Druhá světová válka se do světových dějin zapsala krví, a to nesmazatelně. Její následky byly dalekosáhlé a její dědictví ovlivňuje naši společnost dodnes. O nic menší význam ovšem neměl ani Norimberský tribunál, pomyslná tečka za hrůzami války. V rámci připomenutí jeho začátku 20. listopadu 1945 se proto pokusím alespoň v krátkosti vystihnout jeho důležitost pro rozvoj mezinárodního právního rámce, ve kterém dnes mezinárodní politika operuje.

V mezinárodním právu, které v té době ještě zdaleka nedosahovalo podoby, ve které ho známe dnes, neměl projekt Norimberského procesu precedent. Díky tomu se stal inspirací mnoha reforem, většinou tvořených v rámci OSN, ale zároveň se také z tohoto důvodu potýkal s mnoha – hlavně operativními – problémy.

Individuální trestní zodpovědnost: novinka budoucnosti

Norimberský tribunál má velkou zásluhu na tom, že dnes najdeme v mezinárodním veřejném právu – staletí doméně pouze států – i odnož přímé trestní zodpovědnosti jednotlivce. Vzhledem k tomu, jak důležitou suverenita státu pro mezinárodní právo a politiku vždy byla a stále je, ještě dlouho po Norimberském tribunálu nebyla zodpovědnost jednotlivců rozvíjena. Její renesance přišla v podstatě až po konci Studené války, kdy vznikla řada tribunálů, zejména pro relativně mocensky nezajímavé konflikty v Africe.

Mezinárodní právo procesní, aneb jak má soud vypadat

Důležitým aspektem soudního řízení, na který se často i v odborné komunitě zapomíná, je význam procesního práva pro zajištění spravedlivého soudu. Zatímco definice jednotlivých zločinů jsou stanovené a často ve středu zájmu, potřeba pravidel regulujících proces sám často zaniká. Na rozdíl od soudů vnitrostátních, kde řízení operují podle přesně daných pravidel, regulace na toto téma v mezinárodním právu do 40. let neexistovala.

Během přípravy soudu se musely skloubit dvě – často protichůdné – právní tradice, a to anglosaská a kontinentální/římská. Nakonec vznikl unikátní hybrid, který skýtal to nejlepší uspořádání v dané situaci. Právě proto, například, převládl princip kontinentální týkající se rozhodování – tedy, že rozsudek vynáší soudci, nikoliv porota. Naopak žaloba a obhajoba byly inspirovány pravidly v anglosaském světě.

Podle vzpomínek Roberta Jacksona, problémy se často musely řešit kompromisem. Jeden takový vyvstal, například, ohledně důkazů. Zatímco v anglosaském systému obžaloba nemusí obhájcům své důkazy poskytnout předtím, než se setkají v soudní síni, kontinentální tradice toto považuje za překážku spravedlivého soudu. Kompromisem se tak dosáhlo toho, že německé obhajobě bylo poskytnuto více informací o důkazním materiálu druhé strany, než by bývali dostali v Anglii či USA, ale naopak méně, než by dostali v případě, že by soud probíhal podle čistě německých pravidel.

Norimberský proces a jeho odpůrci

Zda byla cesta, kterou po válce Spojenci pro vyrovnání s Německem zvolili, dobrá či špatná, asi navždy zůstane nezodpovězeno. Pokud se nebudeme zaobírat politickou diskuzí, a vezmeme v potaz pouze problémy spojené s právním zabezpečením soudu, největší kritikou je bezpochyby argument, že obžalovaní nebyli souzeni podle platných právních norem, neboť ty, které byly během soudu použity, v tu chvíli ještě nemohly být považovány za součást mezinárodního práva. Přesto i zastánci tohoto názoru připouštějí, že Norimberský tribunál byl revoluční a daleko překračoval hranice své doby. Problémem se tak, paradoxně, stalo právě to, jak revoluční ve své době byl.

Jak řekl Robert Jackson ve své úvodní řeči: „že čtyři velké národy, nadšené vítězstvím a zraněné bolestí, zdržely ruku pomsty a dobrovolně své zajatce předali rozsudku práva, je jednou z největších poct, které kdy moc poskytla rozumu. (That four great nations, flushed with victory and stung with injury, stay the hand of vengeance and voluntarily submit their captive enemies to the judgement of the law is one of the most significant tributes that Power ever has paid to Reason.)“ Ať už tedy Norimberský tribunál aplikoval ve skutečnosti neexistující právní normy nebo ne, stále by měl sloužit jako příklad toho, jak překonat status quo, daný staletími dějin, a vytvořit něco unikátního.

 

Článek vypracovala Kristýna Haráková, LL.B., M.A.

Když před třemi lety Britové hlasovali o své budoucnosti v Evropě, jen málokdo vážně uvažoval o tom, že by mohli zvolit odchod z EU. Ať už to bylo z důvodu soudobého geopolitického uspořádání světa či ekonomických výhod jednotného trhu, většina přihlížejících i samotných politických aktérů očekávala vítězství skupiny „Stay“. O kolik větší pak byl šok skutečné volby Brexitu!

Brexit ale zase tak nepředvídatelný nebyl. Evropská unie je projekt zaměřený na sjednocení a unifikaci Evropy. Tato analýza chce v krátkosti rozvést důležitý důvod Brexitu, který nejspíš také sehrál v konečném rozhodnutí svou roli: a to, že Velká Británie se v mnoha aspektech, především těch kulturních a společenských, od kontinentální Evropy velmi liší.

Kulturní rozdíly

Stojím si za tím, že Británie nikdy nebyla skutečnou součástí kontinentální Evropy. Rozhodně ne kulturou. Při srovnání jejich přístupu k základním otázkám podstatným v mezinárodní spolupráci, jako je podstata státu, právní úprava, či jen představa o uspořádání společnosti, Británie nikdy nebyla s kontinentální Evropou zajedno.

Pěkný příklad je právě to, jaký účel stát vlastně má. Zatímco ve válkou zpustošené kontinentální Evropě se rozvinul tzv. welfare state, ve Velké Británii je stále pomoc státu minimální a svoboda bez státní regulace je mnohými viděna jako ideál.

Nejočividnější je ovšem nejspíše právo. Pro naprosté laiky předesílám, že v Británii platí tzv. „common law“, narozdíl od zbytku Evropy, kde převládá kontinentální právo („civil law“). Hlavní rozdíl je v tom, že v britském právu tradičně zákony jako takové nehrály velkou roli, a stále nehrají. Spoustu právních norem se nalézá v judikátech. Dlouhou dobu tak byla zabezpečována dokonce i ochrana lidských práv. Jednotlivá práva bylo možné najít v různých judikátech z průběhu věků, bez potřeby je formálně zformulovat a seřadit na jeden seznam. Tak se stalo až v roce 1998, kdy byla do britského systému pevně zakotvena Evropská konvence lidských práv, o které se již od té doby debatuje, zda nebyla proti duchu britského práva.

Mnoho britských právních expertů tak nikdy nebylo nadšeno právem EU, daleko více připomínajícím tradiční kontinentální právní systém. Už jen to, že se jimi musí řídit i Parlament, který je v britském právu suverénní, bylo složité s britským právním systémem skloubit.

Migrace: kolonie i Poláci

Často můžete slyšet, že Britové nemají v lásce Poláky. Především pro ostatní Slovany je to občas problém, hlavně když si je v menších městech s Polákem někdo splete, což většinou nevěstí nic dobrého. Britský odpor k imigrantům však není novým, znepokojujícím jevem. Naopak: pokud se podíváme do historie britské imigrační politiky, můžeme zjistit, že britská migrační politika může být charakterizována jako restriktivní, anti-imigrační, zaměřená na kontrolu, a rasově motivovaná již od roku 1945. Třeba v legislativě ze 60. let je možné zjistit, že právo formálně zakazovalo imigraci příslušníků specifických rasových kategorií, i při držení britského pasu.

Strach z nekontrolovatelné imigrace je tedy psychologickou součástí britské společnosti, a neschopnost kontrolovat hranice v rámci EU, spolu s objektivně vysokou mírou imigrace, tak musela jen přilít olej do ohně.

Je tedy možný Italeave či Czechout?

Brexit byl kulminací dlouhodobé a rozšířené nespokojenosti veřejnosti s EU, která existuje ve většině evropských států. I proto se krátce po ohlášení Brexitu začalo uvažovat o možnosti odchodu dalších členských států.

Osobně si myslím, že odchod jiné evropské země je nepravděpodobný. Protože zatímco Britové se kromě rozčarování z fungování Bruselu museli vyrovnávat ještě s mnoha aspekty EU, které do jejich společnosti nezapadaly harmonicky, ostatní členové s tímto takový zásadní problém povětšinou nemají. Většina má kontinentální právní systém, kam zařadit evropskou legislativu není, ve většině případů, problém; taktéž mají rámcově podobný názor na úlohu státu v zajištění životní úrovně občanů, nebo třeba i v tom, co je bráno jako lidské právo.

To všechno Británie postrádá, a je možné, že její odchod byl tak jen otázkou času, než nějakým zvláštním experimentem.

 

Článek vypracovala Kristýna Haráková, LL.B., M.A.

Poslední zářijový den připadá na výročí pro Čechy tragické události z roku 1938, kdy se zástupci Západních mocností sešli v německém Mnichově a podepsali souhlas s Hitlerovými požadavky na odstoupení československého pohraničí. Je pochopitelné, že v naší zemi vnitropolitické důsledky často přehlušují význam této dohody pro světový vývoj, který ovšem není o nic méně zajímavým a podstatným tématem.

Meziválečné období se někdy pokládá za pravý příklad multipolarity, tedy systému s několika zároveň existujícími velmocemi. Pro Evropu v tu dobu byly zejména důležité Anglie, Francie, Německo a nový Sovětský svaz. Právě kvůli tomu je příklad mezinárodního vývoje v těchto letech důležitý i dnes, v situaci, kdy spousta expertů předpovídá návrat multipolarity do světové politiky.

Mnichovská konference nepřišla jen tak z čistého nebe, ale předcházela jí dlouhodobá jednání Anglie a Francie s Německem, ale také jednání se Sovětským svazem. Ten se totiž dlouhou dobu přikláněl právě na anglo-francouzskou stranu, hlavně díky zásluhám západně orientovaného ministra zahraničí Litvinova, který, mimo jiné, také stál za úspěšným vyjednáním uznání sovětské státnosti Západními mocnostmi (Anglie a Francie v r. 1924, USA roku 1933). Spousta států se v nejisté době přikláněla k politice, kdy vyjednávala se všemi stranami: například Československo vyjednávalo o možnosti smlouvy o ochraně jak s Francií a Anglií, tak i se Sovětským svazem, a podobně na tom bylo i Polsko, které dlouhou dobu oscilovalo mezi Německem a Sovětským svazem. Podobně to probíhalo i na úrovni velmocí – Francie a Anglie vyjednávaly s Německem ve stejné chvíli jako se SSSR. I v SSSR probíhal boj dvou stran. Jedna z nich, podporovaná především Litvinovem, se přikláněla k podepsání spojenectví se Západními mocnostmi proti revisionistickému Německu; ta druhá, prosazovaná Molotovem, naopak usilovala o sblížení s Německem a společnou revizi mezinárodního systému.

V ruském jazyku se tak výsledek mnichovské konference nenazývá dohodou, ale tradičně spiknutím („zagovor“). Občas Rusové toto předkládají jako známku svého boje za práva Československa, ačkoliv realističtější je, že spiknutím se Mnichovská konference stala především proto, že v podstatě smetla ze stolu možnost vytvoření systému kolektivní bezpečnosti proti Německu, o kterém Sověti jednali s Francií a Anglií. Litvinov byl následně rychle zaměněn v čele sovětské zahraniční politiky Molotovem a došlo až k vyjednání Paktu Molotov-Ribbentrop a začátku druhé světové války o rok později.

Nepochopení, odmítnutí kompromisu a strach vedly k jednání o osudu jedné země bez její přítomnosti či hlasu. Podobné tendence můžeme vidět i dnes – na začátku tohoto roku se USA pokusily zorganizovat v Polsku konferenci o Íránu bez jeho přítomnosti, za což bylo mezinárodně povětšinou kritizováno. Mezi Západními velmocemi a Ruskem můžeme opět vidět stejné nepochopení a strach, který v těchto vztazích fungoval i před 80 lety. Na druhou stranu je také možné říct, že také vidíme stejné důsledky, kdy se opět Rusko odklání od Evropy k zemím nezápadním, jako Čína, stejně tak jako k zemím Amerikou a EU odsuzovaným, jako KLDR.

Často se říká, že kdo historii nezná, je nucen ji opakovat. Mnichovská dohoda otevřeně poukazuje na nebezpečí multipolarity. Pokud se tedy právě tímto směrem mezinárodní systém znovu ubírá (či se multipolárním již stal, jak tvrdí např. spousta nezápadních expertů), pak je ještě důležitější tuto dobu hlouběji zkoumat a chyby našich předchůdců připomínat. Stejně tak je potřeba brát v úvahu historickou zkušenost jiných států, jejichž pohled na skutečný průběh událostí se často velmi odlišuje. Máme-li tedy ponaučení z Mnichovské dohody zužitkovat, je třeba předejít podmínkám, které k ní vedly, a bojovat na mezinárodní úrovni proti strachu, nepochopení a aroganci.

Článek vypracovala Kristýna Haráková.

Napětí mezi Spojenými státy a Íránem se v posledních dnech dostalo na vysokou úroveň. Spojené státy nedávno vystupňovaly dosavadní sankce, zařadily íránské revoluční gardy mezi teroristické organizace a následně ohlásily nasazení úderné skupiny s letadlovou lodí USS Abraham Lincoln do Perského zálivu. To vše doprovází bojovná rétorika Trumpovy administrativy, která Írán označuje stále častěji za závažnou hrozbu pro stabilitu na Blízkém východě, které je třeba čelit důsledněji. V tomto článku se ptám, jaké jsou motivace pro tuto konfrontační politiku a zda usilují Spojené státy o válku s Íránem.

Íránské revoluční gardy (Zdroj: Wikimedia Commons)

Problém Spojených států s íránským režimem má v současnosti dvě propojené roviny, ta nejviditelnější je bezesporu ohledně jeho jaderného programu. Trumpův předchůdce Obama se snažil vstřícným přístupem a ústupky, ztělesněnými v jaderné dohodě z roku 2015, s Íránem v otázce jaderné energetiky spolupracovat a touto cestou ho odradit od vývoje jaderných zbraní. Trumpova administrativa naopak tento přístup zcela obrátila, z dohody vystoupila a začala vyvíjet na Írán nebývalý tlak. Poukazoval na to, že i přes platnost dohody se Írán o jaderné zbraně nadále snažil a stejně tak pokračuje v jeho podvratných aktivitách v zahraničí. K nim Íránu měly pomáhat právě benefity plynoucí z dohody, jež údajně používal na financování svých revolučních gard. Ty požívají v íránském režimu velmi silného vlivu a přispívají k jeho radikalizaci a militarizaci.

Druhá rovina americko-íránského střetu se týká regionální stability. Íránské aktivity v Iráku, Sýrii či Jemenu značně podkopávají řád, který se Spojené státy a jeho blízkovýchodní spojenci snaží v regionu ustavit. Hizballáh i gardy přispívají k chaosu v Sýrii, Hamás v Palestině a Húthíové zase v Jemenu. Islámská revoluce je hlavním vývozním artiklem íránského režimu. Tvrdý postup Trumpovy administrativy a vystoupení z dohody se proto netýká pouze samotného jaderného programu. Jedním z cílů této politiky je donutit Írán zastavit právě jeho zahraniční revoluční snahy. Jak se vyjádřil ministr zahraničí Pompeo, jediným cílem Spojených států je, aby se Írán začal „chovat jako normální stát“ (Foreign Policy, 19.3.2019). Současná americká administrativa nemá důvod snažit se o lepší vztahy a režimu ustupovat. Íránská teokracie, která se považuje za poslední pevnost proti západnímu imperialismu, bude totiž ze své podstaty vždy americkým nepřítelem.

Americký ministr zahraničí Pompeo na summitu ohledně íránského jaderného programu (Zdroj: Flickr.com)

Změna režimu?

Toto jasně definované nepřátelství však ještě zákonitě nemusí vést ke snahám svrhnout režim otevřenou konfrontací. Trumpova administrativa se dlouhodobě vymezuje vůči přílišné vojenské angažovanosti USA ve světě, přičemž u regionu Blízkého východu to platí obzvlášť. Ať už se jednalo o Bushovu válku v Iráku či Obamovu intervenci v Libyi, prezident Trump zpochybňoval smysluplnost a výsledky těchto akcí. V případě Sýrie ohlásil úplné stažení amerických vojsk, které se sice dosud i kvůli přítomnosti íránských bojovníků v úplnosti nerealizovalo, nicméně vyslalo jasný signál o změnách v americké blízkovýchodní strategii. Ta by v souladu s Trumpovým heslem „America First“, která měla daleko více reflektovat americké bezpečnostní zájmy a na rozdíl od minulých administrativ by neměla stavět na způsobech násilného „vyvážení“ demokracie a změn režimů. Tato politika s sebou nesla vždy pouze katastrofické následky. V případě Íránu by podobná snaha byla ještě rizikovější, neboť v zemi ani neexistuje opozice, která by o americkou podporu stála a o níž by se Američané mohli opřít.

Další blízkovýchodní konflikt a snahy změnit íránský režim by Trumpovu administrativu výrazně poškodil doma i v zahraničí. Současné stupňování napětí a politika maximálního tlaku na Írán se proto zdá být jedinou možnou cestou, jak mohou Spojené státy nejlépe čelit destabilizujícím aktivitám Íránského režimu a zároveň si zachovávat tvář neangažovanosti. Pokud Írán nepřečte současnou situaci chybně a otevřeně Spojené státy nevyprovokuje, Trumpova administrativa bude jen stěží mít chuť měnit svoji nově ustanovenou blízkovýchodní politiku a teokratický režim silou svrhnout.

Vojtěch Freitag

 

Od poloviny února se v médiích začaly pravidelně objevovat zprávy o masových demonstracích v Alžírsku namířených proti prezidentovi Abdelazízovi Buteflikovi. Jeho rozhodnutí kandidovat již popáté na post hlavy státu vzbudilo odpor a vehnalo do ulic statisíce převážně mladých Alžířanů. Na začátku dubna se 82letý autoritář rozhodl demonstrantům ustoupit a dále již nekandidovat. Protesty přesto pokračují v rozsahu, jež země nezažila od začátku občanské války v roce 1991. Kde tedy leží příčiny nespokojenosti?

 

Abdelazíz Buteflika (Zdroj: Wikimedia Commons)

 

Buteflika jako představitel „le pouvoir“

Veterán války za nezávislost Buteflika se s pomocí armády dostal k moci v roce 1999. Přestože jeho zvolení bylo považováno za zmanipulované, dokázal si během prvních dvou funkčních období své vlády získat popularitu mezi alžírským obyvatelstvem. Jeho vláda byla spojována s ukončením násilí, obnovou státu a hospodářským růstem. Buteflika se stal dokonce tak populární, že mu voliči schválili v referendu v roce 2009 kandidovat i potřetí. Nejen, že se obklopil generály, kteří ho dostali do funkce. Vytvořil i vlastní mocenskou síť z prominentních podnikatelů a politických spojenců, kteří se obohacovali na ropných zásobách země. Zejména pro armádu se tak stal vhodnou postavou navenek reprezentující. Buteflika dokázal mistrně balancovat mezi konfliktními zájmovými kruhy tvořící „le pouvoir“ neboli systém (Foreign Affairs, 10.4.2019). Jeho postavení bylo tak pevné, že ho dokonce nesmetla ani vlna protestů Arabského jara jako mnoho jiných autoritářů v regionu.

Problémem se stalo jeho zdraví, neboť v roce 2013 utrpěl mrtvici. Od té doby se již neukazoval na veřejnosti, byl upoután na invalidní vozík a jeho schopnost vládnout byla opakovaně zpochybňována. Díky jeho stabilizační pozici v systému se však vládnoucí elity dlouhodobě nedokázaly shodnout na jeho nástupci. Neschopnost systému najít alternativu a zjevné využívaní Butefliky jako loutky armády se ukázaly jako hlavní spouštěče demonstrací. Zejména pro mladé Alžířany, kteří pamatují Butefliku jako jediného prezidenta, znamenala jeho kandidatura poslední kapku trpělivosti se zkorumpovaným režimem. Jejich nespokojenost byla umocněna také chronickou nezaměstnaností mezi mladými, jež v posledních letech vystoupala až k 30 %. Postupně se k nim přidali také starší lidé zejména ze střední třídy, a protesty tak postupně nabyly celospolečenského charakteru.

 

Demonstrace proti Buteflikovi (Zdroj: Wikimedia Commons)

 

Nekandidovat nestačí

Rozhodnutí Butefliky nekandidovat ohlášené na začátku měsíce bylo pro demonstranty pouhým malým vítězstvím na jejich cestě k hlubší transformaci celého oligarchického systému, jehož představitelé byli zaskočeni nebývalou intenzitou protestů. Jejich ústupky v podobě rezignací předsedy ústavní rady či šéfa zpravodajské služby však pro demonstranty nejsou dostatečné. Samotný dočasný nástupce Butefliky, předseda parlamentu Bensalah, je jeho dlouholetým spojencem, a i ostatní tváře režimu jako např. premiér Bedoui stále zůstávají u moci. Armáda prozatím do vyhrocené situace nevstupuje a nechává její řešení na bedrech politických vůdců. Nicméně její šéf, generál Gaíd Salah, varoval, že pokud se řešení nenajde, armáda bude muset intervenovat (Aljazeera, 16.4.2019).

Alžírské protesty se tak dostávají do daleko komplikovanější fáze. Odstranit prezidenta je jedna věc, avšak změnit celý zkorumpovaný systém je záležitost daleko složitější. Odstrašujícím příkladem může být Egypt, kde během roku 2011 sice padl prezident Mubarak, nicméně i přesto se země ponořila do násilí, v konečném výsledku se vládnoucí elity u moci nadále udržely a dlouhotrvající problémy zůstaly nevyřešeny. Zda bude toto scénář i pro největší africkou zemi je otázkou. Jisté však je, že vlny protivládních protestů jsou vysoce nakažlivé a rostoucí nestabilita v tomto regionu může mít konsekvence i pro evropskou bezpečnost.

 

Vojtěch Freitag

 

 

Severoatlantická aliance slaví tento měsíc 70 let své existence. Při této příležitosti se sešli ve Washingtonu D.C. všichni ministři zahraničí členských států nejen aby oslavili toto jubileum, ale také aby prodiskutovali budoucí směřování aliance. Co stojí za stabilitou a trvanlivostí tohoto vojenského paktu a jaké nové výzvy ho čekají?

4. dubna 1949 podepsalo 12 zakládajících států v čele se Spojenými státy pakt, jež měl bránit expanzi Sovětského svazu. Tento zřetelný cíl s koncem studené války vymizel a s tím nastala potřeba definovat nový účel aliance. Výsledkem byl širší bezpečnostní rámec NATO, který měl flexibilněji reagovat na politickou nestabilitu nejen v post-sovětském prostoru a Jugoslávii, ztělesněný operacemi v Bosně a Hercegovině a Kosovu. Následné události 11. září měly za následek vůbec první aktivaci článku 5 o kolektivní obraně, jež vyústila ve spojeneckou intervenci v Afghánistánu. Kromě terorismu byly ve strategické koncepci z roku 2010 identifikovány i další nekonvenční hrozby jako např. kybernetické útoky či proliferace zbraní hromadného ničení (NATO.int).

 

Teroristický útok 11. září byl impulzem k operaci Trvalá Svoboda (Zdroj: Wikimedia Commons)

 

Aliance sdílených hodnot

Tajemství trvanlivosti NATO spočívá ve dvou aspektech. Jednak je to aliance sdílených hodnot. Principy pluralismu, individuálních svobod a právního státu jsou v preambuli zakládající smlouvy ustaveny jako podmínka pro členství v alianci. Díky nim v ní nevznikají zásadní rozepře a spojenectví funguje na bázi důvěry a solidarity (The Guardian 2.4.2019). Společnými hodnotami jsou identifikovány i společné hlavní hrozby pro celou alianci. Dalším aspektem je flexibilita. NATO přežilo změnu charakteru mezinárodního systému v 90. letech, protože se rychle dokázalo adaptovat na nové prostředí a ukázalo, že to není pouze jednoúčelový pakt. Díky nekonvenčním hrozbám už neplatí strnulé pravidlo, že v případě napadení jednoho státu musí automaticky všichni spojenci do války.

Časy se mění

Nicméně mezinárodní prostředí se nadále mění a s ním i zájmy členských států. Do centra pozornosti Spojených států postupně vstupuje zejména oblast východní a jihovýchodní Asie, kde se USA snaží zadržovat zřejmý mocenský vzestup Číny. Ta se ukazuje jako stále silnější vyzyvatel americké světové dominance. Evropské státy nemají zájem se angažovat kvůli Spojeným státům na druhé straně světa, když jejich bezpečnostní obavy leží blíže domovu, zejména ve Středomoří a východní Evropě, kde Rusko představuje trvalou hrozbu stability. Je otázkou, do jaké míry evropské státy nadále potřebují americkou pomoc k zadržování Ruska. Množí se hlasy, že mise NATO v Evropě skončila a Spojené státy by měli přenést veškerou tíhu obrany na bohaté evropské spojence (NY Times 10.3.2019). Ztělesněním této kritiky a celkového amerického odklonu od Evropy je už sám Donald Trump, který se stal zároveň impulzem pro Evropskou unii, aby reagovala na oslabení transatlantické vazby. Nově ustavené instituce Stálé strukturované spolupráce a Evropský obranný fond jsou předzvěstí stále užší obranné spolupráce. Ne náhodou se tyto iniciativy začínají realizovat i s odchodem Británie, jež vždy prosazovala kooperaci pouze v rámci NATO a evropské iniciativy vetovala. EU se stává stále serióznějším aktérem v oblasti obrany, a to i přes to, že Evropská armáda (jak o ní sní francouzský prezident Macron) se zatím zdá být hudbou daleké budoucnosti.

 

Znovuzvolený generální tajemník NATO Jens Stoltenberg (Zdroj: Flickr.com)

 

Evropa si i díky existenci NATO zvykla brát mír jako samozřejmost. Nyní je načase, aby se sama začala starat o svoje bezpečí, neboť kapacity na to má. Pro toto směřování mluví i větší mocenské ambice Evropské unie, které stávající podoba kooperace v rámci NATO neumožňuje uspokojit. Aby se EU mohla stát opravdovým globálním hráčem, není potřeba zpřetrhat transatlantickou vazbu. Spolupráce se Spojenými státy je po všech směrech výhodná, avšak závislost na nich nikoliv. Jádro bezpečnosti Evropy by mělo ležet převážně na starém kontinentě a úloha NATO by se měla přehodnotit. 70 let trvání aliance ukázalo, že je schopná se vypořádávat s těžkými výzvami. Zda přežije i tuto, bude záležet pouze na politické vůli na obou stranách Atlantiku.

 

Vojtěch Freitag

Otázka bezpečnostních implikací Brexitu není, a nikdy nebyla úplně v centru pozornosti. Složitá vyjednávání se točí zejména kolem husté sítě ekonomických, obchodních a regulačních vztahů, které si Britové za necelých 50 let stihli se zbytkem EU vypěstovat. Británie je však zpravodajská, technologická a vojenská velmoc, jejíž kapacity převyšují ostatní členské státy a přispívají k evropské bezpečnosti. Jak se v této oblasti tedy možný odchod z EU projeví a jak to ovlivní fungování NATO?

Protesty u Westminsterského paláce (Zdroj: Wikimedia Commons)

 

Zpravodajská a policejní spolupráce

V oblasti spolupráce v boji proti terorismu a organizovanému zločinu je spolupráce mezi Brity a evropskými zeměmi intenzivní. Britové jsou velmi aktivní v rámci skupiny Counter Terrorism Group – CTG, která se skládá z 30 evropských tajných služeb a je nezávislá na institucích EU. Británie přispívá zdaleka nejvíce do společných zpravodajských databází, a jako jediná země z této skupiny má kapacity na to bojovat proti terorismu kdekoliv na světě. Brexit by tuto spolupráci neměl ohrozit. Otázky tak budí spíše budoucnost britského členství v Europolu, jež zastřešuje obecnější policejní spolupráci. Zde Britové s vysokou pravděpodobností pozbydou členství a nebudou mít nadále přístup např. k databázím týkajících se pohybu v Schengenském prostoru.

Impuls k bližší unijní spolupráci

V rámci EU je bezpečnostní a obranná politika (SBOP) převážně státní doménou. Obrana státu byla totiž vždy spojována se státní suverenitou, a konkrétní rozhodnutí tak leží pouze na členském státě, nikoliv na institucích EU. Pro společnou akci, např. vojenskou intervenci, je třeba jednomyslnosti a každý stát má právo veta, což výrazně snižuje akceschopnost. Nicméně v návaznosti na výsledky britského referenda iniciovala Evropské unie vznik několika institucionálních mechanismů, které fungují na bázi dobrovolnosti, a ty jednomyslnost pro rozhodování nevyžadují. Je to mj. Stálá strukturovaná spolupráce – PESCO a Evropský obranný fond – EDF. Tyto mechanismy slouží k posílení obranné kooperace ve formě sdílení zdrojů, technologickém vývoji a koordinaci plánování (Euroskop). Nutno dodat, že v těchto institucích již Británie není členem. Načasování těchto snah souvisí se strachem z čím dál větší závislosti EU na NATO, která bude odchodem Británie pouze umocněna. Brexit byl tedy impulzem k bližší unijní spolupráci, jež donedávna probíhala výhradně v rámci severoatlantických struktur.

Fialově: státy EU i NATO, Modře: státy pouze v EU, Oranžově: Státy pouze v NATO

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Slábnoucí transatlantická vazba a mocenské ambice

Roli hraje nejen strach ze závislosti, slábne také celková vůle Evropské unie nadále posilovat strategickou spolupráci se Severoatlantickou aliancí. Jednak je to postupné odcizení mezi Evropou a Spojenými státy, které ztělesňuje Donald Trump se svým kritickým postojem k alianci a její roli v Evropě. Za druhé jsou to vzrůstající ambice Evropské unie figurovat na světové scéně jako samostatný globální aktér. K tomu již nestačí pouze „soft power“ ve formě ekonomické a kulturní převahy. Evropští lídři si stále více uvědomují nutnost doplnit tyto kvality soběstačnou vojenskou mocí. Prozatím je idea evropské armády neprůchozí, hlasy po ní volající však sílí.

Ambice mají i Britové. Ministr obrany Williamson vidí v Brexitu šanci, jak Británie může posílit svoji roli v mezinárodní politice a obnovit svůj zašlý vliv. Aktivní angažmá v zahraničí a schopnost unilaterálně zasáhnout v případě porušení mezinárodního práva podle něj pomohou Británii stát se znovu globální mocností. Konkrétně se má toto nové směřování projevit např. v britské přítomnosti v Jihočínském moři (The Guardian, 11.2.2019). Nakolik jsou tyto ambice kompatibilní se britským veřejným míněním je otázkou.

I přesto, že určitá, převážně zpravodajská spolupráce bude nejspíš zachována, chybějící širší institucionální zakotvení evropskou vnitřní bezpečnost nepochybně poškodí. Dá se předpokládat, že i v oblasti obrany a mezinárodní bezpečnosti se Evropská unie i Británie budou v budoucnu od sebe vzdalovat, a současně s tím bude oslabovat i unijní vazba na Severoatlantickou alianci. Ta nepochybně stále zůstává hlavní platformou pro obrannou spolupráci v Evropě. Blížící se Brexit ukazuje, že Evropská unie začíná hledat vlastní cesty, jak si zajistit bezpečnost v stále měnícím se mezinárodním prostředí.

 

Vojtěch Freitag

 

Mezi Mexikem a USA existuje téměř 2000 kilometrová hranice, která dva sousední státy rozděluje. Na americké straně pohraniční hlídka hlídá přísnějí své hranice, a snaží se tak zabránit nelegální migraci a omezit vstup cizinců do státu. Nelegální migrace každoročně pohlcuje několik milionů dolarů z rozpočtu USA, nejedná se jen o pohraniční hlídky, ale i věznice. Už Obamova administrativa deportovala 409 849 neregistrovaných přistěhovalců za rok 2012. Nezákonné přechody na jižní hranici dramaticky klesly od roku 2007, avšak v posledních letech více amerických rodin a dětí bez doprovodu migrovalo do Spojených států a žádosti o azyl byly vyčerpány. Amerika je názorově rozdělena. Na jedné straně jsou Američané, kteří věří, že levná pracovní síla přistěhovalců přispívá k ekonomickému růstu. Migrace podle nich obohacuje nejen hraniční státy USA mexickou kulturou v jazyce, jídle a hudbě. Na straně druhé jsou odpůrci migrace. Jejich hlasy reprezentuje Trumpova politika, která přináší jako možné řešení problému postavení zdi, na kterou jsou potřeba finance ze státního rozpočtu. (BBC NEWS, 15. 2. 2019)

Trumpova vidina zdi?

Vrchol migrace z jižní části do USA byl zaznamenán v roce 2000, a byly to převážně obyvatelé Mexika. Počet migrantů se pohyboval kolem 1,64 milionu lidí, kteří „úspěšně“ překročili hranice. Centrem, z něhož opouštěli Mexiko, se stala Tijuana. Od roku 2007 imigrantů počet klesal a v roce 2017 dosahuje dosavadního minima, což představuje zhruba 55 500 legálních imigrantů. Výzkumné centrum PEW, uvádí i počty o nelegálních imigratech, kterých je již v roce 2016 10,7 miliónu.

Během uplynulých 2 let přináší politika prezidenta Trumpa několik protiimigračních opatření:

• žadatelé o azyl musí čekat v Mexiku na rozhodnutí
• pohraniční úředníci snížili počet žádostí na azyl, zpracovávají je každý den, a strategie má název „měření“
• v červnu 2018 generální prokurátor Jeff Sessions oznámil, že případy domácího násilí a násilí zločineckých gangů již nebudou považovat za důvody pro azyl v USA
• nejkontroverznější událostí se stalo hromadné odlučování tisíců dětí migrantů od jejich rodičů na hranicích jako součást „politiky nulové tolerance“, která zastihla každého, kdo byl označení za nelegálního migranta
• důvodem pro „znechucení“ migrace přinesly i deportace imigrantů do původního státu (BBC NEWS, 15. 2. 2019)

Diskuse, která v USA vládla, byla i z důvodu financování pozemní zdi na hranicích. Trump požadoval ze státního rozpočtu 5,7 miliardy dolarů, schválili mu pouze 1,4 miliardy dolarů, což je mnohem nižší částka. Kongres, tak chce předejít dalšímu shutdownu. (HN, 15. 2. 2019) Prezident, aby deficit pokrýt, začal operovat s národní nouzovou situací. Stav nouze se deklaruje v době krize, a tu „migrační krizi“ na hranici Trump prosazuje. Při tomto stavu se mu podařilo obejít Kongres, a dostal se k speciálním pravomocem, k vojenským prostředkům a zdrojům. Expertka na prezidentské nouzové pravomoci, paní Goiteinová se domnívá, že mohlo dojít ke zneužití pravomocí ze strany Trumpa. (BBC NEWS, 15. 2. 2019)

Z pohledu mexické strany

S nástupem nového mexického prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora se snížil rozpočet na migraci a uprchlíky poté, co nastoupil do funkce 1. prosince 2018. Jeho administrativa přislíbila víza a práci v Mexiku i pro migranty z dalších středoamerických států, aby tak nepokračovali v emigraci do USA. (The Guardian, 5. 1. 2019) Mezi USA a Mexikem existuje velká mezera ve mzdách, kdy mzdy zůstávají výrazně vyšší v USA pro velkou část populace. Toto přitahuje mnoho Mexičanů do USA. Mnozí lidé žijící na venkově v Mexiku se živí zemědělstvím a musí přežít s velmi málo penězi. (BBC NEWS, 15. 2. 2019) Zeď mezi USA a Mexikem by přesto nemusela vyřešit problém migrace. Uprchlíci si i přesto najdou nové cesty, jak se do USA dostat. V neposlední řadě Trumpova odůvodnění národního nouzového stavu nestojí na pádných argumentech, ale jsou zavádějící a odvolávají se na pašování drog a zločinnost.

Autor: Nikola Fejková

Venezuela zažívá nejvýraznější krizi její moderní historie. Vyhrocená situace vře a na povrch vycházejí skutečnosti, které začaly rozdělovat nejen aktéry na politické scéně uvnitř státu, ale i ve světě. Stát se už roky snaží vyrovnávat s hyperinflací, nedostatkem léků a základních potravin pro občany.Jako důsledek uvedených faktorů miliony Venezuelanů opouštějí zemi ze strachu před násilnými ozbrojenými konflikty.

Huga Cháveze,socialistického vůdce, který se držel u moci jako prezident od roku 1999,vystřídal jeho následovník Nicholas Maduro a pokračoval v jeho socialistické a autoritativní politice, která je podporována armádou. Zvrat nastal, když se opoziční předseda Národního shromáždění Juan Guaidó (sociální demokrat) jmenoval s odvoláním na ústavu za dočasného prezidenta Venezuely. Učinil tak v návaznosti na prezidentské volby, které v roce 2018 nebyly dle opozice demokratické a legální.Podporu opozičního lídra následně vyslovily USA, Španělsko, Česká republika, Německo, Francie a společně s dalšími státy vyzývají Madura, aby vyhlásil volby nové. Konflikt mezi oběma lídry země se však primárně nezakládá na otázce obsazení postu prezidenta, ale především na otázce ideologického směřování státu a přístupu k ekonomickému kapitálu, který se ukrývá zejména v ropě.
Proč ke krizi došlo a mezi kým probíhá?

Epochu socialismu ve Venezuele započal Hugo Chávez v roce 1999. Jeho pojetí prezidentského úřadu však záhy nabralo jiný ráz. Byl direktivnější v rozhodnutích a přítomnost bezpečnostních složek v běžném životě občanů se stala každodenní realitou.

Ekonomická krize nezačala přímo s nástupem Cháveze, ani Madura. Je datována už před lety, kdy se prezidenti dostali k moci. Avšak za jejich vlády je zaznamenán kolaps ekonomiky.Ačkoliv se za Cháveze setkáváme i se světlými chvílemi, kterými si naklonil značnou část obyvatel na svou stranu, jejich socialistické směrování nepřineslo kýžené ekonomické výsledky. Ekonomika, kterou nastavil Chávez měla pomoci chudším obyvatelům umožnit přístup k základním potřebám jako je hygiena, potraviny a podobně. Chávez také zavedl cenové kontroly na základě kterých byly přístupnější ceny zboží. To přineslo dopad na podniky, které tyto produkty vyráběly. V roce 2003 byla zavedena kontrola cizí měny, kdy se nechtěně ve Venezuele rozmohl černý trh s výměnou domácí měny za dolary. Občané, kteří chtěli změnit své bolivar za dolary museli žádat vládní měnovou agenturu, aby jim tuto změnu umožnila. Občané, kterým se to nepodařilo se jednoduše uchýlili k výměně jinou cestou. Museli dokazovat, že k výměně bolivaru za dolar mají oprávněné důvody.

V roce 2013 se po smrti Huga Cháveze stal prezidentem Nicholas Maduro, který získal jen o 1,6% hlasů více než Henrique Caprilese. Hugo Chávez představoval pro Madura mentora a i on pokračoval v nastaveném trendu socialistické politiky. Post prezidenta měl zastávat 6 let, ale v roce 2018 došlo k předčasným volbám, které znovu vyhrál. Vláda se následně s ekonomickou krizí v srpnu 2018 rozhodla bojovat v podobě balíčku opatření, které postupně realizovala, například zavedením nového „suverénního bolivaru“. Přijetí suverénního bolivaru znamenalo spojit ho s venezuelská ropnými zásobami, dále došlo k omezení týkajícího se všech, kteří nemají „Fatherland ID“ (podle vzoru Číny, kde se dají na základě ID karty sledovat různé druhy informací o občanovi ) a nepřísluší jim tímto dotace na paliva.V neposlední řadě došlo ke zvýšení daně z 12% na 16%. (BBC NEWS, 4.2.2019)

Výkonu funkce prezidenta se ujal 10. ledna 2019 a opoziční strany se k jeho znovuzvolení stavěly bojkotem. Ačkoliv Maduro nebyl uznán ani Venezuelským opozičním Národním shromážděním,post prezidenta chtěl zastávat i nadále. Politická krize se stala předpokladem krize ekonomické, kdy došlo k pádu cen ropy a vysoké inflaci.

Vyvrcholení politické krize můžeme datovat k 23. ledna 2019, kdy se tehdejší předseda Národního shromáždění Juan Guaidó jmenoval do funkce dočasného prezidenta. Učinil tak na základě ústavy podle článků 233 a 333, které umožňují předsedovi Národního shromáždění ujmout se funkce prezidenta pokud volby, v nichž měl být zvolen prezident Venezuely, neproběhly demokraticky. Guaidó vyzval všechny občany země, aby ve formě protestů vyjádřili svůj názor na současný stav Venezuely. Klíčovým faktorem v době politické krize se stává armáda, tedy bezpečnostní síly. Doposud byly nakloněný Madurovi, který je pravidelně odměňoval a ony mu sloužily při kontrole významných postů ve státě a v kontrole průmyslových odvětví. Opoziční lídr si je vědom, že když se chce prosadit musí tuhle složku mít na své straně. (BBC NEWS, 24. 1. 2019)

Jak na poslední události reagují Venezuelané?

Ve státě se prohlubuje krize ve všech sférách běžného života, zejména v nedostatku pracovních příležitostí a přístupu k základním potřebám jako jsou léky či potraviny. V ulicích dochází k násilným střetům, které často končí tragicky.Od roku 2014 začali lidé hromadně opouštět zemi. Nejméně 2 miliony odešly do sousedních států, jako například Kolumbie, Peru, Ekvádoru, Brazílie, Chile, či Argentiny. (Newsdeeply, 22. 8. 2018) Podle UNHCR (United Nations High Commissioner for Refugees) ke konci roku 2018 zemi opustil další 1 milion lidí. Kromě blízkých států je zaznamenán odchod migrantů i do USA, Španělska a Portugalska. (UNHCR, 8. 11. 2018) Různé organizace se snaží přijímajícím státem i migrantům přímo pomoci v různých oblastech (Zdroj: BBC 24. 1. 2019)

Zdroj: BBC 24. 1. 2019

Jaké jsou na situaci ve Venezuele reakce ve světě?

Státy se postupně začaly dělit na ty, které podporují Madura a Guaida. Prvním státem, který se postavil na stranu Guaida byly Spojené státy. Vyjádřily tak svou podporu a uznali jej jako dočasného prezidenta, což se pochopitelně setkalo s odporem ze strany Madura, který vyzval americké diplomaty odchodu ze země do 72 hodin. USA však na výzvu nereagovalo a Maduro od ni následně upustil. (BBC NEWS, 24. 1. 2019)

Maduro mezi svými spojenci ponechává Rusko, Turecko a Čínu. Mluvčí ruského prezidenta uvedl, že řešení vnitropolitické krize Venezuely mohou občané země vyřešit sami a jiné státy nemají právo do procesu zasahovat. Podobnu i podobný názor na situaci ve podobně jako USA Venezuele veřejně vyslovuje i mnoho evropských zemí, jako například Španělsko, Česko, Francie, Německo, nebo Velká Británie. Některé státy pouze žádají, aby Maduro vyhlásil nové volby, které proběhnou demokraticky a budou spravedlivé, on však tyto výzvy odmítá. Pro odstoupení Madura volají i okolní státy Latinské Ameriky, kterých se krize přímo dotýká. (BBC NEWS, 4. 2. 2019)

Zdroj: BBC NEWS, 4. 2. 2019

Jaký je mezinárodně-politický kontext celé krize?

Ruská státní ropná společnost Rosneft od roku 2006 poskytla spolu s ruskou vládou Madurovi a jeho vládě miliardy dolarů, které i přes krizi očekávají splatit. Čína je také obrovským investorem ve Venezuele a zájmem obou států je tak zachování stability aktuálního režimu, což podporuje i vyjádření nutnosti klidu a odmítnutí zásahu cizích zemí do vnitřních záležitostí Venezuely. Změna režimu by totiž razantně ohrozila geopolitické a ekonomické zájmy obou zemí (Washington post, 8. 2. 2019).

Dalším výrazným podporovatelem je karibský soused Kuba, která vzhledem k podobnému ideologickému smýšlení podporuje vládu Madura. Svou náklonnost předvedla Kuba v minulosti například výměnou ropy za léky a potraviny.Dlouholetými spojenci jsou taktéž Nikaragua a Bolívie.

Nové volby?

Jako nepravděpodobnější a nejracionálnější řešení situace nabízejí nové prezidentské volby. Ty by ale mohly přinést fatální porážku Madura, s nímž by skončila levicová vláda. V mezinárodním kontextu by mohlo dojít k zablokování hlasování v OSN, protože stáli členové Rady bezpečnosti OSN, mezi něž patří i podporovatelé současného venezuelského prezidenta Madura, Rusko a Čína, disponují právem veta. Venezuela může oslabit i další státy, které zásobuje ropou. V případě nevyřešení situace ve Venezuele novými volbami může dojít také k další emigraci obyvatelstva ze země, což může vést k negativním důsledkům nejen pro samotnou Venezuelu, ale i pro všechny okolní státy.

Nikola Fejková

Referendum o členství Spojeného království v Evropské unii proběhlo dne 23. června 2016 a účastnilo se více než 30 milionů obyvatel. Volební účast v referendu činila 71,8%, přičemž více voličů hlasovalo pro odchod 51,9% a 48,1% bylo opačného názoru.

Podle Lisabonské smlouvy, článku 50, mají obě strany, jak Spojené království, tak Evropská unie, 2 roky na rozhodnutí podmínek Brexitu. Tedy od 29. března 2017 do 29. března 2019. Prozatím se ale britské premiérce Tereze Mayové nepodařilo dohodnout s opozicí a rozhodla se tak odložit úterní hlasování parlamentu o podobě brexitové dohody.

Nadále má v plánu s poslanci debatovat o podobě irské pojistky, která po odchodu Británie z EU zajistí, že mezi Irskou republikou a Severním Irskem nebude pevná hranice. Premiérka chce jednat o tomto tématu s Evropskou komisí. Evropská komise, ale oznámila, že jednání znovu otvírat nebude. Donald Tusk, předseda Evropské rady, také oznámil, že další jednání nebudou přípustná. Nový termín pro hlasovaní parlamentu zatím Tereza Mayová neoznámila.

 

Evropský soudní dvůr dne 10. prosince 2018 rozhodl, že Spojené království může zrušit Brexit bez povolení ostatních 27 členů EU a zůstane členem EU za stávajících podmínek. Za podmínky, že následuje „demokratický proces“.

Dne 10.12. 2018 vystoupil ředitel Diplomatické akademie Cyril Svoboda na ČT 24. Během vysílání hovořil o tématu Brexit.

„Legitimita Mayové i její autorita je momentálně oslabena. Evropský soud rozhodl, že Brexit je možné si rozmyslet a vzít ho zpět. Británii to tímto způsobem zkomplikovalo jednání o Brexitu a posílilo to ty, kteří chtějí zůstat v unii .

Prodloužení jednání přes březen příštího roku má velké dopady na fungování institucí Evropské unie”. ( Cyril Svoboda)

 

Předkyně vlády Tereza Mayová varovala konzervativní poslance, že pokud se rozhodnou hlasovat proti stanovené dohodě, riskují tím, že by k Brexitu nemuselo dojít a následovalo by tím další referendum. Někteří poslanci si ale přejí, aby veřejnost dostala konečné slovo, s možností zůstat v EU.

Poslanci dostanou možnost se k dohodě vyslovit až v lednu. Podle britského zákona o odchodu z EU by tak měli učinit nejpozději do 21. ledna. Mayová zároveň uvedla, že zintenzivní přípravy na takzvaný neřízený Brexit pro případ, že by poslanci nakonec dohodu neschválili.