Druhá světová válka se do světových dějin zapsala krví, a to nesmazatelně. Její následky byly dalekosáhlé a její dědictví ovlivňuje naši společnost dodnes. O nic menší význam ovšem neměl ani Norimberský tribunál, pomyslná tečka za hrůzami války. V rámci připomenutí jeho začátku 20. listopadu 1945 se proto pokusím alespoň v krátkosti vystihnout jeho důležitost pro rozvoj mezinárodního právního rámce, ve kterém dnes mezinárodní politika operuje.
V mezinárodním právu, které v té době ještě zdaleka nedosahovalo podoby, ve které ho známe dnes, neměl projekt Norimberského procesu precedent. Díky tomu se stal inspirací mnoha reforem, většinou tvořených v rámci OSN, ale zároveň se také z tohoto důvodu potýkal s mnoha – hlavně operativními – problémy.
Individuální trestní zodpovědnost: novinka budoucnosti
Norimberský tribunál má velkou zásluhu na tom, že dnes najdeme v mezinárodním veřejném právu – staletí doméně pouze států – i odnož přímé trestní zodpovědnosti jednotlivce. Vzhledem k tomu, jak důležitou suverenita státu pro mezinárodní právo a politiku vždy byla a stále je, ještě dlouho po Norimberském tribunálu nebyla zodpovědnost jednotlivců rozvíjena. Její renesance přišla v podstatě až po konci Studené války, kdy vznikla řada tribunálů, zejména pro relativně mocensky nezajímavé konflikty v Africe.
Mezinárodní právo procesní, aneb jak má soud vypadat
Důležitým aspektem soudního řízení, na který se často i v odborné komunitě zapomíná, je význam procesního práva pro zajištění spravedlivého soudu. Zatímco definice jednotlivých zločinů jsou stanovené a často ve středu zájmu, potřeba pravidel regulujících proces sám často zaniká. Na rozdíl od soudů vnitrostátních, kde řízení operují podle přesně daných pravidel, regulace na toto téma v mezinárodním právu do 40. let neexistovala.
Během přípravy soudu se musely skloubit dvě – často protichůdné – právní tradice, a to anglosaská a kontinentální/římská. Nakonec vznikl unikátní hybrid, který skýtal to nejlepší uspořádání v dané situaci. Právě proto, například, převládl princip kontinentální týkající se rozhodování – tedy, že rozsudek vynáší soudci, nikoliv porota. Naopak žaloba a obhajoba byly inspirovány pravidly v anglosaském světě.
Podle vzpomínek Roberta Jacksona, problémy se často musely řešit kompromisem. Jeden takový vyvstal, například, ohledně důkazů. Zatímco v anglosaském systému obžaloba nemusí obhájcům své důkazy poskytnout předtím, než se setkají v soudní síni, kontinentální tradice toto považuje za překážku spravedlivého soudu. Kompromisem se tak dosáhlo toho, že německé obhajobě bylo poskytnuto více informací o důkazním materiálu druhé strany, než by bývali dostali v Anglii či USA, ale naopak méně, než by dostali v případě, že by soud probíhal podle čistě německých pravidel.
Norimberský proces a jeho odpůrci
Zda byla cesta, kterou po válce Spojenci pro vyrovnání s Německem zvolili, dobrá či špatná, asi navždy zůstane nezodpovězeno. Pokud se nebudeme zaobírat politickou diskuzí, a vezmeme v potaz pouze problémy spojené s právním zabezpečením soudu, největší kritikou je bezpochyby argument, že obžalovaní nebyli souzeni podle platných právních norem, neboť ty, které byly během soudu použity, v tu chvíli ještě nemohly být považovány za součást mezinárodního práva. Přesto i zastánci tohoto názoru připouštějí, že Norimberský tribunál byl revoluční a daleko překračoval hranice své doby. Problémem se tak, paradoxně, stalo právě to, jak revoluční ve své době byl.
Jak řekl Robert Jackson ve své úvodní řeči: „že čtyři velké národy, nadšené vítězstvím a zraněné bolestí, zdržely ruku pomsty a dobrovolně své zajatce předali rozsudku práva, je jednou z největších poct, které kdy moc poskytla rozumu. (That four great nations, flushed with victory and stung with injury, stay the hand of vengeance and voluntarily submit their captive enemies to the judgement of the law is one of the most significant tributes that Power ever has paid to Reason.)“ Ať už tedy Norimberský tribunál aplikoval ve skutečnosti neexistující právní normy nebo ne, stále by měl sloužit jako příklad toho, jak překonat status quo, daný staletími dějin, a vytvořit něco unikátního.
Článek vypracovala Kristýna Haráková, LL.B., M.A.
Když před třemi lety Britové hlasovali o své budoucnosti v Evropě, jen málokdo vážně uvažoval o tom, že by mohli zvolit odchod z EU. Ať už to bylo z důvodu soudobého geopolitického uspořádání světa či ekonomických výhod jednotného trhu, většina přihlížejících i samotných politických aktérů očekávala vítězství skupiny „Stay“. O kolik větší pak byl šok skutečné volby Brexitu!
Brexit ale zase tak nepředvídatelný nebyl. Evropská unie je projekt zaměřený na sjednocení a unifikaci Evropy. Tato analýza chce v krátkosti rozvést důležitý důvod Brexitu, který nejspíš také sehrál v konečném rozhodnutí svou roli: a to, že Velká Británie se v mnoha aspektech, především těch kulturních a společenských, od kontinentální Evropy velmi liší.
Kulturní rozdíly
Stojím si za tím, že Británie nikdy nebyla skutečnou součástí kontinentální Evropy. Rozhodně ne kulturou. Při srovnání jejich přístupu k základním otázkám podstatným v mezinárodní spolupráci, jako je podstata státu, právní úprava, či jen představa o uspořádání společnosti, Británie nikdy nebyla s kontinentální Evropou zajedno.
Pěkný příklad je právě to, jaký účel stát vlastně má. Zatímco ve válkou zpustošené kontinentální Evropě se rozvinul tzv. welfare state, ve Velké Británii je stále pomoc státu minimální a svoboda bez státní regulace je mnohými viděna jako ideál.
Nejočividnější je ovšem nejspíše právo. Pro naprosté laiky předesílám, že v Británii platí tzv. „common law“, narozdíl od zbytku Evropy, kde převládá kontinentální právo („civil law“). Hlavní rozdíl je v tom, že v britském právu tradičně zákony jako takové nehrály velkou roli, a stále nehrají. Spoustu právních norem se nalézá v judikátech. Dlouhou dobu tak byla zabezpečována dokonce i ochrana lidských práv. Jednotlivá práva bylo možné najít v různých judikátech z průběhu věků, bez potřeby je formálně zformulovat a seřadit na jeden seznam. Tak se stalo až v roce 1998, kdy byla do britského systému pevně zakotvena Evropská konvence lidských práv, o které se již od té doby debatuje, zda nebyla proti duchu britského práva.
Mnoho britských právních expertů tak nikdy nebylo nadšeno právem EU, daleko více připomínajícím tradiční kontinentální právní systém. Už jen to, že se jimi musí řídit i Parlament, který je v britském právu suverénní, bylo složité s britským právním systémem skloubit.
Migrace: kolonie i Poláci
Často můžete slyšet, že Britové nemají v lásce Poláky. Především pro ostatní Slovany je to občas problém, hlavně když si je v menších městech s Polákem někdo splete, což většinou nevěstí nic dobrého. Britský odpor k imigrantům však není novým, znepokojujícím jevem. Naopak: pokud se podíváme do historie britské imigrační politiky, můžeme zjistit, že britská migrační politika může být charakterizována jako restriktivní, anti-imigrační, zaměřená na kontrolu, a rasově motivovaná již od roku 1945. Třeba v legislativě ze 60. let je možné zjistit, že právo formálně zakazovalo imigraci příslušníků specifických rasových kategorií, i při držení britského pasu.
Strach z nekontrolovatelné imigrace je tedy psychologickou součástí britské společnosti, a neschopnost kontrolovat hranice v rámci EU, spolu s objektivně vysokou mírou imigrace, tak musela jen přilít olej do ohně.
Je tedy možný Italeave či Czechout?
Brexit byl kulminací dlouhodobé a rozšířené nespokojenosti veřejnosti s EU, která existuje ve většině evropských států. I proto se krátce po ohlášení Brexitu začalo uvažovat o možnosti odchodu dalších členských států.
Osobně si myslím, že odchod jiné evropské země je nepravděpodobný. Protože zatímco Britové se kromě rozčarování z fungování Bruselu museli vyrovnávat ještě s mnoha aspekty EU, které do jejich společnosti nezapadaly harmonicky, ostatní členové s tímto takový zásadní problém povětšinou nemají. Většina má kontinentální právní systém, kam zařadit evropskou legislativu není, ve většině případů, problém; taktéž mají rámcově podobný názor na úlohu státu v zajištění životní úrovně občanů, nebo třeba i v tom, co je bráno jako lidské právo.
To všechno Británie postrádá, a je možné, že její odchod byl tak jen otázkou času, než nějakým zvláštním experimentem.
Článek vypracovala Kristýna Haráková, LL.B., M.A.
V rámci kurzu Rétorika a veřejné vystupování se na základě zkušeností a příkladů z praxe seznámíte nejen se základy rétorických pravidel, s rétorickými taktikami, zásadami přesvědčivé argumentace, nebo jednotlivými mluvními technikami. Dostanete také možnost připravit si proslov a následně získat zpětnou vazbu. Básníkem se totiž člověk rodí, ale řečníkem se stává.
V kurzu Mediace se studenti seznámí nejen s touto alternativní metodou řešení sporů, ale také s konciliací a negociací. Důraz je však kladen na dnes nejvíce preferovanou metodu – mediaci. Mimo seznámení se základními technikami a principy budete během kurzu techniku také prakticky trénovat a naučíte se tak nevyvolávat spory, ale řešit je!
Kurz Etiketa a protokol je koncipován tak, aby přinášel užitek jak lidem, kteří teprve s příležitostmi vyžadující použití protokolu začínají, tak i těm, kteří již mají předchozí zkušenosti a chtějí je prohloubit. Po absolvování kurzu tak již nezpůsobíte žádné „faux pas“ , naopak jen „bons pas“.
Kurz v délce pěti hodin proběhne vždy odpoledne a mimo teoretickou a praktickou průpravu daným tématem obdržíte také veškeré studijní materiály a stanete se členy komunity absolventů Diplomatické akademie. Kurzy jsou vysoce individualizované a lektoři Vám budou věnovat plnou pozornost, navíc se na naše vyučující můžete kdykoliv během i po absolvování kurzů obrátit se svými dotazy.
Kurzy Veřejné vystupování a Etiketa a protokol jsou vyučovány ředitelem Diplomatické akademie a bývalým ministrem Cyrilem Svobodou. Kurz Mediace vede zkušená adovokátka a mediátorka Hana Lenghartová.
Bližší informace o kurzech naleznete na našich webových stránkách, nebo Vám je rádi poskytneme osobně.
Poslední zářijový den připadá na výročí pro Čechy tragické události z roku 1938, kdy se zástupci Západních mocností sešli v německém Mnichově a podepsali souhlas s Hitlerovými požadavky na odstoupení československého pohraničí. Je pochopitelné, že v naší zemi vnitropolitické důsledky často přehlušují význam této dohody pro světový vývoj, který ovšem není o nic méně zajímavým a podstatným tématem.
Meziválečné období se někdy pokládá za pravý příklad multipolarity, tedy systému s několika zároveň existujícími velmocemi. Pro Evropu v tu dobu byly zejména důležité Anglie, Francie, Německo a nový Sovětský svaz. Právě kvůli tomu je příklad mezinárodního vývoje v těchto letech důležitý i dnes, v situaci, kdy spousta expertů předpovídá návrat multipolarity do světové politiky.
Mnichovská konference nepřišla jen tak z čistého nebe, ale předcházela jí dlouhodobá jednání Anglie a Francie s Německem, ale také jednání se Sovětským svazem. Ten se totiž dlouhou dobu přikláněl právě na anglo-francouzskou stranu, hlavně díky zásluhám západně orientovaného ministra zahraničí Litvinova, který, mimo jiné, také stál za úspěšným vyjednáním uznání sovětské státnosti Západními mocnostmi (Anglie a Francie v r. 1924, USA roku 1933). Spousta států se v nejisté době přikláněla k politice, kdy vyjednávala se všemi stranami: například Československo vyjednávalo o možnosti smlouvy o ochraně jak s Francií a Anglií, tak i se Sovětským svazem, a podobně na tom bylo i Polsko, které dlouhou dobu oscilovalo mezi Německem a Sovětským svazem. Podobně to probíhalo i na úrovni velmocí – Francie a Anglie vyjednávaly s Německem ve stejné chvíli jako se SSSR. I v SSSR probíhal boj dvou stran. Jedna z nich, podporovaná především Litvinovem, se přikláněla k podepsání spojenectví se Západními mocnostmi proti revisionistickému Německu; ta druhá, prosazovaná Molotovem, naopak usilovala o sblížení s Německem a společnou revizi mezinárodního systému.
V ruském jazyku se tak výsledek mnichovské konference nenazývá dohodou, ale tradičně spiknutím („zagovor“). Občas Rusové toto předkládají jako známku svého boje za práva Československa, ačkoliv realističtější je, že spiknutím se Mnichovská konference stala především proto, že v podstatě smetla ze stolu možnost vytvoření systému kolektivní bezpečnosti proti Německu, o kterém Sověti jednali s Francií a Anglií. Litvinov byl následně rychle zaměněn v čele sovětské zahraniční politiky Molotovem a došlo až k vyjednání Paktu Molotov-Ribbentrop a začátku druhé světové války o rok později.
Nepochopení, odmítnutí kompromisu a strach vedly k jednání o osudu jedné země bez její přítomnosti či hlasu. Podobné tendence můžeme vidět i dnes – na začátku tohoto roku se USA pokusily zorganizovat v Polsku konferenci o Íránu bez jeho přítomnosti, za což bylo mezinárodně povětšinou kritizováno. Mezi Západními velmocemi a Ruskem můžeme opět vidět stejné nepochopení a strach, který v těchto vztazích fungoval i před 80 lety. Na druhou stranu je také možné říct, že také vidíme stejné důsledky, kdy se opět Rusko odklání od Evropy k zemím nezápadním, jako Čína, stejně tak jako k zemím Amerikou a EU odsuzovaným, jako KLDR.
Často se říká, že kdo historii nezná, je nucen ji opakovat. Mnichovská dohoda otevřeně poukazuje na nebezpečí multipolarity. Pokud se tedy právě tímto směrem mezinárodní systém znovu ubírá (či se multipolárním již stal, jak tvrdí např. spousta nezápadních expertů), pak je ještě důležitější tuto dobu hlouběji zkoumat a chyby našich předchůdců připomínat. Stejně tak je potřeba brát v úvahu historickou zkušenost jiných států, jejichž pohled na skutečný průběh událostí se často velmi odlišuje. Máme-li tedy ponaučení z Mnichovské dohody zužitkovat, je třeba předejít podmínkám, které k ní vedly, a bojovat na mezinárodní úrovni proti strachu, nepochopení a aroganci.
Článek vypracovala Kristýna Haráková.
Diplomatická akademie obdržela dvě stipendia pro Hlavní program, který bude probíhat v termínu od 21.9.2019 – 7.12.2019.
Na základě dohody s poskytovatelem budou dvěma studentům vysoké školy udělena stipendia vždy ve výši poloviny hodnoty Hlavního programu.
Uchazeči budou vybráni po dohodě s poskytovatelem na základě motivačního dopisu v maximálním rozsahu jedné normostrany.
Motivační dopisy spolu s potvrzením o studiu zasílejte nejpozději do 15. 9. 2019 na email praxeda@diplomaticka-akademie.cz
Vybraný uchazeč za plnohodnotné studium zaplatí 17 500 Kč. Platbu je nutné provést nejpozději do 20. 9. 2019.
Stáž je zaměřena jak na operativní, tak dlouhodobé úkoly typu:
Délka stáže je minimálně 6 měsíců, časové vytížení je standardně 10-20 hodin týdně. Většinu práce je možné vykonávat z domova.
Předpokládaný nástup září 2019.
Znalost anglického jazyka minimálně na úrovni B2.
Flexibilita (vzhledem k nutnosti organizačního zabezpečení kurzů i o víkendech).
Všeobecný přehled v oblasti mezinárodních, politických, ekonomických, nebo bezpečnostních vztahů.
Stáží se nezakládá pracovněprávní vztah a nevzniká při ní nárok na plat ani sociální a zdravotní pojištění. Veškeré náklady (doprava, pobyt, strava, aj.) hradí stážista sám.
Práci v prostředí předních odborníků ve svých oborech.
Možnost participace na kurzech Diplomatické akademie.
1) Strukturovaný životopis
2) Analýzu libovolného aktuálního mezinárodně-politického tématu (vzor) v maximálním rozsahu jedné A4.
Žádosti o stáž spolu s potřebnými dokumenty zašlete nejpozději do 1. 9. 2019 na email: praxeda@diplomaticka-akademie.cz
Zasláním požadovaných dokumentů uchazeč souhlasí se zásadami ochrany osobních údajů .
Výukový blok týkající rétoriky a veřejného vystupování vedla Mgr. Regina Szymiková, PhD. Nejenom, že studentům objasnila teoretickou část týkající se veřejného vystupování, ale především svůj kurz připravila prakticky s mnoha cvičeními. Lektorka má velké množství zkušeností, neboť působí jako vedoucí kabinetu hlasové a mluvní výchovy na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze, lektorka rétoriky na UK, lektorka mluvní a hlasové výchovy moderátorů České televize, držitelka odborných certifikátů z evropských hlasových kongresů PEVOC, hlasová poradkyně pražských i mimopražských divadel a hlasová terapeutka. Paní Szymiková školí a trénuje špičkové české moderátory a významné herce.
Během tohoto výukového bloku jsem se společně s kolegy studenty opravdu nenudila! Během celého dne jsme se naučila velké množství praktických cvičení týkajících se řečových dovedností, dechových a hlasových cvičení, artikulačních cvičení, samotné práci s hlasem a dechem.
Pro mě osobně bylo velmi přínosné názorné cvičení, jak pracovat s dechem. Uvědomila jsem si, že do teď jsem dech při mluvení používala špatně. Přitom je to tak jednoduché, když se naučíte jednoduché cvičení a následně ho dokážete každodenně používat. Dokáže to zpříjemnit život. Lektorka studentům vysvětlila, že před začátkem mluvení je velmi důležité se nadechnout nosem pomocí žeberně bráničního nádechu. Po zastavení nádechu začít mluvit na klidném drženém dechu. Během mluvení si lze pomoct krátkými přídechy.
Obrázek: Názorné cvičení správného dýchání
Obrázek: Praktická ukázka správného postavení bránice
Další částí kurzu bylo velké množství artikulačních cvičení. Lektorka studentům vysvětlila, že ne jenom čištění zubů patří k ranní hygieně, měli bychom k ní zařadit každodenně také probuzení svého hlasu po ránu pomocí artikulačních, hlasových a dechových cvičení. Tím si nejen dokážete zlepšit svůj hlasový projev, ale také tím budete o své hlasivky pečovat. Většina z nás bere řeč jako jeden ze zcela samozřejmých smyslů, ale přitom si mnozí neuvědomují, že hlas, respektive hlasivky, jsou orgán, který lze poškodit či nadobro až zničit. Vždyť pomocí řeči sdělujeme myšlenky a emoce, a to ve dvou rovinách – významové a emocionální.
Lektorka studentům vysvětlila, že všechny cviky se provádí ve zněném polotónu ve střední poloze mluveného hlasu. Cvičení jdou provádět jak ve stoje, tak vsedě. Je důležité povolit obličejové svalstvo, dolní čelist. Pomalu a jemně obličej promasírovat krouživými pohyby. Mezi artikulační rozcvičku lze zařadit opakování různých sérií slov. Jako názornou ukázku uvádím několik sérií, které jsme trénovali s kolegy studenty při praktickém cvičení:
Pro zpestření jsme si společně s kolegy studenty vyzkoušeli velké množství jazykolamů. Jak jsem zjistila, nebylo to pro mě vůbec jednoduché cvičení, obzvlášť ve fázi, kdy jsme zrychlovali tempo. Jako příklad uvádím několik jazykolamů, které mě zaujaly:
Závěrem byla zkouška veřejného projevu, která byla pro mě velmi přínosná. Během jednotlivých vystoupení všech studentů, jsme společně s lektorkou rozebrali chyby a nedostatky každého jednotlivého projevu. Nejenom, že mi toto cvičené pomohlo odhalit mé chyby, ale především jsem si uvědomila, jak je při samotném veřejném projedu důležité pracovat s hlasem, správně dýchat, mít vhodný postoj, udržovat oční kontakt s posluchači.
Jsem velmi ráda, že jsem měla možnost se seznámit s paní Reginou Szymikovou. Úžasnou lektorkou, jejíž hodiny můžu vřele doporučit všem. Po absolvování tohoto výukového bloku mě velmi mrzí, že kurz paní Reginy se neučí již na základních školách a gymnáziích. Umět správně dýchat při mluvení, pracovat s hlasem a veřejně vystupovat by se každý z nás měl naučit již v útlém věku. Jsem pevně přesvědčená, že by to bylo velmi užitečné pro každého jednotlivce.
Kateřina Bírešová
studentka Diplomatické akademie 2019
Napětí mezi Spojenými státy a Íránem se v posledních dnech dostalo na vysokou úroveň. Spojené státy nedávno vystupňovaly dosavadní sankce, zařadily íránské revoluční gardy mezi teroristické organizace a následně ohlásily nasazení úderné skupiny s letadlovou lodí USS Abraham Lincoln do Perského zálivu. To vše doprovází bojovná rétorika Trumpovy administrativy, která Írán označuje stále častěji za závažnou hrozbu pro stabilitu na Blízkém východě, které je třeba čelit důsledněji. V tomto článku se ptám, jaké jsou motivace pro tuto konfrontační politiku a zda usilují Spojené státy o válku s Íránem.
Íránské revoluční gardy (Zdroj: Wikimedia Commons)
Problém Spojených států s íránským režimem má v současnosti dvě propojené roviny, ta nejviditelnější je bezesporu ohledně jeho jaderného programu. Trumpův předchůdce Obama se snažil vstřícným přístupem a ústupky, ztělesněnými v jaderné dohodě z roku 2015, s Íránem v otázce jaderné energetiky spolupracovat a touto cestou ho odradit od vývoje jaderných zbraní. Trumpova administrativa naopak tento přístup zcela obrátila, z dohody vystoupila a začala vyvíjet na Írán nebývalý tlak. Poukazoval na to, že i přes platnost dohody se Írán o jaderné zbraně nadále snažil a stejně tak pokračuje v jeho podvratných aktivitách v zahraničí. K nim Íránu měly pomáhat právě benefity plynoucí z dohody, jež údajně používal na financování svých revolučních gard. Ty požívají v íránském režimu velmi silného vlivu a přispívají k jeho radikalizaci a militarizaci.
Druhá rovina americko-íránského střetu se týká regionální stability. Íránské aktivity v Iráku, Sýrii či Jemenu značně podkopávají řád, který se Spojené státy a jeho blízkovýchodní spojenci snaží v regionu ustavit. Hizballáh i gardy přispívají k chaosu v Sýrii, Hamás v Palestině a Húthíové zase v Jemenu. Islámská revoluce je hlavním vývozním artiklem íránského režimu. Tvrdý postup Trumpovy administrativy a vystoupení z dohody se proto netýká pouze samotného jaderného programu. Jedním z cílů této politiky je donutit Írán zastavit právě jeho zahraniční revoluční snahy. Jak se vyjádřil ministr zahraničí Pompeo, jediným cílem Spojených států je, aby se Írán začal „chovat jako normální stát“ (Foreign Policy, 19.3.2019). Současná americká administrativa nemá důvod snažit se o lepší vztahy a režimu ustupovat. Íránská teokracie, která se považuje za poslední pevnost proti západnímu imperialismu, bude totiž ze své podstaty vždy americkým nepřítelem.
Americký ministr zahraničí Pompeo na summitu ohledně íránského jaderného programu (Zdroj: Flickr.com)
Změna režimu?
Toto jasně definované nepřátelství však ještě zákonitě nemusí vést ke snahám svrhnout režim otevřenou konfrontací. Trumpova administrativa se dlouhodobě vymezuje vůči přílišné vojenské angažovanosti USA ve světě, přičemž u regionu Blízkého východu to platí obzvlášť. Ať už se jednalo o Bushovu válku v Iráku či Obamovu intervenci v Libyi, prezident Trump zpochybňoval smysluplnost a výsledky těchto akcí. V případě Sýrie ohlásil úplné stažení amerických vojsk, které se sice dosud i kvůli přítomnosti íránských bojovníků v úplnosti nerealizovalo, nicméně vyslalo jasný signál o změnách v americké blízkovýchodní strategii. Ta by v souladu s Trumpovým heslem „America First“, která měla daleko více reflektovat americké bezpečnostní zájmy a na rozdíl od minulých administrativ by neměla stavět na způsobech násilného „vyvážení“ demokracie a změn režimů. Tato politika s sebou nesla vždy pouze katastrofické následky. V případě Íránu by podobná snaha byla ještě rizikovější, neboť v zemi ani neexistuje opozice, která by o americkou podporu stála a o níž by se Američané mohli opřít.
Další blízkovýchodní konflikt a snahy změnit íránský režim by Trumpovu administrativu výrazně poškodil doma i v zahraničí. Současné stupňování napětí a politika maximálního tlaku na Írán se proto zdá být jedinou možnou cestou, jak mohou Spojené státy nejlépe čelit destabilizujícím aktivitám Íránského režimu a zároveň si zachovávat tvář neangažovanosti. Pokud Írán nepřečte současnou situaci chybně a otevřeně Spojené státy nevyprovokuje, Trumpova administrativa bude jen stěží mít chuť měnit svoji nově ustanovenou blízkovýchodní politiku a teokratický režim silou svrhnout.
Vojtěch Freitag
V dubnu měli absolventi Diplomatické akademie možnost navštívit nizozemskou ambasádu. Účelem bylo seznámení se s chodem ambasády, setkání s diplomatickým sborem, personálem ambasády a diskuze s velvyslancem JE Kees J. R. Klompenhouwerem. Absolventi Diplomatické akademie si po příchodu prohlédli historické prostory ambasády plné tulipánů a měli také možnost pochutnat si na připravené recepci.
Nizozemské velvyslanectví v Praze rozvíjí a podporuje hospodářské a kulturní vztahy mezi Českou republikou a Nizozemským královstvím. Politické vazby mezi oběma zeměmi jsou na vysoké úrovni. Bilaterální i multilaterální vztahy jsou příkladné také na úrovnii EU, NATO a v rámci dalších mezinárodních fór.
Velvyslanec Nizozemského království JE Kees J. R. Klompenhouwerem.má za sebou dlouhou diplomatickou kariéru a mnoho zkušeností – již v roce 1980 nastoupil na Ministerstvo zahraničních věcí a pracoval na oddělení OSN a EU, následně na sekci vojenské spolupráce a poté jako mimořádný zplnomocněný velvyslanec v Srbsku a Bělehradu. V rozmezí let 2013 a 2017 působil jako mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Nizozemí v Kyjevě a nyní reprezentuje svou zemi v Praze.
Po příchodu a uvítaní pana velvyslance se absolventi Diplomatické akademie zaměřili na otázky týkající se Evropské unie, aktuální situaci ve Velké Británii, na Ukrajině a v České repuiblice. Absolventy zajímaly především dopady odchodu Velké Británie z Evropské Unie na nizozemskou ekonomiku a možné komplikace související s firmami, které jsou závislé na obchodu s odcházející Británií.
Velvyslanec Nizizemí poukázal na příležitosti, které z britského odchodu plynou a na příkladu Nizozemí demonstroval efektivní ekomickou diplomacii, kterou země vyvíji aby přilákala významné podnikatele k přesídlení. Diskuze se následně přesunula k ukrajinské otázce – pan velvyslanec se vyjadřoval o Ukrajině jako o možném obchodním partnerovi v rámci Evropské unie. Ukrajinu však dle jeho názoru čeká náročná a dlouhá cesta, ale nevylučuje úzkou spolupráci a nabádá země Evropské unie k pomoci na hospodářském růstu a demokratizaci v Ukrajině.
V rámci česko-nizozemských vztahů se JE Kees J. R. Klompenhouwerem se vyjadřoval velmi pozitivně, zmiňoval však geografickou polohu obou zemí, která přirozeně v rámci exportu a importu neumožňuje obchodovat jako bychom byli sousedé.
Podle nizozemského velvyslance jsou Česká republika i Nizozemské království přátelé a spojenci. Předpokládá pokračování nadstandardních vtahů obou zemí a obě země podle něj vyznávají obdobné hodnoty jako je demokracie, svoboda slova a lidská práva.
Diplomatická akademie tímto děkuje za přátelské uvítaní, pohoštění a možnost otevřené debaty s JE Kees J. R. Klompenhouwerem.
Představujeme vám nejlepší studentskou práci minulého kurzu diplomatické akademie od Kateřiny Hamr na téma brexit:
Datum 29. března 2019 se mělo stát historickým mezníkem odchodu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie. Velká Británie jako první země ve společné historii evropské osmadvacítky aktivovala článek 50 Lisabonské smlouvy. Den D však nenastal. Naproti tomu dnes stále nelze s určitostí říct, která varianta brexitu nastane.
Poslanci dolní sněmovny parlamentu Jejího Veličenstva královny Alžběty II. třikrát odmítli akceptovat podobu dohody o odchodu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie, kterou s Bruselem vyjednal tým v čele s premiérkou Theresou May.
Spojené státy evropské Winstona Churchilla
Byl to právě Winston Churchill, který ve svém slavném projevu na curyšské univerzitě, 19. září 1946, s odkazem na panevropské hnutí, vyzýval k vytvoření „Spojených států evropských“. Neměl však na mysli, že by se Británie stala jeho součástí. Jeho představou bylo prostředí „přátel a sponzorů“ sjednocené Evropy kooperující s Británií, respektive společenstvím Commonwealth, Spojenými státy americkými, popřípadě Sovětským svazem. Tehdejší Británie se rozhodně nechtěla vázat v silném integračním seskupení, naopak preferovala mezivládní spolupráci nedotýkající se národní suverenity. Jejím tehdejším zájmem byly otevřené ekonomické vztahy. Podle strategie Winstona Churchilla měla tehdy Británie vzkvétat na průsečíku tří kruhů. Prvním bylo společenství Commonwealth. Británie byla stále největší koloniální velmocí a obchod se zeměmi a koloniemi v rámci Commonwealthu byl pro ni stále naprosto klíčový. Druhým okruhem byla transatlantická vazba, takzvaný speciální vztah se Spojenými státy. A třetím kruhem se pak podle Churchilla měla stát právě sjednocená Evropa.
OEEC, Západní unie, rada Evropy, ESVO
Po druhé světové válce se Británie stala členem nejdůležitějších mezinárodních organizací. Od roku 1947 mohla jako člen Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) využívat Marshallova plánu pro hospodářskou obnovu poválečné Evropy. O rok později, především v důsledku únorového puče v Československu, se z obranných důvodů podepsáním Bruselského paktu připojila k Západní unii (předchůdce mezivládní obranné a vojenské organizace Západoevropská unie, která vznikla v roce 1954 připojením Spolkové republiky Německo a Itálie ke státům Západní unie, Británii, Francii a Spojeným státům americkým). Právě Západní unie měla umožňovat zapojení Spojených států amerických do obrany Evropy proti nebezpečí z Východu. A v následujícím roce 1949 to byl sám Winston Churchill, který prosazoval vznik Rady Evropy jako orgánu tvořeného delegacemi ministrů a expertů, vyslaných vládami jednotlivých členských zemí, který by měl jednomyslně přijímat rozhodnutí v oblastech mimo záběr Západní unie a OEEC. Nakonec se hlavním orgánem stala rada ministrů a shromáždění delegací jednotlivých států s konzultativní funkcí, které od roku 1951 nahradily volené parlamenty členských států. V roce 1950 se Británie odmítla stát součástí Schumanova plánu vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli, který položil základy evropského integračního procesu. V roce 1960 bylo reakcí Velké Británie na vznikající struktury Evropského hospodářského společenství vytvoření Evropského sdružení volného obchodu (ESVO). Vznikla zóna volného obchodu s průmyslovými výrobky (zemědělských a potravinářských produktů se netýkala) mezi Británií, Rakouskem, Dánskem, Norskem, Švédskem a Švýcarskem, která nijak nezavazovala své členy ke společné celní a obchodní politice vůči třetím zemím. Později se připojili Portugalsko, Finsko, Island a Lichtenštejnsko.
A tak v letech, kdy se z Evropského hospodářského společenství formovaly základy Evropské unie, se Británie svým tehdejším postojem (odmítání nadnárodní svrchované centralizace Evropy na úkor zachování autonomního rozhodování států) sama připravila o možnost ovlivňovat vytváření základů v duchu svých liberálních a ekonomických tradic.
Vstup Británie „do klubu“
Hospodářské výsledky ESVO však nepřinesly očekávaný profit. Další nemalé hospodářské ztráty způsobily vznikající celní bariéry zemí Evropského hospodářského společenství vůči okolnímu světu. Celkový význam Commonwealthu pro ekonomické a politické zájmy Británie klesal. Ani představa o britsko-amerických speciálních vztazích se především v důsledku nastolení systému dvou bloků a sílící studené války nenaplnila. A ke všemu generál Charles de Gaulle udělal z EHS typ klubu, do kterého chtěli Britové vstoupit. A tak v roce 1961 podali přihlášku. Ovšem byl to právě Charles de Gaulle, který jejich kandidaturu dvakrát, v letech 1963 a 1967, odmítl, protože měl obavy z posílení vlivu Spojených států v Evropě. De Gaulle Británii doslova nazýval trojským koněm Ameriky. Spojené království Velké Británie a Severního Irska tedy vstupuje do Evropských společenství až tři roky po de Gaullově smrti, na Nový rok 1973.
Referendum o Británii a Evropské unii už tu bylo
Hned v počátečních letech členství se ovšem Britové snažili změnit přístupové podmínky, což si dali do volebního programu v roce 1974 labouristé. O setrvání ve Společenství následně vyhlásili referendum, které v roce 1975 rozhodlo kladně. Většina Britů tehdy chtěla ve Společenství zůstat, protože věřili, že jejich země má šanci stát se opět velkou. V následujících letech se zástupcům Británie podařili vyjednat pět zásadních výjimek, takzvaných opt-outů. Energická konzervativní premiérka, železná lady Margaret Thatcher, dokázala prosadit snížení britského příspěvku do evropského rozpočtu. Další čtyři opt-outy se týkaly oblastí ekonomické a měnové unie (Britové si vymohli zachování britské libry), schengenského prostoru (Británie není jeho součástí, kontroluje si své hranice, přijala pouze jednotný informační systém), Listiny základních lidských práv EU (Británie si zajistila výjimky z vízové, azylové a přistěhovalecké politiky Evropské unie) a prostoru svobody, bezpečnosti a práva (Británie není signatářem Evropské charty základních lidských práv a svobod).
Zatímco pro konzervativní premiérku Margaret Thatcher znamenalo dobudování společného trhu vrchol integrace, eurofilní kontinentální elity už mířily k politické, hospodářské, měnové unii a evropské ústavě.
První referendum o setrvání Spojeného království Velké Británie a Severního Irska tedy vyvolali v roce 1974 labouristé, kteří sami v unii být nechtěli, ale lid rozhodl o opaku. O čtyřicet tři let později nastala podobná, přesto opačná a vpravdě historicky zlomová situace.
Jak uvedl předseda Evropské rady Donald Tusk, bývalý premiér David Cameron se stal obětí vlastního vítězství. V obavě ze sílícího vlivu Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) a pod tlakem euroskeptického křídla ve vlastní Konzervativní straně přislíbil Cameron v roce 2015 Britům referendum o členství v Evropské unii, přičemž předpokládal, že budoucí koaliční partner, liberálové, mu referendum neumožní. Konzervativní strana ovšem následně vyhrála volby na plné čáře, a předpokládané sestavení koalice tedy nenastalo. David Cameron rezignoval. Přesídlil na venkov, začal sepisovat paměti a cestovat. Nyní stojí v čele čínsko-britského investičního fondu, pomáhajícího rozvíjet projekt nové Hedvábné stezky, propojující Asii, Evropu a Afriku. Rovněž se hovoří o tom, že pomýšlí na post generálního tajemníka NATO.
Kampaň Take Back Control hrála na city
Za bojového psa kampaně pro odchod Velké Británie z Evropské unie je označován bývalý poradce ministra školství Dominic Cummings. Cummings si umanul změnit matrix politiky a udělal pro to vše v duchu hesla „účel světí prostředky“. Průzkum veřejného mínění v britských hospodách ho utvrdil v myšlence zničit konvenční myšlení Britů a podsunout jim myšlení rozvracečů Evropy. Rozhodnutí, že kampaň nemůže mít pouhý slogan, ale musí ovládnout pocity Britů, dala průchod populisticky emotivnímu heslu „Take Back Control!“. (Jak podobné heslu kampaně Donalda Trumpa „Make America Great Again!“).
Před referendem předložil Dominic Cummings voličům prostřednictvím spolupracující společnosti CEO Agreegate IQ, zabývající se on-line analytikou, odhadem miliardu cílených reklam, které vynesly statisíce kontaktů. Databáze zároveň dokázaly pro potřeby mikrocílené digitální kampaně vypracovat podrobnou analýzu uživatelů, na něž byli následně cíleni abstraktní bubáci v podobě proklamací bez faktů a čísel typu: měna se zhroutí a ekonomika poklesne, přičemž samotní Britové nebudou mít nadále žádný vliv, a naopak Evropská unie vůči Velké Británii žádnou odpovědnost.
Účel světí prostředky
Debaty, které předcházely referendu, ovládly spory o to, kdo je odpovědný za stav nekontrolovateného přistěhovalectví, závislosti britského soudního sytému na evropském právu, nekvalitní zdravotní péči a vysokých platbách do evropské pokladny, kdy například za každé dvě libry dotací z Evropské unie zaplatí každý jeden Brit na daních do pokladny Evropské unie dvě celé tři desetiny libry. Po celé zemi jezdily autobusy s nápisem: Každý týden posíláme tři sta padesát milionů liber EU, pojďme je raději dát Národní zdravotní službě (NHS). Vzápětí po zveřejnění výsledků referenda zpochybnil předseda protievropské Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP), další tvář zastánců brexitu, Nigel Farage, že by tyto peníze skutečně mohly putovat do NHS. Jinými slovy řekl, že nápis na autobusech byl lží. Další propagandistický film BREXIT – The Movie | Why Britain should leave the EU vyčísloval Britům, jak je pro ně členství v Evropské unii nevýhodné, kolik unijních zákonů sužuje každodenní život běžného Brita či kolik nesmyslných unijních zákonů ztěžuje rozvoj domácího podnikání.
Ačkoli následně se činnost CEO Agreegate IQ společně s další firmou, specializující se na oblast cílené reklamy na voliče, Cambridge Analytica, stala předmětem vyšetřování Britského národního úřadu a volební komise shledala, že kampaň „LEAVE“ porušila volební zákon, výsledky referenda to nijak nezpochybnilo. Zbývá dodat, že obě jmenované společnosti jsou propojeny s podnikatelem a miliardářem Robertem Mercerem, který byl největším dárcem volební kampaně prezidenta Donalda Trumpa.
Zatímco bývalý americký prezident Barack Obama v jednom ze svých projevů varoval Brity před opuštěním Evropské unie, soukromé letadlo současného amerického prezidenta Donalda Trumpa přistálo krátce po výsledcích referenda na jednom z prezidentových golfových hřišť ve Skotsku a sám americký prezident Britům k výsledku referenda nadšeně gratuloval.
| Země | ZŮSTAT – hlasy | ZŮSTAT – % | ODEJÍT – hlasy | ODEJÍT – % |
| Anglie | 13 266 996 | 46,6 % | 15 188 406 | 53,4 % |
| Wales | 772 347 | 47,5 % | 854 572 | 52,5 % |
| Skotsko | 1 661 191 | 62,0 % | 1 018 322 | 38,0 % |
| Severní Irsko | 440 437 | 55,8 % | 349 442 | 44,2 % |
| Spojené království celkem | 16 141 241 | 48,1 % | 17 410 742 | 51,9 % |
Z celkového počtu šedesáti šesti milionů čtyřiceti tisíc obyvatel Spojeného království Velké Británie a Severního Irska se referenda Zůstat či jít? zúčastnilo třicet tři milionů pět set sedmdesát sedm tři sta čtyřicet dva voličů. V celkovém součtu bylo pro odchod sedmnáct milionů čtyři sta deset tisíc sedm set čtyřicet dva voličů, což bylo o jeden milion dvě stě šedesát devět tisíc pět set jeden hlas více.
Náměstek ministra zahraničního obchodu, poslanec britské Konzervativní strany, Greg Hans, pro český server irozhlas.cz uvedl: „Politika je jasně daná respektem k demokracii. Musíme si uvědomit, že pro brexit se vyslovilo o milion tři sta tisíc voličů víc než pro setrvání v Unii. Odchod si přálo víc lidí, než kolik kdy hlasovalo pro Margaret Thatcher, Tonyho Blaira nebo Theresu May, a na to prostě musíme brát zřetel.“
Skotsko, Severní Irsko a ponorky
Přiložená tabulka jasně ukazuje, že voliči ve Skotsku a Severním Irsku si přáli v Evropské unii zůstat. Tyto ukazatele byly i původem dalšího problematického vývoje a sporných bodů kolem odchodu, především takzvané irské pojistky nebo tvrdého postoje skotské premiérky Nicol Sturgeon, která se nechala slyšet, že Theresa May nemá žádný mandát vyjednávat vystoupení z Unie i za Skotsko, které v referendu bylo pro setrvání v Evropské unii.
Sílící hlasy o možných variantách odtržení Skotska, stejně jako spojení Severního Irska s Irskou republikou budou možná ve výsledku tvrdším oříškem, než by kohokoli napadlo. Navíc Skotsko v rámci Spojeného království neprodukuje jen whisky, ale i ropu, a především na jeho území je základna jaderných ponorek, které tvoří v podstatě jedinou součást odstrašujícího potenciálu země. A není tajemstvím, že Skotové dali opakovaně jasně najevo, že v případě samostatnosti jaderné zbraně na svém území nechtějí. Nastane-li reálně rozdrobení Velké Británie na menší národní uskupení (nikdo nezaručí, že Velšané či Severní Irové nebudou nakonec požadovat v budoucnu také jistou míru samostatnosti), může dojít i ke ztrátě pozice stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Že v Londýně pak budou moci na jakoukoli světovou politiku zapomenout, je nesporné.
Případné rozdrobení Velké Británie i její odchod z Evropské unie jsou naopak dobrou zprávou pro Moskvu. Kreml se zcela záměrně k brexitu nijak nevyjadřoval, neboť prozíravě vnímal, že jakékoli otevřené snahy podpořit brexit by byly z jeho pohledu silně kontraproduktivní. Z čistě praktického hlediska však Moskvě vývoj situace vyhovuje. Výsledek referenda umožní Rusku vystupovat v roli evropské mocnosti jako protipól Spojených států, neboť dřívější hlavní spojenec Američanů sám sebe diskvalifikoval.
Sečteno a podtrženo, jakkoli by tato hypotéza posílení mezinárodní pozice Ruska byla, a či dokonce bude reálná, daleko rozsáhlejší hrozbou z pohledu vojenských a bezpečnostních expertů a analytiků je zjevné oslabení Velké Británie samotné.
Spojené království Velké Británie a Severního Irska, totiž jeho představitelé jako by snad nevěděli, kam patří, což ostatně jasně dokládá i současná situace kolem hlasování v britském parlamentu. V uplynulých desetiletích byly boje mezi vládnoucími stranami konzervativců i labouristů o podoby členství Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v Evropské unii jasné. Přesto se za celou dobu uplynulých desetiletí Velká Británie na možnost výstupu nijak nepřipravila. Dalo se ovšem vůbec připravit? Nakolik je nabídka zůstat v celní unii Evropské sedmadvacítky bez možnosti ovlivňování její legislativy pro Británii výhodou, nebo ne? Bezesporu Británii čekají ekonomické, kulturní, sociální, ale i politické změny, jaké svět dosud nepoznal.
Britové v Evropské unii a Evropané v Británii
Ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska žijí nyní zhruba více než tři miliony občanů EU, z nich je asi 100 000 Čechů. Oproti tomu v EU žije zhruba jeden milion Britů. Jak bude vypadat další život Čechů v Británii, stále není jasné. Záleží na tom, jak budou vypadat dohody na konci jednání o brexitu. Do plánovaného vystoupení Velké Británie z Evropské unie (nyní jsou aktuální dva termíny, 12. dubna nebo 22. května) nedochází ke změně právního postavení občanů EU ve Velké Británii, tedy ani občanů ČR. Nicméně jejich status se po uvedených datech může změnit.
Strach z východoevropské migrace jako jedno z dominantních témat brexitu ukazuje, že vztah k migrantům z východní Evropy se od dob Nevilla Chamberlaina, který v roce 1938 mluvil o Československé republice jako o vzdálené zemi, jejíž problémy Brity nezajímají, příliš nezměnil. Důležité je zdůraznit, že Spojené království Velké Británie a Severního Irska je historicky cílovou destinací masivní imigrace neevropského obyvatelstva z bývalých území Britského impéria: Indie, Pákistánu, Bangladéše, Hongkongu, Afriky a karibské oblasti. A tak strašák turecké invaze v rámci brexitové kampaně Leave byl jen další emotivní účelovou mediální pákou na voliče.
Obchodní bilance: import, export
|
Vývoz Velké Británie do zemí EU představuje v současnosti 49 % celkového exportu. Do Česka dovážejí Britové nejčastěji stroje a dopravní prostředky. Velká Británie je pátým nejdůležitějším obchodním partnerem České republiky. Export České republiky na Britské ostrovy dlouhodobě rostl a byl vyšší než do Ruska a Číny dohromady. Jde o stroje, ale dvě třetiny českého exportu do Velké Británie tvoří dopravní prostředky.
Nyní se lze pouze dohadovat, jaké budou reálné dopady na hospodářství jednotlivých zemí. Evropská unie totiž nemůže uzavírat dohody se státem, který je stále jejím členem. Vzájemné formulování dohod nastane až po případném skutečném odchodu Velké Británie z Evropské unie.
Pro Británii je klíčový evropský trh, kam směřuje zhruba polovina jejího vývozu. I u dovozu v součtu dominují evropské země. Pokud by došlo k tvrdému brexitu a uvalení cel, Británie by podle mnohých ekonomů měla problém nahradit výpadky obchodem se zeměmi mimo Evropskou unii.
Odchod Británie z Evropské unie s dohodou nebo bez ní
Pokud by se podařilo schválit variantu „zůstat v celní unii“ na Spojené království Velké Británie a Severního Irska by se během přechodného období, tedy do roku 2020, vztahovalo právo EU, ovšem bez možnosti účasti Britů na jednání unijních institucí a orgánů, a to ani těch, stanovených mezinárodními dohodami EU. Stejně tak by Britové během dvouletého období neměli žádný vliv na legislativní proces. Po celou dobu přechodného období by také Velká Británie zůstala součástí vnitřního trhu a celní unie.
Dohodu o odchodu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie, kterou s Bruselem vyjednal tým v čele s premiérkou Theresou May, parlament Jejího Veličenstva královny Alžběty II. již třikrát odmítl, naposledy 29. března poměrem 344 hlasů proti ku 286 hlasům pro. Předseda opoziční Labouristické strany, Jeremy Corbyn, vyzval premiérku, která před hlasováním nabídla, v případě, že parlament schválí brexit s vyjednanou dohodou, svou rezignaci, aby odstoupila okamžitě. Podle jeho slov už není schopna vyjednat pro Velkou Británii lepší dohodu.
Nakonec však labouristé přistoupili na výzvu premiérky a začali společně jednat. Zlomovým výsledkem britské politické roztříštěnosti v oblasti brexitu byl takzvaný Cooper Bill (zákon navržený labouristickou poslankyní Yvette Cooper), odsouhlasený dolní sněmovnou, sněmovnou lordů a signovaný Jejím Veličenstvem královnou Alžbětou II. Tento zákon pověřuje premiérku Theresu May usilovat o odklad brexitu, bude-li hrozit, že by měla Británie 12. dubna vystoupit z Evropské unie bez dohody.
Z pohledu států Evropské unie je takzvaný tvrdý brexit největším obchodním strašákem pro Německo, Spojné království Velké Británie a Severního Irska je totiž za Spojenými státy americkými druhým největším odběratelem německých automobilů. Automobilky značek Volkswagen, Mercedes či BMV procházejí bolestivým přerodem, na který postupně reagují plánovanou výrobou elektrických aut, na což ovšem budou potřebovat značné finanční prostředky. Ztráta tak velkého odběratele by německému automobilovému průmyslu zasadila tvrdou ránu. Angela Merkel, vědoma si této situace, se v jednáních s Theresou May mezi čtyřma očima snaží držet zpátky a roli zlého policajta zastává francouzský prezident Emmanuel Macron, který se nechal slyšet, že Evropská unie nesmí být rukojmí vnitropolitických zmatků Velké Británie.
Odpovědí Bruselu na výsledek hlasování Britů je svolání summitu nejvyšších představitelů států Evropské unie na 10. dubna. Pokud nedojde k jinému řešení, nastane 12. dubna „tvrdý brexit“, tedy odchod bez jakékoli „rozvodové dohody“. Jestliže Velká Británie na základě pádných důvodů požádá Evropskou unii o prodloužení lhůty do 22. května a dostane ji, bude muset vyhlásit a uspořádat volby do Evropského parlamentu, což bude teoreticky znamenat, že bude mít své europoslance v Unii následujících pět let.
Má dáti, dal
Je mimo jakoukoli diskusi, že Británie zaplatí Evropské unii, co zaplatit má, a co vyplývá ze smluvních závazků (v současnosti se hovoří o účtu za členství v EU ve výši 39 mld EUR). To ovšem platí oboustranně, protože existují také položky, které Evropská unie bude muset uhradit Spojenému království Velké Británie a Severního Irska.
Británie se jasně vyjádřila ke skutečnosti, že až opustí Evropskou unii, přestane platit základní částky do unijního rozpočtu. Ale její představitelé jsou otevřeni debatám o pokračování plateb za konkrétní projekty a programy (například studentský výukový výměnný program Erasmus). Klíčové jsou samo sebou otázky rozpočtových plateb a budoucích pravidel vzájemného obchodu po roce 2019. Na druhou stranu jsou představitelé Evropské unie ještě vůbec nakloněni dalším diskusím?
A co bude dál?
Londýn brexitem postavil Berlín do historicky nejsilnější pozice. Výsledek referenda zrušil rovnováhu na evropském kontinentu, za kterou v minulosti Velká Británie Lloyda George a Winstona Churchilla ve dvou světových válkách těžce bojovala.
O výši 20 % všech výdajů, které Velká Británie vydávala na obranu zemí Evropské unie, bude, v případě odchodu, rozpočet Evropské unie chudší. Ovšem na druhou stranu by, z pohledu společné bezpečnostní a obranné politiky, mohl odchod Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z EU paradoxně zjednodušit její fungování. Například dlouho Británií blokované vybudování vojenského velitelství Evropské unie v belgickém Turvurenu by se mohlo konečně urychlit.
Je dost pravděpodobné, že vnitřní bezpečnost států, například sdílení jmen pasažérů letadel, využívání databází otisků prstů nebo mezinárodního registru poznávacích značek automobile, bude Velké Británii umožněno prostřednictvím nově uzavřených samostatných smluv. V každém případě půjde o řadu bilaterálních smluv, které nahradí spolupráci v rámci Evropské unie.
Big brother a královna
Británie tak po brexitu bude postavena před nutnost ještě většího přimknutí se ke Spojeným státům americkým. Konec konců historicky speciální vazby těchto zemí mají celou řadu podob, přes zpravodajskou spolupráci v rámci uskupení Five Eyes, poskytování vlastního území ve prospěch amerických jednotek až po světově bezprecedentní sdílení jaderných technologií. Otázkou však zůstává, nakolik je taková spolupráce výhodná pro Washington, přičemž by bylo naivní se domnívat, že Američané potřebují Spojené království samotné. Mnohem více Američané oceňovali naopak britskou pozici v rámci Evropské unie, kde ostrované plnili roli jakéhosi předmostí amerického vlivu.
O bezpečnosti se mlčí. Proč?
Jaký ovšem bude mít výsledek referenda a následný brexit vliv na bezpečnost, přeneseně na Severoatlantický pakt (NATO), nezmínil před referendem nikdo. Záměrně snad?
Na konci šedesátých let zahájila Velká Británie stahování a opouštění vojenských základen na východ od Suezu. Takzvaná suezská krize rovněž přispěla k rozhodnutí zahájit evropskou politiku. Po referendu o odchodu z Unie však Britové rozhodli o dalším stažení směrem na západ pod falešným dojmem návratu do pozice imperiální velmoci. Zámořské državy Velké Británie se tak zmenšily na Gibraltar a Falklandské ostrovy. A máme zde další aspekt, který Británii reálně staví před nezbytnost ještě většího přimknutí se ke Spojeným státům americkým.
Adi(eu)…
Její Veličenstvo Alžběta II pamatuje počátky své vlády s britskými koloniemi na každém kontinentě. Bohužel, na konci své vlády může stát v čele země, která nebude ovládat ani svůj vlastní ostrov.
V podvečer historického jednání (9. dubna 2019) řekl hlavní vyjednavač Evropské unie pro brexit Michel Barnier médiím, že vzájemná šestisetstránková smlouva se rozhodně měnit nebude. Oproti tomu si lze představit, že se v řádu hodin může upravit politická deklarace o budoucích vztazích tak, aby se stala, podle jeho slov, ambicióznější. Připustil, že ke smlouvě o volném odchodu, na které je Británie s Evropskou unií již dohodnuta, lze přidat ustanovení o celní unii. Na druhé straně zdůraznil, že Evropská unie nemůže opustit principy toho, co představuje a čím zůstává, tedy integritou vnitřního trhu, autonomií rozhodování sedmadvacítky a nedělitelností čtyř svobod: volného pohybu zboží, lidí, služeb a kapitálu. Podle jeho slov se Evropská unie nikdy nerozhodne pro „no deal“, a je tedy na Británii, co si bude přát. Může revokovat článek 50 Lisabonské smlouvy, pokud chce zabránit odchodu bez smlouvy, může hlasovat pro stávající smlouvu s Evropskou unií, vše, jak řekl, je na zodpovědnosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Rovněž však zdůraznil, že posunutí termínu britského odchodu musí mít smysl a sloužit svému účelu.
Už nyní je jisté, že Velká Británie vyhlásí volby do Evropského parlamentu, což ostatně i sama premiérka potvrdila a oznámila do Bruselu minulý týden.
Samotné, více než hodinu trvající vystoupení Theresy May před zástupci sedmadvacítky v Bruselu 10. dubna 2019 nepřineslo zásadní překvapení, Prezidenti a premiéři jako podklad k diskusi dostali novou verzi návrhu závěrů. V nich Británie zdůraznila, že se v době odkladu brexitu zdrží všech opatření, která by mohla ohrozit dosažení cílů Evropské unie, zejména pak pokud by byla účastna na rozhodovacích procesech Evropské unie.
Během pracovní večeře, kdy politici měli možnost ochutnat třeba teplý salát z hřebenatky, tresku, krevety nebo dezert z makadamských oříšků, se pilně jednalo. V 0.28 hodin oznámila agentura Reuters s odvoláním se na diplomatické zdroje, že lídři zemí Evropské unie se shodli na odkladu do 31. října 2019, s revizí stavu 30. června 2019. Nové datum, které bylo kompromisem mezi zástupci států, kteří žádali odklad do konce roku, a zástupci zemí, které se spíše klonily k postoji francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který trval na nejkratším termínu odchodu Velké Británie z Unie. V květnu by se tak ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska měly konat volby do Evropského parlamentu. Datum 31. října bylo stanoveno s ohledem na fakt, že koncem října končí europoslanecké mandáty a nastupují noví eurokomisaři. Pokud Velká Británie eurovolby neuspořádá, nastane 1. června 2019 tvrdý brexit.
Podle slov předsedy Evropské rady Donalda Tuska dostala Velká Británie dostatečnou lhůtu na vyřešení situace kolem brexitu s několika možnostmi řešení. Může odchodovou dohodu ratifikovat, rovněž tak může přehodnotit odchodovou strategii, což by měnilo politickou deklaraci, nikoli však odchodovou smlouvu. A konec konců může stále deaktivovat článek 50 Lisabonské smlouvy a zůstat v Evropské unii.
Je tedy jen a pouze na Velké Británii, aby se rozhodla, co vlastně chce, protože, jak se jeví, je největším problémem fakt, že to neví.
Kateřina Hamr
