Během 6. až 18. listopadu se v egyptském městě Šarm aš-Šajch konala 27. konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Na COP27 se sešlo přes 45 000 účastníků z více než 200 zemí světa. Letošní konference je obklopena kontroverzemi kvůli výběru Egypta jako pořadatelské země, porušování lidských práv nejen tamních aktivistů, bezpečnostním rizikům a obavám ze sledování účastníků včetně samotné neekologičnosti konference.
Rámcová úmluva OSN o změně klimatu byla otevřena k podpisu na Summitu Země v roce 1992 a vstoupila v platnost v březnu 1994. Jedná se tedy o 30. výročí od přijetí úmluvy. K současnosti ratifikovalo úmluvu 198 států. Hlavním cílem je stabilizace objemu skleníkových plynů, aby se zabránilo antropogenním zásahům do klimatického systému. Každoročně se pořádají Konference OSN o změně klimatu, známé také jako COP (z anglického Conference of Parties).
Konference byla strukturována do 11 tematických dnů zahrnujících finance, vědu, mládež a budoucí generace, dekarbonizaci, adaptaci a zemědělství, gender, vodu, akci pro posílení klimatu a občanskou společnost, energii, biodiverzitu a řešení.
Vize
Cílem COP27 se stalo vybízení k plnění a implementaci závazků vyplývajících z předešlých dohod se zaměřením na ochranu lidí před bezprostředními důsledky změny klimatu, a dále pak zaměření na spravedlivý a řízený přechod na nový udržitelný ekonomický model. To zahrnuje finanční pomoc rozvojovým zemím k přechodu na udržitelnější ekonomiku, neboť jsou silně zasaženy negativními dopady klimatických změn zapříčiněných hlavně průmyslem rozvinutých států. Mezi cíle taktéž spadalo snižování globálního oteplování pod 2 °C, ideálně na 1,5 °C.
Výsledky konference
Jedním z pozitivních výsledků konference se stala dohoda o zřízení fondu pro „ztráty a škody“, poskytující finanční pomoc rozvojovým zemím. Ztráty a škody označují závažné důsledky extrémního počasí na fyzickou a sociální infrastrukturu chudých zemí. Fond má vyvážit nerovnoměrné poškození rozvojových zemí klimatickými změnami. Prozatím však není dohodnuto, jak a kým bude fond financován.
Od roku 2015 je snahou posílit jednotu a úsilí o snížení globálního oteplování na 1,5 °C. Několik států se na konferenci neúspěšně pokoušelo tuto hranici zrušit. Kontroverzním krokem se stalo odstranění závazku z textu konečné dohody, aby emisní vrchol nastal do roku 2025, tedy aby do roku 2025 přestaly emise stoupat, což může některé země nabádat k upuštění od výrazného snižování emisí.
Minulý rok na COP26 v Glasgow se státy zavázaly ke snižování využití uhlí. Tento rok se některé státy v čele s Indií pokoušely tento závazek vztáhnout na všechny fosilní paliva. Nebyly však úspěšné a tento závazek se nepřijal.
Kontroverze
Mnozí kritizují, že se letos konference konala v Egyptě, zemi dlouhodobě porušující lidská práva. V průběhu konference bylo zaznamenáno potlačování protestů a aktivismu. Členové občanské společnosti a aktivisté byli zastavování a vyslýchání egyptskými bezpečnostními důstojníky. Ekologickým i lidskoprávním aktivistům byl rovněž odepřen přístup na konferenci a možnost se sdružovat a demonstrovat před budovou. Některým bylo dokonce zakázáno do země přicestovat. Týdny před zahájením konference byly stovky lidí z řad lidskoprávních aktivistů, žurnalistů a demonstrantů zadrženy, zatčeny a vyslýchány kvůli podezření z podpory protestů a kritiky režimu.
Také delegáti na konferenci se potýkali s nepříjemnými bezpečnostními riziky. Kybernetičtí experti varovali před oficiální aplikací COP27, která pro instalaci vyžadovala oprávnění k přístupu egyptského Ministerstva komunikace a informačních technologií k fotografiím, e-mailům a poloze uživatelů. Vznikly tedy jasné obavy z nelegálního získávání dat a sledování uživatelů aplikace. Znepokojivé bylo i rozdávání Vodafone SIM karet účastníkům konference po příjezdu do Šarm aš-Šajch. Neboť je známo, že tento operátor umožňuje egyptskému režimu přístup k uživatelským datům jako jsou hovory a zprávy.
Dalším značným problémem je výběr sponzora COP27, kterým se stala Coca-Cola, největší světový znečišťovatel životního prostředí plasty. Coca-Cola ročně vyrobí 120 miliard jednorázových plastových lahví a 99 % plastu je vyrobeno z fosilních paliv. Daná spolupráce je tedy v jednoznačném rozporu s vizí a cíli konference.
Zdá se, že snaha Egypta si zlepšit image skrze pořádání COP27 byla neúspěšná. Delegáti kritizovali nejen bezpečnostní rizika, ale také organizační nedostatky a chaos, vysoké ceny ubytování v hotelech, porušování lidských práv aktivistů a demonstrantů a samotnou neekologičnost konference.
Autorka: Martina Wranová
ZDROJE:
https://www.theguardian.com/environment/2022/nov/06/egypt-cop27-climate-surveillance-cybersecurity
https://lordslibrary.parliament.uk/cop27-progress-and-outcomes/#heading-1
Biggest Plastic Polluter named Sponsor for COP27 – Greenpeace Reaction
https://news.un.org/en/story/2022/11/1130802
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-egypt-jde-po-penezich-nechce-resit-klima-rika-mlady-cech-na-svetove-akci-218869
https://cop27.eg/#/news/78/Egypt’s%20COP27%20Presidency%20sets%20
https://cop27.eg/#/vision#goals
https://www.theguardian.com/environment/2022/nov/20/cop27-climate-summit-egypt-key-outcomes
Od chvíle, co se rozhodl James Cameron vyhlásit referendum o ukončení podílení se na evropském projektu se začal od-počátku komplikovaný a křehký vztah mezi Spojeným královstvím a evropským kontinentem navenek rychle a drasticky zhoršovat. Co vzniklo, jako krok egoistického předsedy vlády, aby dokázal svým občanům a straníkům, jak moc je populární, dopadlo, jako poslední hřebík do rakve unikátní spolupráce, o kterou jedna strana neměla od prvního dne velké odhodlání dodržet v rovině symbiózy mezi účastníky. Je ale paradoxně zvláštní, jak moc si za dobu svého trvání v různých formách subjektu, který se později stal Evropskou unií, Spojené království tuto organizaci změnil a zreformoval, aby to vyhovovalo čistě britským požadavkům a do jaké míry bylo potom EU v obraze ne všech států evropského společenství, ale britského státu, který se již delší dobu považoval ne za rovnocenného partnera svých kontinentálních spojenců, ale více jako její vůdce. V tu chvíli ale, co se má takovýto stát, který jedná ve své mezinárodní politice jakožto nadřízený svým evropským protějškům, stát součást demokratického spolku, tak je jasné, že jednoty a klidné koexistence se bude stěží dosahovat.
Po čtyřech letech hádek, urážek a vzájemného házení si klacky pod nohy při vyjednávání o podmínkách odstupu, se čekalo, že bude nějakou dobu klid, jak co se týče konce demagogie na obou stranách o přirozenosti, podstatě a okolnostech britského odstupu, tak i ve světovém měřítku, aby se mohl vztah těchto evropských entit nějak uhladit. Místo toho ale přišlo za sebou několik krizí. Prvně zdravotnická, poté ekonomická a následně bezpečnostní. Při těchto dlouhých měsících a letech se našel znovu společný dialog a začaly se hledat společné cesty, jak toto období trablů překonat a vyjít z něj jednotný, a nikoliv rozdělený jako byly před ním.
Zdroj: AP
Nyní se nacházíme v momentu, kdy tato jednota se začíná zpochybňovat zevnitř, kdy společenský rozkol v rozvinutém evropském prostoru se stává čím dál tím častějším jevem a je do velké míry i na České republice, aby našla odpovědi ke společným unijním otázkám. V Evropě je stále víc a víc společnost rozdělená, ale i tak jsou někdy chyby vládnoucích politiků příliš velké na odpuštění. K právě takové situaci došlo ve Spojeném království, kdy se pokrytectví premiéra Johnsona ukázalo být absolutní. Proto se rozhodli straníci konzervativní strany zvolit Liz Truss, k účelu stabilizovat propad preferencí strany. Britové a odborníci ale spíše očekávají, že se tato nová premiérka stane obětním beránkem pro současnou krizi. Populistické výroky proti čestnosti vyjednávačů Evropské unie při Brexitu ohledně severoirských protokolů, které nejspíše nebudou mít očekávaný výsledek vnitrostátně, jenom sníží úroveň postavení Spojeného království mezi svými spojenci, ještě navíc poté, co ztratili symbol stability ve formě britského monarchy.
Nyní je však na občanech Velké Británie, aby si zvolili, po jaké cestě budou chtít jít po příštích parlamentních volbách. Buď po stejné cestě, co doposud, při kterém se budou jenom více distancovat od svých historických partnerů a ztratí si tím už zcela svojí pozici jako jeden z rozhodujících hlasů mezi západními zeměmi, anebo jestli zvolí spíše politiky, kteří se budou pokoušet o nějaké smíření s evropským kontinentem, který si proti sobě tak bezdůvodně poštval.
Autorka: Terezie Mazlová
Zdroje:
https://ec.europa.eu/info/strategy/relations-non-eu-countries/relations-united-kingdom_en
https://www.gov.uk/government/publications/summary-the-uks-new-relationship-with-the-eu/summary-the-uks-new-relationship-with-the-eu
https://www.gov.uk/government/publications/summary-the-uks-new-relationship-with-the-eu
https://carnegieeurope.eu/2021/03/30/rivals-or-partners-eu-uk-foreign-policy-relationship-after-brexit-pub-84197
https://ukandeu.ac.uk/the-state-of-the-uk-eu-relationship/
Stáž je zaměřena jak na operativní, tak dlouhodobé úkoly typu:
Délka stáže je minimálně 6 měsíců, časové vytížení je standardně 10-20 hodin týdně. Většinu práce je možné vykonávat z domova.
Předpokládaný nástup cca k 15. 9. 2022.
Znalost anglického jazyka minimálně na úrovni B1.
Flexibilita (vzhledem k nutnosti organizačního zabezpečení kurzů v Praze i o víkendech).
Všeobecný přehled v oblasti mezinárodních, politických, ekonomických, a/nebo bezpečnostních vztahů.
Stáží se nezakládá pracovněprávní vztah a nevzniká při ní nárok na plat ani sociální a zdravotní pojištění. Veškeré náklady (doprava, pobyt, strava, aj.) hradí stážista sám.
Práci v prostředí předních odborníků ve svých oborech.
Možnost účasti na kurzech Diplomatické akademie.
1) Strukturovaný životopis
2) Analýzu libovolného aktuálního mezinárodně-politického tématu v češtině (vzor) v rozsahu půl až jedné A4.
Žádosti o stáž spolu s potřebnými dokumenty zašlete nejpozději do středy 31. srpna 2022 neděle 11. září 2022 na email: praxeda@diplomaticka-akademie.cz.
Zasláním požadovaných dokumentů uchazeč souhlasí se zásadami ochrany osobních údajů .
Ruská invaze na Ukrajině přiměla státy zamyslet se nad svou bezpečností, přijímají se opatření zvyšující obranu a nezávislost na Ruské federaci. Do popředí se také dostala otázka členství v NATO. Od začátku invaze začaly o vstupu do Severoatlantické aliance přemýšlet i Finsko a Švédsko, které upustily od desetiletí zastávaného názoru, že mír se nejlépe udržuje nestranností. V této době je mezinárodní společenství přesvědčeno, že tyto Skandinávské státy požádají o vstup do NATO a stanou se součástí společné obrany.
Finsko sdílí s Ruskem 1300 kilometrů dlouhou hranici. Nezávislost na Rusku získalo v roce 1917. Poté během druhé světové války proti němu vedlo dvě války, jejichž výsledkem byla ztráta území ve prospěch Moskvy. Po válce, v roce 1948, podepsalo Finsko s Ruskem dohodu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, která upevnila hospodářský a politický vliv Ruska v zemi a izolovala Finsko od západní Evropy také vojensky. Finsko tedy do této doby spoléhalo na vlastní vojenskou sílu a přátelské vztahy s Moskvou. V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu však své dosavadní postupy obranné strategie vůči Rusku diskutuje.
Stejně se tomu děje i v sousedním Švédsku. To nevedlo žádnou válku za posledních 200 let. Zahraniční politika po druhé světové válce se vyznačovala především podporou demokracie na mezinárodní úrovni, mnohostranným dialogem a jaderným odzbrojováním. Navíc po konci studené války omezilo svou armádu, v domnění, že v případě invaze mohou ruské jednotky pozdržet a vyčkat na pomoc spojenců.
Finsko i Švédsko od své zásady neutrality upustily již v roce 1995, kdy se staly členy Evropské unie, a z původní formální neutrality přešly k vojenské neangažovanosti. Oba státy se ale v posledních letech alianci přibližují. Vyměňují si zpravodajské informace a účastní se aliančních cvičení. Navíc stále agresivnější Rusko probouzí snahy o užší spolupráci.
V nejbližší době se rozhodne
Ve Finsku jsou průzkumy veřejného mínění jednoznačné, podle nich 68 % Finů souhlasí se členstvím v NATO, pouze 12 % se vyjadřuje proti. Také většina politických stran podporuje vstup. Zdá se tak, že má Finsko k podání žádosti o členství blízko. Finská premiérka Sanna Marin dále uvedla, že se Finsko chystá přehodnotit jeho bezpečnostní strategii, a přestože nechtěla vymezit přesný časový plán řekla, že se o vstupu do NATO Finsko rozhodne v rámci týdnů. Tamní parlament začal o možnosti členství v NATO jednat 21. dubna, kdy jeho hlavní parlamentní skupiny vyjádřily podporu určité formě vojenské aliance v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu.
Nadcházející dny budou v rozhodnutí klíčové. 12. května se Finsko chystá rozhodnout o podání žádosti, kterou by nejprve měl oznámit finský prezident Sauli Niinisto. Očekává se, že o tom, jestli se Finsko bude chtít připojit k alianci, bude rozhodnuto před dvoudenním summitem NATO v Madridu, který začíná 29. června.
Podle průzkumů veřejného mínění podporuje ve Švédsku vstup do NATO těsná většina populace. Švédští sociální demokraté – největší strana, která byla u moci po většinu minulého století – jsou považováni za největší překážku v podání žádosti. Své námitky však v poslední době přehodnocují. Tato strana by měla ve dnech 9. – 12. května vést interní debatu o tom, zda upustit od dlouhodobého odporu vůči členství v NATO, rozhodnout by se měla nejpozději do 24. května. Švédská vláda rovněž přezkoumává širokou bezpečnostní politiku a do 13. května by měla předložit zprávu o přezkumu. Premiérka Magdalena Andersson uvedla, že chce počkat na výsledek revize, než učiní nějaké rozhodnutí.
V září se ve Švédsku také konají parlamentní volby, jejichž ústředním tématem je členství v NATO. Jasný mandát od voličů by vládě usnadnil podání žádosti. Pokud by se však Finsko rozhodlo podat přihlášku dříve, byl by na Švédsko vyvíjen tlak, aby jej následovalo.
Moskva hrozí zbrojením
Rusko opakovaně varuje před „vážnými důsledky“, pokud by se Finsko a Švédsko staly členy NATO. Jelikož by se pozemní hranice aliance s Ruskou federací více než zdvojnásobila, chtěla by Ruská federace, podle Dmitrije Medveděva, posílit uskupení pozemních sil, protivzdušné obrany a rozmístit námořní síly ve Finském zálivu. Pravděpodobně by chtěla také přesunout své jaderné zbraně k Baltskému moři, aby „byla obnovena rovnováha“. Napětí mezi zeměmi by tak získalo na síle.
Jaký je postup?
Prvním krokem k členství je vyhlášení svého záměru o přistoupení k Washingtonské smlouvě. Poté by NATO mohlo obě země vyzvat k přístupovým jednáním a případně rozšířit akční plán členství. Na závěr těchto jednání musí žadatelé potvrdit svou ochotu a schopnost přistoupit k členství v NATO. Dále musí členové aliance podepsat a ratifikovat protokol o přistoupení v souladu se svými národními postupy.
Po dokončení tohoto kroku spojenci předloží své ratifikační listiny Spojeným státům, které jsou oficiálním depozitářem. Nakonec generální tajemník NATO vyzve uchazeče o členství ve Washingtonské smlouvě a pozvaní přijmou dohodu o přistoupení v souladu se svými národními postupy. Uložením závěrečných listin o přistoupení se země stanou oficiálními členy Severoatlantické aliance.
Autorka: Adéla Vašínová
Zdroje:
https://www.reuters.com/world/europe/finland-sweden-weigh-up-pros-cons-nato-membership-2022-04-13/
https://www.theguardian.com/world/2022/apr/25/sweden-and-finland-agree-to-submit-nato-applications
https://www.armscontrol.org/act/2022-05/news/finland-sweden-talks-join-nato
https://foreignpolicy.com/2022/04/29/sweden-finland-nato-ukraine-russia/
https://edition.cnn.com/2022/05/03/europe/finland-sweden-path-nato-membership-intl/index.html
Zadání práce: Organizace NATO za posledních 5 let v návaznosti na aktivity Ruska přijala řadu opatření k případné eliminaci snah prezidenta Putina včetně redislokace svých sil. Jaký je Váš názor na další možné rozšíření NATO (Pokud ano, tak proč a o kterou zemi) a na další rozmístění svých současných vojenských sil (Pokud ano, tak proč, v jaké velikosti a kam).
„Západ nikdy nepríjme princípy a východiska Vladimíra Putina, ale západ musí byť schopný vyjednať lepšiu bezpečnostnú štruktúru pre Európu“
Thomas Graham Jr.
Posledné dekády sme svedkami, že medzinárodné organizácie nie sú dostatočne silné, aby spĺňali svoj účel. Organizácie nemajú dostatočnú silu, aby dokázali účinne presadzovať medzinárodný poriadok vo svete. Poriadok sa vytratil a systém prestal byť funkčný. Z niektorých organizácii sa vytvorili viac-menej diskusné fóra bez akejkoľvek sily na presadzovanie medzinárodného práva. Absencia vyššej autority má za následok, že štáty medzi sebou súťažia o moc – v našom prípade o architektúru bezpečnosti v Európe. Moc je najvyšším cieľom a od moci sa odvíja budúcnosť prežitia štátu. Ofenzívna neorealistická teória hovorí, že čím je štát silnejší, tak tým skôr na štát nikto nezaútočí… Pre spracovanie tejto témy som zvolil realistický prístup k medzinárodnej politike. Účelom môjho spracovania je ponúknutie realistického náhľadu, teda snaha o pochopenie postojov obidvoch strán a zamedzenie názorovej jednotvárnosti a vyvolanie diskusie. Súčasná situácia si priamo žiada neorealistické spracovanie. Realizmus je vo svojej podstate jednoduchá teória, avšak ako každá teória nedokáže vysvetliť všetko.
Ďalším dôvodom výberu spôsobu spracovania témy je aj fakt, že realistickému pohľadu na medzinárodnú politiku sa nevenuje dostatočný mediálny priestor a preto ani široká mediálna pozornosť. Mediálny priestor obsadil výlučne liberálny spôsob pohľadu na medzinárodnú politiku. Miestami liberálny pohľad pripomína až idealistickú teóriu medzinárodného usporiadania.Idealizmus popisuje ideály a pripravuje na ideály. Z čoho môže v reálnom svete vzísť len nepripravenosť, prekvapenie a sklamanie. Realpolitika opisuje krutú realitu a pripravuje na krutejšiu realitu. Realistický človek preto z budúcnosti nemôže byť zaskočený. Medzinárodná politika studenej vojny bola na oboch stranách bipolárneho sveta realistická a preto nemohlo dôjsť k tretej svetovej vojne. Teória realizmu sa stala úspešnou v praxi.
Z môjho pohľadu pre udržateľnú bezpečnostnú architektúru v Európe bolo a je kľúčovým štátom Nemecko. V súčasnosti pre nemeckú ekonomiku ostáva faktom závislosť priemyslu na ruskom plyne. Nemusím pripomínať, že česká aj slovenská ekonomika je priamo naviazaná na nemeckú ekonomiku. Nemecko je hlavným partnerom pre americkú zahraničnú politiku v Európe – o čom sme sa presvedčili pri nespustení Nord-Stream 2 ako sankcie v dôsledku ruskej agresie na Ukrajine.
Pre kvalifikované zodpovedanie otázok k zadanej téme, je nevyhnutné si analyzovať východiská vzťahov NATO a Ruska v priebehu 20 a 21. storočia. Na konci druhej svetovej vojny, sa víťazné mocnosti rozhodli rozdeliť Nemecko a tým si rozdeliť sféry vplyvu.
Počiatkom roku 1949 prevládal na strane západu strach z rozširovania komunizmu v Európe. Západné štáty sa rozhodli si vytvoriť protiváhu voči narastajúcemu počtu komunistických režimov v podobe vojenskej aliancie – NATO. NATO nebola len obyčajná vojenská aliancia, ale medzinárodná organizácia štátov, ktoré spájali spoločné politické východiská – západná liberálna demokracia.
Prijatím Západného Nemecka v roku 1955, bola vyvolaná reakcia ZSSR, v podobe vytvorenia Vojsk Varšavskej zmluvy a prijatím Východného Nemecka do tohto sovietskeho Paktu. VVZ bola vojenská aliancia, stlmelená spoločnou politikou budovania marxizmu-leninizmu. Nasledovali dlhé dekády zbrojenia na oboch stranách a proxy vojny v iných častiach sveta.
Pádom Berlínskeho múru malo nastať zjednotenie Nemecka s hlavnou témou: aká bude nová bezpečnostná architektúra v Európe po studenej vojne… Vznikla konkrétna otázka či zjednotené Nemecko môže vstúpiť do NATO alebo nie. Podľa Kissingera perestrojka v ZSSR haprovala a Gorbačov hľadal úspech v zahraničnej politike. Preto po rokovaniach Gorbačova a Busha staršieho vznikol konsenzus, že Nemecko sa zjednotí a vstúpi do NATO.
Avšak, stále vládnu kontroverzie čo bolo obsahom dohody Gorbačov-Bush. Podľa Matlocka Jr. obsahom dohody bolo, že ak Gorbačov dovolí vstup Nemecka do NATO, Aliancia sa nemôže rozšíriť ďalej na východ. Naopak, Baker túto tézu vyvracia, nakoľko takýto sľub údajne nebol. V prospech existencie sľubu hovoria dobové dokumenty. Memorandá a zápisnice potvrdzujú, že USA, Veľká Británia a Nemecko uisťovali Sovietov, že členstvo Poľska, Maďarska a Československa je neprípustné. Napriek existencii dôkazov, že sľuby boli vyslovené, NATO argumentuje, že neexistuje medzinárodná zmluva, ktorá by NATO zaväzovala k jej dodržiavaniu… Tomuto argumentu musím oponovať, nakoľko prameňom medzinárodného práva je aj gentlemenská dohoda (dohoda lídrov v ústnej forme). Príkladom je gentlemenská dohoda medzi Chruščovom a Kennedym, ktorou sa vyriešila karibská kríza. Medzinárodná zmluva o tejto dejinnej etape rovnako neexistuje, napriek tomu záväzok oboch strán platil a platí dodnes. V roku 1991 sa rozpadla Varšavská zmluva a ZSSR zanikol. Jeľcin sa rozhodol nastaviť lepšie vzťahy so západom a začal budovať v Rusku demokraciu a voľný trh. V tom čase postsovietske štáty vyjadrili vôľu vstúpiť do NATO. Myšlienku rozšíriť NATO na východ podporoval Clinton, ale Jeľcin bol zdržanlivejší – v rozširovaní videl hrozbu pre Rusko. Proti rozširovaniu boli aj niektorí členovia Pentagonu, nakoľko sa domnievali, že rozšírenia územia NATO oslabí americkú armádu a pokazí to vzťahy s Ruskom.
Európski lídri navrhli vytvoriť prijateľnejší plán – nový koncept bezpečnosti v Európe vo forme Partnerstva za mier, kde by boli postsovietske štáty a Rusko. Aliancia sa mala vysporiadať s otázkou či je Partnerstvo za mier prvým krokom k vstupu do NATO alebo je to alternatíva k členstvu.
Zlomovým bodom bolo rozšírenie NATO o bývalých členov Vojsk Varšavskej zmluvy v roku 1999 a v roku 2004 smerom na východ. Jeľcin bol sklamaný zo západu a v rozširovaní NATO videl priamu hrozbu. Nástupom Putina k moci, všetky snahy Ruska vstúpiť do Aliancie boli pochované. V Rusku sa tak vytvoril pocit menejcennosti a prehliadania. Gorbačov a Jeľcin boli považovaní za katov veľkého Ruska. Reakciou na tieto udalosti bola asertívnejšia zahraničná politika Ruska smerom k západu. Často je prehliadaná udalosť, keď Putin prejavil záujem o pozvanie do NATO a dostalo sa mu vyhýbavej odpovede.
Na konferencii v Mníchove v roku 2007 západ predstavil plán globalizovaného a unilaterálneho sveta pod vedením USA. Putin využil tento priestor a ohradil sa voči tejto geopolitike a predstavil svoj pohľad na tzv. multiteritoriálne usporiadanie sveta za dodržiavania medzinárodnej rovnováhy a postupný nárast dôležitosti štátov BRICS. Bukurešťským summitom NATO v roku 2008 bol prijatý akčný plán na prijatie Gruzínska a Ukrajiny do NATO. Toto rozšírenie bolo iné v tom, že išlo o štáty, ktoré v minulosti boli súčasťou ZSSR. Pre Rusko to znamenalo priama hrozba v podobe siahnutia na bývalé sovietske dŕžavy. Nasledovala vojna v Gruzínsku.Ukrajina aj naďalej vyjadrovala vôľu vstúpiť do EÚ a NATO. Majdanom bol prakticky zvrhnutý proruský režim Viktora Janukovyča, ktorý v poslednej chvíli odstúpil od podpísania zmluvy s EÚ. V roku 2014 bol Krym podľa medzinárodného práva anektovaný a vznikla proruská Donecká a Luhanská republika. Ukrajina bola destabilizovaná a nový prezident Porošenko sa usiloval o vstup do EÚ ako aj NATO. Politické vyhlásenie o vstupe do týchto medzinárodných organizácii bolo dokonca ústavne ukotvené.
Rozširovanie NATO by som popísal ako tektonický pohyb geopolitických dosiek, pri ktorých skôr či neskôr dôjde k stretu, čo zákonite výusti k zmene štruktúry medzinárodného usporiadania.
Expanzívna politika či politika otvorených dverí podľa článku 10 Washingtonskej zmluvy, bolo po rozpade ZSSR, iniciované politikmi 21. storočia – tí veria, že rovnováha síl je mŕtvy koncept. Západny svet si v 90. rokoch mohol vybrať ako naloží s porazeným Ruskom. Na výber boli dve možnosti. Budovanie demokracie v Rusku prostredníctvom „nového Marshallovho plánu” alebo politická izolácia Ruska. Západ bol presvedčený, že USA sú víťazom studenej vojny a ako víťaz si mohli diktovať. A vybrali si druhú možnosť.
Naopak, Putin je politikom 20. storočia, ktorý verí v usporiadanie medzinárodných vzťahov vo forme rovnováhy síl. Západné štáty nečítali medzinárodnú situáciu Putinovou optikou. Západ ostal v presvedčení, že NATO príde pred dvere Ruska a nebude sa nič diať. Nasledovalo veľké prekvapenie a vytriezvenie pre západný svet. Hegemónia západu v kontraste s rovnováhou síl vnímam ako základný konflikt rozširovania NATO. Ako hovorí Kissinger, mier môže byť dosiahnutý len hegemóniou alebo rovnováhou síl. A dodáva, že žiadna spoločnosť nikdy nemala silu, žiadny vodca odolnosť a žiadna viera energiu k tomu, aby svoj poriadok presadila na celom svete. NATO svoje rozširovanie kategoricky odmietalo diskutovať s Ruskom, argumentujúc, politikou otvorených dverí a slobody štátov sa rozhodnúť. Naopak, Rusko podnikalo kroky, aby bolo vnímané ako rovnocenný partner.
Aliancia udržiava a buduje nadštandardné spojenecké vzťahy s Ukrajinou, Gruzínskom či Švédskom a Fínskom. Posledným štátom, ktorý vstúpil do Aliancie bolo Severné Macedónsko.
V súčasnej situácii sme vo vzťahu k prebiehajúcej vojne na Ukrajine na veľmi tenkom ľade v otázke rozširovania Aliancie v Európe. Medzinárodné spoločenstvo dnes stojí pred otázkou, či Fíni a Švédi vstúpia do NATO.
Nedávny prieskum verejnej mienky vo Švédsku ukazuje, že vnímanie verejnosti k vstupu do NATO sa dramaticky zmenilo oproti minulosti: 41 % uviedlo, že sú za členstvo v NATO; 35 % bolo proti, zatiaľ čo 24 % uviedlo, že si nie sú istí. Prvýkrát sa viac opýtaných vyslovilo za členstvo ako proti. Tento názorový posun je vo Fínsku ešte dramatickejší. Prvýkrát v histórii je väčšina Fínov za vstup do aliancie.
Švédsko má dlhšiu tradíciu neutrality ako Fínsko, Švédsko naposledy bojovalo vo vojne v roku 1814. Práve toto historické dedičstvo, najmä vojny s Ruskom v 18. a 19. storočí, zanechalo nezmazateľnú stopu na jeho pozícii. Medzitým bol koncept neutrality kľúčový pre zahraničnú politiku Fínska od získania nezávislosti od Ruska v roku 1917. Po Zimnej vojne v roku 1939 a takzvanej Pokračovacej vojne v roku 1941 sa vyhlásilo za neutrálne.
Doktrína neutrality severských krajín bola zavrhnutá po studenej vojne, keď vstúpili do Európskej únie. Ale vojenská nezúčastnenosť zostala na svojom mieste napriek rastúcej spolupráci a interoperabilite oboch krajín s NATO či spolupráca EÚ s NATO za posledné desaťročie.
Vo Walese (2014) NATO po anexii Krymu deklarovalo, že agresívne kroky Ruska proti Ukrajine zásadným spôsobom spochybnili víziu celistvej, slobodnej a mierovej Európy. Bol prijatý Akčný plán pripravenosti, ktorý poskytol balík nevyhnutných opatrení v reakcii na zmeny v bezpečnostnom prostredí na hraniciach NATO a mimo neho, ktoré znepokojujú spojencov. Akékoľvek aktivity NATO a Ruska boli pozastavené a obmedzili sa len na politickú diskusiu.
Môžeme usúdiť, že v rovnakom roku sa v Európe a v USA začali objavovať hybridné hrozby, čo prispelo k polarizácii západnej spoločnosti ku globálnym témam, ako boli vzťahy s Ruskom či medzinárodná migrácia. Rusko vníma NATO ako nie obrannú alianciu, kvôli aktivitám v Iraku, Líbyii či bývalej Juhoslávii či samotnému rozširovaniu. Rusi vnímajú NATO ako politický a kultúrny projekt, ktorý je namierený proti Rusom. Vo Varšave (2016) sa NATO zameralo na dva piliere: posilnenie odstrašenia a obrany a tzv. projektovanie stability za hranicami NATO. Boli prijaté opatrenia na posilnenie prítomnosti vojenských jednotiek, ako napr. rozmiestnenie štyroch mnohonárodných jednotiek v Estónsku, Lotyšsku, Litve a Poľsku. Ďalej tak rozvoj predsunutej prítomnosti v juhovýchodnej časti NATO.
Čo je dôležité poznamenať, je to že začala sa užšia strategická spolupráca NATO a EÚ pri obrane proti hybridným hrozbám. NATO sa zaviazalo poskytovať strategické rady a praktickú podporu reformy ukrajinského bezpečnostného a obranného sektoru.
Na Ukrajine prebiehali 2 tréningové spojenecké operácie v mestách Yaroviv, Khmeltnytskyi a Kamianets-Podilskyi. Joint Military Training Group – Ukraine pod vedením USA a Operácia Unifier pod vedením Kanady. Obe operácie vznikli na základe požiadavky ukrajinskej vlády, cieľom operácii bola podpora reformy vojenstva a zámerom pomôcť Ukrajine zostať suverénnou, bezpečnou a stabilnou krajinou. Operácia Unifier pôvodne mala trvať v obdobím 14. 4. 2015 – 31. 3. 2019, jej mandát bol však 3-krát predĺžený až do roku 2025. Na kanadskú operáciu bolo vyčlenených 890 miliónov dolárov, bolo nasadených približne 200 inštruktorov (max. 400) a k 31.1.2022 vycvičili 33 346 vojakov Bezpečnostných síl Ukrajiny. V súčasnosti bola misia presunutá do Poľska, kedy nie je možné obnovenie výcviku. Kanada však namiesto výcviku poslala Ukrajine vojenskú pomoc vo výške 25 miliónov dolárov.
Joint Military Training Group – Ukraine je operácia, na ktorej sa podieľali vojaci z USA, Kanady, Estónska, Veľkej Británie, Lotyšska, Litvy, Poľska, pod vedením USA. Cieľom bolo pomôcť ukrajinskej armáde, aby sa stala interoperabilnou s NATO. Medzi ďalšie ciele bolo vybudovanie samostatnej vojenskej výcvikovej infraštruktúry – tréning trenérov a doplnenie poddôstojníckeho zboru. V súčasnosti bola misia presunutá do Nemecka. Americký Kongres v marci 2022 schválil výdavky vo výške 13, 6 miliardy dolárov v súvislosti s vojnou na Ukrajine
Môžeme usúdiť, že Ukrajina sa týmito krokmi stala de facto členom NATO, nakoľko sa členské štáty NATO priamo angažovali na trénovaní ukrajinskej armády s jasným cieľom interoperability armády do NATO.
Summit v Bruseli (2018) sa zameral na tri hlavné otázky: odstrašovanie a obrana Aliancie; zintezívnenie boja proti terorizmu a spravodlivejšie zdieľanie nákladov na obranu medzi členmi NATO. Boli prijaté rozhodnutia o zvýšení pripravenosti síl NATO a zriadenie operačného strediska kyberpriestoru a protihybridných podporných tímov. K Rusku bol prijatý postup vo forme obrany a dialógu. Rusko bolo označené za agresora, ktorý podkopáva euroatlantickú bezpečnosť a medzinárodný poriadok. Ďalej Rusko porušilo Rímsku deklaráciu a Zakladajúci akt NATO-Rusko. Posilnenie východnej hranice tvorilo 4500 vojakov.Summitom NATO v 2021 v Bruseli sa po prvýkrát spomína rastúci vplyv Číny s cieľom zapojiť Čínu do spolupráce na bránení bezpečnostných záujmov Aliancie. NATO vyjadrilo znepokojenie nad spoluprácou Ruska a Číny, konkrétne na spoločných cvičeniach v euroatlantickom priestore.
Súčasný stav a postoje Ruska pripomínajú politiku revanšizmu v 20. storočí. Rusi sa cítia byť ponížení a volajú po zmene geopolitického usporiadania v Európe. Vyzvali NATO, aby stiahlo svojich vojakov z východnej hranice. Reakcia Aliancie bola presne opačná – posilnili východné krídlo. Reakciou Rusov bola vojenská invázia na Ukrajinu.
Môžeme predpokladať, že rozmiestnenie súčasných vojenských síl sa bude meniť v počte ale i priestore. Čoho už sme svedkami v marci 2022. Podľa posledného summitu NATO v Bruseli konaného dňa 24. marca 2022 členské štáty odsúdili ruskú agresiu na Ukrajine. NATO verejne deklarovalo, že od roku 2014 členské štáty aktívne poskytovali rozsiahlu podporu schopnosti Ukrajiny uplatňovať právo na sebaobranu. Bolo verejne vyhlásené, že NATO vycvičilo ukrajinské ozbrojené sily. Na východné krídlo hraníc Aliancie bolo rozmiestnených 40 tisíc vojakov. Boli založené štyri ďalšie mnohonárodné bojové skupiny v Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku a na Slovensku. Vojenské jednotky NATO siahajú od Baltského mora po Čierne more.
V budúcnosti môžeme očakávať nebezpečnejšiu strategickú realitu, a prijatie novej bezpečnostnej koncepcie na stretnutí, ktoré sa uskutoční v Madride. Očakávané bude ďalšie zvýšenie výdavkov do zbrojenia.
Východiskom politickej spolupráce západných štátov je užšia spolupráca výhradne so štátmi, ktoré sú založené na západnej liberálnej demokracii. Nie každý štát sveta je alebo bude liberálne demokratický z jednoduchých dôvodov. A to je odlišná kultúrna a historická skúsenosť iných národov. Štáty západnej liberálnej demokracie majú zahraničnú politiku verejne poučovať cudzie vlády najmä autoritárskych štátov o demokracii a ľudských právach, ako aj podporovanie aktivít občianskych spoločností. Avšak, západné štáty sú svojimi ekonomikami prepojené a závislé na strategické suroviny pochádzajúce z diktátorskych režimov. Podľa Ruska a Číny západné štáty de facto ekonomicky podporujú nedemokratické režimy, ktoré pošliapavajú ľudské práva svojich obyvateľov. Rusko a Čína vnímajú západné štáty vo vzťahu k ich medzinárodnej politike ako pokrytecké a sú z ich strany kritizované za tento dvojitý meter.
Čo môže priniesť dlhotrvajúca súčasná situácia? Ako som uviedol na úvod tejto práce kľúčovým hráčom pre európsku bezpečnostnú architektúru je Nemecko, ktoré už avizovalo zvýšenie výdavkov na obranu o viac ako 2 % HDP a prvou injekciou v hodnote 100 mld. EUR. Zvýšené výdavky na obranu budú znamenať znižovanie výdavkov inde. To ide ruka v ruke s ekonomikou. EÚ avizovala odklon od závislosti na ruskom plyne do roku 2027. Prvým krokom bude dodávka 15 miliárd kubických metrov LNG z USA dokonca roka. Plán je dodávka 50 miliárd kubických metrov LNG ročne.
Teraz sa však zdá pravdepodobné, že svetová ekonomika sa skutočne rozdelí na bloky – jeden sa bude orientovať na Čínu a druhý na Spojené štáty, pričom EÚ bude väčšinou, ale nie úplne v tom druhom tábore. Pričom každý blok sa bude snažiť izolovať od druhého bloku a potom ho zmenšiť. Ekonomické dôsledky pre svet budú obrovské a tvorcovia politík si ich musia čo najviac uvedomiť a potom ich kompenzovať.
Svet sa dočká nižšieho rastu a menej inovácii. S menšou ekonomickou prepojenosťou bude svet svedkom nižšieho trendového rastu a menšieho počtu inovácií. Domáce spoločnosti a priemyselné odvetvia budú mať omnoho väčšiu moc. Celkovo sa zníži reálna návratnosť investícii podnikov.
Ruská invázia sa ukáže k slabším ekonomikám omnoho menej láskavá. Zvyšovanie cien potravín a energií už poškodzuje občanov týchto štátov a ekonomický dopad deglobalizácie bude ešte horší. Bohatých sa zdražovanie až tak nedotkne ako chudobných a strednú triedu, ktorá je vo veľkom ohrození.
Nastal čas načrtnúť obrysy diplomatického riešenia. Samozrejme, že Ukrajinci majú právo sa rozhodnúť o prijateľných podmienkach pre ukončenie ich ozbrojeného odporu proti ruskej agresii. Jednanie sa však neobmedzí len na Ukrajinu a Rusko, pretože akékoľvek riešenie krízy bude musieť riešiť geopolitickú orientáciu Ukrajiny, ako aj širšie obavy Moskvy ohľadom európskej bezpečnostnej architektúry. Pre tieto diskusie Rusko nepríjme žiadného iného partnera než Spojené štáty, jediný štát s dostatočnou vojenskou silou a ekonomikou, aby zmenila rovnováhu síl na európskom kontinente – a pôsobila ako garant konečného urovnania.
Nebude to vyzerať ako víťazstvo po ktorom mnohí túžia na západe a na Ukrajine. Napriek tomu, by sa urovnanie, ktoré zachová nezávislú Ukrajinu s prostriedkami na svoju obranu, malo považovať za veľký úspech. Stojí za to pripomenúť, že západ nevyhral studenú vojnu naraz, ale sériou krokov – vrátane, keď to bolo nutné, kompromisov s Moskvou, aby odvrátil vojnu. Výsledkom bolo stále a vytrvalé zhromažďovanie výhod po dobu 40 rokov. To je prístup, ktorý by dnes mal západ prijať.
Analytický pohľad na problémy, schopnosť komunikácie a ochota nájsť kompromis dokáže vyriešiť každý medzinárodný spor… A o tom je diplomacia.
JUDr. Viktor Valo
Praha 26.03.2022
„I was taught to strive not because there were any guarantees of success but because the act of striving is in itself the only way to keep faith with life“
Madeleine Albrightová
Madeleine Albrightová, první žena na postu ministryně zahraničních věcí USA, která pomáhala řídit západní zahraniční politiku po skončení studené války. Česká a americká patriotka, která byla ve své době označena za nejvlivnější ženu planety. Pojďme si připomenout milníky jejího života a činy, kterými se již navždy zapsala do dějin mezinárodních vztahů.
Z Československa do Spojených států amerických
Madeleine Albrightová, rozená Marie Jana Korbelová, pocházela z Prahy, kde se narodila v roce 1937. Byla jedním ze tří dětí české židovské rodiny diplomata Josefa Korbela. Po vyhlášení protektorátu v roce 1939 se spolu s rodinou přestěhovala do Velké Británie. Po válce se nakrátko usadili v Praze, ale po komunistickém převratu v roce 1948 však byli nuceni požádat o politický azyl v USA. Zde vystudovala politologii, veřejné právo a státovědu. Její specializací byly vtahy mezi Východem a Západem. V roce 1959 si vzala novináře Josepha Albrighta, se kterým měla tři dcery – Katherine, Anne a Alice. Manželství, ale po třiadvaceti letech skončilo rozvodem.
Kariéra neústupné političky
Madeleine Albrightová nejprve pracovala na prezidentské kampani senátora Edmunda Muskieho v roce 1972, poté působila jako jeho poradkyně. V roce 1976 pracovala pro Zbigniewa Brzezinského, tehdejšího poradce pro národní bezpečnost amerického prezidenta Jimmyho Cartera. Politička se poté zabývala činností neziskových organizací a také přednášela na Univerzitě Georgetown ve Washingtonu, DC.
Poté, co byl zvolen demokrat Bill Clinton americkým prezidentem v roce 1992, její kariéra zaznamenala další úspěch. Clinton ji v následujícím roce jmenoval velvyslankyní USA při OSN. Zde si vysloužila pověst tvrdé obhájkyně amerických zájmů, když prosazovala větší roli Spojených států v operacích OSN. Svého kariérního vrcholu dosáhla v lednu 1997, kdy byla Clintonem požádána, aby se stala první ženou v historii, co bude zastávat post ministryně zahraničních věcí USA.
Patrně nejvýznamnějším politickým krokem byla její snaha o ukončení násilí na Balkáně. Zasloužila se o to, že Clinton v roce 1999 zasáhl v Kosovu, aby zabránil genocidě tamních muslimů. Dále se Albrightové podařilo uvolnit vztahy s Vietnamem a Severní Koreou. Pokusila se také o nalezení řešení izraelsko-palestinského konfliktu, udržitelného míru mezi těmito stranami se jí však nikdy nepodařilo dosáhnout. Ostře se také vyjadřovala o válce v Iráku, kterou silně kritizovala.
Madeleine a její vřelé vztahy s Českou republikou
Madeleine se do své rodné země ráda vracela a mnohokrát Českou republiku navštívila. Zvláště pak panovalo přátelství mezi ní a prezidentem Václavem Havlem, kterému po sametové revoluci v roce 1989 dělala poradkyni. Převzala si od něj také v roce 1997 nejvyšší české státní vyznamenání – Řád Bílého lva. Svou podporu Česku také ukázala, když se zasadila o vstup Česka a dalších východoevropských zemí do NATO.
Brože jako nástroj diplomacie
Madeleine Albrightová byla také velmi známá svou rozsáhlou sbírkou broží, které často nosila. Brože si vybírala na různá jednání či setkání podle toho, jaký postoj zrovna chtěla vyjádřit a podle jejích záměrů. Ráda tím také vyjadřovala svůj smysl pro humor, který jí byl vlastní. Jednalo se tak o nepřímou komunikaci, která se do povědomí dostala jako „brožová“ nebo také „špendlíková“ diplomacie. O této své zálibě také napsala knihu, která nese název: Tajná řeč broží – Příběhy z mé šperkovnice.
Autor: Adéla Vašínová
Zdroje:
https://www.brainyquote.com/quotes/madeleine_albright_432621
https://edition.cnn.com/2022/03/23/politics/madeleine-albright-obituary/index.html
https://www.britannica.com/biography/Madeleine-Albright
https://www.albrightstonebridge.com/team/madeleine-k-albright
https://lu.usembassy.gov/news-03232022/
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2119401-madeleine-albrightova-razna-diplomatka-za-kterou-mluvily-i-jeji-broze
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3459120-zemrela-byvala-ministryne-zahranici-usa-madeleine-albrightova?fbclid=IwAR1ZVGH8OHzjiS0Yng5vMixS8kvjn5qbeDhexN5qA-1kKyW1SHVdV5fG954
Ve světle událostí na Ukrajině dochází k zvýšenému napětí jak v mezinárodním společenství, tak ve společnosti jako takové. Mnozí agresi Ruska vůči Ukrajině neberou na lehkou váhu, protože ví, jak tenká je hranice mezi mírem a válkou, která může vést k totálnímu zničení světa, jak ho známe. V historii jsme blízko světovému konfliktu, který by se dal nazvat 3. světovou válkou, měli několikrát blízko. Pojďme si připomenout, o jaké události šlo.
Válečný konflikt na Korejském poloostrově by se dal prvoplánově nazvat občanskou válkou, avšak střet dvou Korejí byl především střetem koalic zastupujících dva tehdejší světonázory – koalice komunistické (Severní Korea, Čína, Sovětský svaz) a koalice kapitalistické (Jižní Korea, Spojené státy, jednotky OSN). Podpora v rámci koalic se však výrazně lišila – oproti Spojeným státům, které na území Koreji vyslaly své jednotky, Severní Koreu Sovětský svaz podporoval především hmotně. I přes to, že nedošlo k přímému střetu vojsk Sovětského svazu a Spojených států, panovaly velké obavy, že tento konflikt přeroste území Koreji a povede k světové válce. Snad kvůli tomu, že tehdejší hlavou SSSR byl nepředvídatelný Stalin a také díky skutečnosti, že 2. světovou válku měli všichni v čerstvé paměti.
K dalšímu střetu Sovětského svazu se Spojenými státy došlo na počátku 60. let v železnou oponou rozděleném Berlíně. Tento konflikt by se dal nazvat vrcholem sporů o status poválečného Berlína. Sověti, vydrásáni masovým odlivem obyvatelstva z Východu na Západ, dali ultimátum o stažení spojeneckých vojsk ze Západního Berlína. Tomuto ultimátu předcházela stavba nechvalně známě Berlínské zdi, která ze dne na den rozdělila německou metropoli a definitivně tak vytyčila hranici mezi Východním a Západním Berlínem. Několik měsíců po postavení zdi se americký diplomat pokusil přejet do Východního Berlína. Na kontrolní stanici na Friedrichstaße (známé jako Checkpoint Charlie) byl však diplomat zastaven a východoněmeckou policií požádán o předložení dokladů. Toto bylo v rozporu s dohodou o volném pohybu Spojenců v obou částech Berlína. Vůz s diplomatem se tedy otočil a vrátil se o něco později, opět byl ale požádán o předložení dokladů. Američané jako reakci vyslali své tanky, načež Sověti reagovali posláním svých tanků. Na Checkpointu Charlie tak několik dní stály americké a sovětské tanky s ostrou municí jen několik metrů od sebe, přímý vojenský střet se zdál nevyhnutelný. Situace se naštěstí vyřešila dohodou mezi oběma stranami a k vyostření konfliktu tak nedošlo.
Podle některých odborníků jsme k 3. světové válce měli nejblíže v roce 1962, kdy došlo ke konfrontaci SSSR a USA ohledně uložení balistických raket na ostrově Kuba, který byl ve sféře vlivu Sovětského svazu a pouhých 140 km od americké Floridy. Rozhodnutí poslat sovětské rakety na Kubu bylo reakcí na přítomnost amerických raket v Itálii a Turecku a neúspěšnou invazi v zátoce Sviní. Bezprostřední blízkost sovětských hlavic vyděsila amerického prezidenta Kennedyho, který jako reakci zavedl blokádu Kuby, aby Sovětský svaz nemohl dopravit další rakety na území Kuby. Sověti blokádu respektovali a na hranici kontrolovaného území se jejich plavidla zastavila. Nejvyhrocenější situace nastala 27. října 1962, kdy sovětská ponorka, která se pohybovala v mezinárodních vodách byla zachycena americkými plavidly. Ti začali shazovat hlubinné pumy za účelem donucení ponorky k tomu, aby se vynořila. Jelikož posádka sovětské ponorky nebyla několik dní v kontaktu s ústředím, nevěděli, zda již nepropukla válka, a tak kapitán ponorky zavelel k vypuštění jaderné hlavice. Jaderné válce v tomto případě zabránil jeden člověk – Vasilij Archipov, který odmítl jadernou hlavici vypustit. Po této události následovala několikadenní intenzivní vyjednávání, která měla za výsledek stažení sovětských raket z Kuby a amerických raket z Turecka. S vědomím, jak těsně bylo světové válce zabráněno, se zástupci obou mocností dohodli o zřízení přímé telefonní linky mezi Moskvou a Washingtonem.
S technologickým vývojem se do případné jaderné války přidala proměnná v podobě počítačových systémů, které měly za úkol předvídat a včasně informovat o případném jaderném útoku. Dne 9. listopadu 1979 zahlásil počítač v Severoamerickém velitelství protivzdušné obrany (NORAD) jaderný útok ze strany Sovětského svazu. Údajně měly být vypuštěny stovky jaderných raket, které mířily na strategické cíle Spojených států. Nebyl ani pokus o využití telefonní linky mezi Moskvou a Washingtonem, do leteckého prostoru bylo rovnou vysláno několik letounů a americký poradce pro národní bezpečnosti Zbigniew Brzezinski se již chystal k přípravě protiútoku, když vyšlo najevo, že se jedná o planý poplach.
K podobnému omylu došlo i na sovětské straně, kdy v roce 1983 varovné systémy zahlásily jaderný útok ze strany Spojených států. Tehdejší strategií Sovětského svazu byl protiútok ve stylu „launch on warning“ – v případě ohrožení SSSR okamžitě vypustí jaderné hlavice na protivníka. Systém hlásil, že na Sovětský svaz míří jedna mezikontinentální balistická střela, což podplukovník Stanislav Petrov vyhodnotil jako pravděpodobný error. Předpokládal totiž, že v případě jaderného útoku USA by bylo vypuštěno mnohonásobně více raket, aby bylo zajištěno, že nebude možné, aby Sovětský svaz zahájil protiútok. Domněnka se mu potvrdila, když na sovětské území opravdu žádná raketa nedopadla.
Ještě donedávna bylo těžké si představit tíhu a nervozitu, která dopadne na svět v případě otevřené konfrontace jaderných mocností. Nyní, kdy pouze stovky kilometrů od našich státních hranic zuří válečný konflikt, si snad dokážeme uvědomit tenkou hranici mezi mírem a totálním zničením světa. Otázkou však zůstává, zda si to uvědomují i ti, kteří k zahájení světové destrukce mají kompetence a nástroje.
Autor: Karolína Nodesová
Zdroje:
https://www.britannica.com/event/Korean-War
https://www.archives.gov/publications/prologue/2011/fall/berlin
https://www.britannica.com/event/Berlin-crisis-of-1961
https://www.khanacademy.org/humanities/us-history/postwarera/1960s-america/a/the-cuban-missile-crisis
https://www.upi.com/Top_News/US/2019/11/08/False-alarm-1979-NORAD-scare-was-one-of-several-nuclear-close-calls/7491573181627/
https://web.archive.org/web/20110721000030/http://www.worldcitizens.org/petrov2.html
Poté, co došlo v Myanmaru ke státnímu převratu v roce 2021, se situace opět nově vyvíjí. Ještě na konci minulého roku tamní vláda vojenské diktatury započala soudní procesy svržených demokratických vůdců. K dalším soudním rozhodnutím dochází i letos.
Myanmarská demokratická vůdkyně Aun Schan Su Ťij byla 10. ledna odsouzena vojenským soudem k odnětí svobody na čtyři roky kvůli nelegálnímu dovozu a vlastnictví vysílaček a také kvůli porušování nařízení v souvislosti s pandemií COVID-19. Myanmarská vůdkyně v současné době čelí několika obviněním, za které jí dohromady hrozí více než 100 let vězení. Mezi ně patří několik případů korupce, podněcování k násilí, volební podvody nebo porušení zákona o úředním tajemství z koloniální éry. Su Ťij obvinění odmítá a její podporovatelé tvrdí, že všechna tato obvinění pramení z politické roviny a nezakládají se na pravdě.
Kdo je Aun Schan Su Ťij ?
Politička je hlasem liberální politické strany Národní liga pro demokracii v Myanmaru, která se snaží prosadit vícestranickou demokracii, podporu lidských práv a právního státu. Su Ťij byla roky držena vojenskou juntou v domácím vězení. Také získala řadu mezinárodních ocenění, včetně Nobelovy ceny za mír, Sacharovovy ceny Evropského parlamentu a Medaile svobody prezidenta Spojených států. Byla označena za „vynikající příklad síly bezmocných“.
Život Aun Schan Su Ťij: od bojovnice za demokracii k obhájkyni genocidy menšin
Aun Schan Su Ťij je dcera barmského hrdiny za nezávislost Aun Schana, který byl zavražděn, když jí byly pouhé dva roky. Su Ťij získala vzdělání v Barmě, Indii a Spojeném království. Během studií na Oxfordské univerzitě se seznámila s Michaelem Arisem, tibetským učencem, za kterého se v roce 1972 provdala. Narodili se jim dva synové. Do Barmy se Aun Schan Su Ťij vrátila v roce 1988, aby ošetřovala svou umírající matku, a brzy se zapojila do celonárodního demokratického povstání v zemi. Vojenský režim na povstání reagoval brutální silou a v srpnu 1988 zabil až 5 000 demonstrantů. Po vojenském převratu v září téhož roku byla založena nová prodemokratická strana Národní liga pro demokracii (NLD). Su Ťij byla jmenována generální tajemnicí a pronesla řadu projevů vyzývajících ke svobodě a demokracii, v politických aktivitách pokračovala po celé zemi.
V roce 1990 byla diktatura přinucena vyhlásit všeobecné volby v důsledku rostoucího domácího i mezinárodního tlaku. NLD v čele s političkou začala vést kampaň. I přesto, že Aun Schan Su Ťij bylo zakázáno osobně kandidovat, byla režimem zadržena, a i ostatní demokratičtí aktivisté byli zastrašováni, vyhrála NLD volby a získala většinu křesel v parlamentu. Vojenská junta však výsledky nikdy neuznala a odmítla předat moc. Su Ťij byla poté držena v domácím vězení až do roku 1995, i nadále čelila omezením v cestování. V roce 1999, když umíral její manžel, na ni byl vyvíjen ze strany vlády tlak, aby se připojila ke své rodině v zahraničí, a to za předpokladu, že se do Barmy již nebude moci vrátit. To však Su Ťij odmítla a nadále zůstala ve své rodné zemi.
V roce 2000 byla Aun Schan Su Ťij opět poslána do domácího vězení za to, že se opakovaně pokoušela opustit hlavní město Rangún a uspořádat politická setkání. Z tohoto vězení byla propuštěna v roce 2002 a mohla i volně cestovat po zemi. Politička poté začala pořádat setkání, na která za ní přicházely desetitisíce lidí. Znovu tak ukázala vojenské juntě, že na ni lidé během dlouhého zadržování nezapomněli a její podpora je stále silná.
V roce 2003 se vojenská diktatura pokusila neúspěšně političku zavraždit. Aun Schan Su Ťij se podařilo dostat se do bezpečí, ale více než 70 jejích příznivců bylo zabito. Útok se stal známý jako Depayinský masakr. Diktatura tvrdila, že šlo o vzpouru mezi dvěma politickými stranami, kterou podnítila NLD. Valné shromáždění OSN vyzvalo k vyšetření incidentu, k němuž však nikdy nedošlo. Po tomto útoku byla politička opět zadržena a umístěna do domácího vězení, podmínky jejího zadržování však byly mnohem tvrdší.
V roce 2009 byla odsouzena ke třem rokům odnětí svobody poté, co byla obviněna z porušení podmínek domácího vězení, údajně se jednalo o porušení zákazu návštěvy. Ve zjevné snaze zmírnit mezinárodní rozhořčení nad procesem byl trest snížen na 18 měsíců domácího vězení. V roce 2010 byla propuštěna z domácího vezení, v roce 2012 vyhrála volby a získala většinu křesel v parlamentu. Ten samý rok poprvé po 24 letech opouští Myanmar a vydává se na cestu po Evropě.
V roce 2015 nastává zlomový okamžik, Su Ťij opět vyhrává volby a stává se tak neoficiální hlavou státu. V roce 2017 však čelí rozsáhlé kritice kvůli údajné lhostejnosti její vlády vůči projevu násilí na muslimské menšině Rohingů v Myanmaru. Statisíce rohingských muslimů prchá z Myanmaru po vojensky vedené kampani čistek. Během její vlády stále dochází k věznění novinářů, zavírání kritiků a omlouvání genocidy.
Současné události
NLD v roce 2020 opět vyhrála volby, i přes rohingskou krizi obhájila dostatečný počet křesel v parlamentu a oznámila, že ke spolupráci vyzve strany etnických menšin, což při svém vítězství v roce 2015 neuvedla. V roce 2021 však byla zadržena a sesazena spolu s prezidentem Win Myinem během státního převratu. Poté převzala moc nad Myanmarem vojenská junta. Ta státní převrat zdůvodňovala zmanipulovanými volbami. Dále bylo proti Aun Schan Su Ťij vzneseno i pět nových obvinění z korupce. V prosinci minulého roku byla odsouzena na čtyři roky odnětí svobody, které byly následně zkráceny na dva roky. Šéf junty Min Aun Hlaing uvedl, že si trest může odpykat v domácím vězení. Letos v lednu byly k trestu přidány další 4 roky vězení. Na, dnes již šestasedmdesátiletou, vůdkyni je tak vyvíjen tlak odejít do předčasného, nuceného důchodu.
Reakce na odsouzení Su Ťij
Vláda dosazená armádou od svého nástupu k moci nedovolila žádné vnější straně setkat se s Aun Schan Su Ťij, a to navzdory mezinárodnímu tlaku. Nedovolila ani setkání zvláštního vyslance Sdružení národů jihovýchodní Asie, jehož je Myanmar členem. Toto odmítnutí se setkalo se vzácným pokáráním ze strany ostatních členů, kteří Min Aun Hlaingovi zakázali účast na výročním summitu. Dokonce ani kambodžský premiér Hun Sen, který se pro letošní rok ujal předsednictví regionální skupiny a je zastáncem angažovanosti ve vztahu k vládnoucím generálům, se s ní, jakožto první státní návštěva po vojenském převratu, nemohl setkat.
Prosincové odsouzení vyvolalo odpor veřejnosti, která reagovala proti rozhodnutí mohutnými protesty. Ty byly násilně potlačeny bezpečnostními silami a podle podrobného seznamu sestaveného Asociací pro pomoc politickým vězňům zabily více než 1 400 civilistů. Junta nadále čelí rozsáhlé opozici skýtající pokojná protestní hnutí, ale i ozbrojený odpor. Rozsudek odsoudily také skupiny na ochranu práv, státy OSN i EU.
Autorka: Adéla Vašínová
Zdroje:
Zimní olympijské hry v Pekingu jsou největší sportovní akcí letošního roku a v průběhu února a března proběhne téměř 200 soutěží s účastí blížící se 4000 sportovců, včetně paralympijských. Tyto olympijské hry, podobně jako v Soči v roce 2014 a v Pekingu v roce 2008, vyvolaly určité kontroverze. Čína je totiž dlouhodobým terčem kritiky kvůli porušování lidských práv a mnozí se obávají, že letošní olympiáda může sloužit k odvrácení pozornosti od těchto závažných obvinění.
Několik států po celém světě se ve světle závažných zjištění o aktivitách čínské vlády rozhodlo tuto olympiádu bojkotovat, a to z mnoha důvodů – především však kvůli probíhající investigaci porušování lidských práv v oblasti Sin-ťiang na severu země. K diplomatickému bojkotu se rozhodli například v Kanadě, Indii, Dánsku, či Spojených státech. Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer (ODS) označil konání olympiády v Číně za nezodpovědné a v letošní olympiádě vidí paralelu s olympiádami v minulosti: „Tak jako při olympiádě v roce 1936 v Berlíně nebo při olympiádě pořádané SSSR jde převážně o propagaci režimu. Poprvé nacistického, podruhé komunistického. Zejména jde o zastření a odvedení pozornosti od totalitního chování těchto hostitelských zemí vůči vlastnímu obyvatelstvu a menšinám,“ uvedl. Senátor Přemysl Rabas (SEN 21) doplnil, že se v Číně stadiony užívají mimo jiné i k popravám politických vězňů.
Státy, které bojkot vyhlásily, své sportovce do země vyslaly, avšak nevyšlou žádné oficiální zástupce státu a ani členové Vlády České republiky do Pekingu nejedou. Proti bojkotu ostře vystoupil francouzský prezident Macron, který se nechal slyšet, že nesouhlasí s politizací takovýchto témat a zároveň považuje přijaté kroky za pouze symbolické, ba dokonce bezvýznamné. Podobný postoj má i prezident Miloš Zeman: „Jsem zásadně proti zneužívání olympijské myšlenky pro politické cíle. Zažili jsme to kdysi dávno jak v Moskvě (1980), tak v Los Angeles (1984). Nyní je jemnější forma tohoto zneužití, kdy bojkot se vyhlašuje jenom u politiků a nikoliv u sportovců,“ uvedl Zeman.
Státy se k bojkotu rozhodly kvůli znepokojujícím informacím o zacházení s etnikem Ujgurů v Sin-ťiangu. Toto etnikum, tvořící zhruba 1,5 % čínského obyvatelstva, se v Číně již desítky let potýká se sinocentrismem a potížemi s ním spojené. Většina tohoto etnika žije v oblasti Sin-ťiang a je menšinou jak jazykovou (hovoří ujgurštinou), tak náboženskou, kdy je mezi tímto etnikem hojně rozšířen islám – diametrálně odlišný od tradičního čínského lidového náboženství vyznávaným většinou obyvatel Číny. V minulosti došlo ke vzniku separatistických skupin Ujgurů, které bohužel přispěly k ostrakizaci tohoto etnika. Mimo to je zabránění vzniku dalších takových skupin jedním z argumentů, které čínská vláda užívá k ospravedlňování svých činů v Sin-ťiangu.
V současnosti je Čína obviněná z omezování lidských práv Ujgurů a to především skrze převýchovné tábory, ve kterých jsou Ujgurům nuceny standardy většinového obyvatelstva Číny, které jsou odlišné od těch, které toto etnikum má. V roce 2020 byl navíc publikován report německého antropologa Adriana Zenze s informacemi o státem řízené sterilizaci ujgurských žen. Masivní zatýkání a věznění Ujgurů se podle některých odborníků dá klasifikovat jako genocida a k potvrzení této domněnky slouží i fakt, že v důsledku sterilizace ujgurských žen klesá porodnost a tím tak prokazatelně dochází k naplnění alespoň jednoho z bodů Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, která definuje genocidu, především pak její prvky a klasifikaci. I přes to se nedokáží akademici shodnout, zda se o genocidu opravdu jedná, a tak někteří odborníci raději používají termín kulturní genocida či etnocida, především snad z důvodu nedostatku důkazů ze samotných převýchovných táborů.
Ačkoliv jako reakce na obvinění přišel bojkot, nejsou některé skupiny bojující za lidská práva spokojené. Jako příklad adekvátního opatření dávají situaci okolo čínské tenistky Pcheng Šuaj, kdy Ženská tenisová asociace pozastavila turnaje na území Číny. Tato reakce přišla poté, co tenistka zmizela z veřejného života za zvláštních okolností. Skrze příspěvek na sociální síti obvinila bývalého čínského vicepremiéra ze sexuálního obtěžování, tento příspěvek byl kvapem smazán a tenistka nebyla několik týdnů k nalezení – to vyvolalo obavy ve světě sportu, a především pak výše zmíněnou reakci Ženské tenisové asociace. Něco podobného lze však stěží provést u největší sportovní akce roku, které se účastní tisíce sportovců trénující několik let za účelem úspěchu právě na olympiádě. Bezesporu by to bylo vůči samotným sportovcům neférové.
Zastánci tohoto názoru navíc argumentují, že v případě politicky motivovaného bojkotu olympiád v letech 1980 a 1984 nedošlo k žádnému posunu a ve výsledku byli nejvíce potrestáni samotní sportovci. Opačný názor zastávají ti, kteří poukazují například na pozitivní dopad bojkotů proti Jihoafrické republice v období apartheidu, kdy bylo Jihoafrické republice zakázáno se účastnit olympijských her kvůli rasové segregaci. Jihoafrická republika byla do Mezinárodního olympijského výboru přijata zpět až v roce 1992, tedy až po několika dekádách, a především po zrušení segregace. Bojkoty proti apartheidu byly například sociology Jeanem Harveym a Francois Houlem nazvány jedněmi z nejúspěšnějších sociálních hnutí. Faktem však zůstává, že k zdárnému konci apartheidu (nejen) ve sportu došlo v JAR až po několika desetiletích snah.
I přes všechny tyto debaty o účinnosti či smysluplnosti bojkotu dochází k celosvětovým protestům proti letošní olympiádě (přehled všech míst na obrázku níže). Protestující udávají utiskování obyvatel v Hong Kongu, Tibetu, či Sin-ťiangu za důvod jejich protestu a požadují celosvětový bojkot her.
autorka: Karolína Nodesová
Zdroje:
https://www.bbc.com/news/explainers-59644043
https://www.hrw.org/reports/2005/china0405/china0405.pdf
https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/14623528.2020.1848109?journalCode=cjgr20
https://www.bbc.com/news/world-59646231
S radostí Vám přinášíme práci Davida Vlčka, která byla vyhodnocena odbornou porotou jako nejlepší z posledního ročníku Hlavního programu Diplomatické akademie, který proběhl na podzim 2021. Zadání požadovalo analýzu vývoje situace v souvislosti s pandemií COVID-19 a jejích dopadů v sociální, kulturní, ekonomické a především v bezpečnostní oblasti v roce 2022 a v následujících letech ve světě a jak se to promítne do stejných oblastí v ČR.
Cílem práce je zhodnocení negativních dopadů pandemie COVID-19 z hlediska roku 2022 a let následujících v ČR i ve světě v sociální, kulturní, ekonomické a především bezpečnostní oblasti.
Hlavní otázky ve vztahu k zadání jsou:
Naposledy svět zasáhla pandemie mezi lety 1918 a 1920. Šlo o tzv. španělskou chřipku, která zabila 50 milionů lidí (tj. 2,5 % z celosvětové populace) a infikovala více než 500 milionů lidí, tj. 25 % z celosvětové populace tehdy čítající asi dvě miliardy lidí.
Úmrtnost na španělskou chřipku byla ještě horší než na tzv. černý mor z 14. století.
Svět nebyl tak globalizovaný. Celosvětová populace komunikovala především prostřednictvím dopisů a poštovních služeb. Neexistovala žádná masmédia, hlavním zdrojem informací byly noviny a časopisy. Podle nejuznávanějších lékařských studií přispěly k šíření infekce tři hlavní prvky:
Výpočet ekonomického, sociálního a politického dopadu španělské chřipky nebyl snadný, protože se nevyhnutelně překrýval a protínal s první světovou válkou.
Oficiálně byla pandemie COVID-19 vyhlášena 11. března 2020 a vyvolala krizi ve veřejném zdraví, globální ekonomice a politice.
Po více než roce stále existuje nejistota ohledně toho, jakou cestou se vydat k úplnému zvládnutí koronaviru. V této souvislosti se pojem lidská bezpečnost stává jedním z nejdůležitějších témat pro pochopení komplexních a vzájemně souvisejících výzev, které pandemie generuje v různých oblastech lidského života.
K 22. 11. 2021 bylo infikováno 3,26 % a zemřelo 0,065 % nynější celosvětové populace. Počet obyvatel planety k říjnu 2021 dosáhl 7,9 miliardy.
Opatření přijatá jednotlivými vládami k zastavení nákazy (lockdowny, omezení cestování atd.) měly přímé negativní důsledky na světový trh práce, globální ekonomiku, vzdělání mladších generací a konečně na duševní zdraví jednotlivců. Uvádí, že v roce 2020 se celosvětový HDP snížil o 5 % v sektorech, jako je energetika a automobilový průmysl.
Celosvětová míra extrémní chudoby významně klesla z 28 % v roce 2000 na 8,6 % v roce 2018, ale tempo snižování se zpomalilo.
Definice chudoby je spojována s negativními životními podmínkami, jako je nevyhovující bydlení, bezdomovectví, nedostatečná výživa a potravinová nejistota, nedostatečná péče o děti, nedostatečný přístup ke zdravotní péči, nebezpečné čtvrti a nedostatečně vybavené školy, které nepříznivě ovlivňují děti naší Země.
Jestliže legitimita i demokratické vlády je závislá rovněž na hodnotách svých voličů, představme si, jak by asi vypadalo složení poslanecké sněmovny v zemi, kde děti nemají základní životní jistoty a přístup ke vzdělání.
Za dvě desetiletí od roku 1999 se počet lidí žijících v extrémní chudobě na celém světě snížil o více než jednu miliardu. Část tohoto úspěchu při snižování chudoby má být ztracena kvůli pandemii COVID-19. Poprvé za dvacet let pravděpodobně výrazně vzroste chudoba. Odhaduje se, že pandemie COVID-19 v roce 2020 zvýšila počet lidí zasažených extrémní chudobou o 88 milionů (základní odhad) až 93 milionů (odhad sestupu), celkový počet nových chudých v důsledku epidemie COVID-19 v roce 2020 se odhaduje na 119 až 124 milionů.
Od začátku pandemie COVID-19 panuje neklid i mezi skupinami obyvatel, které byly nějakou dobu upozaďovány, zoufalství roste i ve střední třídě. Nikdy dříve nebyla práce a životní styl střední třídy tak ohroženy.
Sociologové 19. století vyprodukovali nekonečné množství odborné literatury o vykořisťování, vyloučení ze společnosti a útlaku chudých lidí. Navíc se vždy divili a diví, proč jsou někteří lidé tak chudí, ale také proč jsou někteří lidé tak nechutně bohatí.
Polarizace mezi bohatými a chudými a rostoucí propast mezi těmito dvěma extrémy je nyní důležitým bodem, na nějž se začíná upírat pozornost. Nejen sociologové, ale i politici a média v současnosti zdůrazňují, že s propuknutím koronaviru se staré dělicí čáry mezi bohatými a chudými, mezi zranitelnými a odolnými budou prohlubovat a zároveň se stanou méně přemostitelnými.
Až dosud nebyla střední třída popisována jako problematická; lidé ze střední třídy byli tradičně pracovití živnostníci, podnikatelé nebo zaměstnanci, kteří se drží nad vodou, aniž by se strukturálně obraceli na vládu a aniž by strukturálně vykořisťovali ostatní pro svůj vlastní zisk. Dokud si střední třída může být jista svým chlebem, jak nás v roce 1856 ujistil politický filozof a sociolog Alexis de Tocqueville, bude sociální mír a pořádek.
Se silnou a stabilní střední třídou nikdo nemusí na barikády, vlády nemusejí být svrženy, elity nemusejí být podkopávány a nikdo se nemusí bát o svou existenci ani na sebe navzájem žárlit. A zdá se, že to tak bylo posledních několik desetiletí. Střední třída neměla žádné zjevné problémy ani privilegia, a proto se na ni sociologové, politici a média bezprostředně nezaměřovali.
Kvůli celosvětovému propuknutí onemocnění COVID-19 profese v oblasti stravování, kultury a služeb utrpěly největší rány od vypuknutí epidemie.
Důsledky, které to má na osobní životy všech nezaměstnaných podnikatelů, zaměstnanců, lidí pracujících na dohodu a malých živnostníků, se projeví v blízké budoucnosti.
Nejen že se prohlubuje propast mezi bohatými a chudými, existuje také velká trhlina ve střední třídě: mezi lidmi, kteří jsou svou obživou závislí na fyzické blízkosti s ostatními, a lidmi, kteří mohou svou práci vykonávat distančně, na počítači. To dává slovům zranitelný a odolný jiný význam. V době koronavirové epidemie už nejste zranitelní pouze tehdy, když jste chudí nebo nemocní, ale také když nemůžete svou práci vykonávat prostřednictvím digitálního prostředí.
S propuknutím epidemie vznikla ve společnosti nová dělicí čára. Kromě klasické polarizace mezi třídami, rasami, pohlavími, generacemi a politickou levicí a pravicí se před námi rýsuje dosud neznámý scénář: lidé, kteří pracují s lidmi a dávají tak lidskou tvář naší lidské společnosti, jsou fyzicky i ekonomicky vyloučeni.
Pouze ti, kteří dokážou dokončit svou práci bez ostatních kolem a on-line, budou schopni ekonomicky přežít v době epidemie. Takže kromě všech osobních dramat a ekonomických důsledků pandemie se zdá, že jsme se v metafyzickém smyslu stali nadbytečnými jako fyzické bytosti. Člověk je mrtvý, ať žije avatar?
Pokud budeme brát společenskovědní náhledy na protestní hnutí vážně, ochota mas postavit se na barikády a svrhnout své vlády se zvýší, nebude-li v dohledu žádná změna.
Nebude dlouho trvat a ve společnosti bude zřetelně viditelná nová dělicí čára – trhlina, která poprvé postihne střední třídu. Protože proč by gastronomický průmysl, kulturní sektor, kadeřníci, domácí péče, sexuální pracovníci, lidé, kteří musejí fyzicky vstupovat do společnosti za svou prací, platit nejvyšší cenu za protiepidemická opatření?
To je samozřejmě naprosto legitimní z hlediska veřejného zdraví, ale z finančního a sociálního hlediska bude velkou výzvou toto obhájit. Protože jak dlouho můžete mlčet, když je šance na chudobu mnohonásobně větší než šance na nákazu COVID-19?
Ve většině zemí existuje jasný vztah mezi osudem střední třídy a štěstím obyvatelstva. Podle průzkumu Gallup World Poll jsou noví lidé ze střední třídy znatelně šťastnější než ti, kteří uvízli v chudobě nebo ve zranitelných domácnostech. Naopak jedinci v zemích, kde se střední třída zmenšuje, hlásí větší míru osobního stresu. Střední třída také vyvíjí tlak na vlády, aby podávaly lepší výkony. Očekávají od svých vlád, že jim zajistí dostupné bydlení, vzdělání a všeobecnou zdravotní péči. Spoléhají na veřejné záchranné sítě, které jim pomohou v nemoci, nezaměstnanosti nebo stáří. Ale odolávají snahám vlád uvalit daně na zaplacení účtů. To komplikuje politiku středostavovských společností, takže se pohybují od autokratických až po liberální demokracie. Mnoho vyspělých zemí a zemí se středními příjmy se dnes snaží najít takovou politiku, která by uspokojila širokou většinu střední třídy.
Dopady pandemie COVID-19 v ČR i ve světě jsou v sociální oblasti bezprecedentní. Mladí lidé se méně často vidí se svými kamarády, přicházejí o školní režim, méně cvičí, méně spí, mají více negativních myšlenek, cítí se osaměle a mají obavy související s nezvládáním školních povinností. Uvádí se, že především náhlý přechod na on-line výuku mohl mít negativní dopad na kvalitu vzdělávání. Přechod od on-line vzdělávání zase zpět k běžnému vzdělávání vystavil také učitele značnému tlaku.
Velký šok rovněž zaznamenal trh práce. Mezi nejzranitelnější skupiny pracovníků patří ti, kdo si nemohou nosit práci domů nebo mají dočasná zaměstnání v zasažených odvětvích, jako je například cestovní ruch, pohostinství, kultura a sport. Zároveň pracovníci, kterým je práce z domova umožněna, těžko hledají rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Výzkumem bylo dokázáno, že více než třetina zaměstnanců zažívá větší stres než kdy dříve. Lockdowny donutily lidi, aby se stáhli ze společenského života a zůstávali co nejvíce doma. To zároveň přispělo k většímu pocitu osamělosti. Existují důkazy o tom, že pocity osamělosti u mladých a starších lidí se během lockdownu zvýšily. Ztráta zaměstnání a nejistota zaměstnání mají také často velký dopad na duševní zdraví. Postiženi jsou především lidé s nízkou kvalifikací, mladí lidé, lidé se zdravotním postižením a zaměstnanci ze zmenšujících se sektorů (včetně osob samostatně výdělečně činných), kteří jsou od koronakrize obzvlášť zranitelní. Ačkoli nejsou zatím k dispozici žádné podrobné statistiky, ukazuje se, že v posledních měsících česká populace zaznamenala nárůst strachu a stresu. Odhaduje se, že třetina Čechů zažila tyto negativní emoce ve větší míře.
Z hlediska ekonomického vývoje budeme v následujících letech pociťovat důsledky zvyšování míry chudoby jak v ČR, tak ve světě. Česká republika je stále jednou z ekonomik pandemií nejméně zasažených, ale zároveň je ekonomikou levných více či méně kvalifikovaných pracovních sil nejčastěji pracujících pro cizí kapitál. Enormní riziko pro ČR je zdražování a inflace. Ať už je to operátor ve výrobě, nebo vývojář, výsledky práce obou jsou zpravidla promítány do rozmnožování bohatství těch zemí, pro které pracujeme na zakázku. Nejchudším vrstvám obyvatelstva se vždy dostane pomoci prostřednictvím sociálních dávek a jiných příspěvků, o bohaté starost mít zřejmě také nemusíme. Co se však stane když pracující člověk, kterého bychom zařadili do střední třídy, přestane mít dostatečný příjem na placení svých složenek? Bude růst mezd stejně rychlý, jako je rychlé tempo zvyšování cen? Je to nepravděpodobné, ale řekněme, že ano a že mzdy se budou skutečně významně zvyšovat. Potom se ptám, zda budeme stále z hlediska ceny práce tak zajímavou zemí, kam budou zahraniční společnosti směrovat své zakázky. Možná právě v tom tkví hlavní nutnost změny. Změny z ryze exportní ekonomiky závislé na dodávkách a subdodávkách věcí s nízkou nebo průměrnou přidanou hodnotou. V ČR odvedeme práci, ale bohatne někdo jiný. Pokud nebudeme budovat český kapitál, nebudeme generovat průmyslové vzory, licence a patenty a nebudeme dostatečně chránit své duševní vlastnictví, pak nedokážeme udržet krok s okolním světem a střední třída, motor ekonomiky, se dostane do potíží.
COVID-19 přinesl do ČR i světa nové výzvy, kterým nelze čelit bez zapojení vlastně každé společnosti, kultury a komunity na Zemi. Ať už je to pandemie sama, nebo globální oteplování, nikdy v historii lidstva pravděpodobně nebyla tolik třeba celosvětová spolupráce. Klíčovým opěrným bodem ke zvládnutí globálních výzev je zvyšování úrovně vzdělanosti. Hlavním nepřítelem přístupu ke vzdělání je chudoba. Počet lidí žijících v extrémní chudobě se celosvětově snížil od roku 1990 z 1,9 miliardy lidí na méně než polovinu. COVID-19 však tento pozitivní trend zastavil a jen za rok 2020 došlo k prvnímu zvýšení globální chudoby za celá uplynulá desetiletí. Více než 71 milionů lidí bylo v roce 2020 zatlačeno do extrémní chudoby. Jaké budou výsledky let 2022 a dalších?
Hlavním důsledkem dopadů pandemie na vnitřní bezpečnost ČR je nově posilující zranitelnost střední třídy. Příčinou je prudké navyšování spotřebitelských cen a výrazný růst mezd, který může mít zásadní vliv na přesun výroby českých i zahraničních firem působících v tuzemsku za hranice České republiky.
„Dokud si střední třída mohla být jista svým chlebem, bude sociální mír a pořádek.“
politický filozof a sociolog Alexis de Tocqueville (1856)
Vnější narušení bezpečnosti ČR nepředstavuje reálnou hrozbu.
Autor: David Vlček
Praha, 24. 11. 2021
