazyka, lingvistou, a především předním odborníkem na jazyk a kulturu siouxského kmene Lakota. Cestoval po rezervacích kmene Lakotů, byl přijat do lakotské komunity a vzděláván nejvyšším představitelem lakotské spirituality. Po návratu napsal první slovník, gramatiku lakotštiny a několik dalších prací o Lakotech. Lakotů je dnes zhruba 150 tisíc, z nich mluví lakotštinou jako rodným jazykem méně než 10%. Ale stoupá počet těch, kteří se lakotštinu učí a používají ji jako druhý jazyk. Díky slovníku lakotského jazyka se daří jazyk vracet mezi lidi. Jazyk je součástí ztracené identity a ten si může každá komunita, každý národ zachránit tím, že se k němu vrátí a bude ho používat.
Při příležitosti návštěvy prezidenta Obamy mu jako oficiální dar kmen Lakotů tento slovník daroval a v současnosti je uchováván mezi svazky knihovny v Bílém domě.

 

Domorodí Američané vybudovali základ, na kterém byla postavena tato krásná země, Amerika. Jejich víra, morálka, zemědělské techniky, kultura, móda a náboženství formovaly historii Spojených států a nadále formují kulturu, ve které Američané žijí dnes. Dovednosti a pomoc ze strany indiánů umožnila prvním poutníkům přežít krutou zimu roku 1620. Bez struktury, kterou vybudovali domorodí Američané, by Spojené státy, v nichž žijí, neexistovaly.
Reakce na kulturní a politickou moc domorodých Američanů byla genocida legitimizována vytvořením právní autority a institucionální kontroly. Tento systém bílé nadvlády pokračuje ve Spojených státech dodnes. Původní obyvatelé trpí v USA politicky, ekonomicky, ale také proto, že jsou z lidských bytostí degradováni na symboly sportovních týmů, romantizované postavy nebo maškarní kostýmy. Proto je potřeba nejen více mluvit o domorodých tradicích, ale také o problémech, kterým indiáni čelí a také o problémech, kterým čelí dnešní indiánské ženy, aby se jim dostalo patřičné národní pozornosti.
S nástupem prezidenta Joa Bidena ve Spojených státech začlo více sílit povědomí o tom, že součástí amerických dějin jsou i dějiny domorodých kmenů. Joe Biden a Kamala Harris jsou odhodláni podporovat odpovědnost USA vůči kmenovým národům, posilovat vztah mezi národy mezi Spojenými státy a indiánskými kmeny a pracovat na posílení postavení kmenových národů, aby řídily své vlastní komunity a rozhodovaly se sami. Například Joe Biden také jako první americký prezident v roce 2021 vyhlásil federálním národním svátkem Den domorodého lidu, který připadá na 12. říjen, tedy na Den Kryštofa Kolumba a výročí objevení Ameriky z roku 1492. Pro domorodce to byl počátek kolonialismu. Biden také už dřív jmenoval do funkce Secretary of the Interior Deb Haaland, arizonskou političku, která je indiánského původu. Na starosti má v administrativě záležitosti domorodců. Také americký prezident pozval 15. listopadu do Bílého domu 570 kmenových náčelníků a společně hovořili například o sociálních programech pro indiánské kmeny. Ale vyrovnávání se s koloniální minulostí a jejími důsledky, nejen s rasismem, ještě zdaleka není u konce.
Navzdory vážným tématům, která zde byla zmíněna, indiáni neztrácení naději. Tanec, zpěv, tradiční oděvy a ozdobné čelenky ukazují, že indiáni jsou pořád tady. Uchovat si kulturu, k tomu jsou potřeba srdce a mysl. Hmotné statky pomáhají, ale hlavní je, jak přemýšlíte, jaký máte cit, jak se chováte k druhým a jak vidíte sami sebe.

AUTOR: Lucie Klausová

 

 

 

 

 

ZDROJE:

Knihy
CURTIS, Edward. The North American Indian. The Complete Portfolios. Washington, DC : Library of Congress. Taschen, 1999. ISBN 978-3-8365-5056-7.

DUNBAR-ORTIZ, Roxanne. An Indigenous Peoples‘ History of the United States. the United States: Beacon Press, 2015. ISBN 0807057835.

Internetové zdroje
https://www.un.org/WCAR/e-kit/indigenous.htm
https://networkadvocates.org/recommittoracialjustice/legacy/
https://www.npr.org/2017/11/14/563306555/poll-native-americans-see-far-more-discrimination-in-areas-where-they-are-a-majo
https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/features/vote-not-all-women-gained-right-to-vote-in-1920/
https://www.pbs.org/wgbh/roadshow/stories/articles/2015/5/25/how-american-indian-reservations-came-be
https://www.loc.gov/classroom-materials/elections/right-to-vote/voting-rights-for-native-americans/
https://www.nytimes.com/2020/07/31/style/19th-amendment-native-womens-suffrage.html
https://www.stoplusjednicka.cz/nerozlustitelny-sifrovaci-program-kod-navajo-skutecne-existoval
https://www.muzivcesku.cz/neuveritelny-pribeh-indiani-kmene-navahu-pomohli-vyhrat-druhou-svetovou-valku/
https://study.com/learn/lesson/native-american-civilizations-pre-columbus-tribes-facts-cultures.html
https://joebiden.com/tribalnations/#
https://www.whitehouse.gov/briefing-room/statements-releases/2022/11/30/fact-sheet-biden-harris-administration-announces-new-actions-to-support-indian-country-and-native-communities-ahead-of-the-administrations-second-tribal-nations-summit/
https://www.stoplusjednicka.cz/genocida-americkych-indianu-krvi-zbrocena-cesta-k-pozitivni-diskriminaci
https://wave.rozhlas.cz/zemrel-posledni-code-talker-z-ii-svetove-valky-indian-z-kmene-navajo-5253018
https://radiozurnal.rozhlas.cz/skutecny-zivot-indianu-v-usa-8087172
https://radiozurnal.rozhlas.cz/navahove-jsou-na-rozcesti-vrati-se-ke-svemu-jazyku-6322482
https://radiozurnal.rozhlas.cz/stale-je-nase-zeme-hlasi-se-o-pozornost-americti-indiani-pokracuje-kolonizace-i-7730026
https://www.valka.cz/526-Kod-Navajo
https://www.nationalww2museum.org/war/articles/american-indian-code-talkers
https://www.bartleby.com/essay/Native-Americans-Today-Essay-FCZFEJ285T
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/den-dikuvzdani-proc-se-slavi-indiani-usa_2111262314_ban
https://www.muzivcesku.cz/neuveritelny-pribeh-indiani-kmene-navahu-pomohli-vyhrat-druhou-svetovou-valku/
https://www.nicoa.org/national-american-indian-and-alaska-native-hope-for-life-day/
https://www.osobnostivalasska.cz/osobnost/jan-f-ullrich/
https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/jan-ullrich-lingvista-indiani-siouxove-lakotstina.A170412_143807_kolem-sveta_hig

Obrázky
https://i.imgur.com/HWaqa9R.jpg
https://www.biography.com/political-figures/sitting-bull

Afhánistán přišel o dlouhodobou přítomnost zahraničních armád a jeho lid teď trpí pod stupňujícím se terorem Tálibánu. Stíhání politicky nepohodlných se stalo běžnou praktikou, situace pro ženy a menšiny připomíná dávnou historie.

14. dubna 2021 vystoupil Joe Biden s prohlášením, že zbývající vojenské jednotky USA budou ze své Afghánské mise staženy do symbolického 11. září téhož roku. A podobnou strategii simultánně zvolily i země NATO. Postupné stahování zahraniční armádní pomoci oslabilo Afghánistán natolik, že byl dlouholetý odpor proti radikálnímu hnutí Tálibán brzy zlomen. Hlavní město Kábul bylo dobyto 15. srpna, čímž současně skončila i vláda prezidenta Ašrafa Ghaního, který poté uprchl ze země.

V návaznosti na dramatický postup Tálibánu byl odchod vojáků USA a NATO ještě uspíšen. 31. srpna zemi opouštěli poslední vojáci a s nimi v rámci evakuace 123 000 dalších osob včetně některých Afghánců. Například přímo ohrožených veřejných činitelů. I tím bylo Tálibánu usnadněno, aby mohl začátkem září hladce vyhlásit svou novou prozatímní vládu.

Tálibán v současnosti ohrožuje občanská a politická práva Afghánců zakotvená v ústavě, která byla dříve vytvořena afghánskou vládou za podpory USA. Radikální hnutí během své ofenzívy provádělo odvetné a mimosoudní popravy osob spojených s bývalou správou, včetně příslušníků ANDSF (Afghan National Security Forces). Od doby, kdy Tálibán získal kontrolu, podniká kroky připomínající jeho brutální vládu na konci 90. let.

Při nedávné misi OSN byly v Afghánistánu zdokumentovány četné případy porušování lidských práv. Tálibán zastrašuje novináře a omezuje svobodu tisku. K dnešnímu dni v zemi ukončilo činnost více než 200 médií. Svoboda projevu je ve velké míře potlačována v celém veřejném prostoru a účastníci demonstrací či aktivisté jsou perzekuování a systematicky odstraňováni. Koncem srpna 2021 Tálibán obsadil i všech 14 kanceláří Afghánské nezávislé komise pro lidská práva a donutil její zaměstnance uprchnout ze země nebo se skrývat. Realitou se staly i domovní prohlídky, kdy stoupenci Tálibánu hledali obránce lidských práv, novináře nebo pracovníky nevládních organizací. Běžnou praktikou takových zátahů bylo fyzické násilí na rodinách nepohodlných osob.

Tálibánská prozatímní vláda si postupně podmaňovala či rušila i další vládní instituce, které se neslučovaly s právem šaría. Jedním z nich bylo i ministerstvo pro ženské záležitosti, které nahradilo ministerstvo pro šíření ctnosti a prevenci neřestí, které trestalo neislámské chování. Ženy se tak i přes sliby Tálibánu, že se budou mít lépe než za jeho předchozí vlády v letech 1996 až 2001, dočkaly utlačování svých práv. Většině dívek a žen bylo zakázáno studovat střední i vysoké školy a postupně dochází i k systematickému odstraňování žen ze všech pracovních pozic. Ani na veřejnost už ženy nemohou samy, ale pouze za mužského doprovodu a zcela zahalené. Staronové poměry v zemi navíc zesílily i tlak na provdávání žen ve velmi mladém věku, kdy dívky doslova přicházejí o své dětství.

Pod nadvládou Tálibánu jsou v nebezpečí i některé etnické skupiny a menšiny. Na území Afghánistánu dochází k násilnému odsouvání tisíce lidí z jejich domovů a půdy. V ohrožení je především komunita Hazárů, která vedle přesidlování čelí i zvýšenému násilí bojovníků Tálibánu. A k tématu LGBT+ komunity se 29. října 2021 vyjádřil mluvčí ministerstva financí Tálibánu, který prohlásil, že jiné vztahy než heterosexuální nebudou podle práva šaría uznána a budou kriminalizována.

V únoru roku 2023 je Afghánistán stále pod brutální nadvládou Tálibánu a vidiny změny poměrů jsou v nedohlednu. Afghánský lid bez zahraniční vojenské pomoci trpí a zřejmě bude trpět dál.

AUTOR: dh

 

 

 

ZDROJE:

Knihy:

KEPEL, Gilles, (2022). Cesta z chaosu: Krize ve středomoří a na blízkém východě. Praha: Karolinum (Univerzita Karlova). 402 str. ISBN: 978-80-246-5179-8.

 

Internetové zdroje:

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/taliban-volby-afghanistan-ministerstva_2112261105_pj
https://www.amnesty.org/en/location/asia-and-the-pacific/south-asia/afghanistan/report-afghanistan/
https://www.businesinfo.cz/navody/afghanistan-souhrnna-teritorialni-informace/2/
https://plus.rozhlas.cz/afghanistan-po-roce-vlady-talibanu-hluboka-humanitarni-krize-a-jeste-hlubsi-8823302