Zimní olympijské hry v Pekingu jsou největší sportovní akcí letošního roku a v průběhu února a března proběhne téměř 200 soutěží s účastí blížící se 4000 sportovců, včetně paralympijských. Tyto olympijské hry, podobně jako v Soči v roce 2014 a v Pekingu v roce 2008, vyvolaly určité kontroverze. Čína je totiž dlouhodobým terčem kritiky kvůli porušování lidských práv a mnozí se obávají, že letošní olympiáda může sloužit k odvrácení pozornosti od těchto závažných obvinění.
Několik států po celém světě se ve světle závažných zjištění o aktivitách čínské vlády rozhodlo tuto olympiádu bojkotovat, a to z mnoha důvodů – především však kvůli probíhající investigaci porušování lidských práv v oblasti Sin-ťiang na severu země. K diplomatickému bojkotu se rozhodli například v Kanadě, Indii, Dánsku, či Spojených státech. Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer (ODS) označil konání olympiády v Číně za nezodpovědné a v letošní olympiádě vidí paralelu s olympiádami v minulosti: „Tak jako při olympiádě v roce 1936 v Berlíně nebo při olympiádě pořádané SSSR jde převážně o propagaci režimu. Poprvé nacistického, podruhé komunistického. Zejména jde o zastření a odvedení pozornosti od totalitního chování těchto hostitelských zemí vůči vlastnímu obyvatelstvu a menšinám,“ uvedl. Senátor Přemysl Rabas (SEN 21) doplnil, že se v Číně stadiony užívají mimo jiné i k popravám politických vězňů.
Státy, které bojkot vyhlásily, své sportovce do země vyslaly, avšak nevyšlou žádné oficiální zástupce státu a ani členové Vlády České republiky do Pekingu nejedou. Proti bojkotu ostře vystoupil francouzský prezident Macron, který se nechal slyšet, že nesouhlasí s politizací takovýchto témat a zároveň považuje přijaté kroky za pouze symbolické, ba dokonce bezvýznamné. Podobný postoj má i prezident Miloš Zeman: „Jsem zásadně proti zneužívání olympijské myšlenky pro politické cíle. Zažili jsme to kdysi dávno jak v Moskvě (1980), tak v Los Angeles (1984). Nyní je jemnější forma tohoto zneužití, kdy bojkot se vyhlašuje jenom u politiků a nikoliv u sportovců,“ uvedl Zeman.
Státy se k bojkotu rozhodly kvůli znepokojujícím informacím o zacházení s etnikem Ujgurů v Sin-ťiangu. Toto etnikum, tvořící zhruba 1,5 % čínského obyvatelstva, se v Číně již desítky let potýká se sinocentrismem a potížemi s ním spojené. Většina tohoto etnika žije v oblasti Sin-ťiang a je menšinou jak jazykovou (hovoří ujgurštinou), tak náboženskou, kdy je mezi tímto etnikem hojně rozšířen islám – diametrálně odlišný od tradičního čínského lidového náboženství vyznávaným většinou obyvatel Číny. V minulosti došlo ke vzniku separatistických skupin Ujgurů, které bohužel přispěly k ostrakizaci tohoto etnika. Mimo to je zabránění vzniku dalších takových skupin jedním z argumentů, které čínská vláda užívá k ospravedlňování svých činů v Sin-ťiangu.
V současnosti je Čína obviněná z omezování lidských práv Ujgurů a to především skrze převýchovné tábory, ve kterých jsou Ujgurům nuceny standardy většinového obyvatelstva Číny, které jsou odlišné od těch, které toto etnikum má. V roce 2020 byl navíc publikován report německého antropologa Adriana Zenze s informacemi o státem řízené sterilizaci ujgurských žen. Masivní zatýkání a věznění Ujgurů se podle některých odborníků dá klasifikovat jako genocida a k potvrzení této domněnky slouží i fakt, že v důsledku sterilizace ujgurských žen klesá porodnost a tím tak prokazatelně dochází k naplnění alespoň jednoho z bodů Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, která definuje genocidu, především pak její prvky a klasifikaci. I přes to se nedokáží akademici shodnout, zda se o genocidu opravdu jedná, a tak někteří odborníci raději používají termín kulturní genocida či etnocida, především snad z důvodu nedostatku důkazů ze samotných převýchovných táborů.
Ačkoliv jako reakce na obvinění přišel bojkot, nejsou některé skupiny bojující za lidská práva spokojené. Jako příklad adekvátního opatření dávají situaci okolo čínské tenistky Pcheng Šuaj, kdy Ženská tenisová asociace pozastavila turnaje na území Číny. Tato reakce přišla poté, co tenistka zmizela z veřejného života za zvláštních okolností. Skrze příspěvek na sociální síti obvinila bývalého čínského vicepremiéra ze sexuálního obtěžování, tento příspěvek byl kvapem smazán a tenistka nebyla několik týdnů k nalezení – to vyvolalo obavy ve světě sportu, a především pak výše zmíněnou reakci Ženské tenisové asociace. Něco podobného lze však stěží provést u největší sportovní akce roku, které se účastní tisíce sportovců trénující několik let za účelem úspěchu právě na olympiádě. Bezesporu by to bylo vůči samotným sportovcům neférové.
Zastánci tohoto názoru navíc argumentují, že v případě politicky motivovaného bojkotu olympiád v letech 1980 a 1984 nedošlo k žádnému posunu a ve výsledku byli nejvíce potrestáni samotní sportovci. Opačný názor zastávají ti, kteří poukazují například na pozitivní dopad bojkotů proti Jihoafrické republice v období apartheidu, kdy bylo Jihoafrické republice zakázáno se účastnit olympijských her kvůli rasové segregaci. Jihoafrická republika byla do Mezinárodního olympijského výboru přijata zpět až v roce 1992, tedy až po několika dekádách, a především po zrušení segregace. Bojkoty proti apartheidu byly například sociology Jeanem Harveym a Francois Houlem nazvány jedněmi z nejúspěšnějších sociálních hnutí. Faktem však zůstává, že k zdárnému konci apartheidu (nejen) ve sportu došlo v JAR až po několika desetiletích snah.
I přes všechny tyto debaty o účinnosti či smysluplnosti bojkotu dochází k celosvětovým protestům proti letošní olympiádě (přehled všech míst na obrázku níže). Protestující udávají utiskování obyvatel v Hong Kongu, Tibetu, či Sin-ťiangu za důvod jejich protestu a požadují celosvětový bojkot her.
autorka: Karolína Nodesová
Zdroje:
https://www.bbc.com/news/explainers-59644043
https://www.hrw.org/reports/2005/china0405/china0405.pdf
https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/14623528.2020.1848109?journalCode=cjgr20
https://www.bbc.com/news/world-59646231
Stáž je zaměřena jak na operativní, tak dlouhodobé úkoly typu:
Délka stáže je minimálně 6 měsíců, časové vytížení je standardně 10-20 hodin týdně. Většinu práce je možné vykonávat z domova.
Předpokládaný nástup začátek konec ledna/únor 2022.
Znalost anglického jazyka minimálně na úrovni B1.
Flexibilita (vzhledem k nutnosti organizačního zabezpečení kurzů v Praze i o víkendech).
Všeobecný přehled v oblasti mezinárodních, politických, ekonomických, a/nebo bezpečnostních vztahů.
Stáží se nezakládá pracovněprávní vztah a nevzniká při ní nárok na plat ani sociální a zdravotní pojištění. Veškeré náklady (doprava, pobyt, strava, aj.) hradí stážista sám.
Práci v prostředí předních odborníků ve svých oborech.
Možnost účasti na kurzech Diplomatické akademie.
1) Strukturovaný životopis
2) Analýzu libovolného aktuálního mezinárodně-politického tématu v češtině (vzor) v rozsahu půl až jedné A4.
Žádosti o stáž spolu s potřebnými dokumenty zašlete nejpozději do středy 19. ledna 2022 na email: praxeda@diplomaticka-akademie.cz.
Zasláním požadovaných dokumentů uchazeč souhlasí se zásadami ochrany osobních údajů .
S radostí Vám přinášíme práci Davida Vlčka, která byla vyhodnocena odbornou porotou jako nejlepší z posledního ročníku Hlavního programu Diplomatické akademie, který proběhl na podzim 2021. Zadání požadovalo analýzu vývoje situace v souvislosti s pandemií COVID-19 a jejích dopadů v sociální, kulturní, ekonomické a především v bezpečnostní oblasti v roce 2022 a v následujících letech ve světě a jak se to promítne do stejných oblastí v ČR.
Cílem práce je zhodnocení negativních dopadů pandemie COVID-19 z hlediska roku 2022 a let následujících v ČR i ve světě v sociální, kulturní, ekonomické a především bezpečnostní oblasti.
Hlavní otázky ve vztahu k zadání jsou:
Naposledy svět zasáhla pandemie mezi lety 1918 a 1920. Šlo o tzv. španělskou chřipku, která zabila 50 milionů lidí (tj. 2,5 % z celosvětové populace) a infikovala více než 500 milionů lidí, tj. 25 % z celosvětové populace tehdy čítající asi dvě miliardy lidí.
Úmrtnost na španělskou chřipku byla ještě horší než na tzv. černý mor z 14. století.
Svět nebyl tak globalizovaný. Celosvětová populace komunikovala především prostřednictvím dopisů a poštovních služeb. Neexistovala žádná masmédia, hlavním zdrojem informací byly noviny a časopisy. Podle nejuznávanějších lékařských studií přispěly k šíření infekce tři hlavní prvky:
Výpočet ekonomického, sociálního a politického dopadu španělské chřipky nebyl snadný, protože se nevyhnutelně překrýval a protínal s první světovou válkou.
Oficiálně byla pandemie COVID-19 vyhlášena 11. března 2020 a vyvolala krizi ve veřejném zdraví, globální ekonomice a politice.
Po více než roce stále existuje nejistota ohledně toho, jakou cestou se vydat k úplnému zvládnutí koronaviru. V této souvislosti se pojem lidská bezpečnost stává jedním z nejdůležitějších témat pro pochopení komplexních a vzájemně souvisejících výzev, které pandemie generuje v různých oblastech lidského života.
K 22. 11. 2021 bylo infikováno 3,26 % a zemřelo 0,065 % nynější celosvětové populace. Počet obyvatel planety k říjnu 2021 dosáhl 7,9 miliardy.
Opatření přijatá jednotlivými vládami k zastavení nákazy (lockdowny, omezení cestování atd.) měly přímé negativní důsledky na světový trh práce, globální ekonomiku, vzdělání mladších generací a konečně na duševní zdraví jednotlivců. Uvádí, že v roce 2020 se celosvětový HDP snížil o 5 % v sektorech, jako je energetika a automobilový průmysl.
Celosvětová míra extrémní chudoby významně klesla z 28 % v roce 2000 na 8,6 % v roce 2018, ale tempo snižování se zpomalilo.
Definice chudoby je spojována s negativními životními podmínkami, jako je nevyhovující bydlení, bezdomovectví, nedostatečná výživa a potravinová nejistota, nedostatečná péče o děti, nedostatečný přístup ke zdravotní péči, nebezpečné čtvrti a nedostatečně vybavené školy, které nepříznivě ovlivňují děti naší Země.
Jestliže legitimita i demokratické vlády je závislá rovněž na hodnotách svých voličů, představme si, jak by asi vypadalo složení poslanecké sněmovny v zemi, kde děti nemají základní životní jistoty a přístup ke vzdělání.
Za dvě desetiletí od roku 1999 se počet lidí žijících v extrémní chudobě na celém světě snížil o více než jednu miliardu. Část tohoto úspěchu při snižování chudoby má být ztracena kvůli pandemii COVID-19. Poprvé za dvacet let pravděpodobně výrazně vzroste chudoba. Odhaduje se, že pandemie COVID-19 v roce 2020 zvýšila počet lidí zasažených extrémní chudobou o 88 milionů (základní odhad) až 93 milionů (odhad sestupu), celkový počet nových chudých v důsledku epidemie COVID-19 v roce 2020 se odhaduje na 119 až 124 milionů.
Od začátku pandemie COVID-19 panuje neklid i mezi skupinami obyvatel, které byly nějakou dobu upozaďovány, zoufalství roste i ve střední třídě. Nikdy dříve nebyla práce a životní styl střední třídy tak ohroženy.
Sociologové 19. století vyprodukovali nekonečné množství odborné literatury o vykořisťování, vyloučení ze společnosti a útlaku chudých lidí. Navíc se vždy divili a diví, proč jsou někteří lidé tak chudí, ale také proč jsou někteří lidé tak nechutně bohatí.
Polarizace mezi bohatými a chudými a rostoucí propast mezi těmito dvěma extrémy je nyní důležitým bodem, na nějž se začíná upírat pozornost. Nejen sociologové, ale i politici a média v současnosti zdůrazňují, že s propuknutím koronaviru se staré dělicí čáry mezi bohatými a chudými, mezi zranitelnými a odolnými budou prohlubovat a zároveň se stanou méně přemostitelnými.
Až dosud nebyla střední třída popisována jako problematická; lidé ze střední třídy byli tradičně pracovití živnostníci, podnikatelé nebo zaměstnanci, kteří se drží nad vodou, aniž by se strukturálně obraceli na vládu a aniž by strukturálně vykořisťovali ostatní pro svůj vlastní zisk. Dokud si střední třída může být jista svým chlebem, jak nás v roce 1856 ujistil politický filozof a sociolog Alexis de Tocqueville, bude sociální mír a pořádek.
Se silnou a stabilní střední třídou nikdo nemusí na barikády, vlády nemusejí být svrženy, elity nemusejí být podkopávány a nikdo se nemusí bát o svou existenci ani na sebe navzájem žárlit. A zdá se, že to tak bylo posledních několik desetiletí. Střední třída neměla žádné zjevné problémy ani privilegia, a proto se na ni sociologové, politici a média bezprostředně nezaměřovali.
Kvůli celosvětovému propuknutí onemocnění COVID-19 profese v oblasti stravování, kultury a služeb utrpěly největší rány od vypuknutí epidemie.
Důsledky, které to má na osobní životy všech nezaměstnaných podnikatelů, zaměstnanců, lidí pracujících na dohodu a malých živnostníků, se projeví v blízké budoucnosti.
Nejen že se prohlubuje propast mezi bohatými a chudými, existuje také velká trhlina ve střední třídě: mezi lidmi, kteří jsou svou obživou závislí na fyzické blízkosti s ostatními, a lidmi, kteří mohou svou práci vykonávat distančně, na počítači. To dává slovům zranitelný a odolný jiný význam. V době koronavirové epidemie už nejste zranitelní pouze tehdy, když jste chudí nebo nemocní, ale také když nemůžete svou práci vykonávat prostřednictvím digitálního prostředí.
S propuknutím epidemie vznikla ve společnosti nová dělicí čára. Kromě klasické polarizace mezi třídami, rasami, pohlavími, generacemi a politickou levicí a pravicí se před námi rýsuje dosud neznámý scénář: lidé, kteří pracují s lidmi a dávají tak lidskou tvář naší lidské společnosti, jsou fyzicky i ekonomicky vyloučeni.
Pouze ti, kteří dokážou dokončit svou práci bez ostatních kolem a on-line, budou schopni ekonomicky přežít v době epidemie. Takže kromě všech osobních dramat a ekonomických důsledků pandemie se zdá, že jsme se v metafyzickém smyslu stali nadbytečnými jako fyzické bytosti. Člověk je mrtvý, ať žije avatar?
Pokud budeme brát společenskovědní náhledy na protestní hnutí vážně, ochota mas postavit se na barikády a svrhnout své vlády se zvýší, nebude-li v dohledu žádná změna.
Nebude dlouho trvat a ve společnosti bude zřetelně viditelná nová dělicí čára – trhlina, která poprvé postihne střední třídu. Protože proč by gastronomický průmysl, kulturní sektor, kadeřníci, domácí péče, sexuální pracovníci, lidé, kteří musejí fyzicky vstupovat do společnosti za svou prací, platit nejvyšší cenu za protiepidemická opatření?
To je samozřejmě naprosto legitimní z hlediska veřejného zdraví, ale z finančního a sociálního hlediska bude velkou výzvou toto obhájit. Protože jak dlouho můžete mlčet, když je šance na chudobu mnohonásobně větší než šance na nákazu COVID-19?
Ve většině zemí existuje jasný vztah mezi osudem střední třídy a štěstím obyvatelstva. Podle průzkumu Gallup World Poll jsou noví lidé ze střední třídy znatelně šťastnější než ti, kteří uvízli v chudobě nebo ve zranitelných domácnostech. Naopak jedinci v zemích, kde se střední třída zmenšuje, hlásí větší míru osobního stresu. Střední třída také vyvíjí tlak na vlády, aby podávaly lepší výkony. Očekávají od svých vlád, že jim zajistí dostupné bydlení, vzdělání a všeobecnou zdravotní péči. Spoléhají na veřejné záchranné sítě, které jim pomohou v nemoci, nezaměstnanosti nebo stáří. Ale odolávají snahám vlád uvalit daně na zaplacení účtů. To komplikuje politiku středostavovských společností, takže se pohybují od autokratických až po liberální demokracie. Mnoho vyspělých zemí a zemí se středními příjmy se dnes snaží najít takovou politiku, která by uspokojila širokou většinu střední třídy.
Dopady pandemie COVID-19 v ČR i ve světě jsou v sociální oblasti bezprecedentní. Mladí lidé se méně často vidí se svými kamarády, přicházejí o školní režim, méně cvičí, méně spí, mají více negativních myšlenek, cítí se osaměle a mají obavy související s nezvládáním školních povinností. Uvádí se, že především náhlý přechod na on-line výuku mohl mít negativní dopad na kvalitu vzdělávání. Přechod od on-line vzdělávání zase zpět k běžnému vzdělávání vystavil také učitele značnému tlaku.
Velký šok rovněž zaznamenal trh práce. Mezi nejzranitelnější skupiny pracovníků patří ti, kdo si nemohou nosit práci domů nebo mají dočasná zaměstnání v zasažených odvětvích, jako je například cestovní ruch, pohostinství, kultura a sport. Zároveň pracovníci, kterým je práce z domova umožněna, těžko hledají rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Výzkumem bylo dokázáno, že více než třetina zaměstnanců zažívá větší stres než kdy dříve. Lockdowny donutily lidi, aby se stáhli ze společenského života a zůstávali co nejvíce doma. To zároveň přispělo k většímu pocitu osamělosti. Existují důkazy o tom, že pocity osamělosti u mladých a starších lidí se během lockdownu zvýšily. Ztráta zaměstnání a nejistota zaměstnání mají také často velký dopad na duševní zdraví. Postiženi jsou především lidé s nízkou kvalifikací, mladí lidé, lidé se zdravotním postižením a zaměstnanci ze zmenšujících se sektorů (včetně osob samostatně výdělečně činných), kteří jsou od koronakrize obzvlášť zranitelní. Ačkoli nejsou zatím k dispozici žádné podrobné statistiky, ukazuje se, že v posledních měsících česká populace zaznamenala nárůst strachu a stresu. Odhaduje se, že třetina Čechů zažila tyto negativní emoce ve větší míře.
Z hlediska ekonomického vývoje budeme v následujících letech pociťovat důsledky zvyšování míry chudoby jak v ČR, tak ve světě. Česká republika je stále jednou z ekonomik pandemií nejméně zasažených, ale zároveň je ekonomikou levných více či méně kvalifikovaných pracovních sil nejčastěji pracujících pro cizí kapitál. Enormní riziko pro ČR je zdražování a inflace. Ať už je to operátor ve výrobě, nebo vývojář, výsledky práce obou jsou zpravidla promítány do rozmnožování bohatství těch zemí, pro které pracujeme na zakázku. Nejchudším vrstvám obyvatelstva se vždy dostane pomoci prostřednictvím sociálních dávek a jiných příspěvků, o bohaté starost mít zřejmě také nemusíme. Co se však stane když pracující člověk, kterého bychom zařadili do střední třídy, přestane mít dostatečný příjem na placení svých složenek? Bude růst mezd stejně rychlý, jako je rychlé tempo zvyšování cen? Je to nepravděpodobné, ale řekněme, že ano a že mzdy se budou skutečně významně zvyšovat. Potom se ptám, zda budeme stále z hlediska ceny práce tak zajímavou zemí, kam budou zahraniční společnosti směrovat své zakázky. Možná právě v tom tkví hlavní nutnost změny. Změny z ryze exportní ekonomiky závislé na dodávkách a subdodávkách věcí s nízkou nebo průměrnou přidanou hodnotou. V ČR odvedeme práci, ale bohatne někdo jiný. Pokud nebudeme budovat český kapitál, nebudeme generovat průmyslové vzory, licence a patenty a nebudeme dostatečně chránit své duševní vlastnictví, pak nedokážeme udržet krok s okolním světem a střední třída, motor ekonomiky, se dostane do potíží.
COVID-19 přinesl do ČR i světa nové výzvy, kterým nelze čelit bez zapojení vlastně každé společnosti, kultury a komunity na Zemi. Ať už je to pandemie sama, nebo globální oteplování, nikdy v historii lidstva pravděpodobně nebyla tolik třeba celosvětová spolupráce. Klíčovým opěrným bodem ke zvládnutí globálních výzev je zvyšování úrovně vzdělanosti. Hlavním nepřítelem přístupu ke vzdělání je chudoba. Počet lidí žijících v extrémní chudobě se celosvětově snížil od roku 1990 z 1,9 miliardy lidí na méně než polovinu. COVID-19 však tento pozitivní trend zastavil a jen za rok 2020 došlo k prvnímu zvýšení globální chudoby za celá uplynulá desetiletí. Více než 71 milionů lidí bylo v roce 2020 zatlačeno do extrémní chudoby. Jaké budou výsledky let 2022 a dalších?
Hlavním důsledkem dopadů pandemie na vnitřní bezpečnost ČR je nově posilující zranitelnost střední třídy. Příčinou je prudké navyšování spotřebitelských cen a výrazný růst mezd, který může mít zásadní vliv na přesun výroby českých i zahraničních firem působících v tuzemsku za hranice České republiky.
„Dokud si střední třída mohla být jista svým chlebem, bude sociální mír a pořádek.“
politický filozof a sociolog Alexis de Tocqueville (1856)
Vnější narušení bezpečnosti ČR nepředstavuje reálnou hrozbu.
Autor: David Vlček
Praha, 24. 11. 2021
Stolování má svá obecná pravidla, která by se u svátečních příležitostí měla dodržovat dvojnásob. Odpovědi na otázky, kde usadit jednotlivé členy rodiny, jak a kam položit příbory nebo jaké je vhodné oblečení ke štědrovečerní tabuli najdete níže.
Začneme obecnými základy pro stolování. V první řadě by pod ubrusem správně prostřeného stolu neměl chybět molton. Molton je tenká plstěná podložka, která tlumí údery odkládaných skleniček či příborů a celkově zjemňuje stolování. Co se týče ubrusu, neměl by být čistě bílý. Správná volba je spíše béžová, v případě vánoční tabule s decentní vánoční výzdobou. Stůl by měl být ubrusem překryt o cca 30 cm, aby plynule přecházel v ubrousky na klíně.
Při slavnostních příležitostech na stůl patří tzv. klubový talíř, který zůstává na svém místě po celou dobu jídla – chody se podávají na dalších talířích pokládaných na něj.
Správně prostřené místo. Zdroj: ireceptar.cz
Vedle talíře patří nejvýše tři sady příborů. Jejich založení odpovídá pořadí chodů. Příbory se odebírají zprava, tedy první z vnější strany a dále směrem k talíři. První je dezertní příbor, následuje lžíce, dále druhý dezertní a třetí masový. Nůž patří na pravou stranu vedle talíře, lžíce se zakládá z pravé strany vedle něj. Ostří nože směřuje vždy dovnitř. Na levou stranu se připravují vidličky. Příbor na moučník se vždy nachází nad talířem – a před moučníkem si ho každý sám přesune vedle talíře – vidličku vlevo, lžíci vpravo. Příbory jsou rozloženy 0,5 cm od sebe a 1 cm od hrany stolu.
Příprava skleniček je možná dvěma způsoby. Staví se buď do řady, v tom případě jde pořadí zprava podle toho, jak budeme nápoje pít. Druhým způsobem je postavení do trojúhelníku, kdy se sklenice zvyšují směrem od hosta ke středu stolu.
Pečivo je na stole během celé večeře, odnáší se až před moučníkem. Ulamuje se po soustech, na máslo slouží nožík položený vlevo od talíře.
Na stole by neměla chybět ani květina a svícen. Květina by správně měla být tak nízká, aby na sebe hosté viděli. Svícen, konkrétněji oheň, dodává pocit tepla a jistoty.
A nyní detaily slavnostní večeře. Ještě než večeře započne, podává se aperitiv, což se odehrává v jiné části místnosti než u jídelního stolu. Samotná večeře začíná předkrmem, kterým může být například pečivo s kouskem paštiky či salát. Večeře pokračuje polévkou, dále teplým předkrmem a následuje hlavní chod.
Co se týče způsobu sezení, ženy správně sedí pouze v první třetině židle. Lokty by měly být drženy u sebe a ruce se opřeny o hranu stolu. V minulosti se na zámeckých dvorech děti učily držet lokty u sebe tak, že dostaly pod ruce knížky, které nesměly spadnout. Každý host by měl mít k dispozici látkový ubrousek o rozměrech 43×43 cm, který by měl mít položený na klíně během celé večeře.
Během samotného jídla konverzujeme. U jídla se také může pít – nejprve je však nutné utřít ústa ubrouskem. Držení sklenic se liší dle jejich obsahů: sklenici bílého vína držíme za stopku v dolní části, červeného vína výš a v případě sektu úplně dole, obecně však za stopku.
Pro výzdobu neexistují žádná konkrétní pravidla, lze pouze doporučit. Barevně k Vánocům patří zlatá, stříbrná, červená – jako vánoční hvězda anebo zelená – barva jehličí.
Vše by mělo být připraveno tak, aby nikdo nemusel od stolu vstát až do posledního položení příboru, což je postaveno na českém tradičním zvyku o tom, že kdo vstane, stihne ho v příštím roce smrt. Výjimku má obsluhující hospodyně, na kterou se tato pověra nevztahuje. Kromě všech chodů tedy nezapomínáme nachystat také ošatku s pečivem a talíř na rybí kosti.
Štědrovečerní tabule. Zdroj: svet-bydleni.cz
Prostřeno by mělo být na Štědrý večer dle pověry pro sudý počet osob i v případě, že nás je fyzicky lichý počet – pro ty, kteří už s námi nejsou.
…A teď už jen kapří šupinu pod talíř a večeře může začít.
Co se týče stolování, platí stejná pravidla, jak už bylo zmíněno výše. Každý host by měl mít v rámci stolu přiděleno místo minimálně o 60×60 cm. Zasedací pořádek se řídí důležitostí hostů. Babička je nejdůležitější osobou u stolu, následuje dědeček, otec, dcera a syn. Hostitelka by měla být usazena tak, aby měla nejblíže do kuchyně. V případě oválného stolu sedí v jeho čele babička, naproti ní dědeček. Po pravici babičky otec, po její levici dcera, vedle ní matka a vedle otce syn.
Připít na společné shledání můžeme například šampaňským. Přípitek pronáší nejdůležitější osoba u stolu a nese se ve smyslu vzpomínek na ty, kdo nemohou být s námi, radosti z toho, že se rodina sešla a víry v to, že se za rok sejde znovu. Šampaňské se nalévá se do flétny těsně před večeří a nemusí se dopíjet – hned po přípitku jej můžeme odložit směrem k prostředku stolu.
Servis jídla probíhá zprava. Nejprve je obsloužena hlava rodiny, dětem se servíruje jídlo až nakonec. Znamení, že můžou všichni začít jíst, je, když vezme hostitelka do ruky příbor.
Důležité je nepodceňovat štědrovečerní dress-code. Oděv by měl být v každém případě formálnější – nejen u dospělých, ale i u dětí. Vzhled zúčastněných vypovídá o „slavnostnosti“ události, proto při příležitosti štědrovečerní večeře nejsou přípustné například džíny nebo dokonce tepláky.
Muž by podle pravidel etikety měl mít na Štědrý den oblek, kravatu nevyjímaje. Lze uznat i sako. Pouze košile a svetr je podle Ladislava Špačka, odborníka na etiketu, nedostačující. Ženy by na sobě správně měly mít výhradně šaty, případně halenku a sukni. Společenské kalhoty jsou nedostačující. U dětí platí slavnostnější oblečení bez výjimky. Pro holčičky platí stejné pravidlo jako pro dospělé dámy, u chlapců je vyžadována košile, například s vestičkou.
Po položení posledního příboru společnost směřuje ke stromečku. Dárky rozdává vždy nejmladší v rodině a každý, kdo je obdarován, by měl vyjádřit radost z dárku.
Krásné Vánoce!
Článek vypracovala Bc. Barbora Javůrková
ŠPAČEK, Ladislav. Etiketa do kapsy. Praha: Ladislav Špaček, 2016. ISBN 978-80-260-9392-3.
ŠPAČEK, Ladislav. Moderní etiketa. Praha: Mladá fronta, 2019. ISBN 978-80-204-5445-4.
Jen svetr nebo košile nestačí. Ladislav Špaček radí, co si obléci na Štědrý den [online]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/vanoce/clanek/jen-svetr-nebo-kosile-nestaci-ladislav-spacek-radi-co-si-obleci-na-stedry-den-40379498
O svátečním stolování s Ladislavem Špačkem [online]. Dostupné z: https://www.ireceptar.cz/domov-a-bydleni/o-svatecnim-stolovani-s-ladislavem-spackem.html
Rychlokurz vánoční etikety. Kdo u svátečního stolu začíná jíst první? [online]. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/relax/dobra-chut/rychlokurz-vanocni-etikety-kdo-u-svatecniho-stolu-zacina-jist-prvni.A131220_105217_dobra-chut_mc
Sváteční oděv, šupinka z kapra i české pivo. Jak na štědrovečerní etiketu? [online]. Dostupné z: https://forbes.cz/svatecni-odev-supinka-z-kapra-i-ceske-pivo-jak-na-stedrovecerni-etiketu/
Vánoce jsou svátky, takže etiketa velí svátečně se obléct, stolovat a dodržovat zvyky [online]. Dostupné z: https://budejovice.rozhlas.cz/vanoce-jsou-svatky-takze-etiketa-veli-svatecne-se-oblect-stolovat-a-dodrzovat-7708695
Proč by se státní úředníci měli dále vzdělávat? Proč veřejná správa potřebuje neustále nastavovat zrcadlo? A proč by to měly dělat instituce na státní správě nezávislé? Osvětluje bývalý politik a diplomat Cyril Svoboda.
Veřejná správa je správní činnost, která je spojena s poskytováním veřejných služeb, řízením veřejných záležitostí na centrální úrovni i úrovni místní a zajišťováním záležitostí ve veřejném zájmu.
Z našeho ústavního pořádku vyplývá, že veřejnou moc lze vykonávat, jen stanoví-li tak zákon a pouze způsobem, jak je upraveno v zákoně. To je první ohraničení veřejné správy, které nás zajímá. Logicky na prvním místě toho, co od veřejné správy jako občané požadujeme je, aby fungovala podle litery a ducha zákona, aby byla vykonávána důsledně pouze tam, kde to zákon stanoví a podle procesních pravidel. Ale hranice zákona je mezní. I v rámci zákona se můžeme setkat se špatně fungující veřejnou správou. Formální dodržování zákona je tak málo.
Za fasádou zdi zákona se mohou nacházet různé trhliny, které činí stavbu nestabilní. Oblast veřejné správy je široká, vlastně vůbec nejširší oblast veřejné činnosti. S veřejnou správou se setkáváme více než často, denně. Vždyť zahrnuje vlastní politickou nebo odbornou správu věcí veřejných, tedy správu území, státu, kraje, obce, správu věcí, ke kterým má veřejnost vlastnická práva, správu veřejných záležitostí, správu veřejných financí a správu užívání veřejných objektů a zařízení. Veřejná správa je jakýsi živý organismus, který se vyvíjí a měl by růst správným směrem.
Důrazy kladené na nositele veřejné správy
Akademické vymezení veřejné správy se čte dobře. Abychom ale věděli, jaká je veřejná správa České republiky, je třeba její neosobní akademické vymezení zosobnit. Jejími nositeli a vykonavateli jsou konkrétní lidé. Jak se oni chovají a postupují, taková je veřejná správa, ať se veřejně v doktrínách deklaruje cokoliv. Klademe-li nároky na veřejnou správu, klademe nároky na její nositele.
„Naopak vzdělávací instituce, kterou si studenti platí sami musí prokázat, že je toho hodna, jinak ji studenti sami odvrhnout do propadliště dějin. Je proto prospěšné, aby další vzdělávání, a i pěstování sebereflexe, byly také v rukách nezávislých soukromých vzdělávacích institucí.“
Co by to bylo za veřejnou správu, která by tápala v odborných otázkách, jež by se bídně orientovala v právních normách nebo která by vrchnostenskou arogancí zakrývala svou nekompetentnost a bezradnost. Jak působí veřejná správa, která se v kanceláři pohybuje v bačkorách nebo chodí s varnými konvicemi na kávu po chodbách, která se chová se v rámci správního řízení familiárně ke svým nadřízeným a kolegům, která je pomalá a neochotná a nevychází občanovi vstříc.
Děsila by nás veřejná správa vyplašená, která se obává „své“ politické reprezentace. Veřejná správa, která radši riskuje nespokojenost účastníků řízení, než aby se setkala se hněvem, „svých“ nadřízených. A konečně odporná by byla veřejná správa, která se nechá „koupit“. A zároveň od veřejné správy očekáváme skutečně autoritativní výkon veřejné moci.
Demokracie bez síly je bezmocná, a síla bez demokracie je tyranská. Od obou extrémů je třeba veřejnou správu očistit. Nechceme slabou demokracii, stejně jako odmítáme arogantní veřejnou moc. Chceme veřejnou správu odvážnou a korektní.
Tam, kde se porušuje zákon, je nezbytné, aby veřejná moc v rámci své pravomoci zasáhla rychle a účinně. Váhající, taktizující veřejná moc, které trvá měsíce, dokonce léta, než rozhodne, je ukázkou bezmocné demokracie. Demokracie se má projevovat jako síla. Musí být úplně jedno, kdo a v jakém postavení porušil zákon, nikdo nestojí nad ním, tedy i nad výkonem veřejné moci. Má-li být uložena sankce, pak musí ihned platit padni komu padni.
Stejně negativně působí veřejná moc tyranská, která šikanuje občana mimo zákon, nebo dokonce protizákonně. Takou veřejnou mocí je veřejná moc, která je schopna ukládat sankce jen pro sankce, která nemá pochopení pro podstatu a smysl zákona, celého právního řádu, která nevidí a neslyší, ale rozhoduje, anebo záměrně nerozhoduje. Takovou veřejnou správu nechceme. A myslím, že ani nemáme. Určitě nemáme veřejnou správu, která by jako celek naplňovala všechny negativní atributy.
Abstraktní stát a veřejná moc, mají v běžném životě totiž velmi konkrétní podobu, státní a veřejná moc je taková, jací jsou její nositelé. Nemůže být ani lepší, ani horší. Setkáme-li se se skvělým výkonem veřejné správa, setkáváme se s osobami na svém místě, kompetentními nositeli veřejné moci, kteří se orientují v předpisech, chápou jejich podstatu a smysl, nebojí se rozhodnout, rozhodují rychle a jsou neúplatní. Setkáváme se s ochotnými jedinci, kteří vycházejí v rámci zákona účastníkům řízení vstříc. Tedy setkáváme se s kvalitní veřejnou správou.
Státní správa potřebuje nastavovat zrcadlo
Taková obecně naše veřejná správa je, ale že by se některé ze shora uvedených negativních znaků v české veřejné správě neobjevovaly, konstatovat nelze. To bychom lhali sami sobě. Nic není dokonalé, ani česká veřejná správa. Veřejná správa musí trvale procházet samočistícím postupem. Potřebujeme veřejnou správu, která je schopna sebereflexe, která má schopnost se stydět, je-li pro to důvod. Jen tak může veřejná správa jako celek růst a plnit své poslaní.
Ke zvyšování kvality veřejné správy napomáhá další vzdělávání těch, kdo je ve služebním poměru nebo zaměstnancem veřejné správy. K tomu slouží různé vzdělávací programy. Nastavit zrcadlo veřejné správě může i vzdělávací instituce, která stojí mimo ni a která není na ní závislá. Může nabídnout službu, kterou nemohou splnit nadřízené správní úřady nebo jimi zřízené instituce. Veřejné správě prospěje jiný pohled, než je pohled správních úřadů.
Soukromá vysoká škola nebo obdobná soukromá vzdělávací instituce jsou s to poskytnout odborné vzdělání a nastavit vhodné zpětné zrcadlo. V takových vzdělávacích programech učí zkušení odborníci, kteří kombinují zkušenost z veřejného sektoru se zkušeností v oblasti soukromého práva.
Ideální pro splnění očekávaného poslání může být vzdělávací instituce, která existuje bez veřejné podpory. Nejlépe vysoká škola, které žije pouze ze školného, protože ta si může dovolit potřebou akademickou svobodu. Může nabídnout své vzdělávací programy a kvalitní učitele, teoretiky i zkušené praktiky. A protože žije toliko ze školného, studenti sami rozhodují o jejím osudu, mají moc oddělit zrno od plev. Soukromá vzdělávací instituce, která žije jen ze školného si může dovolit nezajímavé nebo nekompetentní učitele, ale touto cestou riskuje svůj zánik. A tak to má být.
Špatné soukromé vzdělávací instituce nepřežijí a ty dobré naopak poskytnou vzdělání a formaci, jak je ji třeba. Je velmi žádoucí, aby nositelé veřejné moci hledali a nalézali doplnění svého vzdělání nejen na veřejných školách, ale také právě na soukromých institucích. Všechny instituce, které financuje veřejná moci nebo jiné instituce (mecenáši), se mohou dostat do stavu, kdy budou nabízet školení a vzdělávací programy, o které nebude zájem. Protože to ale finančně veřejnou vzdělávací instituci neohrožuje, nic ji nebrání pokračovat v nastoupené cestě. Zadavatel vzdělávacího programu a jeho poskytovatel mohou být spokojeni, ale školené osoby ne.
Naopak vzdělávací instituce, kterou si studenti platí sami musí prokázat, že je toho hodna, jinak ji studenti sami odvrhnout do propadliště dějin. Je proto prospěšné, aby další vzdělávání, a i pěstování sebereflexe, byly také v rukách nezávislých soukromých vzdělávacích institucí.
Takové musejí na trhu vzdělávání uspět a žít, a tak prokazují svou kvalitu. Na takové instituce je možné se spolehnout.
Rozhodnout se pro takovou instituci znamená i změnu uvažování těch, kdo o vzdělávání v jednotlivých správních úřadech rozhoduje. I on má být otevřený hlasu, ve kterém studenti (bez ohledu na jejich vzdělání a věk) sami rozhodnou, kdo jim je ku prospěchu a kdo ne.
Jednou z možností je studovat postgraduální program na vysoké škole CEVRO Institut. Program MPA Veřejná správa a lidské zdroje, jehož jsem garantem, vám takové zrcadlo nabídne.
Cyril Svoboda – pedagog vysoké školy CEVRO Institut, garant programu Bezpečnostní politika, dříve český politik a diplomat, zastával post ministra v několika vládách ČR, například vnitra a zahraničí, působil jako předseda KDU-ČSL, byl také poslancem Parlamentu ČR, ve své pedagogické činnosti se zaměřuje zejména na ústavní právo a diplomacii v praxi.
Cyril Svoboda
Cyril Svoboda – pedagog vysoké školy CEVRO Institut, garant programů Bezpečnostní politika a MPA Veřejná správa a lidské zdroje, dříve český politik a diplomat, zastával post ministra v několika vládách ČR, například vnitra a zahraničí, působil jako předseda KDU-ČSL, byl také poslancem Parlamentu ČR, ve své pedagogické činnosti se zaměřuje zejména na ústavní právo a diplomacii v praxi
CEVRO Institut je soukromou vysokou školou práva, politologie, mezinárodních vztahů, ekonomie a bezpečnostních studií. Na českém vysokoškolském trhu působí více už čtrnáct let. Nabízí prestižní vzdělání, individuální přístup a špičkové vyučující. Vybrat si lze z bakalářských, magisterských i postgraduálních programů. Přednáší zde elitní profesoři i experti přicházející z praxe justice, veřejné správy a byznysu.
Jednou z možností je studovat postgraduální program na vysoké škole CEVRO Institut. Program MPA Veřejná správa a lidské zdroje, jehož jsem garantem, vám takové zrcadlo nabídne.
Ve středu 3. listopadu 2021 podepsala Diplomatická akademie Rámcovou smlouvu se vzdělávací institucí CEVRO Institut a Národním úřadem pro kybernetickou a informační bezpečnost. Díky ní budou mít odborníci z NÚKIB lepší přístup ke vzdělávacím a výzkumným projektům naší Akademie a CEVRO Institutu, a zároveň se těšíme na větší zapojení jejich expertů v naší výuce. Kyberbezpečnost je stále důležitějším tématem, které ovlivňuje mezinárodní vztahy a přináší do diplomacie nové otázky, proto se těšíme na další spolupráci!
Za Diplomatickou akademii se slavnostního podpisu zúčastnil její ředitel Cyril Svoboda, za CEVRO Institut rektor Tomáš Pojar. NÚKIB byl zastoupen ředitelem Karlem Řehkou.
POZOR: Uzávěrka prodloužena do neděle 5. 9. 23:59!
Stáž je zaměřena jak na operativní, tak dlouhodobé úkoly typu:
Délka stáže je minimálně 6 měsíců, časové vytížení je standardně 10-20 hodin týdně. Většinu práce je možné vykonávat z domova.
Předpokládaný nástup začátek září 2021.
Znalost anglického jazyka minimálně na úrovni B2.
Flexibilita (vzhledem k nutnosti organizačního zabezpečení kurzů v Praze i o víkendech).
Všeobecný přehled v oblasti mezinárodních, politických, ekonomických, a/nebo bezpečnostních vztahů.
Stáží se nezakládá pracovněprávní vztah a nevzniká při ní nárok na plat ani sociální a zdravotní pojištění. Veškeré náklady (doprava, pobyt, strava, aj.) hradí stážista sám.
Práci v prostředí předních odborníků ve svých oborech.
Možnost účasti na kurzech Diplomatické akademie.
1) Strukturovaný životopis
2) Analýzu libovolného aktuálního mezinárodně-politického tématu v češtině (vzor) v rozsahu půl až jedné A4.
Žádosti o stáž spolu s potřebnými dokumenty zašlete nejpozději do neděle 29. 8. 2021 neděle 5. 9. 2021 na email: praxeda@diplomaticka-akademie.cz.
Zasláním požadovaných dokumentů uchazeč souhlasí se zásadami ochrany osobních údajů .
Dnes je to přesně pět let od onoho referenda ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (Spojené království), kdy se tamní občané rozhodovali, zda chtějí být i nadále součástí Evropské unie, nebo či se naopak chtějí od Unie po několikaletém členství odpojit. Tohle referendum má však svůj základ zakořeněný mnohem hlouběji. Jedním z těchto kořenů je proslov Davida Camerona v roce 2013, kde bylo toto konkrétní referendum o setrvání v Unii přislíbeno. Druhým kořenem je však samotný euroskepticismus Britů obecně. Pojďme si tak stručně připomenout celý děj kolem referenda o Brexitu, jeho základy a následky.
Tato práce bude rozdělena následovně. První část je věnována kořenům problému, především britskému euroskepticismu, prvnímu referendu o setrvání v Unii (či tehdy ještě ve Společenství) a předcházejícím momentům, které vedly k referendu. Druhá část se věnuje referendu, jeho okamžitým následkům a tomu, co znamená samotný výraz „Brexit“. Ve třetí části se čtenář dozví všechny hlavní momenty v období od referenda až k vyjednané dohodě. Poslední část se zaměřuje na období po vystoupení Britů z Unie, tedy situaci od 31. ledna 2020.
Již před návrhem na vznik Evropského společenství existovalo několik obdobných návrhů pro integraci evropských států. Po druhé světové válce si však lídři evropských mocností byli vědomi příčin vedoucích k válce a chtěli se jim do budoucna vyvarovat. Ironií je, že právě Winston Churchill, britský premiér, navrhl „Spojené státy evropské“ (Churchill, 1946), avšak samotné Spojené království stálo stranou tohoto projektu, a to především pro své vztahy s USA. Ačkoliv samotné Evropské hospodářství vzniklo o pět let později podpisem Pařížské smlouvy, ani této iniciativy se Spojené království neúčastnilo (Fiala & Pitrová, 2009).
Namísto toho vytvořilo Spojené království vlastní projekt zaměřený na obchod, avšak pouze na mezinárodní úrovni, která se následně stala celému projektu osudnou (Cihelková, Jakš et al., 2004). Postupem času si Britové uvědomili, že členství ve Společenství je pro ně nezbytné. Jelikož by ale jejich účast na projektu ohrozila Francii, přihláška Britů byla dvakrát vetována francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem (Paláček, 2005; Fiala & Pitrová, 2009; Baldwin & Wyplosz, 2013). Po odstoupení de Gaulla a nástupu Georgese Pompidoua přišla do Společenství třetí přihláška Britů spolu s dalšími zeměmi závislými na Spojeném království (Dánsko, Irsko). Členství ve Společenství se tyto tři země dočkaly od počátku roku 1973 (Lacina, Strejček & Blížkovský, 2016).
Vstup Britů nebylo třeba schválit v referendu. Již v roce 1974 však nová Labouristická vláda začala opětovně jednat o podmínkách členství Spojeného království v Evropském společenství. Vše následně vyvrcholilo referendem o setrvání ve Společenství v roce 1975. Ačkoliv referendum bylo i z vnitropolitických důvodů, protentokrát si Britové setrvání odhlasovali, a to většinou 67,2 % všech hlasujících občanů (Goněc, 2002; Fiala & Pitrová, 2009, Nelsson, 2015).
Ani tímto referendem však chování Britů ve Společenství nezměnilo směr. V sedmdesátých letech se Spojené království proslavilo jako odpůrce společné měnové politiky. Díky referendu o setrvání došlo k změně lídra Konzervativní strany a do čela se dostala Margaret Thatcherová. Ta na konci 70. let vyhrála parlamentní volby a stala se premiérkou. Během své éry se nejvíce proslavila řešením britského příspěvku do rozpočtu a snahou o reformu společné zemědělské politiky (v té době nejvíce nákladná společná politika). Příspěvek Spojeného království do rozpočtu se definitivně vyřešil až v roce 1984 na summitu ve Fountainebleau, kde Thatcherová získala dohodu stanovující, že se 66 % britského příspěvku do rozpočtu vrátí zpět do Spojeného království (Goněc, 2002; Fiala & Pitrová, 2009).
Mezi další problémové aspekty britského členství lze zahrnout hned několik dalších událostí, které stále předcházely onomu referendu z roku 2016. Důkazem toho je množství opt-outů[1], které si Britové během svého členství vyjednali. Jedná se například o výjimku z členství v měnové unii, výjimku v přístupu do Schengenského prostoru, také ale o výjimky v Chartě lidských práv či v Lisabonské smlouvě (zde se jedná o oblast spravedlnosti a vnitra) (Euractiv, 2016). O nárůstu euroskepticismu ve 21. století pak svědčí úspěchy politické strany UK Independence Party (Strana nezávislosti Spojeného království, UKIP), jejíž úspěch byl jak ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 (ačkoliv mandáty v EP měla i dříve), tak i v parlamentních volbách v roce 2015 (Parties and Elections). Cílem této politické strany založené začátkem devadesátých let bylo vystoupení Spojeného království z Unie (Hunt, 2014). Ironií UKIP je fakt, že v reakci na Brexit si její lídr, Nigel Farage žádal o německé pasy pro sebe a svou rodinu, následně přiznal, že dvě jeho děti tyto pasy mají (Dallison, 2016; Elgot, 2018).
Nyní, po odstavcích výše, by si čtenář měl být vědomý toho, že vztahy mezi Spojeným královstvím a Evropským společenstvím/Evropskou unií nikdy v podstatě nešlo označit za pohádkové či ideální. Naopak velice často se tyto vztahy označovaly slovem „awkward¨“. I tak však byl Cameronův projev pro některé překvapujícím. Konkrétně se jedná o Bloombergský projev přednesený v roce 2013, kde Cameron vyzdvihuje problémy v politikách Unie, a to především přetrvávající finanční krizi a nízkou podporu veřejného mínění. Cameron tak v proslovu přislíbil, že pokud vyhraje parlamentní volby, vypíše nové referendum o setrvání Spojeného království v Unii (Hunt, 2013). Jelikož volby potvrdily výhru Konzervativců (BBC, 2015), bylo nedlouho po volbách stanoveno datum konání referenda (Marek, 2019).
Referedu předcházela kampaň stejně jako předchází kampaně všem volbám. Pro každou z možností, tedy setrvat či vystoupit, byla vybrána pouze jedna kampaň. Pro setrvání byla zvolena kampaň Britain Stronger in Europe (Británie silnější v Evropě), v jejímž čele stál sám David Cameron. Cílem kampaně bylo zdůraznit výhody plynoucí z členství v Unii (Marek, 2019). Naopak pro vystoupení byla zvolena kampaň Vote Leave (Hlasujte pro vystoupení), kterou podporovala i UKIP. Tato kampaň poukazovala především na migraci, nadnárodní princip rozhodování či příspěvky do rozpočtu (Vote Leave, UKIP). Lídr UKIP Nigel Farage objížděl zemi s červeným autobusem, na kterém stála mylná informace o příspěvku Spojeného království do rozpočtu Unie. Na této kampani s autobusem se podílel i Boris Johnson, který se díky tomu dostal až před soud (Marek, 2019; Dearden, 2019).
K referendu konajícímu se 23. června roku 2016 se dostavilo celkem 72,2 % všech oprávněných voličů. Výsledky však byly odlišné od referenda předchozího. Pro setrvání se vyslovilo 48,1 % těchto voličů, pro vystoupení naopak 51, 9 % z nich (BBC, 2016; Bloomberg, 2016). Pokud se zaměříme na mladé voliče ve věku 18-24 let, pak k volbám přišlo cca 64 % z nich a značná většina (75 %) hlasovala pro setrvání Britů v Unii (Helm, 2016; Gresci, 2016). Naopak generace voličů starších 65 let se k volbám dostavila v hojné účastni 90 %, pro setrvání se ale vyslovila menšina z nich, a to pouze 40 % (Helm, 2016; Curtice, 2018). David Cameron hned následující den po referendu oznámil svou rezignaci (Cameron, 2016). V červenci ho na postu ministerského předsedy Spojeného království vystřídala Theresa May (Wheeler & Stamp, 2019).
Ihned po referendu bylo třeba Brexit definovat a stanovit jeho podobu. Obecně slovo „Brexit“ vzniklo spojením slov British a Exit (Vláda ČR, 2018; BBC, 2020a) a jedná se o výraz označující vystoupení Spojeného království z Unie, ale je třeba ho chápat nikoliv jako jeden moment (den vystoupení), ale naopak jako výraz označující celkový děj od referenda až po finální vystoupení Spojeného království z Evropské unie. Brexit tak značí dlouhou cestu, kterou museli Britové ujít, aby naplnili cíl stanovený v referendu. O podobě Brexitu byly debaty rozsáhlejší, základní možnosti byly dvě, a to soft, tedy odchod z Unie s obchodní dohodou, či hard, tj. odchod z Unie bez jakékoliv dohody, kdy by se v takovém případě Britové vzdali možnosti být součástí jednotného trhu a vzájemné obchody by byly prováděny dle OECD (Sims, 2016). Ačkoliv britský parlament na podzim roku 2019 schválil zákon, který Britům vystoupení bez dohody zakazuje, my víme, že k takovému odchodu Britové neměli daleko (Woodcock, 2019). Jelikož je již známá podoba Brexitu, není třeba vědět více, než že existovaly právě tyto dvě možnosti.
Děj od převzetí moci Theresy May z rukou Davida Camerona do vystoupení Spojeného království z Unie by vydal minimálně na tlustou monografii. To však není cílem tohoto článku. Proto se v této části článek zaměřuje pouze na některé momenty tohoto období. Důležitým okamžikem je stanovení vyjednavačů obou stran. Za britskou stranu se stal hlavním vyjednavačem a ministrem pro Brexit David Davis. Hlavním vyjednavačem za Evropskou unii byl zvolen Michel Barnier, a to pod hlavičkou Evropské komise (Pech & Janošová, 2018).
Rok 2017 byl vydatným co se týká počtu událostí. Jednou z nich je například oficiální oznámení o záměru aktivovat článek 50 Smlouvy o EU[2] v březnu a následná žádost o jeho aplikaci. Oficiální datum vystoupení bylo stanoveno na 29. března 2019 (Marek, 2019; BBC, 2020a). Následovala ztráta většiny Konzervativců v parlamentu i přes skutečnost, že předčasné volby v červnu 2017 vyhráli (The Guardian, 2017; Marek, 2019), čímž si Mayová zkomplikovala svou pozici. Proběhlo také šest kol vyjednávání mezi Unií a Spojeným královstvím. Ani po šestém z nich však zdaleka nebyly vyřešené všechny náležitosti (Šenk & Hosnedlová, 2020).
Nijak zvlášť klidnějším nebyl ani rok 2018. I v tomto roce proběhlo několik jednání. Dolní komora Spojeného království přijala zákon o vystoupení z Unie, směrnice týkající se Brexitu musely přijmout i ostatní členské státy EU. Komisí byl předložen návrh dohody o vystoupení, na britské straně však nepanovaly shody. To vedlo k rezignaci Borise Johnsona na postu ministra zahraničí. S ním rezignovalo i několik dalších členů resortu, mimo jiné také David Davis. Novým vyjednavačem pro Brity se tak stal Dominic Raab. Jelikož nebylo dosaženo dohody, Komise vydala Sdělení, ve kterém všechny podniky, správní orgány i občany EU vyzvala k přípravám na oba typy Brexitu – tj. s dohodou i bez ní. V listopadu mimo jiné rezignoval Dominic Raab a novým ministrem pro Brexit se tak stal Stephen Barclay. V prosinci Evropský soudní dvůr dokonce rozhodl, že Britové mohou vzít svou žádost o vystoupení na základě článku 50. zpět. Dohoda však byla oboustranně dosažena a postoupena do britského parlamentu, kde však došlo k oddálení o jejím hlasování až na začátek roku 2019 (Hosnedlová, 2018; Marek, 2019; Šenk & Hosnedlová, 2020).
Začátek roku se nesl v těžkém období pro Theresu May. 15. ledna nedopadlo hlasování o brexitové dohodě v dolní komoře parlamentu, a to v poměru 202 ku 432 poslancům. Tato prohra je největší porážkou v historii Spojeného království (Parliament, 2019; Stewart, 2019). Hned následující den ale vyvolal lídr Labouristů Jeremy Corbin hlasování o důvěře vlády. Důvěru však Theresa May získala a do 21. ledna tak musela představit dolní komoře novou verzi brexitové dohody (Marek, 2019; Šenk & Hosnedlová, 2020).
V březnu 2019 proběhlo v dolní komoře další hlasování o dohodě a opět bez úspěchu. Zároveň však poslanci odmítli odchod Spojeného království z Unie bez dohody. To vedlo k návrhu Mayové na odklad vystoupení o tři měsíce. V tomto hlasování se poslanci shodli, na schválení dohody však stanovili pouze týden. K hlasování ale vůbec nedošlo a Mayová o odklad na 30. června 2019 zažádala i bez něj (Marek, 2019; ČTK 2019a). Členské státy odklad schválily, ale s výjimkou – uvedly dva termíny. Prvním je schválení dohody do 29. března (pak Spojené království vystoupí k 22. květnu), druhým je 12. dubna, a to v případě neschválení dohody. Do tohoto data by Mayová musela oznámit, jak Britové plánují v procesu pokračovat (Plevák, 2019).
Na komplikované dění, které se neblížilo konci reagovali i občané Spojeného království. Ti se rozhodli uspořádat pochod za vyhlášení druhého referenda o vystoupení z Unie. Pochod se konal 22. března a zúčastnilo se ho milion Britů. My však víme, že ani tento pochod k vypsání druhého referenda nevedl (Marek, 2019).
Události následně nabraly rychlý spád. Ani v třetím hlasování dolní komory parlamentu nebyla dohoda přijata, ačkoliv nyní již pouze o 58 hlasů. To vedlo k opětovné žádosti Theresy May o odklad vystoupení Spojeného království z Unie až na 30. června. Tato žádost vedla k mimořádnému summitu, jehož závěrem se stalo datum 31. října 2019, zároveň bylo Britům nařízeno účastnit se květnových voleb do Evropského parlamentu (Marek, 2019; Stewart & Elgot, 2019; Šenk & Hosnedlová, 2020). Tento verdikt dovedl Theresu May k rezignaci k 7. červnu (BBC, 2019a). Jejím nástupcem se koncem července stal Boris Johnson, který slíbil, že Britové z Unie k 31. říjnu vystoupí i kdyby měli vystoupit bez dohody (Šenk & Hosnedlová, 2020).
V září prošla dolní komorou nová dohoda, od původní se ale lišila v podstatě pouze řešením problémové „irské pojistky“[3] (O’Caroll, 2019). Bohužel však neprošel zrychlený proces přijetí a vystoupení k 31. říjnu by tak Britové nestihli. To vedlo k odkladu vystoupení Spojeného království až na konec ledna 2020. 12. prosince 2019 proběhly ve Spojeném království další předčasné parlamentní volby, které tentokrát posílily většinu Konzervativců pod vedením Borise Johnsona (ČTK, 2019b; ČTK, 2019c; BBC, 2019b). Rok 2019 se také nesl ve znamení prosazení Johnsona, že Spojené království nebude mít komisaře či schválení prováděcího zákona k brexitové dohodě ve druhém čtení (Šenk & Hosnedlová, 2020).
Rok 2020 byl neméně zajímavým. Náročný byl především leden, během kterého se na obou stranách urputně schvalovalo vystoupení Spojeného království k poslednímu lednu. Vše se vyvedlo a 31. ledna 2020 Britové oficiálně opustili Unii.
Hned 1. února začalo přechodné období, během kterého Spojené království musí aplikovat evropské právo, a to bez vlivu na jeho tvorbu, avšak zároveň už je z pohledu Unie třetí zemí. Brzy na to byl schválen na obou stranách mandát pro vyjednávání pobrexitové dohody. Následovalo několik kol jednání, nutno zmínit, že v nově zvolené Komisi má Brexit na starost slovenský komisař Maroš Šefčovič. V červnu se obě strany dohodly, že nenastane žádné prodloužení přechodného období. Na podzim Britové schválili zákon o vnitřním trhu, který je v rozporu s dohodou, což vedlo k zahájení soudního řízení. Britové od tohoto zákona nakonec upustili. Zároveň se ale pro neustálé nedostatky v pobrexitové dohodě několikrát odložil její deadline. Shoda obou stran nastala na Štědrý den minulého roku. 30. prosince byla dohoda podepsána šéfkou Komise i předsedou Evropské rady a Borisem Johnsonem, ještě téže den ji schválily i obě komory britského parlamentu. K 31. prosinci definitivně končí přechodné období. Celý rok navíc jednání komplikovala pandemie Covid-19. Pobrexitová dohoda byla ještě část roku 2021 platná pouze provizorně, dokud ji neschválil Evropský parlament (Šenk & Hosnedlová, 2020; ČT24, 2020; BBC, 2020b; Brunsden, 2020).
Obecně lze říci, že je nyní problematické jakkoliv hodnotit důsledky Brexitu i díky tomu, že vliv na ně má do jisté míry pandemie Covid-19. První z důsledků Brexitu se dostavily hned začátkem tohoto roku – zpozdily se kamiony, které čelily náročné byrokracii (Hosnedlová, 2021). V březnu se také hovořilo o snížení britského importu do EU, a to takřka o 30 % (Štuková, 2021). Ačkoliv některé bankovní společnosti přesunuly své sídlo z Londýna do jiných evropských měst, propad finančnictví v Londýně nebyl zdaleka tak obrovský, jak očekávala analýza z roku 2016. Dle britského Institutu pro fiskální studia negativní ekonomické následky Brexitu převáží (nebo by měly) nad možnými úsporami. Problémem pro Brity může být i Severní Irsko a Skotsko, tuto problematiku nyní také tlumí koronavirus a jiné interní záležitosti, není však vyloučeno, že v této oblasti bude muset Spojené království následky ještě řešit (Vojáček, 2021; Mueller & Robins, 2021).
Závěrem je třeba připomenout, že celý tento text je podán v co nejvíce stručné formě a není vyloženě zaměřený na důsledky Brexitu. I proto jich zde je jmenováno minimum a stejně je nyní nelze většinou podložit (také kvůli pandemii). I z tohoto stručného textu však vyplývá, že Brexit byl/je opravdu problémovou záležitostí. Zároveň díky první aplikaci čl. 50 Smlouvy o EU vznikl precedent pro případné další žádosti o vystoupení z Unie na základě tohoto článku. Zda bude někdy tato událost opravdu jako precedent nutná, ukáže čas.
Článek vypracovala Bc. Kateřina Horáková.
[1] Opt-out je výjimka, kterou si členské státy vyjednají ze smluv tvořících právní základ Evropského společenství/ Evropské unie. O takových podmínkách se často dlouho diskutuje a částečně způsobují tzv. dvourychlostní Evropu.
[2] Článek 50 Smlouvy o Evropské unii umožňuje jakémukoliv členskému státu vystoupit z Unie. Toto vystoupení nevyvrací možnost opětovného požádání o členství (čl. 50 Smlouvy o Evropské unii).
[3] Více k irské pojistce a rozdílu v dohodách Mayové a Johnsona viz https://www.instituteforgovernment.org.uk/explainers/irish-backstop
Baldwin, R., & Wyplosz, Ch. (2013). Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, a. s.
BBC. (2015). Election 2015 Results. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/election/2015/results
BBC. (2016). EU Referendum: Results. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/politics/eu_referendum/results
BBC. (2019a, 24. květen). Theresa May quits: UK set for new PM by end of July. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/uk-politics-48395905
BBC. (2019b). Election 2019. UK Results: Conservatives win majority. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/election/2019/results
BBC. (2020a, 30. prosinec). Brexit: All you need to know about the UK leaving the EU. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/uk-politics-32810887
BBC. (2020b, 19. listopad). Brexit: Top-level talks suspended after positive Covid test. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/uk-politics-55005885
Bloomberg. (2016). EU Referendum: Final Results. Bloomberg. Dostupné z https://www.bloomberg.com/graphics/2016-brexit-referendum/
Brunsden, J. (2020, 19. březen). Michel Barnier tests positive for coronavirus Jim Brunsden in Brussels. The Financial Times. Dostupné z https://www.ft.com/content/cba10712-69f1-11ea-800d-da70cff6e4d3
Cameron, D. (2016, 24. červen). Výsledek referenda o vystoupení z EU. Dostupné z https://www.gov.uk/government/speeches/eu-referendum-outcome-pm-statement-24-june-2016.cs
Cihelková, E. & Jakš J. (Eds). (2004). Evropská integrace – Evropská unie. Praha: Oeconomica.
Curtice, J. (2018, 10. srpen). How young and old would wote on Brexit now. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/uk-politics-45098550
ČT24. (2020, 12. červen). Přechodné období brexitu se neprodlouží, oznámil Šefčovič. ČT24. Dostupné z https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3117797-prechodne-obdobi-brexitu-se-neprodlouzi-oznamil-sefcovic
ČTK. (2019a, 20. březen). Mayová požádala o krátký odklad brexitu. Británie by podle jejího plánu měla odejít do konce června. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/brexit/news/mayova-pozadala-o-kratky-odklad-brexitu-britanie-by-podle-jejiho-planu-mela-odejit-do-konce-cervna/
ČTK. (2019b, 28. říjen). Brexit se potřetí odkládá, tentokrát do konce ledna 2020. Británie ale může odejít i dřív. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/brexit/news/brexit-se-potreti-odklada-tentokrat-do-konce-ledna-2020-britanie-ale-muze-odejit-i-driv/
ČTK. (2019c, 30. říjen). Britové půjdou 12. prosince k předčasným volbám, labouristé chystají radikální kampaň. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/brexit/news/britove-pujdou-12-prosince-k-predcasnym-volbam-labouriste-chystaji-radikalni-kampan/
Dallison, P. (2016, 16. srpen). Is Nigel Farage applying for German citizenship? Politico. Dostupné z https://www.politico.eu/article/is-nigel-farage-applying-for-german-citizenship-brexit-consequences-ukip-europe/
Dearden, L. (2019, 14. srpen). Boris Johnson: Court quashes attempt to prosecute prime minister over Brexit bus ‚lies‘. Independent. Dostupné z https://www.independent.co.uk/news/uk/politics/boris-johnson-brexit-bus-supreme-court-vote-leave-appeal-latest-a9056871.html
Elgot, J. (2018, 18. duben). Nigel Farage: two of my children have German passports. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/2018/apr/18/nigel-farage-admits-his-children-hold-german-as-well-as-uk-passports
Euractiv. (2016, 23. červen). EU a Velká Británie: Historie vztahů a cesta k referendu. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/aktualne-v-eu/linksdossier/eu-a-velka-britanie-historie-vztahu-a-cesta-k-referendu-000142/
Fiala, P., & Pitrová, M. (2009). Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
Goněc, V. (2002). Od „malé Evropy“ k „velké Evropě“: Dějiny rozšiřování Evropských společenství/Evropské unie1950-2002 sv.1. Brno: Masarykova univerzita.
Gresci, E. (2016, 24. červen). Meet the 75 %: the young people who voted to remain in the EU. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/2016/jun/24/meet-the-75-young-people-who-voted-to-remain-in-eu
Helm, T. (2016, 10. červenec). EU referendum: youth turnout almost twice as high as first thought. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/2016/jul/09/young-people-referendum-turnout-brexit-twice-as-high
Hosnedlová, P. (2018, 15. listopad). Finální návrh dohody o brexitu je na světě. EU ho vítá, Británie kritizuje. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/brexit/news/finalni-navrh-dohody-o-brexitu-je-na-svete-eu-ho-vita-britanie-kritizuje/
Hosnedlová, P. (2021, 13. leden). Důsledky brexitu vyplouvají postupně na povrch. Dovozci se potýkají s masivní byrokracií. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/brexit/news/dusledky-brexitu-vyplouvaji-postupne-na-povrch-dovozci-se-potykaji-s-masivni-byrokracii/
Hunt, A. (2013, 23. leden). David Cameron Speech: UK and the EU. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/uk-politics-21013771
Hunt, A. (2014, 21. listopad). UKIP: The story of the UK Independence Party’s rise. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/uk-politics-21614073
Churchill, W. (1946). Spojené státy evropské. Dostupné z https://www.euroskop.cz/8613/10951/clanek/spojene-staty-evropske/
Institute for Government. Irish backstop. Institute for Government. Dostupné z https://www.instituteforgovernment.org.uk/explainers/irish-backstop
Lacina, L., Strejček, P., & Blížkovský, P. (2016). Učebnice evropské integrace. Brno: Barrister & Principal, o. p. s.
Marek, J. (2019). Drama zvané Brexit. Praha: Radioservis, a. s.
Mueller, B., & Robins, P. (2021, 23. červen). What Is Brexit? And How Is It Going? The New York Times. Dostupné z https://www.nytimes.com/article/brexit-uk-eu-explained.html#link-227f9784
Nelsson, R. (2015, 5. červen). Archive: how the Guardian reported the 1975 EEC referendum. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/from-the-archive-blog/2015/jun/05/referendum-eec-europe-1975
O’Caroll, L. (2019, 17. říjen). How is Boris Johnson’s Brexit deal different from Theresa May’s? The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/2019/oct/17/how-is-boris-johnson-brexit-deal-different-from-theresa-may
Paláček, M. (2005). Základní dokumenty Evropské unie. Český Těšín: PORADCE, s. r. o.
Parliament. (2019, 16. leden). Government loses „meaningful vote“ in the Commons. Parliament.uk. Dostupné z https://www.parliament.uk/business/news/2019/parliamentary-news-2019/meaningful-vote-on-brexit-resumes-in-the-commons/
Parties and Elections. Výsledky voleb do dolní komory parlamentu ve Spojeném království. Parties and Elections. Dostupné z http://www.parties-and-elections.eu/unitedkingdom.html
Pech, Š., & Janošová, K. (2018, 17. duben). Přehled: Jak dosud probíhala jednání o brexitu? Euroskop. Dostupné z https://www.euroskop.cz/9260/30822/clanek/prehled-jak-dosud-probihala-jednani-o-brexitu/
Plevák, O. (2019, 22. březen). Lídři zemí EU s odkladem brexitu souhlasí, počítají s dubnovou a květnovou variantou. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/brexit/news/lidri-zemi-eu-s-odkladem-brexitu-souhlasi-pocitaji-s-dubnovou-a-kvetnovou-variantou/
Sims, A. (2016, 9. červenec). What is the difference between hard and soft Brexit? Everything you need to know. Independent. Dostupné z https://www.independent.co.uk/news/uk/politics/brexit-hard-soft-what-is-the-difference-uk-eu-single-market-freedom-movement-theresa-may-a7342591.html
Stewart, H. (2019, 16. březen). May suffers heaviest parliamentary defeat of a Brittish PM in the democratic era. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/2019/jan/15/theresa-may-loses-brexit-deal-vote-by-majority-of-230
Stewart, H., & Elgot, J. (2019, 29. březen). May hopes to hold fourth vote on Brexit deal. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/2019/mar/29/mps-reject-theresa-mays-brexit-deal-third-time
Šenk, M., & Hosnedlová, P. (2020, 31. prosinec). Brexit: Od osudného referenda až po vyjednané dohody. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/brexit/linksdossier/brexit-od-osudneho-referenda-az-po-vyjednane-dohody/
Štuková, K. (2021, 12. březen). První dopady brexitu: Britský import výrazně klesl. Pocítily to i české firmy. Seznam zprávy. Dostupné z https://www.seznamzpravy.cz/clanek/prvni-dopady-brexitu-britsky-export-i-import-klesly-pocitily-to-ceske-firmy-146890
The Guardian. (2017). UK election 2017: full results. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/ng-interactive/2017/jun/08/live-uk-election-results-in-full-2017
UKIP. About UKIP. UK Independence Party. Dostupné z https://www.ukip.org/ukip-page.php?id=02
Vláda ČR. (2018, 9. srpen). Co je to Brexit? Vláda.cz. Dostupné z https://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=167933&tmplid=50
Vojáček, L. (2021, 10. duben). Sto dní od brexitu: Část temných předpovědí se naplnila, jiné nikoliv. Server e15. Dostupné z https://www.e15.cz/zahranicni/sto-dni-od-brexitu-cast-temnych-predpovedi-se-naplnila-jine-nikoliv-1379477
Vote Leave. Why Vote Leave. Vote Leave. Dostupné z http://www.voteleavetakecontrol.org/why_vote_leave.html
Wheeler, B., Stamp, G. (2019, 24. květen). The Theresa May Story: The Tory leader brought down by Brexit. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/election-2017-46225949
Woodcock, A. (2019, 6. září). Law to stop no-deal Brexit passed by Parliament. Independent. Dostupné z https://www.independent.co.uk/news/uk/politics/brexit-no-deal-bill-vote-house-lords-boris-johnson-law-parliament-latest-a9094741.html
Doufáme, že Vám naše tipy přinesou něco nového a pomůžou zlepšit Vaši dovednost rétoriky. Aby článek nebyl dlouhý, najdete v něm jen ty nejdůležitější tipy, které máme ozkoušené sami na sobě. Nezapomeňte však, že jsme každý jedinečný, a právě na Vás nemusí fungovat všechny tipy, a naopak třeba objevíte nějaký další, který pro Vás bude účinnější. Víte již nyní o nějakém? Pak se o něm s námi můžete podělit pod příspěvkem k článku na našich Facebookových stránkách.
Pokud byste ale přece jen ocenili více tipů, pak nezapomeňte, že v Diplomatické akademii pro Vás pravidelně pořádáme kurzy Rétoriky, na kterých se Vám pan doktor Cyril Svoboda bude věnovat mnohem intenzivněji! Kurz je nastaven na jedno odpoledne, v rámci kurzu máte zároveň vždy prostor pro Vaše konkrétní specifické dotazy, kterým se pan doktor maximálně věnuje.
Článek zpracovala Bc. Kateřina Horáková
Rok 2021 je z pohledu voleb zajímavý nejenom na domácí scéně. V článku se zaměříme na volby, které se již udály a které se teprve budou konat v oblasti Blízkého východu. Volby v těchto zemích jsou bedlivě sledovány po celém světě, protože jejich vliv na vývoj v rozbouřeném regionu je značný. Právě volby nám mohou pomoci porozumět, proč se například administrativa J. Bidena snaží ve spěchu vyjednat vstup do Íránské jaderné dohody, nebo proč má Rusko zájem na konání voleb v Sýrii podle stávající ústavy.
V následujícím výčtu naleznete přehled voleb v Izraeli, Palestině, Sýrii, Iráku a Iránu. Představíme si hlavní motivy, které dané volby provází a hlavní kandidáty. Článek by měl pomoci k rychlé orientaci a jako úvod do problematiky.
Parlamentní volby v Izraeli
Boj o křesla v izraelském Knessetu proběhl 23. března. Jednalo se o čtvrté volby v posledních dvou letech. Nestabilní politická situace, kterou Izrael zažívá, je výsledkem dlouhodobého rozdělení voličských hlasů bez možnosti vytvořit stabilní vládu. Tyto volby jsou následkem rozpadu nesourodé koalice, kterou nejviditelněji reprezentovali Benjamin Netanjahu jako předseda nejsilnější strany Likud a Benny Ganz z tzv. modro-bílé koalice.
Výsledky posledních voleb naneštěstí nepřinesly zásadní změnu. Vítězem voleb na počet mandátů se opět stala strana Likud, kterou i přes obvinění z korupce a probíhající soud dále vede Benjamin Netanjahu. Prezident Rivlin se k výsledku voleb vyjádřil ve svém projevu, v němž podpořil vytvoření nestandardní koalice, která by měla možnost vládnout. Tím podpořil vyjednávání stran nezahrnující Likud. To vyvolalo nelibou odpověď právě z vítězné strany. Prezident Rivlin je povinnen dále konzultovat výsledek s jednotlivými zástupci 13 stran, které ve 23. Knessetu zasednou.
Letošní volby měly účast 67,4 %, což je nejnižší účast za posledních deset let. Pozitivním zjištěním voleb je nárůst voliček v celkovém počtu hlasů. K získání většiny v Knessetu je potřeba 61 křesel. Pravicový blok B. Netanjahua s podporou ortodoxních stran má momentálně sílu 52 křesel. Naopak koalice sestavená z mixu levicových, centristických i pravicových uskupení a arabské opozice má prozatím 57 křesel. Vytvoření koalice je momentálně podmíněno porušením předvolebních slibů některých stran o povolební nespolupráci s dalšími politickými subjekty. Konaní dalších, v pořadí už pátých voleb, se tak jeví jako reálná možnost.
Volby v Palestině
Obyvatelé Palestiny dostanou po dlouhých 15 letech možnost znovu vybrat své zástupce. Naposledy se konaly volby v roce 2006 a vedly ke krátké občanské válce. Od té doby je ustanovena nouzová vláda. V minulosti byly volby již několikrát plánovány a nakonec zrušeny.
Momentálně jsou parlamentní volby plánovány na 22. května a prezidentské volby na 31. července. Volby by měly pomoci legitimizovat zástupce Palestiny k jednání s novou administrativou amerického prezidenta J. Bidena. Právě předcházející administrativa v Bílém domě jednání s palestinskými zástupci zcela vylučovala a navrhovaný mírový plán pro Blízký východ jasně stranil izraelské straně.
Situace v Palestině připodobňována ke stavu před volbami v roce 2006. Hnutí Hamas se zdá sjednoceno pod vedením Saleha al Aruriho a Yahya al-Sinwara, kteří tvoří fungující tandem pro nadcházející volby. Naopak hnutí Fatah se zdá mnohem méně kompaktní. Právě po porážce v roce 2006 lídr hnutí Fatah Mahmoud Abbas konsolidoval moc uvnitř strany vyloučením některých vlivných členů, kteří tvořili opozici uvnitř strany. Podobné kroky jsou očekávány i v nadcházejícím období. Takové jednání ale zviditelňují některé vyloučené členy jako například Marwana Barghoutiho. Zajímavým vyzyvatelem Mahmouda Abbase je Nasser al-Qudwa, synovec Jasirra Arafata a známý člen hnutí Fatah již od 70. let, který má dostatečnou legitimitu a zkušenosti. Odpovědí na jeho kandidaturu bylo vyloučení z Fatahu a snaha zdiskreditovat jeho nejbližší spolupracovníky. Fatah navíc musí přemýšlet nad neodvratnou změnou ve vedení, současnému lídru Abbasovi je již 85 let.
Volby v Palestině budou komplikované nejenom z pohledu politického souboje, výzvou je i to, že volby se budou konat podle různých volebních zákonů, což znesnadňuje výsledné vládnutí jedné strany. Hamas i přes svou stranickou disciplinovanost ztrácí potenciální voliče korupcí zatíženým vládnutím v Gaze nebo neschopností nastartovat růst v socioekonomických ukazatelích. Hrozí i odložení voleb, které by ale pro Palestinu znamenalo další ztrátu v očích zahraničních partnerů.
Prezidentské volby v Sýrii
Prozatím nepotvrzeným termínem prezidentských voleb v Sýrii je 16. květen. Sýrie vstoupila do třetí dekády pod vedením prezidenta Bashara Asada, který se bude ucházet již o 4. mandát. Poslední volby hlavy státu se konaly v roce 2014, kdy současný prezident získal necelých 89 % odevzdaných hlasů. Právě systém, který zavedla ústava z roku 2012 a který ustanovuje pravidla pro kandidaturu, je kritizován Západními státy. Mezi podmínky pro kandidaturu patří nutnost pobývat nepřetržitě 10 let na území Sýrie a kandidatura musí být podpořena alespoň 35 poslanci parlamentu.
Sýrie se zmítá od roku 2011 v občanské válce a legitimita současného režimu je rozporována v důsledku jeho válečných aktivit. Ruská federace a Íránská islámská republika již podpořily konání voleb, Rusko vyjádřilo zájem o ukončení mezinárodní izolace Damašku. Západní země naopak nesouhlasí s konáním voleb podle ústavy z roku 2012. Zvláštní vyslanec OSN pro Sýrii, Geira Pedersen, vyjádřil své znepokojení nad pomalým postupem komise pro tvorbu nové ústavy. Práce této komise byla založena na vytvoření rovnoměrné reprezentace občanů Sýrie, režim se podle velvyslance při OSN snaží o zdržení jakéhokoliv progresu až do konání prezidentských voleb. Právě tyto volby by mohly posloužit režimu jako nástroj legitimizace vlády, aniž by zohlednily požadavky obyvatel státu. Evropské země požadují, aby se volby řídily rezolucí Bezpečnostní rady OSN číslo 2254. Tato rezoluce se zabývá možností účastnit se voleb pro uprchlíky vysídlené uvnitř i mimo Sýrii, dále by měl stát zajistit volební prostory v neutrálním a bezpečném prostoru a možnost dohledu pracovníků OSN. Podobně se vyjádřili zástupci USA, kteří nepodpoří výsledky voleb, pokud nebudou pod dohledem mezinárodního pozorovatelského týmu.
Parlamentní volby v Iráku
V Iráku se budou konat předčasné volby. Ty jsou následkem vlny protestů, která začala v říjnu 2019 a donutila rezignovat předchozího premiéra Iráku Adila Abdul-Mahdiho. Vyhlášení předčasných voleb novým premiérem Mustafa al-Kadhimim na jaře minulého roku mělo za cíl ukončit protesty a připravit stát na nadcházející volební klání. Původní datum voleb bylo 6. května, ale z důvodu nepřipravenosti systému byly volby přesunuty na 10. října tohoto roku. Mezi hlavní důvody pro přesunutí uvedla irácká Nezávislá vysoká volební komise (Iraq’s Independent High Electoral Commission – IHEC)) potřebu zaregistrovat všechny volební koalice, kterých je momentálně přihlášeno 30 a sdružují na 250 volebních stran. Dalším důvodem je snaha o registraci voličů a využití biometrických volebních průkazů, kterými chce Irák nahradit předchozí elektronické volební průkazy.
Irák v rámci monitoringu voleb pozval na 52 delegací z celého světa, aby zvýšil legitimitu voleb. Evropská Unie i Organizace spojených národů již nabídly pomoc s organizací voleb. Tento krok je vnímám jako odpověď na volby roku 2018, jejichž legitimita byla zpochybňována. Odložení voleb vyvolalo protesty napříč iráckou společností, krok je vnímám jako snaha o získání času pro premiéra Kadhimiho, který nemá mít podle průzkumů dostatečnou podporu. Irák se potýká s množstvím potíží, obyvatelstvo tíží ekonomické problémy, státní finance jsou vyčerpané, země je sužována pandemií Covid-19 a bezpečnostní situace v zemi se nelepší.
Prezidentské volby v Íránu
Možná nejdůležitější volební klání nás čeká v Íránské islámské republice, kde se budou konat prezidentské volby v polovině června. Po dvou funkčních obdobích končí v roli prezidenta Hasan Rúhání, který zastával úřad od roku 2013.
Prezidentský úřad není nejsilnějším postem ve státě, ten zaujímá Nejvyšší lídr Sajjid Alí Chameneí a dvanáctičlenná Rada dohlížitelů. Právě prezidentování Hasana Rúháního ukázalo, že i přes podřadné postavení prezidentského úřadu je v této funkci možné zásadně určovat směřování Íránu. Na začátku svého mandátu se prezidentu Rúhanímu podařilo navázat kontakty s administrativou B. Obamy a dalšími světovými státníky, čímž potvrdil svou proklamovanou strategii otevírání se světu. Ta vyústila během roku 2015 v podepsání takzvané Iránské jaderné dohody (JCPOA, té předcházela dohoda z roku 2013 JPOA). Po změně v Bílém domě ale nastal obrat, kdy administrativa D. Trumpa jednostranně vypověděla smlouvu a obnovila tvrdé ekonomické sankce vůči Iránu. I zde je možné sledovat rukopis Hasana Rúháního, pod jehož vedením byly v Íránu nastartovány ekonomické reformy, které měly za úkol maximálně minimalizovat dopad sankcí. Momentálně znovu probíhají rozhovory ohledně amerického návratu k jaderné smlouvě. Je ale otázkou, zda bude cokoliv vyjednáno před samotnými íránskými volbami. Ty budou mít velký vliv na další směřování Iránu.
Íránská vnitropolitická scéna je rozdělena na množství frakcí, které mají zájem na nadcházejících prezidentských volbách. I přes tuto roztříštěnost platí základní dělení na zastánce tvrdé linie a reformisty. Tato dělící linie odkazuje na smýšlení jednotlivých frakcí. Reformisté se odkazují na éru prezidentství prezidenta Mohammeda Chátamí (1997–2003) a za reformistu je považován i dosluhující prezident Rúhání. Naopak zastánci tvrdé linie jsou momentálně koncentrováni okolo kandidátů spojených s Islámskými revolučními gardami (IRGC – Islamic Revolutionary Guards Corps). Výsledek voleb napoví, zda bude Írán pokračovat v částečném uvolňování režimu, nebo se naopak přikloní k jeho represivní podobě. V obou táborech probíhá oznamování kandidatur a hledání ideálního kandidáta. Nutno dodat, že momentálně nahrává tížívá ekonomická situace spíše táboru tvrdé linie.
autor: Bc. Pavel Kubíček
Zdroje:
http://unscr.com/en/resolutions/2254
https://www.aljazeera.com/news/2021/1/30/iraqi-anger-grows-after-election-postponement
https://reliefweb.int/report/iraq/iraq-s-electoral-preparations-and-processes-report-no-5
https://www.arabnews.com/node/1713311/middle-east
https://www.reuters.com/article/us-iraq-politics-election-idUSKBN29O1FK
http://unscr.com/en/resolutions/doc/2254
https://www.jpost.com/breaking-news/rivlin-calls-for-irregular-alliances-663678
https://www.iranfocus.com/en/protests/46603-iran-on-the-cusp-of-fundamental-changes/
https://www.iranfocus.com/en/iran-general/46683-iranian-officials-are-concerned-about-the-presidential-election/
https://www.criticalthreats.org/briefs/iran-file
https://www.brookings.edu/blog/order-from-chaos/2021/02/24/elections-in-palestine-prelude-or-ploy/
https://www.al-monitor.com/originals/2021/03/palestinian-elections-what-happening
https://www.criticalthreats.org/analysis/decision-2021-the-iranian-presidential-election-tracker
https://www.reuters.com/article/us-iraq-politics-election-idUSKBN29O1FK
https://www.aljazeera.com/news/2021/1/30/iraqi-anger-grows-after-election-postponement
https://www.middleeastmonitor.com/20210202-iraq-commission-allows-27-coalitions-to-run-in-elections/
https://www.middleeastmonitor.com/20210211-iraq-invites-52-countries-to-monitor-early-parliamentary-elections/
https://www.middleeastmonitor.com/20210410-iraqs-electoral-commission-election-date-is-certain/
https://www.arabnews.com/node/1705686/middle-east
https://www.reuters.com/article/us-iran-nuclear-idUSKBN2B91CX
