Quo vadis, jaderná katastrofo?

16.01.2020 | Aktuality Blog

Quo vadis, jaderná katastrofo?

Představujeme vám nejlepší práci posledního ročníku Hlavního programu DA1 od Jakuba Otčenáška na téma jaderných zbraní a současné situace v globálním režimu jaderných zbraní.

 

Vyloučení odpovědnosti:

Názory uvedené v tomto příspěvku jsou názory autora a nemusejí nutně odrážet pozice autorova zaměstnavatele nebo jiného subjektu přidruženého k autorovi.

 

Tato esej slouží ke zhodnocení hrozby použití jaderných zbraní za současné světové geopolitické situace. Zabývá se hrozbou intencionální, neintencionální a dále pak zhodnocením rizika „globální jaderné katastrofy“. Esej v prvé řadě zohledňuje historický vývoj proliferace jaderných zbraní a shrnuje základní zájmy států jaderné zbraně vlastnit (či nevlastnit); podle zadání následně zasazuje do tohoto kontextu odstoupení USA (dále také US) a Ruské federace (dále také RF) od Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INFT) a zároveň nastiňuje, jakým směrem by se měl ubírat další regulatorní vývoj na mezinárodní úrovni. Esej dochází k závěru, že použití jaderných zbraní v globálním měřítku není pravděpodobné, nicméně riziko lokálního užití přetrvává (či se dokonce stupňuje), zatímco obecná hrozba plynoucí ze samotné existence jaderných kapacit rovněž narůstá. Doporučuje se zvážit reorientaci dosavadního zaměření odzbrojovací debaty ze známého archetypu studené války (bilaterální výměna jaderných útoků strategického významu mezi dvěma supervelmocemi) směrem k řízení rizik pramenících ze samotného provozu jaderných kapacit (včetně jaderných elektráren a odpališť mezikontinentálních balistických raket) a k omezení zbrojení v oblasti taktických jaderných zbraní s omezeným dopadem (na které se nevztahují stejná systémová omezení, jaká v tuto chvíli de facto regulují užití strategických jaderných kapacit – zejména pravděpodobnost vzájemně zaručeného zničení (mutually assured destruction – MAD).

 

Přehled

Jaderné zbraně byly prvně a jedinkrát použity proti nepříteli na samém konci druhé světové války. Síla destrukce a množství lidských obětí v Nagasaki a Hirošimě efektivně demonstrovaly potentní sílu jaderných zbraní a je obecně souzeno, že tato ukázka vedla k rychlé kapitulaci Japonska a ke konci války. Zatímco na sklonku roku 1945 vlastnily jaderné zbraně jen Spojené státy americké, v březnu roku 1970, kdy vstoupila v platnost Smlouva o nešíření jaderných zbraní, se skupina států vlastnící jaderné zbraně rozrostla na USA, SSSR (1949), UK (1952), FR (1960) a ČLR (1964). Již po vstoupení smlouvy v platnost vyvinula jaderné zbraně také Indie, Izrael a Pákistán (všechny tři státy nejsou signatáři předmětné smlouvy). Krom výše uvedených se předpokládá, že následující státy v některý okamžik vlastnily, nebo se pokoušely vyvinout, jaderné zbraně: Brazílie, Argentina, Irák, Severní Korea, Irán, Libye.

Ze seznamu by mělo být patrné, že zajímavá není ani tak úroveň proliferace jaderných zbraní, jako spíše kolik států jaderné zbraně nevlastní a ani o ně neusiluje. Ostatně podíváme-li se na to, kdo jaderné zbraně vlastní, zjistíme, že se jedná především: a) o státy, které v uplynulém století měly ambice i schopnost působit globálně a utvářet geopolitický obraz mezinárodního systému na nejvyšší úrovni (mimo jiné se také jedná o pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN), či b) o státy, které vyhodnotily vývoj jaderných zbraní jako jediné možné východisko řešení vnímané existenciální hrozby pro stát pramenící z nepřátelského postoje jiných států (tímto způsobem můžeme párovat např. Indie × Pákistán, Izrael × Írán, Severní Korea × USA).

 

Bezpečnostní dilema

Bezpečnostním dilematem se rozumí situace, ve které obranné aktivity státu A jsou vnímány jako potenciálně útočné přípravy ve státu B, vyvolávající proporcionální obrannou aktivitu a uzavírající tak začarovaný kruh zbrojení, vzhledem k tomu, že aktivity státu B jsou ve státě A vnímány obdobně útočně a nutně chápány jako potvrzení nutnosti posílit obranné schopnosti. Teorie bezpečnostního dilematu se použije také v případě jaderného zbrojení, a dokonce zde nachází své vrcholné provedení: vzhledem k bezprecedentní existenciální hrozbě, kterou jaderný útok představuje, je jedinou racionální obranou státu A proti státu B (vlastnícímu jaderné zbraně) rovněž vyvinout vlastní jaderné zbraně. Oba státy následně vyvíjí schopnost odvetného útoku (tzv. second strike capability), což obnáší diverzifikaci odpališť jaderných zbraní a zajištění možnosti odpovědět jaderným útokem i po uskutečněném útoku z druhé strany. Státy A a B se dostávají do kýženého ekvilibria, pokud všeobecný útok jednoho státu na druhy nedokáže tento zcela zničit a vyvolá odvetný, obdobně destruktivní útok. Výsledek je vhodně označený zkratkou MAD ‒ mutually assured destruction (vzájemně zaručené zničení); faktem však je, že v případě takovéto výměny lze očekávat zánik velké časti v konfrontaci nezúčastněných společenství v důsledku vyprodukované radiace.

V době studené války byla základním bezpečnostním dilematem možnost jaderné konfrontace USA a SSSR, a tak v průběhu mnoha let vznikal poměrně robustní systém omezující závody ve vývoji jaderných zbraní, vedle omezování existujících jaderných zbraní. Již např. Smlouva o nešíření jaderných zbraní mimo jiné obsahovala ustanovení o redukci velikosti arzenálu jaderných hlavic. V době vstupu smlouvy v platnost jaderný arzenál USA i SSSR čítal desetitisíce těchto hlavic ‒ dnes oba státy vlastní zhruba 1400. Z významných bilaterálních a multilaterálních smluv a dohod o jaderném odzbrojení US a RF je dále možné zmínit:

  • 2× Smlouva o omezení strategických útočných zbraní (SALT I ‒ 1972 a SALT II ‒ 1979),
  • Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INFT ‒ 1987),
  • 3× Dohoda o snížení počtu strategických zbraní (START I ‒ 1991, START II ‒ 1993 a New START ‒ 2010),
  • Smlouva pro všeobecný zákaz jaderných zkoušek (CTBTO ‒ 1996),
  • Smlouva o strategických zbraních (SORT ‒ 2002).

Bezpečnostní dilema vysvětluje růst počtu států vlastnících jaderné zbraně, teorie MAD a smluvní závazky dohromady vysvětlují, proč států vlastnící jaderné zbraně není víc. Vyvíjet jaderné zbraně znamená porušit mezinárodní smluvní závazky a vystavit se tak preemptivnímu útoku či sankčnímu nátlaku ze strany států, které jaderné zbraně vlastní (jako se stalo např. Iráku v roce 1991, případně Libyi v roce 2003). Vlastnit jaderné zbraně zase sice znamená vlastnit pojistku proti existenciálnímu útoku, ale zároveň čelit existenciální hrozbě ze strany ostatních jaderných mocností v případě, že udržovaný jaderný arzenál nebude dostatečně veliký a diverzifikovaný, aby zajistil schopnost dostatečně odstrašujícího či důvěryhodného odvetného útoku (tzv. second strike capability). V konečném důsledku stát vlastnící jaderné zbraně tyto nemůže použít, musí však zároveň konstantně investovat nemalé prostředky do údržby jaderných schopností v zájmu zajištění důvěryhodného odstrašení protivníků. Pro většinu států by tento stav nebyl dlouhodobě udržitelný a je vhodnější spolehnout se na bezpečnostní záruky poskytované spojenectvím s již existující jadernou mocností.

Jaderné zbraně např. v minulosti vlastnila – v příliš malém množství, než aby poskytovaly strategickou výhodu – Jižní Afrika, a po rozpadu SSSR také nástupnické státy Bělorusko, Ukrajina a Kazachstán. Brazílie a Argentina v osmdesátých letech 20. století rovněž provozovaly tajné programy zaměřené na vyvinutí jaderných zbraní (tyto programy byly však v devadesátých letech ukončeny).

 

Diskuse

Výše uvedené situační shrnutí vychází z předpokladu víceméně stabilního geopolitického prostředí a je rovněž navázáno na model racionálního chování států (tzv. rational actor model – RAM). Očekává se, že (1) nebude v zájmu kteréhokoliv státu zapříčinit svůj zánik, že (2) osoby s rozhodovací pravomocí nebudou ochotny riskovat možnost odvetného jaderného útoku (a tedy zánik státu) a že (3) schopnost cíleného státu uskutečnit odvetný útok (a tedy důvěryhodnost odstrašení) nebude omezena. Tyto tři teze lze v některých případech zneplatnit.

Období studené války je dnes považováno za napjaté, ovšem přehledné, racionální, a tedy víceméně zdrženlivé soupeření dvou supervelmocí. Dnešní geopolitická situace je charakteristická především komplexní multipolaritou a její nepřehlednost přináší zvýšené riziko miskomunikace, misinterpretace a strategické miskalkulace. Souvisejícím rizikem je zvýšená pravděpodobnost iracionálních rozhodnutí, zejména ve vypjatých kontextech eskalujícího mezistátního konfliktu, kdy pro plně racionální rozhodnutí neexistuje dostatek včasných a kompletních informací o rozvíjející se situaci. S erozí bipolární autority rovněž vzrostlo riziko „hazardních hráčů“, tedy množství států, které jsou připraveny zaujmout i potenciálně sebedestruktivní politiku v případě, že taková politika vyhovuje zvolené ideologii či mocenským cílům vládnoucí oligarchie (z jaderných států se jedná zejména o Severní Koreu, Írán, Izrael a Pákistán). Pokud se týká třetí teze (3), spolehlivost provedení odvetného útoku již dnes nemusí být stoprocentní, vzhledem k čím dál většímu propojení jaderných kapacit s kapacitami konvenčními a větším možnostem ovlivnit systémy konvenčních kapacit např. kybernetickými útoky. Pokud stát A předpokládá, že monitorovací a odpalovací systémy jaderných zbraní státu B nebudou fungovat, je ochotný spíše přijmout rizika prvního útoku (tzv. first strike) a jaderné zbraně v případném konfliktu použít.

Lze shrnout následovně: jaderné zbraně byly prvně a naposledy použity proti nepříteli před 74 lety. Je až překvapivé, vzhledem ke strategickému potenciálu této zbraně, že arzenál jaderných zbraní od roku 1945 vyvinula pouhá desítka států, přičemž šest států se jaderných zbraní či jaderných programů dobrovolně vzdalo, a pouze osm států v současnosti jaderné zbraně vlastní. Vyjma čtyř podepsaly Smlouvu o nešíření jaderných zbraní všechny státy světa. Akvizici i dobrovolné zřeknutí se jaderných zbraní lze dostatečně silně objasnit poukázáním na bezpečnostní dilemata jednotlivých států. Teorie vzájemně zaručeného zničení pomáhá objasnit, proč jsou jaderné zbraně drženy, ale nepoužívány. Obě teze (bezpečnostní dilema a MAD) však předpokládají racionální rozhodnutí států, nízkou míru akceptace rizika a stacionárnost jednou vyvinuté schopnosti odvetného jaderného útoku. Na výše uvedených tezích lze dnes nalézt nedostatky, a není tedy možné hrozbu použití jaderných zbraní zcela vyloučit.

 

Riziko a hrozba

Riziko je míra pravděpodobnosti, že se naplní hrozba. Riziko tak zohledňuje rovněž ochotu a schopnost aktérů provést skutek, na který odkazuje hrozba (v případě intencionálních hrozeb). Metrika hrozby může za určitých okolností zohledňovat také závažnost dopadů ‒ čím závažnější, tím je míra hrozby větší (do této matice tak můžeme přidat rovněž připravenost na případnou katastrofu jako prostředek snížení hrozby tím, že se závažnost dopadů omezí).

Hrozba jaderné katastrofy je vždy vysoká, zejména kvůli extrémní závažnosti dopadů. Dnešní riziko lze však podložit následujícími skutečnostmi, které v minulosti přítomny nebyly.

V prvé řadě je třeba poukázat na zastaralost odpalovacích základen mezikontinentálních balistických raket zejména v USA a v Rusku. Technologie užívané na těchto základnách je podle závěrů některých investigací nespolehlivá, neboť již na některých místech několikanásobně překročila svou předpokládanou životnost. Finanční nákladnost technologické obměny a nízká priorita věnovaná této problematice zvyšuje riziko jaderného incidentu „z nedbalosti“.

Paradoxní je, že aplikace moderních technologií rovněž zvyšuje riziko katastrofického selhání ‒ moderní technologie jsou inherentně zranitelné a napojení jaderných odpališť na vojenské informační systémy ve snaze zajistit jejich větší efektivitu (tzv. nuclear entanglement, kdy např. geografické zaměřování jaderných raket je řízeno konvenčními vojenskými satelity) výrazně zvyšuje riziko kompromitace jaderných schopností. Kompromitace zařízení se může projevit v zajišťování základní integrity odpalovacích procesů (možnost manipulace s např. daty z radaru), ve schopnosti signalizace a interpretace úmyslů (kompromitace satelitu řídícího konvenční i jaderné systémy je třeba interpretovat jako útok na jaderné schopnosti státu s odpovídající reakcí), či také v samotné dostupnosti jaderného arzenálu (měnící analýzu nákladů a přínosů ‒ cost-benefit analysis případného útočníka, pokud se tento může reálně domnívat, že cíl, na který útočí, nebude schopen reakce).

Hrozba jaderné katastrofy musí nutně brát v potaz také možnost úniku radiace z jaderných elektráren či v extrémních případech výbuchu. Zde riziko kopíruje výše uvedené: jaderné elektrárny stárnou všude na světě (mnoho jaderných reaktorů se chýlí ke konci své předpokládané životnosti), a krom toho se v rámci optimalizace stále častěji začínají spoléhat na elektronické informační systémy v řízení provozu. Všechny elektronické systémy jsou manipulovatelné a zranitelné, a tak se úměrně zvyšuje riziko jaderné katastrofy podobné té z Černobylu. Neustálé riziko rovněž představují přírodní katastrofy, jak dokládá zkušenost Japonska z Fukušimy.

Hrozba jaderné katastrofy je vždy vysoká, zejména kvůli extrémní závažnosti dopadů; samotná pravděpodobnost globálního jaderného konfliktu je však z důvodů uvedených v předchozí kapitole poměrně nízká. Riziko globální jaderné konfrontace je systémově řízenou hrozbou: není v zájmu žádného z aktérů jaderné zbraně použít, resp. cena za užití těchto zbraní je natolik vysoká, že vždy převáží nad jakýmkoliv strategickým záměrem. Toto ovšem neplatí pro riziko jaderného konfliktu na lokální, omezené úrovni. Zde je třeba zmínit především investice států do arzenálu „taktických“ jaderných zbraní ‒ tedy zbraní založených na jaderné detonaci, jejichž destruktivní síla je však výrazně omezena v porovnání s destruktivním potenciálem „strategických“ jaderných hlavic. Do těchto zbraní dnes investuje především USA, ČLR a Ruská federace.

Tyto zbraně (zvláště jsou-li použity na obou stranách konfliktu) lze potenciálně použít ve vojenských operacích na podstatně nižší úrovni eskalace, neboť se na ně nevztahuje pravidlo vzájemně zaručeného zničení: tam, kde strategické jaderné zbraně představují „převrácení hracího stolu“ (tak, aby již nikdo nemohl hrát), taktické jaderné zbraně jsou „další kartou“ (dalším nástrojem), který mohou hráči v rámci partie použít. Přestože i zde lze očekávat zdrženlivost ze strany vojenských velitelů a politických vůdců, hrozba omezené jaderné konfrontace je dnes kvůli technologickému vývoji větší, než byla v minulosti. V tomto kontextu lze nahlížet kriticky na odstoupení USA a následně RF od Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INFT).

INFT byla smlouvou uzavřenou mezi SSSR a USA v roce 1987, která de facto odstranila jednu celou kategorii jaderných zbraní. USA od smlouvy odstoupilo počátkem roku 2019 a následně smlouvu vypověděla také Ruská federace. Je nepravděpodobné, že by v návaznosti na zrušení tohoto smluvního závazku nedošlo k přezbrojení USA či RF. V kontextu výše uvedeného technologického vývoje se lze domnívat, že rovněž balistické rakety středního doletu mohou v budoucnu nést taktickou jadernou nálož, což a) zvýší pravděpodobnost eskalace při případném použití taktických jaderných zbraní a b) zvýší riziko jaderné konfrontace v zemích, které nejsou přímými účastníky konfliktu, pokud na svém území uchovávají spojenecké rakety středního doletu.

 

Quo vadis, jaderná katastrofo?

Z výše uvedeného soupisu je patrné, že odzbrojovací debata, jak byla vedena za studené války, již není zcela relevantní pro současné účely. Zatímco riziko všeobecné jaderné války mezi dvěma či více jadernými velmocemi je relativně nízké, hrozba jaderných zbraní a jaderných kapacit obecně stále narůstá. Rizikem 21. století je tak spíše zastaralost jaderné infrastruktury, nekoncepční závislost jaderné infrastruktury na zranitelných informačních systémech, propojení systémů jaderných a konvenčních sil (tzv. nuclear entanglement) a vývoj v oblasti taktických jaderných zbraní. Systémovým problémem podtrhující závažnost výše uvedených rizik je dnes nepřehlednost multipolárního geopolitického systému vedoucí k možné miskalkulaci, miskomunikaci a misinterpretaci bezpečnostních operací soupeřících států.

Doporučuje se zvážit reorientaci dosavadního zaměření odzbrojovací debaty ze známého archetypu studené války směrem k řízení rizik pramenících ze samotného provozu jaderných kapacit (včetně jaderných elektráren a odpališť mezikontinentálních balistických raket) a k omezení zbrojení v oblasti taktických jaderných zbraní s omezeným dopadem (z tohoto hlediska lze vnímat veskrze negativně odstoupení dvou hlavní jaderných velmocí – US a RF – od INFT). Strategické jaderné zbraně byly v ozbrojeném konfliktu použity jen dvakrát, a sice téměř před tři čtvrtě stoletím. Spíše než na Nagasaki a Hirošimu bychom dnes měli pamatovat na novodobější Černobyl a Fukušimu; spíše než na studenou válku na dlouhou a chaotickou občanskou válku v Sýrii, kde se již nástroje nekonvenčního boje užily. Budoucí hrozba jaderné katastrofy pravděpodobně nebude kopírovat relativně dobře řízené riziko uplynulého století.