Když před třemi lety Britové hlasovali o své budoucnosti v Evropě, jen málokdo vážně uvažoval o tom, že by mohli zvolit odchod z EU. Ať už to bylo z důvodu soudobého geopolitického uspořádání světa či ekonomických výhod jednotného trhu, většina přihlížejících i samotných politických aktérů očekávala vítězství skupiny „Stay“. O kolik větší pak byl šok skutečné volby Brexitu!
Brexit ale zase tak nepředvídatelný nebyl. Evropská unie je projekt zaměřený na sjednocení a unifikaci Evropy. Tato analýza chce v krátkosti rozvést důležitý důvod Brexitu, který nejspíš také sehrál v konečném rozhodnutí svou roli: a to, že Velká Británie se v mnoha aspektech, především těch kulturních a společenských, od kontinentální Evropy velmi liší.
foto: Business Insider
Kulturní rozdíly
Stojím si za tím, že Británie nikdy nebyla skutečnou součástí kontinentální Evropy. Rozhodně ne kulturou. Při srovnání jejich přístupu k základním otázkám podstatným v mezinárodní spolupráci, jako je podstata státu, právní úprava, či jen představa o uspořádání společnosti, Británie nikdy nebyla s kontinentální Evropou zajedno.
Pěkný příklad je právě to, jaký účel stát vlastně má. Zatímco ve válkou zpustošené kontinentální Evropě se rozvinul tzv. welfare state, ve Velké Británii je stále pomoc státu minimální a svoboda bez státní regulace je mnohými viděna jako ideál.
Nejočividnější je ovšem nejspíše právo. Pro naprosté laiky předesílám, že v Británii platí tzv. „common law“, narozdíl od zbytku Evropy, kde převládá kontinentální právo („civil law“). Hlavní rozdíl je v tom, že v britském právu tradičně zákony jako takové nehrály velkou roli, a stále nehrají. Spoustu právních norem se nalézá v judikátech. Dlouhou dobu tak byla zabezpečována dokonce i ochrana lidských práv. Jednotlivá práva bylo možné najít v různých judikátech z průběhu věků, bez potřeby je formálně zformulovat a seřadit na jeden seznam. Tak se stalo až v roce 1998, kdy byla do britského systému pevně zakotvena Evropská konvence lidských práv, o které se již od té doby debatuje, zda nebyla proti duchu britského práva.
Mnoho britských právních expertů tak nikdy nebylo nadšeno právem EU, daleko více připomínajícím tradiční kontinentální právní systém. Už jen to, že se jimi musí řídit i Parlament, který je v britském právu suverénní, bylo složité s britským právním systémem skloubit.
Migrace: kolonie i Poláci
Často můžete slyšet, že Britové nemají v lásce Poláky. Především pro ostatní Slovany je to občas problém, hlavně když si je v menších městech s Polákem někdo splete, což většinou nevěstí nic dobrého. Britský odpor k imigrantům však není novým, znepokojujícím jevem. Naopak: pokud se podíváme do historie britské imigrační politiky, můžeme zjistit, že britská migrační politika může být charakterizována jako restriktivní, anti-imigrační, zaměřená na kontrolu, a rasově motivovaná již od roku 1945. Třeba v legislativě ze 60. let je možné zjistit, že právo formálně zakazovalo imigraci příslušníků specifických rasových kategorií, i při držení britského pasu.
Strach z nekontrolovatelné imigrace je tedy psychologickou součástí britské společnosti, a neschopnost kontrolovat hranice v rámci EU, spolu s objektivně vysokou mírou imigrace, tak musela jen přilít olej do ohně.
Je tedy možný Italeave či Czechout?
Brexit byl kulminací dlouhodobé a rozšířené nespokojenosti veřejnosti s EU, která existuje ve většině evropských států. I proto se krátce po ohlášení Brexitu začalo uvažovat o možnosti odchodu dalších členských států.
Osobně si myslím, že odchod jiné evropské země je nepravděpodobný. Protože zatímco Britové se kromě rozčarování z fungování Bruselu museli vyrovnávat ještě s mnoha aspekty EU, které do jejich společnosti nezapadaly harmonicky, ostatní členové s tímto takový zásadní problém povětšinou nemají. Většina má kontinentální právní systém, kam zařadit evropskou legislativu není, ve většině případů, problém; taktéž mají rámcově podobný názor na úlohu státu v zajištění životní úrovně občanů, nebo třeba i v tom, co je bráno jako lidské právo.
To všechno Británie postrádá, a je možné, že její odchod byl tak jen otázkou času, než nějakým zvláštním experimentem.
Článek vypracovala Kristýna Haráková, LL.B., M.A.
V rámci kurzu Rétorika a veřejné vystupování se na základě zkušeností a příkladů z praxe seznámíte nejen se základy rétorických pravidel, s rétorickými taktikami, zásadami přesvědčivé argumentace, nebo jednotlivými mluvními technikami. Dostanete také možnost připravit si proslov a následně získat zpětnou vazbu. Básníkem se totiž člověk rodí, ale řečníkem se stává.
V kurzu Mediace se studenti seznámí nejen s touto alternativní metodou řešení sporů, ale také s konciliací a negociací. Důraz je však kladen na dnes nejvíce preferovanou metodu – mediaci. Mimo seznámení se základními technikami a principy budete během kurzu techniku také prakticky trénovat a naučíte se tak nevyvolávat spory, ale řešit je!
Kurz Etiketa a protokol je koncipován tak, aby přinášel užitek jak lidem, kteří teprve s příležitostmi vyžadující použití protokolu začínají, tak i těm, kteří již mají předchozí zkušenosti a chtějí je prohloubit. Po absolvování kurzu tak již nezpůsobíte žádné „faux pas“ , naopak jen „bons pas“.
Kurz v délce pěti hodin proběhne vždy odpoledne a mimo teoretickou a praktickou průpravu daným tématem obdržíte také veškeré studijní materiály a stanete se členy komunity absolventů Diplomatické akademie. Kurzy jsou vysoce individualizované a lektoři Vám budou věnovat plnou pozornost, navíc se na naše vyučující můžete kdykoliv během i po absolvování kurzů obrátit se svými dotazy.
Kurzy Veřejné vystupování a Etiketa a protokol jsou vyučovány ředitelem Diplomatické akademie a bývalým ministrem Cyrilem Svobodou. Kurz Mediace vede zkušená adovokátka a mediátorka Hana Lenghartová.
Bližší informace o kurzech naleznete na našich webových stránkách, nebo Vám je rádi poskytneme osobně.
