Koalicí ochotných označujeme formu mezinárodní spolupráce, kdy se státy mimo rámec Aliance dobrovolně zapojují do konkrétní vojenské nebo bezpečnostní angažovanosti.
Nejde o nic nového. Příkladem byla koalice ochotných při intervenci v Iráku v roce 2003. (A dnes vidíme, že druhá válka koalice ochotných v zálivu proběhnout neměla, většího bezpečí nebo stability v regionu se nedosáhlo.)
Jako přednost koalice ochotných se uvádí rychlost akce. Když není procedurálně možné dosáhnout rozhodnutí celé Aliance, aktivizují se některé členské státy, mezi kterými je snadné najít shodu ihned. Tomuto procesu nelze nikdy zabránit. Je právem každého státu volit svou cestu angažovanosti, i mimo rámec mezinárodní organizace.
Ale takový postup je obecně i pro nás samotné nebezpečný. Na první místě je projevem neschopnosti členů NATO držet při sobě. Aliance je vnímána jako fragmentovaná. Je to cesta k erozi principu kolektivní obrany, který je úhelným kamenem organizace NATO, jak je zakotven v článku 5 Severoatlantické smlouvy, tedy princip jeden za všechny, všichni za jednoho. Buď jsme nebo nejsme spojenci.
Koalice ochotných je nástroj obcházení demokratických procesů a mezinárodní legitimity. Je zajímavé, že na české politické scéně za koalici ochotných plédují strany vládní koalice, které jedním dechem jsou proti změně pravidla jednomyslnosti v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie, aby nás nikdo nemohl obejít. Není přeci možné, aby člověk nevypadal směšně, bojovat z obojí, tedy zachování principu jednomyslnosti a prosazovat koalici ochotných. Je třeba volit jedno nebo druhé.
Politické nebezpečí kývání na koalici ochotných se může v budoucnu týkat i nás. Co budeme dělat, jestliže se sami staneme terčem nějakého útoku, třeba kybernetického a budeme se dovolávat práva na kolektivní obranu pro smlouvy a na místo kolektivní obrany Aliance bude nám doporučeno spojenci, ať si hledáme koalici ochotných. Koho asi najdeme?
Cyril Svoboda
