Bosna a Hercegovina je ukázkovým příkladem multikulturního státu – na jednom území žijí Bosňáci, Chorvaté a Srbové. Střety mezi jednotlivými etniky měly ukončit dohody podepsané v Daytonu v Ohiu, ovšem o 26 let později se znovu objevuje hrozba separatismu ze strany bosenských Srbů. Na tyto tendence upozornil Vysoký mezinárodní představitel pro Bosnu a Hercegovinu Christian Schmidt ve své zprávě pro OSN.
Tato postava vzbuzuje mezi členy OSN kontroverzi. Západní země tuto pozici podporují, zatímco Rusko a Čína jsou zásadně proti. Prezident Republiky srbské Milorad Dodik pozici Vysokého představitele odmítá, protože nebyl schválen Radou Bezpečnosti OSN – rezoluce byla vetována Ruskem a Čínou.
Po rozpadu Jugoslávie, mezi lety 1992–1995, proběhl na území Bosny a Hercegoviny nejkrvavější z jugoslávských konfliktů. V r. 1992 se v zemi konalo referendum ohledně nezávislosti Bosny a Hercegoviny. Zatímco Chorvaté a Bosňáci byli pro osamostatnění, Srbové se stavěli proti. Jelikož ale Srbové byli v menšině, výsledek referenda nebylo možné zvrátit. Tento nesoulad přes počáteční potyčky přerostl v občanskou válku – etnický konflikt mezi Bosňáky, většinovými muslimy, pravoslavnými Srby a katolickými Chorvaty.
Konflikt ukončil až podpis Daytonských dohod 11. listopadu 1995. Daytonské dohody v zemi ustanovily konsociační model. Byly vytvořeny dva regiony – bosensko-chorvatská Federace Bosny a Hercegoviny (51 % území) a Republika srbská (49 % území). Regiony mají poměrně vysokou míru autonomie, avšak instituce jako armáda, nejvyšší soudnictví nebo daňová správa zůstaly společné.
Co se týče obsazení politických orgánů, je nastaveno na poměrné zastoupení všech národnostních skupin. Daytonské dohody také zřídily Úřad vysokého představitele pro kontrolu dodržování dohod. Nicméně daytonský mír nevycházel zevnitř země, ale byl jí „vnucen“ zvenčí, proto v zemi nepřestaly vznikat neshody.
Vysoký mezinárodní představitel pro Bosnu a Hercegovinu Schmidt na jednání OSN upozornil na riziko bezprostředního rozpadu Bosny a Hercegoviny a návratu ke konfliktu. Důvodem k tomuto podezření je aktivita Milorada Dodika, prezidenta Republiky srbské.
Dodik hrozí vystoupením ze společných státních institucí pro Bosnu a Hercegovinu, armádu nevyjímaje. Tato akce by znamenala rozpad národní armády na dvě frakce a země by se blížila obnovení jugoslávského konfliktu. V půlce října tohoto roku Dodik prohlásil, že donutí bosenskou armádu, aby se stáhla z území Republiky Srbské a že pokud se pokusí Západ o zásah, má Republika srbská slib podpory svých spojenců (s největší pravděpodobností Ruska a Srbska).
Lídr bosenských Srbů také oznámil, že koncem listopadu vytvoří nejen vlastní armádu, ale i soudnictví. Bez oficiálního prohlášení by tak prakticky došlo k odtržení Republiky srbské.
Další akcí podporující argument separatismu se stalo vojenské protiteroristické cvičení v oblasti skiareálu Mt. Jahorina, odkud v době Bosenské války mezi lety 1991-1995 armáda ostřelovala Sarajevo. Bosňáci a bosenští Chorvaté považují tento krok za čirou provokaci.
Posledním argumentem je fakt, že Shromáždění bosenských Srbů v minulých dnech přijalo zákon o zřízení vlastní lékové agentury. Tento čin představuje počátek slibovaného oddělování institucí.
Schmidt situaci komentuje ve zprávě OSN ve smyslu, že Dodikovo chování ohrožuje nejen mír a stabilitu regionu, ale také samotné Daytonské dohody, pokud mezinárodní společenství včas nezasáhne. Dodikovy kroky v končeném důsledku znemožní státu plnit ústavní povinnosti.
Secese, tedy vznik nového státu Republika srbská, nebo připojení k Srbsku je podle nepřirozeně nastavených hranic velice nepravděpodobné. Avšak v případě rozpadu bosenské armády by podle Schmidta měla být mezinárodní vojenská přítomnost ještě posílena.
Reálné riziko války by podle bosenské analytičky T. Topićové nastalo až v případě, kdyby Milorad Dodik vyhlásil o oddělení Republiky srbské referendum a ambasády by evakuovaly své zaměstnance.
Na začátku listopadu byla v Bosně a Hercegovině obnovena peacekeepingová mise EUROFOR. V návrhu byl proveden kompromis a obnovení ustanovení EUROFORu neodkazuje na Úřad vysokého představitele, což byl požadavek ruské a čínské strany. Prodloužena byla také přítomnost Severoatlantické aliance v regionu.
Článek vypracovala Bc. Barbora Javůrková
Bosně a Hercegovině bezprostředně hrozí rozpad a návrat ke konfliktu, varuje vysoký představitel Schmidt [online]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3394408-bosne-a-hercegovine-hrozi-podle-vysokeho-predstavitele-schmidta-novy-konflikt-a-rozpad
Bosnia and Herzegovina: Debate and EUFOR ALTHEA Reauthorisation [online]. [cit. 2021-11-16]. Dostupné z: https://www.securitycouncilreport.org/whatsinblue/2021/11/bosnia-and-herzegovina-debate-and-eufor-althea-reauthorisation-2.php
Bosnia is in danger of breaking up, warns top international official [online]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2021/nov/02/bosnia-is-in-danger-of-breaking-up-warns-eus-top-official-in-the-state
Bosnia’s bitter, flawed peace deal, 20 years on [online]. [cit. 2021-11-15]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/global/2015/nov/10/bosnia-bitter-flawed-peace-deal-dayton-agreement-20-years-on
Bosnian Peace Deal ‚At Risk Of Unravelling‘ Unless International Community Acts [online]. Dostupné z: https://www.rferl.org/a/bosnia-unravelling-serbs-separatists/31542689.html
Bosnian Serb police drill seen as separatist ‘provocation’ [online]. Dostupné z: https://apnews.com/article/europe-race-and-ethnicity-racial-injustice-sarajevo-90c9d5a395026947ec7383bc2a49b649
Daytonská smlouva ukončila před 21 lety válku v Bosně a Hercegovině [online]. [cit. 2021-11-11]. Dostupné z: http://www.vhu.cz/daytonska-smlouva-ukoncila-obcanskou-valku-v-bosne-a-hercegovine/
Security Council Extends Mandate of European Union-Led Stabilization Force in Bosnia and Herzegovina for One Year, Adopting Resolution 2604 (2021) [online]. Dostupné z: https://www.un.org/press/en/2021/sc14685.doc.htm
Security Council Extends Mandate of European Union-Led Stabilization Force in Bosnia and Herzegovina for One Year, Adopting Resolution 2604 (2021) [online]. [cit. 2021-11-16]. Dostupné z: https://www.un.org/press/en/2021/sc14685.doc.htm
The situation in Bosnia and Herzegovina – Security Council, 8896th Meeting [online]. [cit. 2021-11-16]. Dostupné z: https://media.un.org/en/asset/k1u/k1uf20ims0
Válka v Bosně nebude, uklidňuje politolog. ‚Nemáme na to peníze. Politici z permanentní krize těží.‘ [online]. [cit. 2021-11-13]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/valka-v-bosne-politici-tezi-z-krize-zmena-zakonu-politolog_2111150010_voj
Současná situace v Myanmaru je složitá a řešení je v nedohlednu. Následující řádky popisují, jak se do vedení dostaly vojenské síly a jak situace vypadá v současné době. Ačkoliv od převratu uplynulo celých sedm měsíců, je třeba mít na paměti, že se zdejší obyvatelstvo stále bouří a snaží se zvrátit momentální situaci a vrátit se zpět k demokratickým reformám, které byly započaty předchozí, prodemokratickou vládou. Ovšem věci nejsou tak černobílé, jak se na první pohled může zdát. Jaké události vedly k tomuto převratu? Jaká byla reakce mezinárodního prostředí? A jaká je současná situace v Myanmaru?
Zdroj: BBC.com
Zárodky stávající situace lze vidět již v samotné ústavě Myanmaru. Ústava říká, že do poslanecké sněmovny zasedá 224 poslanců. Z tohoto počtu je potom 56 křesel (25 %) rezervovaných pro členy obranných složek, kteří nejsou voleni ve všeobecných a rovných volbách, nýbrž jsou jmenováni vrchním velitelem ozbrojených sil Myanmaru. Z pohledu těchto nevolených reprezentantů byly volby z února tohoto roku pouze jakýmsi referendem o popularitě Aun Schan Su Ťij, a proto byly nelegitimní. V těchto volbách potvrdila své vítězství z předchozích voleb Aun Schan Su Ťij (Ms Suu Kyi), která vedla politickou stranu Národní liga pro demokracii (NLD) a získala 83 %z volených křesel.
Její osoba je viděna mnohými jako symbol demokracie. V 90. letech, po změně názvu země (v roce 1989 byl název „Barma“ nahrazen názvem „Myanmar“), byla hlavní tváří kampaně za demokracii, k čemuž také pomohlo získání Nobelovy ceny za mír v roce 1991. Ovšem tento obraz byl narušen v roce 2017, kdy Myanmar zahájil represe proti Rohingům, muslimskému obyvatelstvu žijícímu na zdejším území. V důsledku těchto represí bylo vysídleno více než 300 tisíc lidí a více než 700 tisíc jich emigrovalo do sousední Bangladéše (ale také do jiných zemí) z obav o svůj život.
Vláda Su Ťij ztrácela v roce 2020 na podpoře obyvatel, především z důvodu špatného řízení situace kolem pandemie koronaviru. Na druhou stranu mnozí občané cítí více sympatií vůči předchozí, civilní, vládě a odmítají vládu stávající.
Armáda po převzetí moci vyhlásila roční stav nouze a slíbila, že po jeho skončení budou vyhlášeny nové, demokratické volby.
Zdroj: GlobalRiskInsights.com
Jak se k situaci staví jiné země? Spojené království, Spojené státy americké, ale také Evropská unie stanovily ekonomické sankce proti Myanmaru. Spojené království zpřísnilo stávající sankce v září, kdy se zaměřilo na klíčové firmy, které podpořily armádu v zásazích proti protestujícím. Vzhledem ke stávající situaci, kdy se hroutí ekonomika a 3,4 milionů lidí žijí na úrovni chudoby, je otázkou, zda cesta ekonomických sankcí je správnou cestou. Je zde šance, že tyto sankce, které vedou k odchodu zahraničních investorů, a tedy i k hlubšímu propadu ekonomiky, budou vést k izolaci Myanmaru. Zároveň systém zdravotnictví je taktéž na hranici kolapsu. Mnoho zdravotníků odmítá kvůli armádě pracovat v sektoru zdravotnictví, mnoho lékařů bylo zatknuto, protože se účastnili protestů.
Generální tajemník OSN António Gutteres taktéž odsoudil vojenský převrat a zdůraznil, že tato akce zásadním způsobem zasáhla do demokratických reforem, které byly zahájeny vládou NLD.
Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), jehož je Myanmar členem, má jednu zásadu – nezasahovat do vnitřních záležitostí jednotlivých členských zemí. Tato zásada je ovšem viděna mezinárodním prostředím jako překážka v pomoci Myanmaru, která je bezpochyby potřeba. Pokud budou věci pokračovat ve stávajícím duchu, hrozí, že se Myanmar dostane do stavu izolace.
Členské země ASEAN se vyjádřily různě. Například Čína, která s Myanmarem sdílí nejdelší pozemní hranici, sdělila, že dění v zemi sleduje a doufá, že se vládě podaří situaci vyřešit v rámci ústavního uspořádání. Zároveň ministerstvo zahraničí Číny sdělilo, že je připravené Myanmaru pomoct. Svou pomoc ovšem blíže nespecifikovala.
Je zřejmé, že je nutné situaci řešit, především kvůli stále sílící pandemii koronaviru v zemi. Momentálně je plně očkováno pouze 3,5 % obyvatel, což je velmi nízké číslo. Mnozí nemají přístup k lékařské péči. Mezinárodním prostředím není vojenská vláda uznávána za legitimní, což také brání vnějšímu světu v poskytnutí pomoci. Jak bude situace řešena je otázkou. Je zde samozřejmě možnost, že stav nouze v příštím roce skončí a dojde ke svobodným volbám, kde budou mít občané možnost svobodně si zvolit svou vládu. Ovšem jsou zde také jiné scénáře. Jedním z nich je možnost svržení stávající vlády zevnitř. Další možností je, že občané budou vyslyšeni a zasáhne jiná, vnější, země. Také může dojít k tomu, že nastane pokus o řešení situace v rámci ASEAN. Ať už nastane jakýkoliv scénář, panuje shoda na tom, že situace musí být řešena.
Zdroje:
https://www.swp-berlin.org/en/publication/aung-san-suu-kyi-at-the-international-court-of-justice
https://www.bbc.com/news/world-asia-55902070
https://www.nytimes.com/article/myanmar-news-protests-coup.html
https://www.fmprc.gov.cn/mfa_eng/xwfw_665399/s2510_665401/t1858537.shtml
https://www.aljazeera.com/news/2021/9/3/britain-announces-new-myanmar
https://www.aljazeera.com/news/2021/9/13/myanmar-dissidents-face-fear-and-uncertainty-in-thailand
https://www.constituteproject.org/constitution/Myanmar_2008.pdf?lang=en
https://www.heritage.org/asia/commentary/aseans-response-myanmar-coup-failing
V minulosti bývala Sýrie spolu s Tureckem součástí Osmanské říše. Po jejím rozpadu se vztahy těchto dvou zemí stávaly velice napjatými. Turecko čelilo výzvě násilných aktivit Strany kurdských pracujících (PKK) a stupňujících se útoků vůči tureckému lidu. Sýrie využívala PKK jako prostředek k oslabování Turecka. Na konci 90. let vztahy eskalovaly a Ankara pohrozila Damašku vojenskou intervencí. Vztahy dvou sousedních zemí dále komplikovaly neochvějné nároky Sýrie na vody řek Eufrat a Tigris a rozdělení území Iráku mezi sunnitské a šíitské Araby a Kurdy.
Od doby hrozby intervence docházelo k postupnému zlepšování vztahů, v době před Arabským jarem byly dokonce označovány za modelové blízkovýchodní partnerství. Nicméně s nástupem Arabského jara se dlouhodobé institucionální struktury kompletně přeměnily uvnitř regionu i ve vztazích Turecka s okolními státy.
Strategie syrského prezidenta Bašára al-Asada hrubě potlačit protesty značně ovlivnila a určila úroveň zapojení Turecka. Turecká ZP byla v komplikované situaci, kdy musela řešit, jaký postoj zaujmout vůči svému, doposud blízkému, sousedovi. Nicméně intenzifikace událostí ho přinutila zaujmout jasnější postoj vůči aktérům zapojeným do střetů v Sýrii, konkrétně Asadova režimu na jedné straně a opozičním skupinám na straně druhé. Po Asadově násilné reakci na sunnitské protesty se vztahy prudce zhoršily a turecká vláda začala podporovat protivládní rebely. Na počátku konfliktu bylo Turecko považováno za aktéra s kritickým postojem, až za zprostředkovatele moci pro své vazby jak na USA, tak na Rusko. V té době premiér Erdoğan obvinil syrského prezidenta z toho, že hraje hlavní roli ve vývoji událostí a ze zhoršování bezpečnostní situace v celé Sýrii, a vyzval al-Asada, aby odstoupil. Nestalo se tak, a Turecká republika si nyní v situaci syrské občanské války hájí jisté zájmy. Ty mohou být charakterizovány následovně: podpora opozice, stabilizace jižní hranice a kurdská otázka.
Článek vypracovala Bc. Barbora Javůrková
AHMAD, MOHAMED IDREESE. Turkey Is Forcing the West to Look at Idlib [online]. 4.3.2020 [cit. 2020-04-26]. Dostupné z: https://foreignpolicy.com/2020/03/04/turkey-west-european-union-idlib-syria-greece-border-refugees-erdogan/
GENEVA International Centre for Justice. Syrian Civil War [online]. Dostupné z: https://www.gicj.org/images/2016/pdfs/Final-Report-Syria_June-2017.pdf
Işıksal, H., & Göksel, O. (Eds.). (2017). Turkey’s relations with the middle east: Political encounters after the arab spring. Retrieved from https://ebookcentral.proquest.com
KASAPOGLU, Can. Turkey’s Military Policy in Syria: Implications for NATO. NATO Defense College, 2020. Dostupné z: www.jstor.org/stable/resrep23668. Accessed 26 Apr. 2020.
MILLER, Chris. A War of Priorities in Syria [online]. 3.12. 2015. Dostupné z: https://yaleglobal.yale.edu/content/war-priorities-syria
Relations between Turkey–Syria [online]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.tr/relations-between-turkey%E2%80%93syria.en.mfa
The Syrian Conflict: Turkey and the syrian conflict [online]. 25.2. 2016. Dostupné z: http://internationalrelations.org/the-syrian-conflict/
Unal, Mustafa Cosar, and Mustafa Cosar Eunal. Counterterrorism in Turkey : Policy Choices and Policy Effects Toward the Kurdistan Workers‘ Party (PKK), Taylor & Francis Group, 2011. ProQuest Ebook Central, https://search-proquest-com.zdroje.vse.cz/legacydocview/EBC/958724?accountid=17203.
Zenonas Tziarras.“Turkey’s Syria Problem: A Talking Timeline of Events“ Turkish Policy Quarterly Vol. 11 Iss. 3 (2012). Dostupné z: http://works.bepress.com/zenonas_tziarras/28/
Dnes je to přesně pět let od onoho referenda ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (Spojené království), kdy se tamní občané rozhodovali, zda chtějí být i nadále součástí Evropské unie, nebo či se naopak chtějí od Unie po několikaletém členství odpojit. Tohle referendum má však svůj základ zakořeněný mnohem hlouběji. Jedním z těchto kořenů je proslov Davida Camerona v roce 2013, kde bylo toto konkrétní referendum o setrvání v Unii přislíbeno. Druhým kořenem je však samotný euroskepticismus Britů obecně. Pojďme si tak stručně připomenout celý děj kolem referenda o Brexitu, jeho základy a následky.
Tato práce bude rozdělena následovně. První část je věnována kořenům problému, především britskému euroskepticismu, prvnímu referendu o setrvání v Unii (či tehdy ještě ve Společenství) a předcházejícím momentům, které vedly k referendu. Druhá část se věnuje referendu, jeho okamžitým následkům a tomu, co znamená samotný výraz „Brexit“. Ve třetí části se čtenář dozví všechny hlavní momenty v období od referenda až k vyjednané dohodě. Poslední část se zaměřuje na období po vystoupení Britů z Unie, tedy situaci od 31. ledna 2020.
Již před návrhem na vznik Evropského společenství existovalo několik obdobných návrhů pro integraci evropských států. Po druhé světové válce si však lídři evropských mocností byli vědomi příčin vedoucích k válce a chtěli se jim do budoucna vyvarovat. Ironií je, že právě Winston Churchill, britský premiér, navrhl „Spojené státy evropské“ (Churchill, 1946), avšak samotné Spojené království stálo stranou tohoto projektu, a to především pro své vztahy s USA. Ačkoliv samotné Evropské hospodářství vzniklo o pět let později podpisem Pařížské smlouvy, ani této iniciativy se Spojené království neúčastnilo (Fiala & Pitrová, 2009).
Namísto toho vytvořilo Spojené království vlastní projekt zaměřený na obchod, avšak pouze na mezinárodní úrovni, která se následně stala celému projektu osudnou (Cihelková, Jakš et al., 2004). Postupem času si Britové uvědomili, že členství ve Společenství je pro ně nezbytné. Jelikož by ale jejich účast na projektu ohrozila Francii, přihláška Britů byla dvakrát vetována francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem (Paláček, 2005; Fiala & Pitrová, 2009; Baldwin & Wyplosz, 2013). Po odstoupení de Gaulla a nástupu Georgese Pompidoua přišla do Společenství třetí přihláška Britů spolu s dalšími zeměmi závislými na Spojeném království (Dánsko, Irsko). Členství ve Společenství se tyto tři země dočkaly od počátku roku 1973 (Lacina, Strejček & Blížkovský, 2016).
Vstup Britů nebylo třeba schválit v referendu. Již v roce 1974 však nová Labouristická vláda začala opětovně jednat o podmínkách členství Spojeného království v Evropském společenství. Vše následně vyvrcholilo referendem o setrvání ve Společenství v roce 1975. Ačkoliv referendum bylo i z vnitropolitických důvodů, protentokrát si Britové setrvání odhlasovali, a to většinou 67,2 % všech hlasujících občanů (Goněc, 2002; Fiala & Pitrová, 2009, Nelsson, 2015).
Ani tímto referendem však chování Britů ve Společenství nezměnilo směr. V sedmdesátých letech se Spojené království proslavilo jako odpůrce společné měnové politiky. Díky referendu o setrvání došlo k změně lídra Konzervativní strany a do čela se dostala Margaret Thatcherová. Ta na konci 70. let vyhrála parlamentní volby a stala se premiérkou. Během své éry se nejvíce proslavila řešením britského příspěvku do rozpočtu a snahou o reformu společné zemědělské politiky (v té době nejvíce nákladná společná politika). Příspěvek Spojeného království do rozpočtu se definitivně vyřešil až v roce 1984 na summitu ve Fountainebleau, kde Thatcherová získala dohodu stanovující, že se 66 % britského příspěvku do rozpočtu vrátí zpět do Spojeného království (Goněc, 2002; Fiala & Pitrová, 2009).
Mezi další problémové aspekty britského členství lze zahrnout hned několik dalších událostí, které stále předcházely onomu referendu z roku 2016. Důkazem toho je množství opt-outů[1], které si Britové během svého členství vyjednali. Jedná se například o výjimku z členství v měnové unii, výjimku v přístupu do Schengenského prostoru, také ale o výjimky v Chartě lidských práv či v Lisabonské smlouvě (zde se jedná o oblast spravedlnosti a vnitra) (Euractiv, 2016). O nárůstu euroskepticismu ve 21. století pak svědčí úspěchy politické strany UK Independence Party (Strana nezávislosti Spojeného království, UKIP), jejíž úspěch byl jak ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 (ačkoliv mandáty v EP měla i dříve), tak i v parlamentních volbách v roce 2015 (Parties and Elections). Cílem této politické strany založené začátkem devadesátých let bylo vystoupení Spojeného království z Unie (Hunt, 2014). Ironií UKIP je fakt, že v reakci na Brexit si její lídr, Nigel Farage žádal o německé pasy pro sebe a svou rodinu, následně přiznal, že dvě jeho děti tyto pasy mají (Dallison, 2016; Elgot, 2018).
Nyní, po odstavcích výše, by si čtenář měl být vědomý toho, že vztahy mezi Spojeným královstvím a Evropským společenstvím/Evropskou unií nikdy v podstatě nešlo označit za pohádkové či ideální. Naopak velice často se tyto vztahy označovaly slovem „awkward¨“. I tak však byl Cameronův projev pro některé překvapujícím. Konkrétně se jedná o Bloombergský projev přednesený v roce 2013, kde Cameron vyzdvihuje problémy v politikách Unie, a to především přetrvávající finanční krizi a nízkou podporu veřejného mínění. Cameron tak v proslovu přislíbil, že pokud vyhraje parlamentní volby, vypíše nové referendum o setrvání Spojeného království v Unii (Hunt, 2013). Jelikož volby potvrdily výhru Konzervativců (BBC, 2015), bylo nedlouho po volbách stanoveno datum konání referenda (Marek, 2019).
Referedu předcházela kampaň stejně jako předchází kampaně všem volbám. Pro každou z možností, tedy setrvat či vystoupit, byla vybrána pouze jedna kampaň. Pro setrvání byla zvolena kampaň Britain Stronger in Europe (Británie silnější v Evropě), v jejímž čele stál sám David Cameron. Cílem kampaně bylo zdůraznit výhody plynoucí z členství v Unii (Marek, 2019). Naopak pro vystoupení byla zvolena kampaň Vote Leave (Hlasujte pro vystoupení), kterou podporovala i UKIP. Tato kampaň poukazovala především na migraci, nadnárodní princip rozhodování či příspěvky do rozpočtu (Vote Leave, UKIP). Lídr UKIP Nigel Farage objížděl zemi s červeným autobusem, na kterém stála mylná informace o příspěvku Spojeného království do rozpočtu Unie. Na této kampani s autobusem se podílel i Boris Johnson, který se díky tomu dostal až před soud (Marek, 2019; Dearden, 2019).
K referendu konajícímu se 23. června roku 2016 se dostavilo celkem 72,2 % všech oprávněných voličů. Výsledky však byly odlišné od referenda předchozího. Pro setrvání se vyslovilo 48,1 % těchto voličů, pro vystoupení naopak 51, 9 % z nich (BBC, 2016; Bloomberg, 2016). Pokud se zaměříme na mladé voliče ve věku 18-24 let, pak k volbám přišlo cca 64 % z nich a značná většina (75 %) hlasovala pro setrvání Britů v Unii (Helm, 2016; Gresci, 2016). Naopak generace voličů starších 65 let se k volbám dostavila v hojné účastni 90 %, pro setrvání se ale vyslovila menšina z nich, a to pouze 40 % (Helm, 2016; Curtice, 2018). David Cameron hned následující den po referendu oznámil svou rezignaci (Cameron, 2016). V červenci ho na postu ministerského předsedy Spojeného království vystřídala Theresa May (Wheeler & Stamp, 2019).
Ihned po referendu bylo třeba Brexit definovat a stanovit jeho podobu. Obecně slovo „Brexit“ vzniklo spojením slov British a Exit (Vláda ČR, 2018; BBC, 2020a) a jedná se o výraz označující vystoupení Spojeného království z Unie, ale je třeba ho chápat nikoliv jako jeden moment (den vystoupení), ale naopak jako výraz označující celkový děj od referenda až po finální vystoupení Spojeného království z Evropské unie. Brexit tak značí dlouhou cestu, kterou museli Britové ujít, aby naplnili cíl stanovený v referendu. O podobě Brexitu byly debaty rozsáhlejší, základní možnosti byly dvě, a to soft, tedy odchod z Unie s obchodní dohodou, či hard, tj. odchod z Unie bez jakékoliv dohody, kdy by se v takovém případě Britové vzdali možnosti být součástí jednotného trhu a vzájemné obchody by byly prováděny dle OECD (Sims, 2016). Ačkoliv britský parlament na podzim roku 2019 schválil zákon, který Britům vystoupení bez dohody zakazuje, my víme, že k takovému odchodu Britové neměli daleko (Woodcock, 2019). Jelikož je již známá podoba Brexitu, není třeba vědět více, než že existovaly právě tyto dvě možnosti.
Děj od převzetí moci Theresy May z rukou Davida Camerona do vystoupení Spojeného království z Unie by vydal minimálně na tlustou monografii. To však není cílem tohoto článku. Proto se v této části článek zaměřuje pouze na některé momenty tohoto období. Důležitým okamžikem je stanovení vyjednavačů obou stran. Za britskou stranu se stal hlavním vyjednavačem a ministrem pro Brexit David Davis. Hlavním vyjednavačem za Evropskou unii byl zvolen Michel Barnier, a to pod hlavičkou Evropské komise (Pech & Janošová, 2018).
Rok 2017 byl vydatným co se týká počtu událostí. Jednou z nich je například oficiální oznámení o záměru aktivovat článek 50 Smlouvy o EU[2] v březnu a následná žádost o jeho aplikaci. Oficiální datum vystoupení bylo stanoveno na 29. března 2019 (Marek, 2019; BBC, 2020a). Následovala ztráta většiny Konzervativců v parlamentu i přes skutečnost, že předčasné volby v červnu 2017 vyhráli (The Guardian, 2017; Marek, 2019), čímž si Mayová zkomplikovala svou pozici. Proběhlo také šest kol vyjednávání mezi Unií a Spojeným královstvím. Ani po šestém z nich však zdaleka nebyly vyřešené všechny náležitosti (Šenk & Hosnedlová, 2020).
Nijak zvlášť klidnějším nebyl ani rok 2018. I v tomto roce proběhlo několik jednání. Dolní komora Spojeného království přijala zákon o vystoupení z Unie, směrnice týkající se Brexitu musely přijmout i ostatní členské státy EU. Komisí byl předložen návrh dohody o vystoupení, na britské straně však nepanovaly shody. To vedlo k rezignaci Borise Johnsona na postu ministra zahraničí. S ním rezignovalo i několik dalších členů resortu, mimo jiné také David Davis. Novým vyjednavačem pro Brity se tak stal Dominic Raab. Jelikož nebylo dosaženo dohody, Komise vydala Sdělení, ve kterém všechny podniky, správní orgány i občany EU vyzvala k přípravám na oba typy Brexitu – tj. s dohodou i bez ní. V listopadu mimo jiné rezignoval Dominic Raab a novým ministrem pro Brexit se tak stal Stephen Barclay. V prosinci Evropský soudní dvůr dokonce rozhodl, že Britové mohou vzít svou žádost o vystoupení na základě článku 50. zpět. Dohoda však byla oboustranně dosažena a postoupena do britského parlamentu, kde však došlo k oddálení o jejím hlasování až na začátek roku 2019 (Hosnedlová, 2018; Marek, 2019; Šenk & Hosnedlová, 2020).
Začátek roku se nesl v těžkém období pro Theresu May. 15. ledna nedopadlo hlasování o brexitové dohodě v dolní komoře parlamentu, a to v poměru 202 ku 432 poslancům. Tato prohra je největší porážkou v historii Spojeného království (Parliament, 2019; Stewart, 2019). Hned následující den ale vyvolal lídr Labouristů Jeremy Corbin hlasování o důvěře vlády. Důvěru však Theresa May získala a do 21. ledna tak musela představit dolní komoře novou verzi brexitové dohody (Marek, 2019; Šenk & Hosnedlová, 2020).
V březnu 2019 proběhlo v dolní komoře další hlasování o dohodě a opět bez úspěchu. Zároveň však poslanci odmítli odchod Spojeného království z Unie bez dohody. To vedlo k návrhu Mayové na odklad vystoupení o tři měsíce. V tomto hlasování se poslanci shodli, na schválení dohody však stanovili pouze týden. K hlasování ale vůbec nedošlo a Mayová o odklad na 30. června 2019 zažádala i bez něj (Marek, 2019; ČTK 2019a). Členské státy odklad schválily, ale s výjimkou – uvedly dva termíny. Prvním je schválení dohody do 29. března (pak Spojené království vystoupí k 22. květnu), druhým je 12. dubna, a to v případě neschválení dohody. Do tohoto data by Mayová musela oznámit, jak Britové plánují v procesu pokračovat (Plevák, 2019).
Na komplikované dění, které se neblížilo konci reagovali i občané Spojeného království. Ti se rozhodli uspořádat pochod za vyhlášení druhého referenda o vystoupení z Unie. Pochod se konal 22. března a zúčastnilo se ho milion Britů. My však víme, že ani tento pochod k vypsání druhého referenda nevedl (Marek, 2019).
Události následně nabraly rychlý spád. Ani v třetím hlasování dolní komory parlamentu nebyla dohoda přijata, ačkoliv nyní již pouze o 58 hlasů. To vedlo k opětovné žádosti Theresy May o odklad vystoupení Spojeného království z Unie až na 30. června. Tato žádost vedla k mimořádnému summitu, jehož závěrem se stalo datum 31. října 2019, zároveň bylo Britům nařízeno účastnit se květnových voleb do Evropského parlamentu (Marek, 2019; Stewart & Elgot, 2019; Šenk & Hosnedlová, 2020). Tento verdikt dovedl Theresu May k rezignaci k 7. červnu (BBC, 2019a). Jejím nástupcem se koncem července stal Boris Johnson, který slíbil, že Britové z Unie k 31. říjnu vystoupí i kdyby měli vystoupit bez dohody (Šenk & Hosnedlová, 2020).
V září prošla dolní komorou nová dohoda, od původní se ale lišila v podstatě pouze řešením problémové „irské pojistky“[3] (O’Caroll, 2019). Bohužel však neprošel zrychlený proces přijetí a vystoupení k 31. říjnu by tak Britové nestihli. To vedlo k odkladu vystoupení Spojeného království až na konec ledna 2020. 12. prosince 2019 proběhly ve Spojeném království další předčasné parlamentní volby, které tentokrát posílily většinu Konzervativců pod vedením Borise Johnsona (ČTK, 2019b; ČTK, 2019c; BBC, 2019b). Rok 2019 se také nesl ve znamení prosazení Johnsona, že Spojené království nebude mít komisaře či schválení prováděcího zákona k brexitové dohodě ve druhém čtení (Šenk & Hosnedlová, 2020).
Rok 2020 byl neméně zajímavým. Náročný byl především leden, během kterého se na obou stranách urputně schvalovalo vystoupení Spojeného království k poslednímu lednu. Vše se vyvedlo a 31. ledna 2020 Britové oficiálně opustili Unii.
Hned 1. února začalo přechodné období, během kterého Spojené království musí aplikovat evropské právo, a to bez vlivu na jeho tvorbu, avšak zároveň už je z pohledu Unie třetí zemí. Brzy na to byl schválen na obou stranách mandát pro vyjednávání pobrexitové dohody. Následovalo několik kol jednání, nutno zmínit, že v nově zvolené Komisi má Brexit na starost slovenský komisař Maroš Šefčovič. V červnu se obě strany dohodly, že nenastane žádné prodloužení přechodného období. Na podzim Britové schválili zákon o vnitřním trhu, který je v rozporu s dohodou, což vedlo k zahájení soudního řízení. Britové od tohoto zákona nakonec upustili. Zároveň se ale pro neustálé nedostatky v pobrexitové dohodě několikrát odložil její deadline. Shoda obou stran nastala na Štědrý den minulého roku. 30. prosince byla dohoda podepsána šéfkou Komise i předsedou Evropské rady a Borisem Johnsonem, ještě téže den ji schválily i obě komory britského parlamentu. K 31. prosinci definitivně končí přechodné období. Celý rok navíc jednání komplikovala pandemie Covid-19. Pobrexitová dohoda byla ještě část roku 2021 platná pouze provizorně, dokud ji neschválil Evropský parlament (Šenk & Hosnedlová, 2020; ČT24, 2020; BBC, 2020b; Brunsden, 2020).
Obecně lze říci, že je nyní problematické jakkoliv hodnotit důsledky Brexitu i díky tomu, že vliv na ně má do jisté míry pandemie Covid-19. První z důsledků Brexitu se dostavily hned začátkem tohoto roku – zpozdily se kamiony, které čelily náročné byrokracii (Hosnedlová, 2021). V březnu se také hovořilo o snížení britského importu do EU, a to takřka o 30 % (Štuková, 2021). Ačkoliv některé bankovní společnosti přesunuly své sídlo z Londýna do jiných evropských měst, propad finančnictví v Londýně nebyl zdaleka tak obrovský, jak očekávala analýza z roku 2016. Dle britského Institutu pro fiskální studia negativní ekonomické následky Brexitu převáží (nebo by měly) nad možnými úsporami. Problémem pro Brity může být i Severní Irsko a Skotsko, tuto problematiku nyní také tlumí koronavirus a jiné interní záležitosti, není však vyloučeno, že v této oblasti bude muset Spojené království následky ještě řešit (Vojáček, 2021; Mueller & Robins, 2021).
Závěrem je třeba připomenout, že celý tento text je podán v co nejvíce stručné formě a není vyloženě zaměřený na důsledky Brexitu. I proto jich zde je jmenováno minimum a stejně je nyní nelze většinou podložit (také kvůli pandemii). I z tohoto stručného textu však vyplývá, že Brexit byl/je opravdu problémovou záležitostí. Zároveň díky první aplikaci čl. 50 Smlouvy o EU vznikl precedent pro případné další žádosti o vystoupení z Unie na základě tohoto článku. Zda bude někdy tato událost opravdu jako precedent nutná, ukáže čas.
Článek vypracovala Bc. Kateřina Horáková.
[1] Opt-out je výjimka, kterou si členské státy vyjednají ze smluv tvořících právní základ Evropského společenství/ Evropské unie. O takových podmínkách se často dlouho diskutuje a částečně způsobují tzv. dvourychlostní Evropu.
[2] Článek 50 Smlouvy o Evropské unii umožňuje jakémukoliv členskému státu vystoupit z Unie. Toto vystoupení nevyvrací možnost opětovného požádání o členství (čl. 50 Smlouvy o Evropské unii).
[3] Více k irské pojistce a rozdílu v dohodách Mayové a Johnsona viz https://www.instituteforgovernment.org.uk/explainers/irish-backstop
Baldwin, R., & Wyplosz, Ch. (2013). Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, a. s.
BBC. (2015). Election 2015 Results. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/election/2015/results
BBC. (2016). EU Referendum: Results. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/politics/eu_referendum/results
BBC. (2019a, 24. květen). Theresa May quits: UK set for new PM by end of July. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/uk-politics-48395905
BBC. (2019b). Election 2019. UK Results: Conservatives win majority. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/election/2019/results
BBC. (2020a, 30. prosinec). Brexit: All you need to know about the UK leaving the EU. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/uk-politics-32810887
BBC. (2020b, 19. listopad). Brexit: Top-level talks suspended after positive Covid test. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/uk-politics-55005885
Bloomberg. (2016). EU Referendum: Final Results. Bloomberg. Dostupné z https://www.bloomberg.com/graphics/2016-brexit-referendum/
Brunsden, J. (2020, 19. březen). Michel Barnier tests positive for coronavirus Jim Brunsden in Brussels. The Financial Times. Dostupné z https://www.ft.com/content/cba10712-69f1-11ea-800d-da70cff6e4d3
Cameron, D. (2016, 24. červen). Výsledek referenda o vystoupení z EU. Dostupné z https://www.gov.uk/government/speeches/eu-referendum-outcome-pm-statement-24-june-2016.cs
Cihelková, E. & Jakš J. (Eds). (2004). Evropská integrace – Evropská unie. Praha: Oeconomica.
Curtice, J. (2018, 10. srpen). How young and old would wote on Brexit now. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/uk-politics-45098550
ČT24. (2020, 12. červen). Přechodné období brexitu se neprodlouží, oznámil Šefčovič. ČT24. Dostupné z https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3117797-prechodne-obdobi-brexitu-se-neprodlouzi-oznamil-sefcovic
ČTK. (2019a, 20. březen). Mayová požádala o krátký odklad brexitu. Británie by podle jejího plánu měla odejít do konce června. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/brexit/news/mayova-pozadala-o-kratky-odklad-brexitu-britanie-by-podle-jejiho-planu-mela-odejit-do-konce-cervna/
ČTK. (2019b, 28. říjen). Brexit se potřetí odkládá, tentokrát do konce ledna 2020. Británie ale může odejít i dřív. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/brexit/news/brexit-se-potreti-odklada-tentokrat-do-konce-ledna-2020-britanie-ale-muze-odejit-i-driv/
ČTK. (2019c, 30. říjen). Britové půjdou 12. prosince k předčasným volbám, labouristé chystají radikální kampaň. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/brexit/news/britove-pujdou-12-prosince-k-predcasnym-volbam-labouriste-chystaji-radikalni-kampan/
Dallison, P. (2016, 16. srpen). Is Nigel Farage applying for German citizenship? Politico. Dostupné z https://www.politico.eu/article/is-nigel-farage-applying-for-german-citizenship-brexit-consequences-ukip-europe/
Dearden, L. (2019, 14. srpen). Boris Johnson: Court quashes attempt to prosecute prime minister over Brexit bus ‚lies‘. Independent. Dostupné z https://www.independent.co.uk/news/uk/politics/boris-johnson-brexit-bus-supreme-court-vote-leave-appeal-latest-a9056871.html
Elgot, J. (2018, 18. duben). Nigel Farage: two of my children have German passports. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/2018/apr/18/nigel-farage-admits-his-children-hold-german-as-well-as-uk-passports
Euractiv. (2016, 23. červen). EU a Velká Británie: Historie vztahů a cesta k referendu. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/aktualne-v-eu/linksdossier/eu-a-velka-britanie-historie-vztahu-a-cesta-k-referendu-000142/
Fiala, P., & Pitrová, M. (2009). Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
Goněc, V. (2002). Od „malé Evropy“ k „velké Evropě“: Dějiny rozšiřování Evropských společenství/Evropské unie1950-2002 sv.1. Brno: Masarykova univerzita.
Gresci, E. (2016, 24. červen). Meet the 75 %: the young people who voted to remain in the EU. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/2016/jun/24/meet-the-75-young-people-who-voted-to-remain-in-eu
Helm, T. (2016, 10. červenec). EU referendum: youth turnout almost twice as high as first thought. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/2016/jul/09/young-people-referendum-turnout-brexit-twice-as-high
Hosnedlová, P. (2018, 15. listopad). Finální návrh dohody o brexitu je na světě. EU ho vítá, Británie kritizuje. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/brexit/news/finalni-navrh-dohody-o-brexitu-je-na-svete-eu-ho-vita-britanie-kritizuje/
Hosnedlová, P. (2021, 13. leden). Důsledky brexitu vyplouvají postupně na povrch. Dovozci se potýkají s masivní byrokracií. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/brexit/news/dusledky-brexitu-vyplouvaji-postupne-na-povrch-dovozci-se-potykaji-s-masivni-byrokracii/
Hunt, A. (2013, 23. leden). David Cameron Speech: UK and the EU. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/uk-politics-21013771
Hunt, A. (2014, 21. listopad). UKIP: The story of the UK Independence Party’s rise. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/uk-politics-21614073
Churchill, W. (1946). Spojené státy evropské. Dostupné z https://www.euroskop.cz/8613/10951/clanek/spojene-staty-evropske/
Institute for Government. Irish backstop. Institute for Government. Dostupné z https://www.instituteforgovernment.org.uk/explainers/irish-backstop
Lacina, L., Strejček, P., & Blížkovský, P. (2016). Učebnice evropské integrace. Brno: Barrister & Principal, o. p. s.
Marek, J. (2019). Drama zvané Brexit. Praha: Radioservis, a. s.
Mueller, B., & Robins, P. (2021, 23. červen). What Is Brexit? And How Is It Going? The New York Times. Dostupné z https://www.nytimes.com/article/brexit-uk-eu-explained.html#link-227f9784
Nelsson, R. (2015, 5. červen). Archive: how the Guardian reported the 1975 EEC referendum. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/from-the-archive-blog/2015/jun/05/referendum-eec-europe-1975
O’Caroll, L. (2019, 17. říjen). How is Boris Johnson’s Brexit deal different from Theresa May’s? The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/2019/oct/17/how-is-boris-johnson-brexit-deal-different-from-theresa-may
Paláček, M. (2005). Základní dokumenty Evropské unie. Český Těšín: PORADCE, s. r. o.
Parliament. (2019, 16. leden). Government loses „meaningful vote“ in the Commons. Parliament.uk. Dostupné z https://www.parliament.uk/business/news/2019/parliamentary-news-2019/meaningful-vote-on-brexit-resumes-in-the-commons/
Parties and Elections. Výsledky voleb do dolní komory parlamentu ve Spojeném království. Parties and Elections. Dostupné z http://www.parties-and-elections.eu/unitedkingdom.html
Pech, Š., & Janošová, K. (2018, 17. duben). Přehled: Jak dosud probíhala jednání o brexitu? Euroskop. Dostupné z https://www.euroskop.cz/9260/30822/clanek/prehled-jak-dosud-probihala-jednani-o-brexitu/
Plevák, O. (2019, 22. březen). Lídři zemí EU s odkladem brexitu souhlasí, počítají s dubnovou a květnovou variantou. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/brexit/news/lidri-zemi-eu-s-odkladem-brexitu-souhlasi-pocitaji-s-dubnovou-a-kvetnovou-variantou/
Sims, A. (2016, 9. červenec). What is the difference between hard and soft Brexit? Everything you need to know. Independent. Dostupné z https://www.independent.co.uk/news/uk/politics/brexit-hard-soft-what-is-the-difference-uk-eu-single-market-freedom-movement-theresa-may-a7342591.html
Stewart, H. (2019, 16. březen). May suffers heaviest parliamentary defeat of a Brittish PM in the democratic era. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/2019/jan/15/theresa-may-loses-brexit-deal-vote-by-majority-of-230
Stewart, H., & Elgot, J. (2019, 29. březen). May hopes to hold fourth vote on Brexit deal. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/2019/mar/29/mps-reject-theresa-mays-brexit-deal-third-time
Šenk, M., & Hosnedlová, P. (2020, 31. prosinec). Brexit: Od osudného referenda až po vyjednané dohody. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/brexit/linksdossier/brexit-od-osudneho-referenda-az-po-vyjednane-dohody/
Štuková, K. (2021, 12. březen). První dopady brexitu: Britský import výrazně klesl. Pocítily to i české firmy. Seznam zprávy. Dostupné z https://www.seznamzpravy.cz/clanek/prvni-dopady-brexitu-britsky-export-i-import-klesly-pocitily-to-ceske-firmy-146890
The Guardian. (2017). UK election 2017: full results. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/politics/ng-interactive/2017/jun/08/live-uk-election-results-in-full-2017
UKIP. About UKIP. UK Independence Party. Dostupné z https://www.ukip.org/ukip-page.php?id=02
Vláda ČR. (2018, 9. srpen). Co je to Brexit? Vláda.cz. Dostupné z https://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=167933&tmplid=50
Vojáček, L. (2021, 10. duben). Sto dní od brexitu: Část temných předpovědí se naplnila, jiné nikoliv. Server e15. Dostupné z https://www.e15.cz/zahranicni/sto-dni-od-brexitu-cast-temnych-predpovedi-se-naplnila-jine-nikoliv-1379477
Vote Leave. Why Vote Leave. Vote Leave. Dostupné z http://www.voteleavetakecontrol.org/why_vote_leave.html
Wheeler, B., Stamp, G. (2019, 24. květen). The Theresa May Story: The Tory leader brought down by Brexit. BBC. Dostupné z https://www.bbc.com/news/election-2017-46225949
Woodcock, A. (2019, 6. září). Law to stop no-deal Brexit passed by Parliament. Independent. Dostupné z https://www.independent.co.uk/news/uk/politics/brexit-no-deal-bill-vote-house-lords-boris-johnson-law-parliament-latest-a9094741.html
Doufáme, že Vám naše tipy přinesou něco nového a pomůžou zlepšit Vaši dovednost rétoriky. Aby článek nebyl dlouhý, najdete v něm jen ty nejdůležitější tipy, které máme ozkoušené sami na sobě. Nezapomeňte však, že jsme každý jedinečný, a právě na Vás nemusí fungovat všechny tipy, a naopak třeba objevíte nějaký další, který pro Vás bude účinnější. Víte již nyní o nějakém? Pak se o něm s námi můžete podělit pod příspěvkem k článku na našich Facebookových stránkách.
Pokud byste ale přece jen ocenili více tipů, pak nezapomeňte, že v Diplomatické akademii pro Vás pravidelně pořádáme kurzy Rétoriky, na kterých se Vám pan doktor Cyril Svoboda bude věnovat mnohem intenzivněji! Kurz je nastaven na jedno odpoledne, v rámci kurzu máte zároveň vždy prostor pro Vaše konkrétní specifické dotazy, kterým se pan doktor maximálně věnuje.
Článek zpracovala Bc. Kateřina Horáková
Rok 2021 je z pohledu voleb zajímavý nejenom na domácí scéně. V článku se zaměříme na volby, které se již udály a které se teprve budou konat v oblasti Blízkého východu. Volby v těchto zemích jsou bedlivě sledovány po celém světě, protože jejich vliv na vývoj v rozbouřeném regionu je značný. Právě volby nám mohou pomoci porozumět, proč se například administrativa J. Bidena snaží ve spěchu vyjednat vstup do Íránské jaderné dohody, nebo proč má Rusko zájem na konání voleb v Sýrii podle stávající ústavy.
V následujícím výčtu naleznete přehled voleb v Izraeli, Palestině, Sýrii, Iráku a Iránu. Představíme si hlavní motivy, které dané volby provází a hlavní kandidáty. Článek by měl pomoci k rychlé orientaci a jako úvod do problematiky.
Parlamentní volby v Izraeli
Boj o křesla v izraelském Knessetu proběhl 23. března. Jednalo se o čtvrté volby v posledních dvou letech. Nestabilní politická situace, kterou Izrael zažívá, je výsledkem dlouhodobého rozdělení voličských hlasů bez možnosti vytvořit stabilní vládu. Tyto volby jsou následkem rozpadu nesourodé koalice, kterou nejviditelněji reprezentovali Benjamin Netanjahu jako předseda nejsilnější strany Likud a Benny Ganz z tzv. modro-bílé koalice.
Výsledky posledních voleb naneštěstí nepřinesly zásadní změnu. Vítězem voleb na počet mandátů se opět stala strana Likud, kterou i přes obvinění z korupce a probíhající soud dále vede Benjamin Netanjahu. Prezident Rivlin se k výsledku voleb vyjádřil ve svém projevu, v němž podpořil vytvoření nestandardní koalice, která by měla možnost vládnout. Tím podpořil vyjednávání stran nezahrnující Likud. To vyvolalo nelibou odpověď právě z vítězné strany. Prezident Rivlin je povinnen dále konzultovat výsledek s jednotlivými zástupci 13 stran, které ve 23. Knessetu zasednou.
Letošní volby měly účast 67,4 %, což je nejnižší účast za posledních deset let. Pozitivním zjištěním voleb je nárůst voliček v celkovém počtu hlasů. K získání většiny v Knessetu je potřeba 61 křesel. Pravicový blok B. Netanjahua s podporou ortodoxních stran má momentálně sílu 52 křesel. Naopak koalice sestavená z mixu levicových, centristických i pravicových uskupení a arabské opozice má prozatím 57 křesel. Vytvoření koalice je momentálně podmíněno porušením předvolebních slibů některých stran o povolební nespolupráci s dalšími politickými subjekty. Konaní dalších, v pořadí už pátých voleb, se tak jeví jako reálná možnost.
Volby v Palestině
Obyvatelé Palestiny dostanou po dlouhých 15 letech možnost znovu vybrat své zástupce. Naposledy se konaly volby v roce 2006 a vedly ke krátké občanské válce. Od té doby je ustanovena nouzová vláda. V minulosti byly volby již několikrát plánovány a nakonec zrušeny.
Momentálně jsou parlamentní volby plánovány na 22. května a prezidentské volby na 31. července. Volby by měly pomoci legitimizovat zástupce Palestiny k jednání s novou administrativou amerického prezidenta J. Bidena. Právě předcházející administrativa v Bílém domě jednání s palestinskými zástupci zcela vylučovala a navrhovaný mírový plán pro Blízký východ jasně stranil izraelské straně.
Situace v Palestině připodobňována ke stavu před volbami v roce 2006. Hnutí Hamas se zdá sjednoceno pod vedením Saleha al Aruriho a Yahya al-Sinwara, kteří tvoří fungující tandem pro nadcházející volby. Naopak hnutí Fatah se zdá mnohem méně kompaktní. Právě po porážce v roce 2006 lídr hnutí Fatah Mahmoud Abbas konsolidoval moc uvnitř strany vyloučením některých vlivných členů, kteří tvořili opozici uvnitř strany. Podobné kroky jsou očekávány i v nadcházejícím období. Takové jednání ale zviditelňují některé vyloučené členy jako například Marwana Barghoutiho. Zajímavým vyzyvatelem Mahmouda Abbase je Nasser al-Qudwa, synovec Jasirra Arafata a známý člen hnutí Fatah již od 70. let, který má dostatečnou legitimitu a zkušenosti. Odpovědí na jeho kandidaturu bylo vyloučení z Fatahu a snaha zdiskreditovat jeho nejbližší spolupracovníky. Fatah navíc musí přemýšlet nad neodvratnou změnou ve vedení, současnému lídru Abbasovi je již 85 let.
Volby v Palestině budou komplikované nejenom z pohledu politického souboje, výzvou je i to, že volby se budou konat podle různých volebních zákonů, což znesnadňuje výsledné vládnutí jedné strany. Hamas i přes svou stranickou disciplinovanost ztrácí potenciální voliče korupcí zatíženým vládnutím v Gaze nebo neschopností nastartovat růst v socioekonomických ukazatelích. Hrozí i odložení voleb, které by ale pro Palestinu znamenalo další ztrátu v očích zahraničních partnerů.
Prezidentské volby v Sýrii
Prozatím nepotvrzeným termínem prezidentských voleb v Sýrii je 16. květen. Sýrie vstoupila do třetí dekády pod vedením prezidenta Bashara Asada, který se bude ucházet již o 4. mandát. Poslední volby hlavy státu se konaly v roce 2014, kdy současný prezident získal necelých 89 % odevzdaných hlasů. Právě systém, který zavedla ústava z roku 2012 a který ustanovuje pravidla pro kandidaturu, je kritizován Západními státy. Mezi podmínky pro kandidaturu patří nutnost pobývat nepřetržitě 10 let na území Sýrie a kandidatura musí být podpořena alespoň 35 poslanci parlamentu.
Sýrie se zmítá od roku 2011 v občanské válce a legitimita současného režimu je rozporována v důsledku jeho válečných aktivit. Ruská federace a Íránská islámská republika již podpořily konání voleb, Rusko vyjádřilo zájem o ukončení mezinárodní izolace Damašku. Západní země naopak nesouhlasí s konáním voleb podle ústavy z roku 2012. Zvláštní vyslanec OSN pro Sýrii, Geira Pedersen, vyjádřil své znepokojení nad pomalým postupem komise pro tvorbu nové ústavy. Práce této komise byla založena na vytvoření rovnoměrné reprezentace občanů Sýrie, režim se podle velvyslance při OSN snaží o zdržení jakéhokoliv progresu až do konání prezidentských voleb. Právě tyto volby by mohly posloužit režimu jako nástroj legitimizace vlády, aniž by zohlednily požadavky obyvatel státu. Evropské země požadují, aby se volby řídily rezolucí Bezpečnostní rady OSN číslo 2254. Tato rezoluce se zabývá možností účastnit se voleb pro uprchlíky vysídlené uvnitř i mimo Sýrii, dále by měl stát zajistit volební prostory v neutrálním a bezpečném prostoru a možnost dohledu pracovníků OSN. Podobně se vyjádřili zástupci USA, kteří nepodpoří výsledky voleb, pokud nebudou pod dohledem mezinárodního pozorovatelského týmu.
Parlamentní volby v Iráku
V Iráku se budou konat předčasné volby. Ty jsou následkem vlny protestů, která začala v říjnu 2019 a donutila rezignovat předchozího premiéra Iráku Adila Abdul-Mahdiho. Vyhlášení předčasných voleb novým premiérem Mustafa al-Kadhimim na jaře minulého roku mělo za cíl ukončit protesty a připravit stát na nadcházející volební klání. Původní datum voleb bylo 6. května, ale z důvodu nepřipravenosti systému byly volby přesunuty na 10. října tohoto roku. Mezi hlavní důvody pro přesunutí uvedla irácká Nezávislá vysoká volební komise (Iraq’s Independent High Electoral Commission – IHEC)) potřebu zaregistrovat všechny volební koalice, kterých je momentálně přihlášeno 30 a sdružují na 250 volebních stran. Dalším důvodem je snaha o registraci voličů a využití biometrických volebních průkazů, kterými chce Irák nahradit předchozí elektronické volební průkazy.
Irák v rámci monitoringu voleb pozval na 52 delegací z celého světa, aby zvýšil legitimitu voleb. Evropská Unie i Organizace spojených národů již nabídly pomoc s organizací voleb. Tento krok je vnímám jako odpověď na volby roku 2018, jejichž legitimita byla zpochybňována. Odložení voleb vyvolalo protesty napříč iráckou společností, krok je vnímám jako snaha o získání času pro premiéra Kadhimiho, který nemá mít podle průzkumů dostatečnou podporu. Irák se potýká s množstvím potíží, obyvatelstvo tíží ekonomické problémy, státní finance jsou vyčerpané, země je sužována pandemií Covid-19 a bezpečnostní situace v zemi se nelepší.
Prezidentské volby v Íránu
Možná nejdůležitější volební klání nás čeká v Íránské islámské republice, kde se budou konat prezidentské volby v polovině června. Po dvou funkčních obdobích končí v roli prezidenta Hasan Rúhání, který zastával úřad od roku 2013.
Prezidentský úřad není nejsilnějším postem ve státě, ten zaujímá Nejvyšší lídr Sajjid Alí Chameneí a dvanáctičlenná Rada dohlížitelů. Právě prezidentování Hasana Rúháního ukázalo, že i přes podřadné postavení prezidentského úřadu je v této funkci možné zásadně určovat směřování Íránu. Na začátku svého mandátu se prezidentu Rúhanímu podařilo navázat kontakty s administrativou B. Obamy a dalšími světovými státníky, čímž potvrdil svou proklamovanou strategii otevírání se světu. Ta vyústila během roku 2015 v podepsání takzvané Iránské jaderné dohody (JCPOA, té předcházela dohoda z roku 2013 JPOA). Po změně v Bílém domě ale nastal obrat, kdy administrativa D. Trumpa jednostranně vypověděla smlouvu a obnovila tvrdé ekonomické sankce vůči Iránu. I zde je možné sledovat rukopis Hasana Rúháního, pod jehož vedením byly v Íránu nastartovány ekonomické reformy, které měly za úkol maximálně minimalizovat dopad sankcí. Momentálně znovu probíhají rozhovory ohledně amerického návratu k jaderné smlouvě. Je ale otázkou, zda bude cokoliv vyjednáno před samotnými íránskými volbami. Ty budou mít velký vliv na další směřování Iránu.
Íránská vnitropolitická scéna je rozdělena na množství frakcí, které mají zájem na nadcházejících prezidentských volbách. I přes tuto roztříštěnost platí základní dělení na zastánce tvrdé linie a reformisty. Tato dělící linie odkazuje na smýšlení jednotlivých frakcí. Reformisté se odkazují na éru prezidentství prezidenta Mohammeda Chátamí (1997–2003) a za reformistu je považován i dosluhující prezident Rúhání. Naopak zastánci tvrdé linie jsou momentálně koncentrováni okolo kandidátů spojených s Islámskými revolučními gardami (IRGC – Islamic Revolutionary Guards Corps). Výsledek voleb napoví, zda bude Írán pokračovat v částečném uvolňování režimu, nebo se naopak přikloní k jeho represivní podobě. V obou táborech probíhá oznamování kandidatur a hledání ideálního kandidáta. Nutno dodat, že momentálně nahrává tížívá ekonomická situace spíše táboru tvrdé linie.
autor: Bc. Pavel Kubíček
Zdroje:
http://unscr.com/en/resolutions/2254
https://www.aljazeera.com/news/2021/1/30/iraqi-anger-grows-after-election-postponement
https://reliefweb.int/report/iraq/iraq-s-electoral-preparations-and-processes-report-no-5
https://www.arabnews.com/node/1713311/middle-east
https://www.reuters.com/article/us-iraq-politics-election-idUSKBN29O1FK
http://unscr.com/en/resolutions/doc/2254
https://www.jpost.com/breaking-news/rivlin-calls-for-irregular-alliances-663678
https://www.iranfocus.com/en/protests/46603-iran-on-the-cusp-of-fundamental-changes/
https://www.iranfocus.com/en/iran-general/46683-iranian-officials-are-concerned-about-the-presidential-election/
https://www.criticalthreats.org/briefs/iran-file
https://www.brookings.edu/blog/order-from-chaos/2021/02/24/elections-in-palestine-prelude-or-ploy/
https://www.al-monitor.com/originals/2021/03/palestinian-elections-what-happening
https://www.criticalthreats.org/analysis/decision-2021-the-iranian-presidential-election-tracker
https://www.reuters.com/article/us-iraq-politics-election-idUSKBN29O1FK
https://www.aljazeera.com/news/2021/1/30/iraqi-anger-grows-after-election-postponement
https://www.middleeastmonitor.com/20210202-iraq-commission-allows-27-coalitions-to-run-in-elections/
https://www.middleeastmonitor.com/20210211-iraq-invites-52-countries-to-monitor-early-parliamentary-elections/
https://www.middleeastmonitor.com/20210410-iraqs-electoral-commission-election-date-is-certain/
https://www.arabnews.com/node/1705686/middle-east
https://www.reuters.com/article/us-iran-nuclear-idUSKBN2B91CX
Rozdíly mezi ženami a muži jsou historicky zakotvené a najdeme je ve spoustě oblastí. Je však třeba říci, že spousta z těchto rozdílů už je překonána a na vyřešení dalších rozdílů se napříč světem poctivě pracuje. Jedním z již překonaných rozdílů je volební právo. V některých zemích si toto právo musely ženy vybojovat. Zde sehrály velkou roli Sufražetky, tj. bojovnice za ženské volební právo, ve Spojeném království.Rozdíly nalezneme také v povinné vojenské službě, která je dnes již ve spoustě zemí jen historií, avšak stále najdeme země, kde tato povinnost funguje. Zde jsou však rozdíly ze zcela odlišného důvodu, ženy se musí postarat o domácnost či děti, jsou „něžné pohlaví“, a tak byly z této povinnosti vynechány. Nicméně např. v Norsku byla zavedena všeobecná branná povinnost také pro ženy, především s cílem dosáhnout genderové vyváženosti. Nicméně branná povinnost zde funguje jen pro ty, kteří dosahují nejlepších výsledků v testech. Stejným způsobem v posledních letech zavedla brannou povinnost i Švédsko. Stejně tak například v Izraeli funguje branná povinnost i pro ženy, nicméně je pro ženy o rok kratší.Obecně se rozdíly mezi ženami a muži označují jako tzv. „gender gap“ a nalezneme je i nyní v mnoha oblastech, avšak pozornost si získává gender gap především v oblasti finančního ohodnocení za vykonanou práci. Proti tomu se snaží bojovat např. Evropská komise (EK), která vytváří Strategii pro rovnost žen a mužů. První strategický rámec EK běžel na období 2016–2019, aktuálně běží rámec Strategie pro rovnost žen a mužů na období 2020–2025. Dokonce najdeme Rovnost žen a mužů jako jeden ze sedmnácti cílů udržitelného rozvoje OSN (známy jako SDGs), které jsou nastaveny na období 2015–2030.
Významný symbol v oblasti genderu teď můžeme spatřit ve Spojených státech amerických, kde nově zvolený prezident Joe Biden na Mezinárodní den žen 8. března oficiálně založil Radu pro genderovou politiku (Gender policy Council), jejímž cílem je prosazovat rovnoprávnost žen a mužů jak na vnitropolitickém, tak mezinárodním poli. Rada pro genderovou politiku má ale sloužit také k podpoře všech ostatních komunit a odstranit tak diskriminaci a zaujatost proti menšinovým skupinám, LGBTQ+ komunitě či lidem s postižením.
Ženy, které dostály svého jména, najdeme v každé oblasti života, ať se jedná o chemii a fyziky znalou Marie Curie-Sklodowskou, autorku bestsellerů Joanne K. Rowlingovou, humanitární pracovnici Matku Terezu, panovnici Marii Terezii zavádějící povinnou školní docházku, či současné vladařky, jako jsou královna Alžběta II. nebo současná slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, které jsou pro svůj lid vzorem. Jak již bylo zmíněno výše, cílem tohoto článku je seznámit čtenáře s některými významnými ženami z dějin i současnosti, které nás svými zásluhami mohou inspirovat.
Františka Plamínková pocházela z rodiny obuvníka a po maturitě šla hned učit. Jelikož tehdy nebylo možné zároveň pracovat a starat se o rodinu, Františka se nikdy neprovdala a svůj život zasvětila kromě učitelství také veřejné činnosti. Františka byla členkou Spolku českých učitelek, psala do několika periodik a později, od roku 1918, se věnovala i politické činnosti, kvůli které se vzdala své profese učitelky.
Františka Plamínková během svého života napsala čtyřicetistránkovou knihu s názvem Občanská rovnoprávnost žen, v roce 1903 založila Ženský klub český a následně o dva roky později Výbor pro volební právo žen. Františka měla od dětství blízko k rodině Masaryků, dokázat to může i její text v knize Tomáše G. Masaryka O ženě. Františce Plamínkové můžeme děkovat, že prosadila volební právo žen. Významnou její aktivitou je také založení Ženské národní rady v roce 1923. Této rady byla předsedkyní dlouhých 19 let. O dva roky později se Ženská národní rada stala součástí Mezinárodní ženské rady, kde Františka zastávala post druhé místopředsedkyně. Díky tomu se dokonce střetla s Rooseveltem.
Františka Plamínková byla kurážnou ženou, to dokazuje otevřený dopis napsaný v roce 1937 Adolfu Hitlerovi, ve kterém bránila prezidenta Edvarda Beneše. V tomto dopise Františka Hitlera mj. označila za diktátora. Nacistický režim se jí nakonec stal osudným. V době heydrichiády byla zatčena, následně strávila nějaký čas v Terezíně, a nakonec byla ve svých 67 letech nacisty zavražděna.
Milada Horáková, stejně jako Františka Plamínková, se stala obětí totalitního režimu. Příběh vykonstruovaného komunistického procesu, na jehož konci byla Milada popravena, známe všichni. Málokdo ale ví, že Milada Horáková sehrála také velice důležitou roli v oblasti ženských práv. Již během svých studentských let se Milada seznámila s tehdy již senátorkou Františkou Plamínkovou. Díky ní se Milada stala členkou Ženské národní rady, kde zasedla v právní komisi, která měla za úkol připravovat návrhy na změnu Občanského zákoníku. Později se stala jednatelkou této rady a dostala se až do čela právního odboru.
Z iniciativy Milady Horákové v roce 1925 vznikla právnická sekce Sdružení akademicky vzdělaných žen. Milada byla také členkou československého Červeného kříže a spousty dalších sociálních sdružení zaměřených na vzdělání či chudobu.
Velice aktivní byla Milada Horáková taky v době druhé světové války, během které se zapojila do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme. Za tuto činnost byla Milada i s manželem také zatčena a vyslýchána nacisty, strávila spoustu let ve věznicích či v Terezíně a její muž přežil tzv. Pochod smrti.
Po válce obnovila Milada ženské hnutí, které nyní neslo název Rada československých žen, dostala se do čela obnovené České strany národně sociální, jejíž členkou byla již mnoho let před válkou, a byla velice aktivní publicistkou – spolu s dalšími ženami z Rady založila časopis Vlasta.
Pro své názory byla monitorována komunistickým režimem. Na začátku roku 1948 byla vyloučena ze všech organizací, jichž byla členkou, včetně Rady československých žen a vzdala se svého poslaneckého mandátu. Odmítla se podílet na komunistickém puči a výsledek tohoto odmítnutí již známe. Miladě Horákové nakonec nepomohl ani fakt, že proti její popravě se postavil např. i Winston Churchill.
Eleanor Rooseveltová je neteří amerického prezidenta Theodora Roosevelta. O oba rodiče však přišla již v dětství a o její výchovu se postarala její babička. Na část studia byla poslána do Spojeného království a do USA se vrátila po svých osmnáctých narozeninách. Po vstupu USA do první světové války Eleanor pracovala jako dobrovolnice pro Červený kříž. Její přístup k tématu ženského volebního práva byl zpočátku opatrný, později se však sama stala významnou a důležitou členkou několika ženských organizací, mezi které patří League of Women Voters (Liga za ženská voličská práva) nebo Women’s Trade Union League (Ženská odborová liga).
Na začátku 20. století si vzala svého bratrance Franklina Delano Roosevelta, který se v roce 1933 stal prezidentem Spojených států, a plnila tak roli první dámy USA, která oddaně podporovala svého muže. Franklin D. Roosevelt byl prezidentem USA až do roku 1945, v této době Eleanor velice aktivně publikovala články, kterých bylo více než tři tisíce.
Během druhé světové války byla Eleanor opět velice aktivní ženou. Stala se asistentkou ředitele civilní obrany na roky 1941 a 1942 a jako první dáma USA navštívila Anglii a Jižní Pacifik, kde bylo jejím cílem podpořit dobrou vůli u spojenců či zvýšit morálku amerických vojáků. Po druhé světové válce již jako vdova byla prezidentem Trumanem jmenována do Valného shromáždění OSN, působila jako předsedkyně Komise pro lidská práva a pracovala na Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948.
Je francouzskou političkou původem z židovské rodiny. Tento původ ji poznamenal na celý život. Simone Veil je jednou z hrdiek, kterým se povedlo přežít nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim. S o to větší vervou se Simone stala bojovnicí a ikonou za ženská práva ve Francii. Po studiích práva, pod ministerstvem spravedlnosti, zahájila svou první aktivitu za práva žen, tehdy se snažila zlepšit situace ve věznicích. Kariérní posun na ministerstvo civilních věcí ji jen utvrdil v pokračování bojů za rovnoprávnost a ženská práva. Následně na postu ministryně zdravotnictví se jí podařilo prosadit nejdříve snazší přístup k antikoncepci a poté i zlegalizovat potraty.
Simone Veil ale není úspěšnou političkou jen na své domácí francouzské půdě. V roce 1979, v prvních přímých volbách do Evropského parlamentu, se rozhodla kandidovat a ve volbách získala post europoslankyně. Po volbách se stala dokonce první ženskou předsedkyní Evropského parlamentu. Tento post držela do roku 1982.
Madeleine Albright se narodila v roce 1937 v Československu jako Marie Jana Körbelová, jejíž otec byl diplomatem. Díky tomu se Marie se svými rodiči nejednou stěhovala. Své jméno Madeleine dostala ve Švýcarsku, kam ji rodiče poslali studovat. Po Mnichovské dohodě s rodinou odjela do exilu v Londýně, odkud její otec pracoval pro exilovou vládu. Po únoru 1948 celá rodina požádala o azyl ve Spojených státech.
Mezi nejvýznamnější dny by se rozhodně zařadil pátý prosinec roku 1996, kdy ji William J. Clinton nominoval na ministryni zahraničí Spojených států. Již před touto nominací Madeleine Albright v Bílém domě pracovala, a to pod Jimmym Carterem a později zastávala také post v Radě národní bezpečnosti. Senát její funkci ministryně zahraničních věcí potvrdil 22. ledna roku 1997 a tento mandát vykonávala celé funkční období až do 20. ledna 2001.
Na postu ministryně zahraničí USA se Madeleine Albright zasadila hned o několik věcí. Prosadila například intervenci NATO v Kosovu v roce 1999. Významně také lpěla na rozšíření NATO o bývalé země Východního bloku, čímž těmto zemím značně pomohla. Bojovala také za nešíření jaderných zbraní ze Sovětského svazu a podpořila ratifikaci Kjótského klimatického protokolu. Prezident Václav Havel se dokonce nechal slyšet, že by ho na jeho postu mohla následně vystřídat. V roce 2012 získala Madeleine od prezidenta Baracka Obamy Prezidentskou medaili svobody. Život Madeleine Albright ovlivnil i Donald Trump, který zapříčinil její propuštění z odboru obranné politiky. Nyní je Madeleine patronkou Vogue Leaders a loni jsme měli možnost vidět ji v rámci konference pořádané organizací Forum2000.
Malala Yousafzai je mladá pákistánská žena oceněná v roce 2014 ve svých 17 letech Nobelovou cenou za mír. Malala vyrůstala v Pákistánu v oblasti, kterou v roce 2007 ovládlo radikální hnutí Tálibán. Hnutím Tálibán byl okamžitě vzat přístup mladým děvčatům do škol, za své působení v této oblasti dokonce až 400 škol zcela zničili. O práva žen a dívek se Malala zajímá od svých 11 let. V roce 2009 začala pod pseudonymem Gul Makai psát blog o dění v jejím městě.
Malala veřejně vystupovala a hájila práva dívek na studium, což se jí stalo osudným. V říjnu roku 2012 ji cestou ze školy člen Tálibánu střelil do hlavy. Malala však tento zásah přežila. V následujícím roce nastoupila ve Spojeném království do školy, stále se ale nedokázala spokojit s tím, že tuto možnost nemají všechny ostatní dívky, a tak v roce 2014 spolu se svým otcem založila Malala Fund (Malalin fond).
Za svou odvahu a aktivismus Malala získala několik ocenění. Po přežitém útoku byla oceněna nejen Nobelovou cenou, kterou získala jako nejmladší člověk v historii, ale ocenil ji i Evropský parlament cenou za svobodné myšlení (celým názvem Sakharov Prize for Freedom of Thought). Již mnohem dříve, v roce 2011, však byla Malala nominována na Mezinárodní dětskou cenu míru (International Children’s Peace Prize) a ve stejném roce obdržela cenu Pákistánskou národní cenu míru pro mládež (Pakistan’s National Youth Peace Prize). Během svého aktivismu se Malala setkala také například s aktivistkou za životní prostředí Gretou Thunberg.
Když se řeší, kdo stojí v čele Německa, každý z nás si vybaví Angelu Merkel, avšak na jméno německého prezidenta si nevzpomene. Je to dáno především tím, že německý prezident má spíše ceremoniální funkce a faktickou moc v Německu vykonává kancléř. Německou kancléřkou je Angela Merkel nepřetržitě již od roku 2005, jako první žena v této funkci. Již o pět let dříve Angela usedla do čela Křesťanskodemokratické unie Německa (CDU). V roce 2018 ale řekla, že čtyři volební období ji stačily, a tak v čele Německa sedí již poslední měsíce.
Již dlouhá léta je odchovanka Helmuta Kohla Angela Merkel označována za faktickou lídryni Evropské unie. V roce 2015 ji časopis Times označil za osobnost roku, v žebříčku Forbes ji najdeme hned několikrát, v roce 2020 byla opětovně označena za nejmocnější ženu světa. Němci ve své kancléřce vidí záruku stability, v Unii za zapříčinila o nejeden úspěch, výjimkou nebylo ani loňské úspěšné německé předsednictví.
Kamala Harris se stala ve svých padesáti-šesti letech 20. ledna tohoto roku první ženskou viceprezidentkou Spojených států amerických. Jedná se o historicky velice důležitý moment pro USA. Časopis Forbes Kamalu Harris označil za třetí nejmocnější ženu světa roku 2020. Kolik toho však o současné viceprezidentce Spojených států víme?
Oba rodiče Kamaly se do USA přistěhovali, a to z Indie a Jamajky. Kamala se narodila v Kalifornii, vystudovala zde univerzitu a následně Harvard, se zaměřením na právo. Politickou příslušností je demokratka a v primárkách byla protikandidátkou Joe Bidena. Předchozí zkušenosti má v oblasti státního zastupitelství či jako senátorka státu Kalifornie. Otevřeně podporuje komunitu LGBTQ+ včetně legálních sňatků, zasazuje se o otevřenost justice. Bojuje za odstranění předsudků proti menšinám a odmítá trest smrti.
Čerstvě osmnáctiletá, celým jménem Greta Tintin Eleonora Ernman Thunberg, je od svých 15 let aktivistkou bojující proti globálnímu oteplování. Z jejich aktivit určitě všichni známe studentské páteční stávky Fridays for Future či plavbu plachetnicí ze Spojeného království do Spojených států z roku 2019. Ve stejném roce ji časopis Time označil za osobnost roku.
Na svůj věk již Greta předvedla několik projevů, a to například na summitu OSN pro klima, na Světovém ekonomickém fóru v Davosu či už dvakrát v Evropském parlamentu. Greta má za sebou ve svých osmnácti letech také tři nominace na Nobelovu cenu. Belgická univerzita Mons ji v roce 2019 udělila čestný doktorát, ve stejném roce získala také cenu Amnesty International. Celý výčet všech nominací a získaných ocenění by vydal na knihu! Lze ale zcela jistě říci, že tato mladá Švédka má silný hlas, který má nejen spoustu zastánců, ale i spoustu odpůrců.
Článek čtenáře seznámil s devíti velice charismatickými a vlivnými ženami, i když pouze stručně. Jestliže čtenáře některá z žen zaujala natolik, že by se o ní chtěl dozvědět více, téměř každá napsala svou autobiografii, nebo ji napsal někdo za ni. Madeleine Albright či Greta Thunberg se ale věnují psaní knih nejen o sobě. Je zde nezbytné říci, že tento seznam není v žádném případě vyčerpávající, vlivných a velice inspirativních žen bychom našli ještě stovky.
Autorem tohoto článku je Bc. Kateřina Horáková.
Alter, Ch., Haynes, S., & Worland J. (2019). Person of the year: Greta Thunberg. Dostupné z https://time.com/person-of-the-year-2019-greta-thunberg/
Barthold, Ch., & Corvellec, H. (2018). «For the women»‐In Memoriam Simone Veil (1927–2017). Dostupné z https://onlinelibrary.wiley.com/doi/pdf/10.1111/gwao.12232?casa_token=7qjOldWfsFgAAAAA:7gxl6hkxit1ovLZ-AVzbO0CHXwV4G8abLDAIQvbQe_DYd4hnZb-u780EH1mMtWiJLRasqPNaR7vZkUE.
BBC. (2019). Greta Thunberg wins Amnesty International award. Dostupné z https://www.bbc.co.uk/newsround/49726794
CNN. (2021). In photos: The life and career of Angela Merkel. Dostupné z https://edition.cnn.com/2013/09/19/europe/gallery/angela-merkel-career/index.html
Česká televize. JUDr. Milada Horáková. Dostupné z https://www.ceskatelevize.cz/lide/milada-horakova/
Česká televize. Zapomenutá Františka Plamínková. Dostupné z https://www.ceskatelevize.cz/porady/11787255937-zapomenuta-frantiska-plaminkova/21856226689/
Český rozhlas. (2016). O Madle z Čech: setkání s Madeleine Albrightovou. Dostupné z https://dvojka.rozhlas.cz/o-madle-z-cech-setkani-s-madeleine-albrightovou-7484771
Český rozhlas. Životní lásku obětovala boji za práva žen. Zemřela na popravišti. Osudové ženy: Františka Plamínková. Dostupné z https://dvojka.rozhlas.cz/zivotni-lasku-obetovala-boji-za-prava-zen-zemrela-na-popravisti-osudove-zeny-8163629
ČT24. Švédsko kvůli ruské hrozbě obnoví povinnou vojnu, poprvé povolá i ženy. Dostupné z https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2048234-svedsko-kvuli-ruske-hrozbe-obnovi-povinnou-vojnu-poprve-povola-i-zeny
ČTK. (2020). Trump propustil lidi z poradního orgánu ministerstva obrany. Mezi nimi Albrightovou i Kissingera. Irozhlas.cz. Dostupné z https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/donald-trump-madeleine-albrightova-henry-kissinger-usa_2011262233_ako
Dvořáková, Z., & Doležal, J. (2001). O Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě. Praha: Eva.
Evropská komise. Strategie pro rovnost žen a mužů. Dostupné z https://ec.europa.eu/info/policies/justice-and-fundamental-rights/gender-equality/gender-equality-strategy_cs
Evropský parlament. (2020). Se zákony fyziky nemůžete uzavírat kompromisy, kritizovala Greta Thunberg klimatická opatření. Dostupné z https://www.europarl.europa.eu/news/cs/headlines/society/20200227STO73520/greta-thunberg-v-parlamentu-budte-lidry-v-klimaticke-politice
Evropský portál pro mládež. Simone Veil. Dostupné z https://europa.eu/youth/nnfe/simone-veil_cs
Forbes. #1 Angela Merkel. Dostupné z https://www.forbes.com/profile/angela-merkel/?sh=6492e52322dd
Forbes. #3 Kamala Harris. Dostupné z https://www.forbes.com/profile/kamala-harris/?sh=2d71df8337eb
France24. Simone Veil – Holocaust survivor who championed women’s rights. Dostupné z https://webdoc.france24.com/obituary-simone-veil-holocaust-women-abortion-france/
Hoffman, J., LeBlan, P., & Sullivan, K. (2021). Biden signs executive orders establishing Gender Policy Council and addressing sexual violence in education. CNN. Dostupné z https://edition.cnn.com/2021/03/08/politics/biden-executive-orders-international-womans-day/index.html
Hook, L. (2021). Greta Thunberg: ‘It just spiralled out of control‘. Financial Times. Dostupné z https://www.ft.com/content/6ee4bb03-3039-446a-997f-91a7aef5f137
Kubátová, E. (2015). Co stojí za úspěchem Merkelové? Rozvážná politika a záruka stability. Euractiv. Dostupné z https://euractiv.cz/section/aktualne-v-eu/news/jak-si-merkelova-udrzuje-popularitu-rozvaznou-politikou-a-zarukou-stability-012814/
Lee Alexander, K. (2018-2020). Malala Yousafzai. Dostupné z https://www.womenshistory.org/education-resources/biographies/malala-yousafzai
Malala Fund. Malala’s story. Dostupné z https://malala.org/malalas-story
Masaryk, T. G. (1930). O ženě. Praha: Čin.
Michals, D. (2017). Eleanor Roosevelt. Dostupné z https://www.womenshistory.org/education-resources/biographies/eleanor-roosevelt
National Park Service. Eleanor Roosevelt. Dostupné z https://www.nps.gov/people/eleanor-roosevelt.htm
Nečásková, P. (2014). Norsko zavádí povinnou vojnu pro ženy. Kvůli genderové vyváženosti. Irozhlas.cz. Dostupné z https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/norsko-zavadi-povinnou-vojnu-pro-zeny-kvuli-genderove-vyvazenosti_201410151414_kwinklerova
Nosková, A. (2020). Férová prokurátorka i zastánkyně tvrdé linie. Jaká je Kamala Harris, budoucí viceprezidentka USA. Forbes. Dostupné z https://forbes.cz/ferova-prokuratrka-i-zastance-tvrde-linie-jaka-je-kamala-harris-kandidatka-na-viceprezidentku-usa/
Office of the Historian. Biographies of the Secretaries of State: Madeleine Korbel Albright (1937–). Dostupné z https://history.state.gov/departmenthistory/people/albright-madeleine-korbel
OSN. Cíle udržitelného rozvoje (SDGs). Dostupné z https://www.osn.cz/osn/hlavni-temata/sdgs/
Satyarthi, K., & Yousafzai, M. Malala Yousafzai Biographical. Dostupné z https://www.nobelprize.org/prizes/peace/2014/yousafzai/biographical/
Štefek, J. (2020). Přímluva Einsteina ani Churchilla nezabrala. Komunisté oběsili Miladu Horákovou po vykonstruovaném procesu. Reflex. Dostupné z https://www.reflex.cz/clanek/historie/72366/primluva-einsteina-ani-churchilla-nezabrala-komuniste-obesili-miladu-horakovou-po-vykonstruovanem-procesu.html
The Brussels Times. (2019). Belgian university will honour young climate-activist Greta Thunberg. Dostupné z https://www.brusselstimes.com/news/belgium-all-news/56837/university-of-mons-to-honor-greta-thunberg-nicolas-hulot-nicolas-terne/
The White House. Anna Eleanor Roosevelt. Dostupné z https://www.whitehouse.gov/about-the-white-house/first-families/anna-eleanor-roosevelt/
The White House. Gender Policy. Council. Dostupné z https://www.whitehouse.gov/gpc/
The White House. Kamala Harris. Dostupné z https://www.whitehouse.gov/administration/vice-president-harris/
United Nations. (2017). Malala Yousafzai. Dostupné z https://www.un.org/en/messengers-peace/malala-yousafzai
Vick, K., & Shuster, S. (2015). Person of the year: Chancellor of the free world. Time. Dostupné z https://time.com/time-person-of-the-year-2015-angela-merkel/
Vogue. (2021). Madeleine Albright patronkou zahájení Vogue Leaders. Dostupné z https://www.vogue.cz/clanek/vogue-leaders/vogue-leaders-ae541df/madeleine-albright-patronkou-zahajeni-vogue-leaders
Willingham, A. J. (2021). Why Women’s History Month is in March. CNN. Dostupné z https://edition.cnn.com/2021/03/01/us/womens-history-month-why-march-explainer-trnd/index.html
Women’s History Month. Dostupné z https://womenshistorymonth.gov/
Women’s History Month. Dostupné z https://www.womenshistory.org/womens-history/womens-history-month
Vztah mezi Spojenými státy americkými (USA) a Čínskou lidovou republikou (ČLR) prošel od vzniku ČLR několika fázemi, které odpovídají překotnému vývoji obou zemí, kterým od roku 1949 prošly. Zatímco Spojené státy jsou dlouhodobě vnímány jako světová velmoc číslo jedna, komunistické vedení Číny se snažilo po občanské válce zemi zkonsolidovat a postupně vést k rozvoji. V dnešní době se jedná o dva nejvýznamnější světové hráče na poli ekonomiky, politického vlivu nebo zbrojení. Je důležité se poměrům mezi těmito zeměmi věnovat a přijímat nový vývoj v kontextu předchozích událostí.
Tento článek je rozdělen do tří hlavních bloků, které dělí vzájemné vztahy do přehledných a logických celků. Prvním je vznik ČLR vedené komunisty po souboji s nacionalistickým hnutím v čele s Čankajškem, jenž byl významně podporován USA. Vítězství komunistického lídra Mao Ce-Tunga znamenalo pro Spojené státy rozšíření východního bloku, USA se rozhodly nový stát politicky izolovat. Druhá část je zaměřena na změnu tohoto přístupu, kterou započal prezident Nixon a jeho administrativa. První oficiální cesta do Číny poradce pro národní bezpečnost Henryho Kissingera, a později i prezidenta Nixona, naznačily změnu poměrů ve vnímání Číny. Ta byla oficiálně stvrzena administrativou prezidenta Raegana. Poslední část se věnuje hlavně současnému vývoji ve vztahu těchto dvou hlavních světových aktérů. Prezidenti Obama a Trump se během úřadování prostoru Číny a jihovýchodní Asie aktivně věnovali. V Číně proběhla změna ve vedení, v čele tamního režimu usednul prezident Si Ťin-pching.
Vznik Čínské lidové republiky a první kontakty
Poražením v občanské válce a následným zahnáním Kuomitangu. V čele s Čankajškem, se nejsilnější politickou silou na pevnině stala čínská komunistická strana, která pod vedením Mao Ce-Tunga vytvořila v roce 1949 ČLR. Spojené státy podporovaly nacionalistické oddíly během občanské války, po jejich porážce se ale prezident Truman hodlal od Čankajška distancovat, s výhledem na navázání vztahů s ČLR. Tento záměr však nemohl být realizován, protože začala válka v Koreji, kde USA a ČLR podporovaly soupeřící strany.
Válka na Korejském poloostrově měla zásadní vliv na vývoj vztahů. Spojené státy se naopak rozhodly pro strategii zadržování, která měla zamezit územnímu rozšiřování Číny na asijském kontinentu. Nástrojem pro zadržení bylo ekonomické embargo, postupné rozmisťování jednotek, zásobování a podpora amerických spojenců na kontinentu. Tchaj-wan získal na důležitosti a byl zapracován do americké strategie zadržování Číny. Komunistická strana se naopak snažila o rozrušení amerického vlivu na čínském území, přebírala vedení nad obchodními, náboženskými a kulturními organizacemi. Prezident D. Eisenhower se snažil vyjednáváním a výhružkami ČLR docílit míru v Korejské válce.
Následovala první krize v Tchaj-wanském zálivu, kde se po uvolnění americké blokády rozhořel konflikt mezi Čínskou lidovou republikou a Čínskou republikou. To mělo za následek podepsání vzájemné obranné smlouvy mezi Čínskou republikou, tedy Tchaj-wanem a USA v prosinci roku 1954. Spojené státy využily své technologické převahy a pohrozily ČLR použitím jaderných zbraní. Tato výhružka vedla k deeskalaci, a nakonec bylo vyhlášeno příměří. Vztahy se Sovětským svazem se v čase spíše zhoršovaly, což vedlo až k odchodu sovětských poradců a zastavení ekonomické podpory na začátku šedesátých let. Spojené státy, i přes znatelný posun uvnitř americké debaty o přístupu k Číně směrem k normalizaci a uvolnění, nedokázaly nabízené situace plně využít. To nedokázaly změnit ani administrativy prezidentů Kennedyho a Lyndona, které navíc byly zatěžkány konfliktem ve Vietnamu, který tyto snahy ještě více komplikoval.
Číně se podařilo provést první jaderný test v říjnu roku 1964 a dostat se tak mezi jaderné státy. V následujících letech byla vnitropolitická situace v Číně zásadně ovlivněna Kulturní revolucí, která představovala velmi násilnou vnitřní konsolidaci moci uvnitř státu. To se projevilo i na zahraniční politice, několik zemí přerušilo diplomatické vztahy s Čínou, snahy o nastavení nového vztahu
s africkými zeměmi nevyšly. Čínští představitelé si uvědomovali vlastní nestabilitu a zranitelnost, a i přes vyostřující se situaci ve Vietnamu byly v rámci vztahu s USA vyjednány záruky, které měly zamezit přímé konfrontaci těchto dvou aktérů. To se setkalo již s výše popsanou snahou o změnu v přístupu vůči Číně. Čína navíc ke konci šedesátých let pokračovala v eskalaci vztahu se Sovětským svazem, epizodické souboje v pohraničí však znamenaly zisky pro Sověty.
Normalizace vztahů
Nový impuls v sino-amerických vztazích nastal se zvolením Richarda Nixona 37. prezidentem Spojených států amerických. Právě jeho administrativa se oprostila od strategie zadržování a začala s navazováním vztahů. Tyto vztahy byly vytvářeny tajnou diplomacií, kdy se administrativa snažila o komunikaci s režimem Mao Ce-Tunga pomocí tajných cest a hovorů. Pro ČLR byla tato změna vítaným ulehčením, současně totiž probíhala eskalace vztahů se Sovětským vztahem, který se stal největším nebezpečím Číny. Sbližování bylo zpomaleno americkým výbojem do Kambodži v rámci války ve Vietnamu, ale po stažení jednotek byly mezivládní rozhovory znovu obnoveny. Prvním vysokým představitelem, který navštívil Čínu v červenci 1971 byl národně bezpečnostní poradce Henry Kissinger. Tato událost je významná nejenom ve vnímání americko-čínských vztahů, ale je také dokladem toho, že vnitropolitický souboj uvnitř vedení Číny ovládli zastánci otevírání se USA. Ti tak získali navrch proti zastáncům tvrdé linie jako byl například Lin Piao, který byl původně předpokládaným nástupce Mao Ce-Tunga.
Navázaní vztahů s Čínou mělo pomoci dosáhnout míru ve vietnamské válce nebo ve vyjednávání o zbrojení se Sovětským svazem. Pro americkou stranu však snaha o nový vztah s Čínou znamenala také přehodnocení spojenectví s Tchaj-wanem. Právě Tchaj-wan byl jedním z témat, které na své návštěvě v Číně Henry Kissinger probíral s čínským premiérem Čou En-lajem. Prezident Nixon, který navštívil Čínu v únoru 1972, se měl v soukromých hovorech vyjádřit ve smyslu ukončení zapojení USA v otázce Tchaj-wanu. Na konci návštěvy bylo podepsáno Šanghajské komuniké, kde se zástupci zemí zavázali čelit expansionistickým plánům Sovětského Svazu, záměr USA začít stahovat vojenské síly z Tchaj-wanu nebo snahu o mírové řešení tchajwanské otázky samotnou Čínou.
Je nutné brát v potaz, že právě tato návštěva měla i vnitropolitický záměr pro prezidenta Nixona. Byla součástí jeho volební kampaně pro znovuzvolení v listopadových prezidentských volbách v roce 1972. Proces sbližování byl ale zpomalen kauzou Watergate, kvůli které prezident Nixon rezignoval. Stejně tak v ČLR probíhala očekávaná výměna v čele státu, po smrti Mao Ce-Tunga a Čou En-laje v roce 1976 bylo vedení čínského režimu soustředěno na výběr nového čelního představitele. Tím se nakonec stal Teng Siao-pching.
Změna lídrů přinesla i nové postoje, prezident Carter nechtěl přijít o Tchaj-wan, naopak čínská strana počítala, že Tchaj-wan bude čistě čínskou záležitostí. Americko-čínské komuniké podepsané v prosinci 1978 ustanovilo oficiální diplomatické vztahy, uznalo čínskou vládu a uznalo Tchaj-wan jako součást Číny. Souběžně byly ukončeny obranné smlouvy z Tchaj-wan. Po podepsání komuniké následovala návštěva Teng Siao-pchinga v USA. Ta měla za cíl poukázat na pevnost spojenectví a vyslat signál Sovětskému Svazu.
Americký kongres vytvořil Taiwan Relation Act, který byl odpovědí na směřování prezidenta Cartera. Tento zákon povolil další obchodní styky s Tchaj-wanem a stejně tak zavázal Washington pokračovat ve zbrojních dodávkách bez porušení vztahů s Čínou. Právě v otázce Tchaj-wanu se proti stávajícímu prezidentu Carterovi vymezil jeho republikánský vyzyvatel Ronald Raegan, v té době úřadující guvernér Kalifornie. První rok po zvolení prezidenta Raegana se ve spojitosti s osobou ministra zahraničí Alexandra Haiga Raeganova politika stále více zaměřovala na stabilizaci vztahů s Čínou než na Tchaj-wan. Snahy o omezení prodeje zbraní na ostrov jsou zhmotněny v komuniké ze 17. srpna. Komuniké se zaměřovalo právě na snižování zbrojního obchodu s Tchaj-wanem a snahu nenásilně vyřešit sjednocení Tchaj-wanu s Čínou. Nepřesné znění smlouvy dalo vzniknout různým interpretacím. Odstoupení ministra Haiga, který byl velkým zastáncem dobrých vztahů s Čínou, se otevřela možnost pro změnu. Ta přišla s nástupem ministra Schultze, který změnil pojetí vztahů s Čínou. Tento nový přístup byl stvrzen přijetím tzv. šesti ujištění (Six Assurances), jež mají za cíl ujistit Tchaj-wan o podpoře USA. Tato změna byla významným faktorem pro ČLR, která na vztazích s USA stavěla i svou politiku vůči Sovětům. Zeslabení vztahů také nutně znamenalo posílení vztahů USA a Tchaj-wanu, což byl pro Čínu nežádoucí efekt. Americký přístup odmítl snahy vycházet protější straně ve všem vstříc. Tímto získaly USA diplomatickou převahu nad Čínou, která své další jednání vůči dalším aktérům podmiňovala právě tímto vztahem.
Po protestech na náměstí Nebeského klidu v Pekingu se USA rozhodly uvalit sankce a omezení, které zahrnovaly zbrojní obchody nebo konec setkávání vojenských zástupců. Tento přístup byl ale brzy ovlivněn válkou v Zálivu a nutností urovnat vztahy s Čínskou lidovou republikou.
Vztah mezi zeměmi v 90. letech byl citelně narušen bombardováním NATO v Kosovu, během kterého byla nedopatřením zasažena čínská ambasáda v Bělehradě. V roce 2000 byl Číně udělen kongresem USA status permanent normal trade relations, který umožňuje volný obchod s označenou zemí.
Vztahy byly znovu narušeny leteckým incidentem, který se odehrál v dubnu 2001. Americký pozorovací letoun měl kolizi při průletu u čínské hranice s čínským stíhacím letounem, který ho sledoval. Významnou událostí se stala společná aktivita zesílená po prvním severokorejském jaderném testu v roce 2006, kdy USA a ČLR společně s Japonskem, Jižní Koreou a Ruskou federací jednaly se Severní Koreou o jejím jaderném odzbrojení.
Vývoj v současnosti
Závěrečnou částí článku je vývoj v přibližně poslední dekádě. Vývoj vztahů je poznamenán stále větší provázaností států. V roce 2008 se stala Čína největším věřitelem USA. O dva roky později se stala oficiálně druhou největší ekonomikou světa. Problémy globální a regionální úrovně nutí tyto dvě velmoci k hledání společných řešení, ať už se jedná o klimatickou změnu nebo proliferaci jaderných zbraní.
Barack Obama jako prezident USA nastoupil do úřadu v roce 2009 a společně se svou ministryní zahraničí Hillary Clintonovou vytyčil jako jeden ze zahraničně politických cílů vytvořit dlouhodobý přístup k asijskému regionu. Region byl Obamovou administrativou chápán jako budoucí těžiště světového dění. Prezident Obama byl prvním americkým prezidentem, který navštívil Čínu v prvním roce svého mandátu. První ministryně zahraničí H. Clintonová měla region Asie jako svou primární oblast zájmu, její nástupce John Kerry byl tlakem událostí nucen věnovat více své pozornosti vývoji v ostatních částech světa. Během osmiletého mandátu prezidenta Obamy se povedlo USA dohodnout v pokračování ekonomických (například U.S.-China Economic and Strategic Dialogue) nebo kulturních (One Million Strong Initiative) programů.
Po nástupu Si Ťin-pchinga do úřadu generálního tajemníka, a později prezidenta v roce 2013, se setkali nejvyšší zástupci v jedenácti případech, jako byly státní návštěvy nebo mezinárodní konference. I přesto sino-americké vztahy postrádaly dostatek důvěry. Tomu nepomohlo výše zmíněné zacílení na region Asie (pivot to Asia), které bylo zamýšleno jako ústup z blízkého východu. Čína tento strategický posun pochopila jako snahu o zadržování. V roce 2015 se Spojené státy americké ostře postavily proti čínskému rozšiřování základen v Jihočínském moři prostřednictvím projevu tehdejšího ministra obrany Ashtona Cartera. Čínské praktiky zahrnují tvorbu nových umělých ostrovů za cílem rozšíření výsostných vod nebo vojenskou výstavbu na Paracelských ostrovech
Si Ťin-pching po nástupu do funkce přichází s iniciativou, pro kterou je používáno heslo Čínský sen. Tento přístup je označením další fáze modernizace čínské společnosti. Ta má vliv na všechny politiky ČLR včetně zahraniční politiky, která má v této iniciativě důležitou roli. Zřetelným dílem této iniciativy je projekt Nové hedvábné stezky, která má zastřešovat rozličné aktivity soustředěné na propojování ekonomik vzdálených regionů. Obecně je chápána jako nástroj k rozvoji zaostalejších oblastí Číny stejně jako nástroj řešení zahraničně-politických záležitostí. Právě tento projekt je znatelným příkladem změny v čínském přístupu k zahraniční politice od přístupu předchozího, který pouze reagoval, na přístup proaktivní. Právě Čínský sen je nástupcem strategie nenápadného rozvoje, která vznikla během vlády Teng Siao-pchinga. Tento vývoj je potvrzen přístupem Si Ťin-pchinga k zahraniční politice, kde přichází s principem Čtyř uceleností, ty odkazují na sjednocení a koordinaci zahraničně-bezpečnostních témat.
Vztahy mezi USA a ČLR během prezidenství Donalda J. Trumpa značně oscilovaly. Na počátku prezidentského mandátu se prezidenti setkali v Mar-a-Lago na Floridě, kde hlavním tématem bilaterálních jednání byla obchodní dohoda. Po tomto setkání byl v mediálním prostoru akcentován důraz na osobní sblížení a vytváření důvěry. Přesto se od roku 2018 ve vztahu zemí mluví o ekonomické válce, kdy jsou různá obchodní odvětví zatížena celními tarify (například tarify na dovoz hliníku, oceli, solárních panelů nebo automatických praček). Eskalace vztahů pokračovala i na poli technologických firem, prezident Trump zakázal americkým společnostem využívat výrobky čínské společnosti Huawei a o měsíc později uvalil zákaz na čínské společnosti vyrábějící superpočítače.
Výpady proti ČLR pokračovaly i v rámci prezidentské kampaně, během níž používal prezident Trump označení Čínská chřipka pro virové onemocnění SARS-COV-2. Pro čínskou stranu byla obchodní válka překvapivou skutečností, způsob Trumpova jednání byl v Číně označován za tyranský a urážející. V posledních dnech v úřadu ministr zahraničí Mike Pompeo zrušil vnitřní omezení týkající se pravidel pro setkávání amerických zástupců s tchaj-wanskými.
V následujících měsících bude jistě důležité sledovat kroky nové administrativy prezidenta Bidena, který se ujal úřadu 20. ledna tohoto roku. Do úřadu vstoupil se zkušenostmi z úřadu viceprezidenta, který zastával v Obamově administrativě. Tato skutečnost bude mít určitě vliv na utváření přístupu vůči Číně a na jednání s prezidentem Si Ťin-pching. Z počátečních náznaků se zdá, že Čína se bude pokoušet o uklidnění vztahů a návratu ke kooperaci. Prezident Biden má ve svém programu podobný přístup jako jeho předchůdce v Bílém domě, a tím je snaha zachovat svobodný a otevřený Indo-pacifický region. Tento cíl, společně se znepokojením nad ekonomickým a lidskoprávním chováním ČLR, měl být zmíněn i v prvním dvě hodiny trvajícím telefonickém rozhovoru, který proběhl 10. února.
autor: Bc. Pavel Kubíček
Literatura:
Boylan, B. M., McBeath, J., & Wang, B. (2020). US–China relations: Nationalism, the trade war, and COVID-19. Fudan Journal of the Humanities and Social Sciences, 14(1), 23-40. doi:10.1007/s40647-020-00302-6
Cohen, W. I. (2019). America’s response to China: A history of Sino-American relations. New York, USA: Columbia University Press.
Fairbank, J. K., Hála, M., Hollanová, J., & Lomová, O. (2010). Dějiny Číny. Praha, ČR: NLN, Nakladatelství Lidové noviny.
Indyk, M., Lieberthal, K., & O’Hanlon, M. E. (2013). Bending history: Barack Obama’s foreign policy. Washington, D.C., USA: Brookings Institution Press.
Karmazin, A. (1970, January 01). Vytváření Čínského SNU: PROMĚNA čínské POLITICKÉ modernity A zahraniční politiky. Retrieved March 03, 2021, from https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=610775
Kopecký, V., Lídl, V., Rezková, A., & Odrážka, M. (2016, March). Nová Hedvábná cesta: Výzvy a příležitosti. Retrieved March 01, 2021, from https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&ved=2ahUKEwjZ7_X0qJTvAhXxkYsKHZ3TCWUQFjAAegQIAhAD&url=https%3A%2F%2Fwww.amo.cz%2Fwp-content%2Fuploads%2F2016%2F03%2Famocz_RP_1_2016_web.pdf&usg=AOvVaw2sTjQDnJHuRxqFEBc5-Gjj
Sutter, R. G. (2018). US-China relations: Perilous past, uncertain present. Lanham, Boulder, New York, London, USA: Rowman et Littlefield.
https://www.bbc.com/news/world-europe-48134881
https://www.amo.cz/jadro-sporu-jihocinske-more/
https://www.brookings.edu/opinions/assessing-u-s-china-relations-under-the-obama-administration/
https://www.cairn.info/revue-l-europe-en-formation-2017-1-page-97.htm
https://china.usc.edu/us-china-relations-act-2000-2000
http://www.chinaembassy.cz/cze/xwdt/t1817091.htm
https://www.cfr.org/backgrounder/six-party-talks-north-koreas-nuclear-program
https://www.cfr.org/timeline/us-relations-china
https://www.govtrack.us/congress/bills/106/hr4444/text
https://www.theguardian.com/world/1999/oct/17/balkans
https://www.hrw.org/legacy/campaigns/china-98/visit.htm
https://www.nytimes.com/2021/02/17/business/economy/biden-china.html
https://www.nytimes.com/2001/04/02/world/us-plane-in-china-after-it-collides-with-chinese-jet.html
https://www.reuters.com/article/us-usa-china-wang-yi-idUSKBN2AM018
https://wiki.cinstina.upol.cz/index.php/Tři_komuniké
Prvního ledna převzalo Portugalsko předsednictví v Radě Evropské unie z rukou Spolkové republiky Německa (SRN). Ta držela předsednictví v druhé polovině roku 2020, tedy v době, kdy se v Evropě naplno rozjela pandemie. Ačkoliv je zatím na velké zhodnocení německého předsednictví brzy, určité závěry jsou již patrné. Hodnocení německého předsednictví již ale například vydal server Politico. Tento článek je rozdělen na dvě části. První část hodnotí výkon německého předsednictví. Ve druhé části článek pojednává o současném předsednictví v Radě EU, cílech a výzvách tohoto předsednictví.
Předsednictví SRN přišlo v době, kdy Evropská unie čelila hned několika zásadním tématům. Kromě pandemie s ní spojeného záchranného balíčku pro ekonomiku EU, je třeba zmínit minimálně otázku Brexitu a proces návrhu a schvalování víceletého finančního rámce na období 2021–2027 a rozpočtu na rok 2021. Německé předsednictví si však zvolilo i další své priority, mezi které patří migrační politika rozvoj digitalizace v Evropě, zvyšování konkurenceschopnosti napříč Unií, sociální otázky, mezi nimiž se mimo jiné objevuje např. podpora mladých Evropanů či rovnost žen a mužů, nebo záležitosti klimatických podmínek.
Díky zásadním tématům předsednictví, která bylo nezbytné vyjednat, se SRN ocitla v čele několika problémů, mezi které lze zcela jistě zařadit otázku sporu s Maďarskem a Polskem o dodržování základních demokratických principů. Samotný Brexit byl také výzvou, která již vypadala beznadějně a jejíž řešení jsme mohli spatřit těsně před koncem minulého roku, tedy těsně před koncem přechodného období Spojeného království.
Při hodnocení německého předsednictví je však nutné mít na paměti pandemii a brát tak v potaz, že některé cíle byly značně více prioritní než jiné. Během únorového plenárního zasedání byl schválen záchranný balíček, který bude z jisté části tvořen půjčkami s odloženou platností. Tento protikrizový balíček nemá směřovat pouze na boj proti pandemii, ale také do digitalizace či na podporu v ekologických otázkách. Nicméně schválení nyní leží na jednotlivých členských státech Unie, ty musí schválit navýšení společných výdajů. I přes prvotní veto Maďarska a Polska v otázce víceletého finančního rámce na následujícího období, v první polovině prosince SRN přišla s kompromisem, díky kterému se nakonec tento rámec podařilo schválit.
Úspěch je třeba německému předsednictví připsat také v oblasti klimatu. Již v březnu roku 2019 se Evropský parlament shodl na nezbytnosti změny klimatických cílů Unie do roku 2030, aby byla Unie schopna do roku 2050 zajistit nulové emise skleníkových plynů. Tento problém se stal zásadním tématem německého předsednictví, které také přišlo s řešením. Lídři členských států Unie nakonec podpořili návrh snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 oproti roku 1990 o celých 55 %. Problematickým v této oblasti opět bylo Polsko, kvůli svému těžebnímu průmyslu, které požadovalo vyšší finanční podporu ze strany Unie. Do této oblasti by nakonec mělo směřovat 30 % z nového rozpočtu.
Jak již bylo zmíněno výše těsně před koncem německého předsednictví, na Štědrý den, se také podařilo uzavřít brexitovou dohodu, se kterou již většina občanů EU nepočítala. Během vyjednávání této dohody se objevilo hned několik problémů, mediálně nejznámější se týkal rybolovu, kde byl problém kvót v tzv. exkluzivních ekonomických zónách dříve vytvořených v rámci Společné rybářské politiky EU. Řešením se stala adaptační dohoda na období do poloviny roku 2026. Během adaptačního období se bude snižovat rybolovná kvóta EU ve vodách Spojeného království. Po roce 2026 každoročně mezi EU a Spojeným královstvím probíhat jednání na novou výměru kvót.
Ačkoliv však brexitová dohoda znamená splnění cíle předsednictví, mluví se o tom, že je to částečná prohra německého předsednictví. Problémovou oblastí se i po uzavření dohody jeví Severní Irsko, což jsme mohli vidět například při spekulaci o vakcínách přecházejících zde mezi EU a Spojeným královstvím. Jako neúspěch pak určitě můžeme označit nezahájení vyjednávání o členství se Severní Makedonií.
Portugalské předsednictví v čele s premiérem Antóniem Costou na to německé naváže v několika oblastech. Tou nejzásadnější se stále jeví otázka pandemie. Portugalsko se chce věnovat stejně jako SRN také digitalizaci či ekologické udržitelnosti. Nicméně priority portugalského předsednictví najdeme v jiných třech oblastech, z nichž jedna je sociální politika. Portugalsko se plánuje zaměřit na migrační pakt Evropské unie a zde dohnat nedostatky předsednictví Německého. Zároveň v této oblasti Portugalsko plánuje také uzavřít dohodu s Tureckem o garanci teritoriální integrity Řecka a Kypru. K sociální politice Unie očekává summit lídrů EU v Portu v květnu tohoto roku. Druhá z těchto priorit je zaměřena na víceletý finanční rámec na nové období 2021–2027. Pro tento rámec je zapotřebí ještě doplnit nezbytnou legislativu a s ní spojené podmínky pro čerpání z fondů. Portugalsko uvádí, že obnova ekonomik napříč Unií musí být inovativní, zelená a udržitelná. Poslední ze tří stěžejních priorit portugalského předsednictví je zaměřena na posílení strategické autonomie Unie. Portugalsko chce v této oblasti posilovat jednotný trh, ale také věnovat se multilaterálním dohodám, plán je zaměřit se především na oblast Evropského sousedství, Afriku, indicko-pacifický region a celou transatlantickou oblast.
Costa zmínil, že jedním z cílů v této oblasti je summit Evropské unie se státy Afriky, dalším pak obnovení vztahů se Spojenými státy americkými. Nicméně Costa odmítá vztahy EU-USA upřednostnit na úkor podepsané dohody s Čínou. Tato investiční dohoda vyjednaná během loňského roku, uzavřená mezi Evropskou komisí a Čínou, má za cíl zlepšit podmínky pro podnikání evropských společností v Číně, ale také vytvořit nová pracovní místa a prohloubit vzájemnou spolupráci těchto dvou ekonomik. Nicméně např. Michael Schuman zmiňuje, že se EU dříve či později dostane do fáze, kdy se bude muset rozhodnout, zda si jako svého globálního partnera zvolí USA či Čínu.
Portugalské předsednictví by se mělo také snažit dokončit reformu Společné zemědělské politiky či započít přístupová jednání se Severní Makedonií, kde se však problémově jeví vztahy Severní Makedonie a Bulharska, nebo jak bylo zmíněno výše, zaměřit se na společné otázky s německým předsednictvím jako je globalizace a digitalizace.
Je však nezbytné zmínit, že Unie se stále nedostala z pandemie, a tak je otázkou, kolik ze svých cílů Portugalsko naplní a kolik z těchto cílů se přesune do druhé poloviny roku, a tedy na předsednictví v rukou Slovinska.
Autorem je Bc. Kateřina Horáková.
https://www.eu2020.de/blob/2360248/e0312c50f910931819ab67f630d15b2f/06-30-pdf-programm-en-data.pdf
https://www.irozhlas.cz/ekonomika/evropsky-parlament-krize-balicek-pomoc-ekonomika-eu_2102101100_tzr
https://www.consilium.europa.eu/en/council-eu/presidency-council-eu/
https://www.2021portugal.eu/en/programme/priorities/
https://www.bbc.com/news/46401558
https://www.politico.eu/article/europe-at-large-eu-china-investment-deal/
https://www.politico.eu/article/europe-cant-stay-neutral-in-us-china-stand-off/
Tato práce byla vyhodnocena našimi lektory jako nejlepší v podzimní skupině Hlavního programu DA. Autorem práce je Petr Vnenk. Gratulujeme!
Současné Turecko je ve světě vnímáno jako regionální mocnost, sekulární demokracie a partner spojenců z druhé světové války úzce vojensky i ekonomicky spjatý se Západem. Tak tomu ovšem v případě Turecka nebylo vždy. Kořeny tohoto uspořádání lze hledat po první světové válce, kdy Tureckou republiku na troskách bývalé Osmanské říše založil Mustafa Kemal, později nazývaný Atatürk – Otec Turků. Právě vliv Mustafy Kemala Atatürka je jedním z důležitých východisek pro pochopení současné situace v Turecku, neboť jeho odkaz je i dnes v Turecku stále živý, mnoho současných osobností se k němu odkazuje a téměř v každém městě lze najít jeho sochu nebo památník.
Mustafa Kemal Atatürk založil národní stát přesně v duchu budování národních států na úze-mích říší rozpadlých v první světové válce. Důraz kladl také na nezávislost a samostatnost Turecka jako suverénního státu. Zároveň si byl vědom relativního zaostávání Turecka vůči zemím Západu, a tedy i nutnosti reforem. Inspiroval se proto rozvinutými zeměmi Západu, a to nejen tak, aby mu jejich systémy sloužily jako vodítko pro jeho administrativu, nýbrž i aktivním pozváním zahraničních odborníků k účasti na tvorbě reforem samotných.
I po Atatürkově smrti v roce 1938 Turecko pokračovalo v liberálně-sekulární politice a toto dlouhé období stability a rozvoje se příznivě projevilo na ekonomické a společenské situaci v zemi. Turecko se během 20. století rozvinulo v silnou regionální mocnost a společně s připojením se ke Spojencům ke konci druhé světové války si tím vysloužilo i přízeň a uznání zemí Západu, což následně vyústilo ve vstup do NATO v roce 1952, spoluzaložení OECD v roce 1961, členství v Evropském ekonomickém společenství od roku 1987, Celní unii EU od roku 1995 a zahájení přístupových jednání o vstup do EU v roce 2005.
Východiska pro analýzu politiky současného prezidenta Turecké republiky, Recepa Tayyipa Erdoğana, je nutné také hledat v milnících, jež formovaly jeho život. Jedním ze zásadních rysů jeho politiky je patrný odklon od sekularismu Atatürkova pojetí státu a větší příklon k vlivu islámu na jeho chod. V tomto aspektu se zároveň nejedná o dočasnou či krátkodobou politickou orientaci. Erdoğan je absolventem imámské náboženské školy. Tento typ škol byl zřízen po Atatürkově reformě školského systému jako soubor institucí, jenž měl připravovat imámy pro státní službu v mešitách po opuštění systému medres.
Vliv náboženství na politiku se u Erdoğana projevoval už v době jeho působení ve funkci starosty Istanbulu, kdy musel ze své funkce odstoupit poté, co byl odsouzen za recitování veršů básníka Ziyy Gökalpa, což bylo soudem označeno za podněcování k násilí a náboženské nebo rasové nenávisti. Erdoğan za tento čin strávil v roce 1999 čtyři měsíce ve vězení.
Když v roce 2001 spolu s Abdullahem Gülem zakládal stranu AKP, byl si jistě vědom stále velmi silného vlivu sekularizace Turecka jako dědictví po Atatürkových reformách. Strana AKP se tak profilovala jako reformní strana a větší příklon k islámu ve směřování státu v ní byl obsažen jako jedna z oblastí možných reforem. Tento pragmatismus ostatně Erdoğanovi zůstal i v řadě dalších politických kroků, což jistě přispělo k jeho politickým úspěchům.
Působení Erdoğana jako istanbulského starosty je rovněž důležitým milníkem. Jeho vítězství ve volbách v roce 1994 bylo obecně nečekané. Oč překvapivější však bylo, o to s větší vervou se úřadu starosty Erdoğan chopil. Jako starosta Istanbulu prokázal velké politické schopnosti a po-dařilo se mu výrazně zlepšit zejména infrastrukturu města, která byla již řadu let při stálém růstu počtu jeho obyvatel nedostačující.
Obyvatelé tohoto nejlidnatějšího tureckého města, a tedy i celé země jeho úspěchy ve funkci zaregistrovali, následné turbulentní zvraty v jeho politické kariéře – zatčení, uvěznění, zkrácení trestu a založení strany AKP – pro něj tedy byly vždy mediální reklamou, což vzestupu AKP a jejímu vstupu do parlamentu jedině pomohlo.
Drtivé vítězství strany AKP v parlamentních volbách v roce 2002, kde získala 363 křesel z 550, umožnilo jednak Erdoğanovu spolupracovníkovi Abdullahu Gülovi schválit dodatek k turecké ústavě, který Erdoğanovi umožnil zasednout v parlamentu, což dříve kvůli jeho odsouzení nebylo možné, ale také tím strana AKP získala prakticky volné ruce k provádění reforem, s nimiž se jednak ve volbách – jako reformní strana – profilovala, a jednak s nimi měl Erdoğan zkušenosti právě již z funkce starosty Istanbulu.
V prvních letech slavil Erdoğan řadu úspěchů na domácí i zahraniční scéně. Podařilo se mu stabilizovat hospodářství po turecké ekonomické krizi roku 2001 a započít dialog o přistoupení Turecka k Evropské unii v roce 2005. Po členství v NATO se mělo jednat o další významný krok v orientaci Turecka na Západ.
Azimut turecké politiky, jenž byl po celá desetiletí nastaven v podstatě prozápadním směrem, se však začal pozvolna otáčet. Nelze předpokládat, že by iniciátorem této otočky byl sám Erdoğan, ten pouze včas zaregistroval postupné změny v geopolitickém rozložení světa a reagoval na ně svou zahraniční politikou.
Až do prvního desetiletí 21. století bylo těžiště světové geopolitické scény na Západě, v dřívějších dobách s vlivem Sovětského svazu. Zbytek světa hrál v nejvyšší úrovni globální politiky příslovečné druhé housle, byť regionální mocnosti existovaly v různých oblastech světa. Toto uspořádá-ní dostalo první trhlinu teroristickým útokem na New York a Washington, který byl prvním velkým koordinovaným nepřátelským útokem na americké půdě od útoků na Pearl Harbour.
Ekonomická krize po krachu investiční bubliny v roce 2008 pak výrazně otřásla řadou zemí západního světa. Naopak silně rostoucí ekonomiky Číny, Ruska a také Turecka si udržely hospodářský růst a tento rozdílný průběh gradientů HDP jim umožnil se velmi rychle začít přibližovat tradičním západním ekonomikám.
Politická síla státu či společenství je dnes postavena zejména na třech pilířích: ekonomické síle, vojenské síle a počtu obyvatel. Výrazný ekonomický rozmach některých dříve regionálních mocností a zejména stagnace zemí Západu po finanční krizi z let 2008 až 2010 tedy povzbudil tyto regionální mocnosti, aby se začaly ucházet o díl koláče mocností světových. Tento jev lze nejlépe pozorovat na vzrůstající asertivitě Číny a jejím bezohledném prosazování svých zájmů. Erdoğan však nechtěl stát stranou.
Vrátíme-li se v úvahách zpět k započetí přístupových rozhovorů Turecka s Evropskou unií, uvidíme, že se tyto zahraničně-politické procesy projevily i zde. Evropská unie jednak kritizovala relativní zaostalost zejména venkovských částí Turecka. Ovšem venkovská území západního Haliče, východního Slovenska nebo Pobaltí, což jsou území, která už v onom roce 2005 všechna v Evropské unii byla, trpěla rovněž značnou mírou nerozvinutosti. Další nevoli v řadách Evropské unie vzbuzovala představa přijetí státu s přibližně 80 miliony obyvatel a zároveň s většinově islámským obyvatelstvem. Jedním z možných, byť třeba vědomě nepřiznaných důvodů pro tento přinejmenším vlažný postoj Evropské unie vůči Turecku je jistě i určitý pokles sebevědomí Evropské unie, neboť silná a sebevědomá unie s vysokou mírou sebedůvěry by neupadla v nejistotu, zda přistoupení Turecka ustojí, ale naopak by v přistoupení Turecka spatřovala navýšení svého geopolitického vlivu.
Erdoğanovi nelze upřít včasný a přesný politický cit. Výše uvedených vlivů si byl ve svém působení v premiérském křesle dobře vědom a rozhodl se je využít pootočením kormidla turecké politiky směrem alespoň částečně se od Západu odklánějícím. Zaregistroval rostoucí sílu Ruska a Číny a navíc se zhlédl v autoritativním stylu tamějšího vládnutí. Tento způsob vlády pro něj skýtal celou řadu výhod.
Vládci v autoritativních režimech si často dovedou upravit pravidla demokratické soutěže tak, že jim zajistí moc buď přímo časově neomezenou, tedy do smrti, nebo alespoň dostatečně dlouhou. Opozice je v těchto režimech výrazně oslabena a držena na krátké uzdě, jako např. v Rusku, nebo zcela umlčena, jako např. v Číně. Výhodou pro autokratické vládce je obyvatelstvo odkázané na domácí média, která jsou pod vlivem státu nebo přímo státní. Pokud navíc dostatečná část obyvatelstva nedisponuje jazykovými a intelektuálními schopnostmi a technologickými možnostmi pro pravidelné sledování zahraničních médií, umožňuje to autokratickému vládci vést zcela odlišnou politiku zahraniční a domácí, případně tu zahraniční využívat k upevňování domácí pozice. Erdoğan cítil relativní slabost Západu a věděl, že podpory strany AKP v tureckých volbách může pro svou autokratičtější pozici využít.
V roce 2014 kandidoval Erdoğan na prezidenta a volby vyhrál s 51,79 % hlasů. Jedná se o těsnou většinu a mandát, který je sice silný, ale svědčí o jisté nejistotě ve společnosti. Zejména získá-li jej kandidát, který byl více než dekádu předcházejících let premiérem. Je to ovšem také důsledek vnitřního rozdělení společnosti. To není překvapivé, při autoritativním stylu vládnutí se nezbytně vytvoří skupina podporovatelů a odpůrců tohoto uspořádání, neboť je porušen pravidelný a častý souboj o moc ve volbách. Zde je nutno poznamenat, že Turecko je stále demokratickou zemí, kde se konají volby pravidelně a jejich průběhu lze docela důvěřovat, ale autokratický přístup k výkonu moci dokáže i v demokratických zemích ovlivnit volební soutěž ve prospěch autokratického vládce.
Erdoğanova prezidentská éra byla od počátku otevřeně charakterizována jako politická, čímž se zásadně lišila od jeho předchůdců, kteří vždy deklarovali politickou neutralitu. Tento postoj byl pak prosazen i ústavně pomocí referenda z roku 2017, v němž se m. j. ústavními změnami voliči přiklonili k Erdoğanově návrhu zrušit funkci premiéra a z Turecka vytvořit prezidentský systém.
Erdoğan kandidoval i v prezidentských volbách roku 2018 a získal 52,59 % hlasů. Zároveň se přímo chopil vedení turecké vlády podle nového znění ústavy po referendu z roku 2017. Toto referendum právě učinilo z Turecka onen stát s prezidentským systémem vlády.
V době svého prezidentského mandátu Erdoğan pokračuje v politice z konce svého premiér-ského období. Přibyla však jedna geopolitická situace, která výrazně promíchala karty v regionu – syrská válka a boj s Islámským státem.
Na jednu stranu přinesla válka na Blízkém východě politickou nestabilitu v regionu a vlnu uprchlíků, kteří směřovali m. j. právě do Turecka hledat azyl. Na druhou stranu přinesl rozpad sousedních států Erdoğanovi příležitost zvýšit vliv v regionu, a to i na úkor mocenských konkurentů Íránu a Saúdské Arábie.
Erdoğan mohl k autokratické politice vytáhnout politiku nacionalistickou, která se s ní výborně doplňuje a zvýšit tak svou podporu na domácí scéně. Osmanskou říši, z jejíž trosek Turecko vzniklo, si sice již prakticky nikdo v Turecku nemůže pamatovat, o to lákavěji však pro mnohé, k nacionalismu náchylné voliče mohou znít představy o naplnění jejího územního rozsahu.
Touto osmanskou reminiscencí může Erdoğan posílit vliv Turecka přinejmenším na východ a na jih. Vzpomínkami na turkické kmeny, které osídlovaly střední Asii až po Mongolsko a z jejichž základů dnes vycházejí mnohé středoasijské republiky, si často zajišťuje náklonnost tamějších obyvatel a jejich představitelé se pak tomuto sentimentu mohou jen těžko vzpouzet. Často jim tedy ne-zbývá než se k němu připojit. Vlivovými operacemi, včetně nasazení armády v Sýrii, pak pomáhá upevňovat vliv v oblasti jižním směrem od tureckých hranic.
Současně s posilováním mocenského vlivu v oblastech střední a jihozápadní Asie využívá Er-doğan konflikt na Blízkém východě a zejména uprchlíky přicházející z těchto oblastí pro posílení svého vlivu na Evropu a zejména Řecko, s nímž Turecko dlouhodobě nemá dobré vztahy. Vzhle-dem k velmi neobratným krokům některých představitelů Evropské unie se Evropa dostala zejména v letech 2015 a 2016 do tzv. uprchlické krize, která ji poškodila zejména z hlediska důvěry jejích obyvatel ve schopnosti zvládání problémů a ve vnímání akceschopnosti Evropské unie.
Erdoğan tohoto oslabení Evropské unie dokázal využít a zvýšil na ni tlak za využití uprchlíků nacházejících se na tureckém území. Tento tlak vystupňoval až do úrovně vyhrožování vpuštěním milionů lidí na hranice Schengenského prostoru, nedostane-li od Evropské unie rozsáhlé dotace.
V červenci 2016 se do navíc do mocenské pozice v zemi zapojila turecká armáda, které byl již od Atatürkových reforem svěřen úkol chránit sekulární zřízení v zemi. Pokus o puč byl však potlačen a Erdoğan využil následný nouzový stav k provedení značných personálních změn jak v armádě samotné, tak v oblasti soudů, univerzit a dalších. Tyto změny donutily řadu tureckých elit k rezignaci a výrazně oslabily potenciál turecké armády zasahovat do státního zřízení a střežit státní sekularitu.
Erdoğan nyní působí ve svém druhém prezidentském období. Podle turecké ústavy nemůže nikdo na prezidenta kandidovat třikrát v řadě, ledaže by se parlament v době prezidentovy vlády sám rozpustil, pak se toto období prezidentovi nepočítá. Tohoto ustanovení může Erdoğan využít, jeho strana sice nemá v parlamentu většinu, ale spolu se spolupracující stranou MHP na ni již do-sáhne. Sám Erdoğan však v médiích prozatím tvrdí, že volby se budou konat až v pravidelném ter-mínu v roce 2023.
Jednání o vstupu do Evropské unie sice ještě formálně neskončila, ale jsou prakticky pozastavena, neboť zejména po výše zmíněné Erdoğanově výhružné rétorice ohledně posílání uprchlíků do Řecka a dalších evropských zemí zájem o vstup z obou stran výrazně opadl.
Erdoğan dále posiluje vliv ve střední Asii. Nejnověji lze pozorovat zapojení Turecka do kon-fliktu v Náhorním Karabachu, který skončil výrazným úspěchem Ázerbájdžánu a mimo jiné umožněním vytvoření silničního koridoru z vnitřního Ázerbájdžánu přes Náhorní Karabach do exklávy Nachičevan, a díky krátkému úseku společné hranice v řece Araks tedy až do Turecka.
Problémem pro současné směřování Turecka je ekonomika. Vlivem autokratických rozhodnutí, potlačování sekulárního uspořádání státu a zhoršení vztahů s Evropskou unií dochází k odlivu investic, odchodu inteligence do zahraničí, na který mělo velký vliv i vypořádávání se s následky pokusu o puč v roce 2016, a výraznému znehodnocování turecké měny, což má za následek pokles parity kupní síly a celkové chudnutí obyvatel. Tento jev lze pozorovat příkladně na směnném kurzu turecké liry k dolaru, který je uveden na obr. 1.
První významná prohra strany AKP však přišla již v komunálních volbách v roce 2019, kdy strana AKP prohrála hned v několika velkých městech, především v Istanbulu, Ankaře, Izmiru a Antalyi. Zejména prohra v největším městě Istanbulu je pro Erdoğana citelná, neboť po těsné porážce kandidáta AKP Yildirima byly volby anulovány, anulaci prosazovala zejména strana AKP, a po necelém čtvrtroce se opakovaly. V nových volbách však výrazně zvítězil kandidát CHP Ekrem Imamoğlu a strana AKP tak Istanbul ztratila.
Erdoğan ve své politice pokračuje v autoritativním stylu, využívá nacionalistického a velko-osmanského sentimentu a potlačuje sekulární vnímání státu v kemalistické podobě. V zahraniční politice Turecko setrvává v NATO, ale jeho spolupráce s ostatními zeměmi NATO je někdy problematická, neboť naráží na Erdoğanovy představy o zahraničněpolitickém vlivu za využití velké armády, jíž Turecko disponuje.
O vstup do Evropské unie Turecko neusiluje, namísto toho se snaží vytvořit si regionální sféru vlivu v oblasti východního Středomoří a Blízkého východu, v níž bude centrální mocností, to vše po ústavních změnách pod autoritativním vedením prezidenta jako představitele vlády a rostoucím vlivem sunnitského islámu na politiku státu.
Další vývoj v Turecku může směřovat několika směry. První klíčový rozcestník spočívá v tom, zda Erdoğan prosadí rozpuštění parlamentu a bude v následných volbách opět kandidovat.
Pokud by tak učinil, postupoval by sice legálně, ale výrazně by se odklonil od principů demo-kratických hodnot a demokracie v Turecku by byla velmi otřesena, neboť by země mohla směřovat ruskou cestou s demokracií mnohdy jen formálně vyhlášenou, ale ve skutečnosti s autoritativní politikou vycházející z vlivů skupiny okolo prezidenta Erdoğana a jeho samotného. Nutno poznamenat, že čím blíže plánovanému termínu voleb by Erdoğan tento krok učinil, tím více by skutečnou demokracii v Turecku oslabil.
I kdyby se parlament v Turecku rozpustil a Erdoğan by znovu kandidoval, nemusel by však být znovu zvolen. Starosta Istanbulu, kterému k Erdoğanově nelibosti vzrostla popularita po opa-kovaných komunálních volbách, by mohl být silným protikandidátem opozice a mohl by případné plány na Erdoğanovo třetí zvolení překazit. Navíc by jako kandidát opozice mohl zvrátit křivku vývoje opět jiným směrem a tím navázat na demokratické tendence oscilujícímu, nepřekotnému, ale stálému vývoji.
Vývoj nepochybně ovlivní ekonomická situace. Bude-li pokračovat propad turecké ekonomi-ky, povede tento vývoj k rostoucí nespokojenosti obyvatel a Erdoğanova pozice bude stále více vratká. Zásadní bude také vývoj konfliktu v Sýrii. Případné rozšíření území na úkor jiného státu, jak může být vnímáno i zřízení třicetikilometrového nárazníkového pásma na syrském území u tureckých hranic, a to přesto, že by toto pásmo formálně k Turecku připojeno nebylo, slouží naopak jako výrazné posílení pozic držitelů moci, a vedlo by tedy i posílení Erdoğanovy pozice.
Výrazné zlepšení ekonomické situace Turecka očekávat nelze, zejména ne v době pandemie koronaviru a krátce po ní. Turečtí občané si budou nepochybně asociovat změnu své ekonomické situace s vládnoucími politiky. Erdoğan bude navíc v roce 2023, kdy jsou naplánovány příští volby, u moci dvacet let, a tak se mezi voliči dostaví i jistá míra frustrace ze stále stejné tváře. Pro svou strategii a další vývoj Turecka tak může zvolit pouze dvě cesty: buď důstojně dokončí mandát a dál již nebude kandidovat, nebo se mu podaří zůstat u moci dále například prostřednictvím rozpuštění parlamentu nebo jinou, avšak neústavní cestou.
Zvolí-li první cestu, může doufat ve volební úspěch své strany AKP a zachování si jistého vlivu na dění v zemi, ale i v případě porážky strany AKP by si zachoval image politika, který pro Turecko mnohé vykonal, což by jistě uznala i řada jeho odpůrců z řad demokratické opozice. V případě druhé cesty si může otevřít možnost setrvat u moci až do konce života, ale za cenu, že Turecko de facto opustí demokratickou cestu a vydá se čistě autoritativním směrem.
Pokud si uvědomí, že setrváním ve funkci by jistě musel rok od roku bojovat s větší vnitrostátní nevolí, domnívám se, že bude chtít zvolit spíš první cestu. Turecko je republikou od roku 1923 a demokratická tradice je v této zemi již bezmála sto let. Ačkoliv schopnost turecké armády zasáhnout proti snahám o změnu sekulárního nastavení země je po potlačeném pokusu o puč v roce 2016 výrazně oslabena, jsou dnešní obyvatelé Turecka výrazně demokraticky vyspělejší než v počátcích Turecké republiky, kdy tuto funkci pojistky sekularizace Atatürk armádě svěřil. Na roz-díl od Ruska a jiných autokratických režimů jsou na demokracii mnoho let zvyklí a na její případné pošlapávání by reagovali citlivěji. Poslední komunální volby navíc naznačily, že ve velkých městech už čas k porážce AKP dospěl.
Turecko pod vedením současného prezidenta Erdoğana směřuje k posílení současného prezi-dentského systému, expanzivnější politice v rámci regionu, zvýraznění konzervativních hodnot, zvýšení vlivu islámu na fungování státu a nacionalistickým sentimentům. Toto směřování lze však stále považovat za dočasné a stále je lze považovat za součást oscilační kultury demokratického vývoje. Prezidentské a parlamentní volby plánované na rok 2023 odpovědí, zda Erdoğan podle ústavy opustí mocenskou pozici, kterou z prezidentského úřadu vybudoval, a moc bude předána demokratickou cestou, nebo zda se toto směřování od demokracie začne výrazně odtrhávat a Turecko se vydá na nejistou cestu autokratického, nedemokratického a nesvobodného režimu, která někdy přináší krátkodobý mocenský zisk, ale zpravidla končí hospodářskou zaostalostí, emigrací inteligence, morální devastací obyvatelstva a mnohdy i řadou obětí, což vše z dlouhodobého hlediska zemi výrazně oslabí.
